Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

23 Cdo 3104/2020Usnesení NS ze dne 28.01.2021

HeslaPřípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.3104.2020.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

23 Cdo 3104/2020-496

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně Fa RENE a. s., se sídlem v Hradci Králové, Bratří Štefanů 886/67, identifikační číslo osoby 15061931, zastoupené JUDr. Janem Malým, advokátem se sídlem v Praze, Sokolovská 5/49, proti žalované BÜRGER Transport s. r. o., se sídlem v Libicích nad Cidlinou, č. p. 302, identifikační číslo osoby 26451824, zastoupené JUDr. Jiřím Černým, advokátem se sídlem v Rakovníku, Vysoká 92, o zaplacení částky 24.000 EUR s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 48 Cm 136/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 6. 2020, č. j. 6 Cmo 120/2020-471, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 13.552 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalované.

Odůvodnění:

(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)

Krajský soud v Praze rozsudkem (v pořadí pátým) ze dne 24. 1. 2020, č. j. 48 Cm 136/2009-441, zamítl žalobu o zaplacení částky 24.000 EUR s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).

K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíc dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.

K dovolání žalobkyně se žalovaná vyjádřila tak, že je považuje za nepřípustné.

Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle § 10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalobkyně rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. článek II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.

Protože dovolání může být podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

Dovolání není přípustné.

Dovolatelka namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nepřiměřeně restriktivním výkladem ustanovení § 15 a § 16 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), kterým fakticky znemožnil jejich aplikaci v praxi. Vytýká odvolacímu soudu, že § 15 i § 16 obch. zák. odmítl aplikovat, když dle názoru dovolatelky bylo dostatečně prokázáno, že pan Z. byl oprávněn předmětné smlouvy uzavřít v souladu s § 15 obch. zák., a nesouhlasí ani s interpretací ustanovení § 16 obch. zák. odvolacím soudem.

Dovolatelka však svojí argumentací rozporuje závěry odvolacího soudu vyslovené v jiném (předchozím) rozhodnutí odvolacího soudu, nikoli v rozhodnutí napadeném podaným dovoláním. V dovoláním napadeném rozhodnutí se totiž odvolací soud otázkami výkladu a aplikace ustanovení § 15 a § 16 obch. zák. již nikterak nezabýval, na řešení těchto otázek dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Podle dikce § 237 o. s. ř. je přitom jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž Nejvyšší soud zdůraznil, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí). Přípustnost dovolání tedy dovolatelkou předložená otázka nezakládá.

Dle dovolatelky se odvolací soud měl též odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce volného hodnocení důkazů a celkově v otázce respektování práva na spravedlivý proces, když bez náležitého, resp. bez jakéhokoliv logického odůvodnění nepřihlédl k důkazům přeloženým dovolatelkou a rozhodl toliko na základě důkazů, které znějí ve prospěch žalované. I tato argumentace dovolatelky se však vztahuje k jinému rozhodnutí odvolacího soudu než k rozhodnutí napadenému dovoláním a přípustnost dovolání tak založit nemůže.

Nadto Nejvyšší soud dodává, že skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem; uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2019, sp. zn. 23 Cdo 517/2019). K námitkám vad řízení pak dovolací soud může za určitých podmínek přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 28. 1. 2021

JUDr. Pavel Horák, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru