Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

23 Cdo 3153/2019Usnesení NS ze dne 31.08.2020

HeslaPřípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.3153.2019.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

23 Cdo 3153/2019-349

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně Lesostavby Třeboň, a.s., se sídlem v Třeboni II, Novohradská 226, PSČ 379 01, IČO 47239328, zastoupené Mgr. Andreou Žatkovou, advokátkou, se sídlem v Ostravě, Teslova 1125, PSČ 702 00, proti žalované Správě Národního parku Šumava, se sídlem ve Vimperku II, 1. máje 260/19, PSČ 385 01, IČO 00583171, zastoupené Mgr. Petrem Janečkem, advokátem, se sídlem v Kladně, Cyrila Boudy 1444, PSČ 272 01, o zaplacení částky 550 056 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 9 C 90/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 4. 2019, č. j. 22 Co 213/2019-313, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 13 116 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Petra Janečka, advokáta, se sídlem v Kladně, Cyrila Boudy 1444, PSČ 272 01.

Odůvodnění:

Okresní soud v Prachaticích rozsudkem ze dne 5. 9. 2018, č. j. 9 C 90/2016-273, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 550 056 Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 18. 4. 2019, č. j. 2 Co 213/2019-313, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, kterým jej napadla v celém rozsahu. Přípustnost dovolání spatřuje žalobkyně v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení 4 otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a 3 otázek hmotného práva, které dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nebyly vyřešeny.

Podle žalobkyně odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku a) povinnosti žalobkyně odstranit havarovanou konstrukci z titulu odpovědnosti za vady díla podle § 551 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“) v situaci, kdy k havárii došlo před předáním díla žalované jako objednateli a náklady s tím spojené jsou předmětem předmětného soudního řízení, když plnění této právní povinnosti má být právním důvodem pro provedení prací na odstranění havarované konstrukce. Odvolací soud se měl odchýlit od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 1067/2003, ze dne 30. 1. 2007, sp. zn. 32 Odo 1250/2005, ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. 23 Cdo 2579/2007, ze dne 9. 2. 2012, sp. zn. 23 Cdo 2707/2010, a ze dne 27. 2. 2012, sp. zn. 23 Cdo 36/2012. Podle žalobkyně nebylo možné „před předáním díla aplikovat odpovědnost za vady díla podle § 551 odst. 3 obch. zák.“.

Nesprávný právní závěr spatřuje žalobkyně rovněž b) v posouzení povinnosti žalobkyně jako zhotovitele podle § 551 odst. 1 obch. zák. rozeznat nevhodnost projektové dokumentace spočívající ve statické části projektu již při jejím předání či v průběhu provádění díla, když obchodní zákoník nerozlišuje záležitost méně odbornou či vysoce odbornou. Odvolací soud se měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2006, sp. zn. 32 Odo 1375/2004, ze dne 28. 3. 2007, sp. zn. 32 Odo 253/2005, ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 32 Odo 1103/2006, ze dne 23. 6. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2210/2009, ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 23 Cdo 3093/2009, ze dne 19. 3. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4815/2010, a ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3376/2018.

V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nebyla dosud podle žalobkyně řešena otázka c) postupu podle § 551 odst. 1 obch. zák. v případě nekompletnosti (neúplnosti) projektové dokumentace. Podle žalobkyně nelze u obsahové nedostatečnosti projektové dokumentace uvažovat o postupu podle § 551 obch. zák., jelikož v případě písemného prohlášení žalované jako objednatele, že trvá na zhotovení díla podle projektové dokumentace původní, by žalobkyně stále nedisponovala informací, jak příslušné chybějící detaily realizovat, tj. nemohla by dílo zhotovit. Současně odvolací soud e) nesprávně aplikoval

§ 551 odst. 1 obch. zák. v tom směru, že žalobkyně byla povinna řešit nedostatky v projektové dokumentaci formálněji. Podle žalobkyně ani tato otázka nebyla dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešena.

Odvolací soud měl podle žalobkyně d) a e) nesprávně aplikovat § 551 odst. 3 obch. zák. ve vztahu k nekompletnosti (neúplnosti) projektové dokumentace, kterážto nebyla příčinou vady díla – havárie díla, když touto podle žalobkyně bylo porušení krčku levé trojnožky. Odvolací soud se tak odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 32 Odo 1103/2006, ze dne 15. 12. 2009, sp. zn. 23 Cdo 4438/2007, ze dne 19. 3. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4815/2010, a ze dne 4. 1. 2017, sp. zn. 23 Cdo 2618/2016.

Podle žalobkyně se Nejvyšší soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu odkazované již v souvislosti s otázkami pod body d) a e), in eventum dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nebyla vyřešena otázka f) aplikace § 551 odst. 3 obch. zák. ve vztahu k nekompletnosti (neúplnosti) projektové dokumentace, kterážto byla v plném rozsahu odstraněna doplněními ze strany projektanta v průběhu provádění díla.

Nejvyšší soud nesprávně právně posoudil rovněž otázku g) aplikace § 542 odst. 1 obch. zák., když dospěl bez dalšího k závěru, že žalobkyně byla z důvodu nesení nebezpečí škody na díle povinna odstranit havarovanou konstrukci (ke kteréžto havárii došlo před předáním díla žalované jako objednateli), přičemž se podle žalobkyně jedná o otázku, která dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nebyla vyřešena. Podle dovolatelky totiž zhotovitel jako nositel nebezpečí škody na díle nenese negativní důsledky škod na díle bez dalšího. Zákon zakotvuje tyto výjimky – škoda byla způsobena objednatelem (věřitelem) nebo vlastníkem díla nebo by k ní došlo i při splnění povinností zhotovitele (dlužníka). V daném případě byla škoda na díle – havárie díla způsobena v důsledku vadné projektové dokumentace předané žalobkyni ze strany žalované jako objednatele a vlastníka díla.

Podle žalobkyně odvolací soud zatížil své rozhodnutí vadou řízení spočívající v nepoučení žalobkyně ve smyslu § 118a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) ve vztahu k prokazovanému tvrzení o uzavření smlouvy o dílo na úplatné odstranění havarované ocelové konstrukce. Pokud podle žalobkyně zamítne soud žalobu proto, že účastník neunesl za řízení důkazní břemeno, aniž by mu poskytl řádné poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř., zatížil tím řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. V této souvislosti odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1491/2002, ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. 33 Cdo 5342/2008, ze dne 24. 1. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1241/2011, ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 29 Odo 1069/2003, ze dne 19. 10. 2015, sp. zn. 26 Cdo 5408/2014, ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1879/2017, a ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2520/2016, ze dne 18. 1. 2005, sp zn. 29 Odo 18/2004, a ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 29 Cdo 1020/2007.

Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že se rozsudek soudu prvního stupně mění tak, že žalobě v plném rozsahu vyhoví.

Žalovaná ve vyjádření k dovolání žalobkyně uvedla, že se za všemi výše dovolatelkou vymezenými otázkami hmotného práva skrývá nespokojenost žalobkyně se skutkovým stavem věci tak, jak jej zjistily nalézací soudy. Podle žalované je na místě napadené dovolání odmítnout.

Žalobkyně se v replice ze dne 8. 6. 2020 ohradila proti nařčení žalované, že neúměrně zatěžuje dovolací soud balastním textem, kdy jedny a tytéž důvody rozepisuje se stejnými argumenty pod různá písmena, načež reagovala na jednotlivé argumenty žalované obsažené v jejím vyjádření k dovolání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.

Nejvyšší soud úvodem podotýká, že dovolatelka ohlašuje, že podává dovolání do obou výroků napadeného rozhodnutí. Z obsahu dovolání se však podává, že žalovaná zpochybňuje pouze výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o věci samé, tj. výrok pod bodem I; výrokem o nákladech řízení se dovolací soud proto nezabýval.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.

Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Podle § 241b odst. 3 prvé věty o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání.

Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, přihlédne k případným vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Při posuzování dovolacího důvodu přitom vychází z toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (§ 41 odst. 2 o. s. ř.).

Podle § 241a odst. 6 o. s. ř. nelze v dovolání uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy.

První dovolatelkou formulovaná právní otázka není způsobilá založit přípustnost dovolání, neboť na řešení této otázky napadené rozhodnutí nezávisí. Odvolací soud se v napadeném rozhodnutí nezabýval otázkou odpovědnosti za vady díla ve smyslu § 560 obch. zák., k čemuž se váže dovolatelnou citovaná judikatura, jakož i dovolací argumentace, nýbrž porušením informační povinnosti a jejími důsledky.

Ani na řešení druhé dovolatelkou formulované otázky není napadené rozhodnutí závislé, neboť dovolatelka tuto svou otázku staví na vlastních skutečnostech, tedy na takových, které se neshodují se skutkovými zjištěními soudů, resp. jí fakticky sporuje zjištěný skutkový stav. Žalobkyně podle svého mínění nebyla povinna rozeznat nevhodnost projektové dokumentace spočívající ve vadnosti statické části projektu již při jejím předání či v průběhu provádění díla, když má za to, že vadnost statické části projektu byla příčinou předmětné havárie. Odvolací soud však v napadeném rozhodnutí výslovně (k této již v odvolacím řízení uplatněné námitce) uvedl, že takový závěr z provedených důkazů nevyplývá, naopak z provedeného dokazování se podává, že nevhodnost projektové dokumentace měla žalobkyně při vynaložení odborné péče zjistit již při jejím předání či v průběhu provádění díla. Ze skutkových zjištění soudů je zřejmé, že žalobkyně měla rozeznat nevhodnost projektové dokumentace, což se také stalo, ovšem žalobkyně následně nepostupovala tak, jak měla, nýbrž nedostatky projektové dokumentace řešila neformálně s projektantem, nikoli s žalovanou jako objednatelem a současně si sama v projektové dokumentaci doplnila skutečnosti, které v ní chyběly, přičemž tak učinila bez odsouhlasení ze strany statika (tvary a rozměry svarů). Ze skutkových zjištění soudů rovněž nevyplývá, že by jedinou možnou příčinou předmětné havárie byla vadnost statické části projektu.

V této souvislosti Nejvyšší soud již dříve judikoval (srov. např. usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení ze dne 2. 7. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2166/2015), že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, založené na zpochybňování skutkového stavu věci učiněného odvolacím soudem, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.

Ze stejných důvodů nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání ani zbývající v dovolání formulované otázky; žalobkyně nerespektovala v řízení zjištěný skutkových stav, namísto toho v dovolání vychází z vlastních skutkových okolností.

V souvislosti s otázkou ad c) namítala dovolatelka, že u obsahové nedostatečnosti projektové dokumentace nelze uvažovat o aplikaci § 551 obch. zák., jelikož v případě písemného prohlášení žalované jako objednatele, že trvá na zhotovení díla podle projektové dokumentace původní, by žalobkyně nedisponovala informací, jak příslušné chybějící detaily realizovat. Soudy však jednak neučinily skutkové zjištění stran toho, že by žalovaná trvala na zhotovení díla podle (původní) projektové dokumentace, současně však žalobkyni kladly k tíži, že o zjištěných nedostatcích obdržených podkladů žalovanou včas neinformovala, nepožadovala předložení bezvadných podkladů, namísto toho neformálně komunikovala pouze s projektantem (nikoli žalovanou jakožto objednatelem). V souvislosti s otázkou ad d) žalobkyně vycházela z nesprávného předpokladu, že prvotní příčinou havárie konstrukce nebyla nekompletnost projektové dokumentace, nýbrž tím bylo „porušení krčku levé trojnožky, když tento prvek byl nesprávně konstrukčně řešen, autor statického výpočtu navíc použil chybný statický model“, opět se jedná o tvrzení žalobkyně, které nekoresponduje se skutkovým zjištěním učiněným soudy. Soud prvního stupně přitom výslovně uvedl, že projektová dokumentace byla vadná, její nedostatky byly Ing. Rosenkranzem, CSc. označeny za prvotní příčinu havárie již dokončené stavby; zcela zásadní koncepční nedostatky této projektové dokumentace vedly v období řešení havárie stavby k jejímu kompletnímu přepracování, když podle závěrů Ing. Rosenkranze nebylo možné tuto dokumentaci v původní podobě k obnovení ocelových konstrukcí použít. Nekompletnost projektové dokumentace je zřejmá i z vyjádření Ing. Rosenkranze, že nelze posoudit soulad postupu při provedení ocelové konstrukce s projektovou dokumentací, když v té nebyl stanoven konečný tvar celé ocelové konstrukce, chybí v ní celá řada skutečností, které měly být obsaženy a které dodavatel doplnil sám. Při formulaci otázky ad e) žalobkyně vychází ze soudy neučiněných skutkových zjištění, že závažné nedostatky projektové dokumentace intenzivně komunikovala nejen s projektantem, ale i se zástupcem objednatele a že všechny neúplnosti byly doplněny/vyřešeny. Z těchto skutečností žalobkyně dovozuje, že dostála své povinnosti obsažené v § 551 odst. 1 obch. zák. Soudy však neučinily skutkové zjištění o intenzivní komunikaci závažných nedostatků mezi žalobkyní a žalovanou, ani o včasném doplnění, resp. vyřešení veškerých těchto neúplností mezi těmito stranami. Na řešení této otázky navazují i otázky ad f) i g), které vychází z (nesprávného) předpokladu, že veškeré nedostatky projektové dokumentace byly intenzivně komunikovány ze strany žalobkyně jak s projektantem, tak se zástupcem žalované a současně, že všechny neúplnosti byly v průběhu provádění díla doplněny/vyřešeny. Žalobkyně namítá, že za této situace nemohla být nekompletnost projektové dokumentace příčinou vady díla, resp. že za této situace (spolu s nesprávným předpokladem, že žalobkyně nemohla ani nebyla povinna zjistit vadnost statické části projektové dokumentace a konstrukčních řešení jednotlivých detailů) nebyla povinna nést následky havárie díla.

Z výše uvedeného se podává, že dovolatelkou formulované otázky nebyly způsobilé založit přípustnost jejího dovolání, neboť žalobkyně v dovolání zpochybňuje právní posouzení věci tím, že zpochybňuje skutkový stav věci učiněný odvolacím soudem, resp. soudem prvního stupně.

Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka žalobkyně o tom, že soud prvního stupně rozhodl v neprospěch žalobkyně z důvodu neunesení důkazního břemene v souvislosti s uzavřením smlouvy o dílo, jejímž předmětem bylo odstranění havarované ocelové konstrukce, aniž by ji řádně poučil podle § 118a odst. 3 o. s. ř. Nikoli však proto, že se jedná o vadu řízení (jak se mylně domnívá žalobkyně), nýbrž proto, že podle odvolacího soudu je nerozhodné, že soud prvního stupně konstatoval, že nebylo prokázáno uzavření smlouvy, neboť následně soud prvního stupně uzavřel, že bylo povinností žalobce vadu odstranit podle § 551 odst. 3 obch. zák. Jelikož žalobkyně způsobile nenapadla právní posouzení ze strany odvolacího soudu stran její povinnosti odstranit vadu podle § 551 odst. 3 obch. zák., nemůže s odkazem na níže uvedené přípustnost dovolání založit ani tato procesní otázka.

V tom případě platí, že obstál-li alespoň jeden důvod, který za všech okolností musel vést k zamítnutí žaloby, nemůže žádný další dovolací důvod naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. Ani odlišné vyřešení dovolacími otázkami vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech žalobkyně nijak projevit, což činí její dovolání i ve zbylém rozsahu nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobkyně jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s § 243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. neodůvodňuje.

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost, kterou ji ukládá toto rozhodnutí, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 31. 8. 2020

JUDr. Zdeněk Des

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru