Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

23 Cdo 3051/2012Usnesení NS ze dne 17.12.2013

HeslaPřípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2013:23.CDO.3051.2012.1
Dotčené předpisy

§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

23 Cdo 3051/2012

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobce Stavební bytové družstvo Trutnov, se sídlem v Trutnově, Bulharská č.p. 60, PSČ 541 01, identifikační číslo osoby 00046159, zastoupené JUDr. Marianem Pavlovem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Malé náměstí 125, proti žalované A.Z.A.P. spol. s r.o., se sídlem v Olomouci - Chomoutově, Baarova 3, PSČ 783 35, identifikační číslo osoby 25853449, zastoupené Mgr. Davidem Černým, advokátem, se sídlem v Olomouci, Horní náměstí 365/7, o vyloučení rozhodce Mgr. Mariana Šťastného z projednávání sporu mezi účastníky, vedené u Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, pod sp. zn. 19 Cm 19/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. května 2012, č. j. 8 Cmo 165/2012-51, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, rozsudkem ze dne 23. února 2012, č. j. 19 Cm 19/2011-28, zamítl návrh, aby rozhodce Mgr. Marian Šťastný, advokát, se sídlem v Olomouci, ul. 28. října 463/3, byl vyloučen z projednávání a rozhodnutí sporu ve věci žalobkyně A.Z.A.P. spol. s r.o., se sídlem Olomouc – Chomutov (správně Olomouc – Chomoutov), Baarova 3, PSČ 783 35, proti žalovanému Stavebnímu bytovému družstvu Trutnov se sídlem Bulharská 60, 541 01 Trutnov, o zaplacení 2,400.000,- Kč (správně 23,400.000,- Kč) s příslušenstvím (bod I. výroku). Současně uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náklady řízení ve výši 9.600,- Kč (bod II. výroku).

Soud prvního stupně vyšel z toho, že účastníci uzavřeli dne 20. května 2008 s odkazem na předchozí mandátní smlouvu dohodu o budoucí spolupráci a dohodu o zpětném odkupu projektové dokumentace, ke kterým poté ještě dne 4. února 2009 uzavřeli dodatky č.1. V dohodách i dodatcích byly sjednány rozhodčí doložky, ve kterých se dohodli, že veškeré majetkové spory vzniklé z těchto dohod budou rozhodovány v rozhodčím řízení rozhodcem (rozhodci) jmenovanými Společností rozhodců s.r.o., vybraným ze seznamu rozhodců vedeném Společností rozhodců s.r.o. ve smyslu ustanovení § 19 odst. 1 zákona č. 219/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o rozhodčím řízení“). Žalovaná podala rozhodčí žalobu u Společnosti rozhodců s.r.o. dne 20. ledna 2010 proti žalobci na zaplacení smluvní pokuty ve výši 23,400.000,- Kč, a to s odkazem na dohodu o budoucí spolupráci ze dne 20. května 2008 ve znění dodatku č. 1 ze dne 4. února 2009. Žalobce ve vyjádření k rozhodčí žalobě mimo jiné namítal nedostatek pravomoci rozhodce spor rozhodnout, vyjádřil pochybnost o podjatosti jmenovaného rozhodce, jehož způsob jmenování nepovažoval za nezávislý a nestranný. Domáhal se sdělení rozhodce o okolnostech, které by mohly vzbudit oprávněné pochybnosti o jeho nepodjatosti. Dne 5. května 2010 vydal rozhodce Marian Šťastný rozhodčí nález sp. zn. 6347/2010, který byl zástupci žalobce doručen dne 12. května 2010. Dne 7. února 2011 uplatnil žalobce svůj nárok na vyloučení rozhodce Mgr. Mariana Šťastného z projednání a rozhodnutí předmětné věci. Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, rozsudkem ze dne 11. dubna 2011, č. j. 35 Cm 48/2010-349, zrušil dotčený rozhodčí nález ze dne 5. května 2010, sp. zn. 6347/2010, vydaný rozhodcem Mgr. Marianem Šťastným z důvodu vymezeného v ustanovení § 31 odst. 1 písm. c) zákona o rozhodčím řízení.

Po právní stránce věc posoudil dle ustanovení § 7, 8, 11 a 12 zákona o rozhodčím řízení. Uvedl, že v daném případě žalobce podjatost rozhodce v rozhodčím řízení sice namítl, avšak poté, co mu bylo při ústním jednání sděleno, že se tento rozhodce necítí být podjatý, nepostupoval žalobce dále v řízení podle ustanovení § 12 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení a nepodal v průběhu rozhodčího řízení návrh, aby o vyloučení rozhodce rozhodl soud. Naopak byla tato žaloba podána k soudu daleko poté, kdy uplatnil nárok na zrušení rozhodčího nálezu vydaného rozhodcem Mgr. Marianem Šťastným v dotčeném řízení. Uzavřel, že návrh na vyloučení rozhodce podaný až po pravomocném skončení rozhodčího řízení již ztrácí svoji opodstatněnost. Tudíž shledal žalobu nedůvodnou.

K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Z nich také vyplynulo, že rozhodčí nález vydaný rozhodcem Mgr. Marianem Šťastným dne 5. května 2010, sp. zn. 6347/2010 byl pravomocně zrušen rozhodnutím Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. února 2012, č. j. 5 Cmo 312/2011 - 422, z důvodů podle § 31 odst. 1 písm. c) zákona o rozhodčím řízení, kdy uvedený rozhodce je podle § 34 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení vyloučen z dalšího rozhodnutí a projednání věci. Odvolací soud se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že ačkoli není zákonem o rozhodčím řízení upravena výslovně lhůta, v níž musí být podán návrh na vyloučení rozhodce, lze o vyloučení rozhodce žádat nejpozději do vydání rozhodčího nálezu. Dodal, že smyslem ustanovení § 12 zákona o rozhodčím řízení je totiž zabránit v projednání a rozhodnutí věci rozhodci, o jehož nepodjatosti jsou pochybnosti. Má-li být dosaženo účelu zákona, musí účastník rozhodčího řízení návrh na vyloučení rozhodce podat před vydáním rozhodčího nálezu, především proto, že v ustanovení § 31 zákona o rozhodčím řízení není mezi důvody, pro které může být rozhodčí nález zrušen soudem, uvedena podjatost rozhodce, a vydání rozhodčího nálezu podjatým rozhodcem tak lze zabránit pouze po dobu rozhodčího řízení. Možnost podat návrh na vyloučení rozhodce po vydání rozhodčího nálezu postrádá opodstatnění i proto, že zruší-li soud rozhodčí nález, buď za podmínek ustanovení § 34 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení může v řízení pokračovat sám, nebo (byl-li rozhodčí nález zrušen z jiného důvodu než je uveden v § 34 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení) zůstává sice rozhodčí smlouva v platnosti, rozhodci zúčastnění na rozhodčím nálezu, který byl zrušen, jsou však z nového projednání a rozhodování věci vyloučeni.

Žalobce podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), uplatňuje dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.

Otázku zásadního právního významu dovolatel spatřuje v přípustnosti domáhat se u obecného soudu vyloučení rozhodce, o jehož nepodjatosti jsou pochybnosti, a který je tak z projednávání a rozhodování věci de lege vyloučen, avšak své funkce se nevzdá, a to i po skončení daného rozhodčího řízení, když v zákoně o rozhodčím řízení není stanovena lhůta pro podání návrhu na vyloučení rozhodce. Namítá nesprávnou interpretaci ustanovení § 34 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení odvolacím soudem. Upozorňuje, že z nového projednávání a rozhodování věci, která z důvodu platnosti rozhodčí doložky zůstává u rozhodčího soudu, jsou rozhodci vyloučeni pouze tehdy, pokud byl rozhodčí nález zrušen z důvodu dle § 31 písm. c) zákona o rozhodčím řízení. Nesouhlasí tedy s názorem odvolacího soudu, že návrh žalobce na vyloučení rozhodce Mgr. Mariana Šťastného je neopodstatněný, protože bude z rozhodování stejně vyloučen. Namítá, že se žalobce může v dané věci opět ocitnout před tímto samým rozhodcem, bude-li rozsudek odvolacího soudu o zrušení rozhodčího nálezu zrušen a rozhodčí nález poté zrušen z jiného důvodu.

V závěru dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná se dle obsahu spisu k dovolání žalobce nevyjádřila.

Nejvyšší soud České republiky (dále též jen „Nejvyšší soud“) úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., článku II., části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další zákony.

Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř., oprávněnou osobou řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se Nejvyšší soud zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné, neboť pouze z podnětu přípustného dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, může být přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) v této věci nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) pak Nejvyšší soud nemá, když dovolatel mu nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.

Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Při zkoumání, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, případně jejichž řešení zpochybnil.

Dovolání není přípustné.

Ze skutkových zjištění soudů vyplynulo, že rozhodčí nález vydaný rozhodcem Mgr. Marianem Šťastným dne 5. května 2010, sp. zn. 6347/2010 byl pravomocně zrušen rozhodnutím Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. února 2012, č. j. 5 Cmo 312/2011-422, z důvodů podle § 31 odst. 1 písm. c) zákona o rozhodčím řízení, kdy uvedený rozhodce je podle § 34 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení vyloučen z dalšího rozhodnutí a projednání věci. Za této situace se stalo řízení o vyloučení uvedeného rozhodce bezpředmětným (k odmítnutí pro bezpředmětnost srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 611/2002, nebo usnesení ze dne 23. října 2008, sp. zn. 29 Cdo 4452/2007).

Spočívá-li rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže ohledně některé z těchto otázek není splněna podmínka zásadního právního významu napadeného rozhodnutí ve věci samé (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek po č. 48/2006). Dovolací soud se vzhledem k výše uvedenému proto již nezabýval námitkou, že žaloba o vyloučení rozhodce mohla být uplatněna až po skončení rozhodčího řízení.

Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalované žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla vůči žalobci právo, nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 17. prosince 2013

JUDr. Pavel Horák, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru