Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

23 Cdo 2940/2019Usnesení NS ze dne 25.02.2020

HeslaRozhodčí řízení
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.2940.2019.1
Dotčené předpisy

§ 31 písm. e) předpisu č. 216/1994 Sb.

§ 118a o. s. ř.

Podána ústavní stížnost

II. ÚS 2041/20


přidejte vlastní popisek

23 Cdo 2940/2019-265

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně J&T FINANCE GROUP SE, se sídlem v Praze 8, Pobřežní 297/14, identifikační číslo osoby 27592502, zastoupené JUDr. Pavlem Dejlem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova 745/24, proti žalované Česká exportní banka, a. s., se sídlem v Praze 1, Vodičkova 701/34, identifikační číslo osoby 63078333, zastoupené JUDr. Ing. Milošem Olíkem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1683/127, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 31 C 146/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2019, č. j. 15 Co 500/2018-233, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce.

Odůvodnění:

(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 27. 6. 2018, č. j. 31 C 146/2016-174, zamítl žalobu na zrušení rozhodčího nálezu Rsp 347/15 ze dne 10. 8. 2016 vydaného tříčlenným rozhodčím senátem Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II.).

K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), když rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právních otázek, které v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud nebyly vyřešeny nebo které odvolací soud vyřešil odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Konkrétně uvádí, že jde o tyto otázky, dle jejího názoru dosud neřešené:

1) Byla stranám rozhodčího řízení poskytnuta možnost projednat před rozhodci protižalobu, resp. byla jim ve vztahu k protižalobě poskytnuta plná a stejná příležitost k uplatnění jejich práv v situaci, kdy rozhodci poté, co svým procesním rozhodnutím ukončili dokazování a projednávání sporu, vydali další procesní rozhodnutí, kterým současně (i) znovuotevřeli projednávání sporu (aniž by znovuotevřeli dokazování), (ii) připustili protižalobu, (iii) opětovně ukončili projednávání sporu a (iv) informovali strany, že písemný rozhodčí nález jim bude doručen bez jeho ústního vyhlášení, a to vše pouhých 5 dnů před vydáním konečného rozhodnutí ve věci samé?

2) Lze v rozhodčím řízení připustit a projednat protižalobu v situaci, kdy rozhodci neuložili žalované straně povinnost uhradit poplatek za podání protižaloby a žalovaná strana jej neuhradila, ačkoli procesní pravidla rozhodčího řízení neumožňují připustit a projednat protižalobu bez předchozího uhrazení tohoto poplatku?

3) Lze v rozhodčím řízení přiznat náklady řízení za úkony právní služby na základě tarifní hodnoty, která zohledňuje hodnotu protinároku uplatněného protižalobou, ačkoli v době učinění těchto úkonů právní služby o této protižalobě neběželo řízení?

4) Vyžaduje rozhodnutí rozhodců, že se lze smluvně odchýlit od kogentní zákonné normy, ingerenci ze strany soudů a zrušení rozhodčího nálezu, neboť tímto nebyla věc řádně projednána ve smyslu § 31 písm. e) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále jen „zákon o rozhodčím řízení“), a jejich rozhodnutím bylo porušeno právo stran rozhodčího řízení na spravedlivý proces a došlo k vyloučení či snížení úrovně ochrany jejich práv oproti ochraně, které by se jim dostalo v občanském soudním řízení?

Dle dovolatelky odvolací soud dále vyřešil odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu právní otázky týkající se procesu dokazování a poučovací povinnosti rozhodců ve smyslu § 118a odst. 2 a odst. 3 o. s. ř. Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. a namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil uvedené právní otázky a nenapravil závažná procesní pochybení rozhodčího senátu, která jsou důvodem pro zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 písm. e) zákona o rozhodčím řízení.

K dovolání žalobkyně se žalovaná vyjádřila tak, že navrhuje, aby bylo odmítnuto, příp. zamítnuto.

Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle § 10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalobkyně rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. článek II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.

Dovolání není přípustné.

Dovolatelka dovolacímu soudu předně předkládá k posouzení otázku [viz otázka pod bodem 1)], zda byla stranám rozhodčího řízení poskytnuta možnost projednat před rozhodci protižalobu za situace, kdy rozhodčí senát jedním a tím samým procesním rozhodnutím připustil protižalobu a současně ukončil projednávání sporu, a tudíž v jednom a tom samém okamžiku začalo a skončilo běžet řízení o protižalobě. Namítá, že rozhodčí senát tímto svým postupem znemožnil žalobkyni (v rozhodčím řízení v postavení žalované) vylíčit všechny rozhodné skutečnosti a označit a předložit důkazy týkající se protižaloby.

Nejvyšší soud se otázkou odnětí možnosti projednat věc před rozhodci opakovaně zabýval (srov. rozsudek ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2570/2007, rozsudek ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 23 Cdo 3285/2012, nebo usnesení ze dne 1. 12. 2017, sp. zn. 33 Cdo 2264/2017). Důvod ke zrušení rozhodčího nálezu soudem upravený v § 31 písm. e) zákona o rozhodčím řízení míří především na ochranu dodržování základních procesních práv a povinností účastníků rozhodčího řízení s ohledem na zásadu rovnosti účastníků řízení vyjádřenou v § 18 zákona o rozhodčím řízení. Účastníkům musí být dána plná příležitost k uplatnění jejich práv. Otázku, zda byla s ohledem na rovné postavení stran rozhodčího řízení poskytnuta stranám možnost věc před rozhodci projednat, respektive, zda byla řádně poskytnuta dostatečná možnost k uplatnění procesních práv účastníků rozhodčího řízení, je třeba zkoumat nejen z hlediska, zda po formální stránce byly procesní postupy dodrženy, ale rovněž z hlediska, měly-li obě strany rovnou a dostatečnou možnost uplatnění tvrzení, námitek, navrhování důkazů apod.

V nálezu ze dne 13. 11. 2003, sp. zn. III. ÚS 202/03, Ústavní soud formuloval a odůvodnil závěr, že jedním ze základních principů, jimiž je soudní řízení ovládáno, je princip rovnosti účastníků, který vyjadřuje skutečnost, že účastníci řízení (strany) musí stát před soudem v rovném postavení, aniž by byla jedna nebo druhá strana jakkoli procesně zvýhodněna. K provedení tohoto principu se ukládá soudu povinnost, aby oběma stranám sporu zajistil stejné možnosti k uplatnění jejich práv. Obdobně chápe princip rovnosti stran Evropský soud pro lidská práva, který používá v této souvislosti pojem „rovnost zbraní“. Podle konstantní judikatury tohoto soudu princip rovnosti zbraní, jako jeden z prvků širšího pojetí spravedlivého procesu, vyžaduje, aby každé procesní straně byla dána přiměřená možnost přednést svou záležitost za podmínek, jež ji nestaví do podstatně nevýhodnější situace, než ve které je její protistrana (viz např. Dombo Beheer B. V. proti Nizozemí, 1993, Ankerl proti Švýcarsku, 1996, Komanický proti Slovensku, 2002). Vzhledem ke shora uvedenému lze za přiměřeného použití občanského soudního řádu (§ 30 zákona o rozhodčím řízení) uvedený závěr vztáhnout i na rozhodčí řízení ve smyslu zákona č. 216/1994 Sb. (srov. též např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3183/2010, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2796/2017).

V nyní projednávané věci ze skutkových zjištění soudů o rozhodčím řízení vyplývá, že protižaloba byla projednána, oba účastníci se k ní v průběhu rozhodčího řízení vyjadřovali a navrhovali a předkládali k ní písemné důkazy a že usnesení ze dne 5. 8. 2016 bylo pouze formálního charakteru. Za této situace tak Nejvyšší soud neshledal, že by stranám nebyla poskytnuta možnost projednat před rozhodci protižalobu. Závěr odvolacího soudu, který nepřisvědčil námitce tvrzeného neprojednání protižaloby jakožto důvodu pro zrušení rozhodčího nálezu, tedy není s výše uvedenou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu v rozporu.

Další otázkou pod bodem 2) dovolatelka brojí proti tomu, že rozhodčí senát připustil protižalobu, ačkoliv předtím žalobkyni neuložil povinnost zaplatit za ní poplatek a žalobkyně žádný poplatek neuhradila.

V případě tohoto tvrzeného pochybení se, jak uvedl též odvolací soud, nejedná o pochybení v neprospěch dovolatelky a Nejvyšší soud v něm tedy nespatřuje odnětí možnosti projednat věc před rozhodci ve smyslu výše uvedené ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Dovolatelka dále předkládá dovolacímu soudu otázku [otázka pod bodem 3)], zda lze v rozhodčím řízení přiznat náklady řízení za úkony právní služby na základě tarifní hodnoty, která zohledňuje hodnotu protinároku uplatněného protižalobou, ačkoli v době učinění těchto úkonů právní služby o této protižalobě neběželo řízení, přičemž poukazuje na usnesení rozhodčího senátu ze dne 5. 8. 2016.

Předestřená otázka týkající se stanovení tarifní hodnoty přípustnost dovolání rovněž nezakládá, když dovolatelka přehlíží, že dle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu všechny námitky vedoucí ke zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 písm. e) zákona o rozhodčím řízení musí být nutně procesního charakteru, musí se tedy týkat postupu rozhodčího soudu při projednávání sporu, nikoli správnosti skutkových nebo právních závěrů učiněných rozhodčím soudem. Institut návrhu na zrušení rozhodčího nálezu nemůže sloužit jako opravný prostředek proti rozhodčímu nálezu (srov. již výše zmiňovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2570/2007, a ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3183/2010).

Dovolatelka též namítá, že odvolací soud vyřešil odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu právní otázky týkající se procesu dokazování. V této souvislosti uvádí, že o jejím důkazním návrhu rozhodl rozhodčí senát až v konečném rozhodnutí ve věci samé, tj. v rozhodčím nálezu, kdy již žalobkyně nemohla na tuto situaci nijak reagovat.

Jak Nejvyšší soud vyložil v usnesení ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 23 Cdo 3267/2015 (srov. též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2007, sp. zn. 32 Odo 366/2006), odnětí možnosti účastníka jednat před soudem (rozhodcem) nenastane tím, že soud (rozhodce) neprovede důkazy navržené účastníkem, pokud ve smyslu § 157 odst. 2 o. s. ř. odůvodní, proč navržený důkaz neprovedl. V takovém případě nebude v rozhodčím řízení dán podle § 31 písm. e) zákona o rozhodčím řízení důvod pro zrušení rozhodčího nálezu (neposkytnutí možnosti věc projednat před rozhodci). Odvolací soud v nyní projednávané věci konstatoval, že v odůvodnění rozhodčího nálezu se rozhodčí soud vypořádává s tím, proč žádosti žalobkyně nevyhověl, že rozhodčí senát dostatečně odůvodnil, z jakého důvodu k navrhovaným důkazům nepřihlédl, přičemž odvolací soud dodal, že rozhodnutí rozhodčího senátu bylo opřeno o podstatné stěžejní provedené důkazy, rozhodčí soud již neseznal potřebu dalších důkazů a návrhy na vyžádání dokumentů žalobkyně posoudil jako nikoliv nezbytné pro posouzení věci. Za této situace Nejvyšší soud neshledal, že by odvolací soud rozhodl v rozporu s výše uvedenou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, když v uvedeném postupu rozhodčího senátu nespatřoval odnětí možnosti účastníka jednat před rozhodci.

Co se odkazu dovolatelky na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4968/2010, týče, ani tento nezakládá přípustnost dovolání. V uvedeném rozhodnutí Nejvyšší soud vyslovil, že v tam řešené věci nemůže obstát právní názor odvolacího soudu, podle něhož byla žalobkyni poskytnuta v rozhodčím řízení plná příležitost k uplatnění jejích procesních práv, jestliže se dozvěděla až z rozhodčího nálezu, tedy v takovém stádiu rozhodčího řízení, kdy již nemohla jakkoliv procesně reagovat, že rozhodce jejímu návrhu na provedení důkazu znaleckým posudkem nevyhoví, neboť má za to, že si měla tento posudek sama obstarat a v rozhodčím řízení jej předložit. V nyní projednávané věci však rozhodčí soud nevyhověl důkaznímu návrhu žalobkyně z odlišných důvodů, zejména že navržené důkazy nemohou přispět k objasnění skutkového stavu (dle rozhodčího soudu „nemohly vrhnout žádné světlo na předmětný spor“).

Dle dovolatelky se odvolací soud dále odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu týkající se poučovací povinnosti rozhodců ve smyslu § 118a odst. 2 a odst. 3 o. s. ř., když rozhodčí senát nevyzval a nepoučil žalobkyni dle § 118a odst. 3 o. s. ř., pokud měl za to, že žalobkyně svá tvrzení a nároky neprokázala. Ve vztahu k otázce pod bodem 4) pak dovolatelka namítá, že závěr o tom, že od kogentního zákonného ustanovení § 516 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), se lze smluvně odchýlit, učinil rozhodčí soud, aniž by poskytl poučení dle § 118a odst. 2 o. s. ř.

Jak Nejvyšší soud vyložil např. v usnesení ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 23 Cdo 50/2018, rovnost účastníků řízení je v občanském soudním řádu realizována mj. stanovením zásady předvídatelnosti rozhodnutí soudu, k jejímuž naplnění slouží i poučovací povinnost soudu podle § 118a o. s. ř. Zákon o rozhodčím řízení poučovací povinnost rozhodce neupravuje, pročež je namístě přiměřeně použít občanského soudního řádu (§ 30 zákona o rozhodčím řízení), v dané souvislosti jeho § 118a (viz důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 3227/07, a v něm obsažený odkaz na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2007, sp. zn. 32 Odo 1528/2005, a ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 23 Cdo 3749/2008).

Ve své ustálené rozhodovací praxi dovolací soud opakovaně vyjádřil názor, že poučení podle ustanovení § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. slouží tomu, aby účastníci tvrdili rozhodné skutečnosti (splnili povinnost tvrzení) a aby označili důkazy způsobilé tato tvrzení prokázat (splnili povinnost důkazní). Účelem této poučovací povinnosti je zabránit tomu, aby se účastník dozvěděl až z rozhodnutí pro něho nepříznivého, tedy překvapivě, že podle hodnocení soudu neunesl břemeno tvrzení či důkazní břemeno, a aby měl příležitost doplnit chybějící tvrzení či navrhnout další důkazy. Jestliže však žaloba byla zamítnuta (nebo obrana proti ní neobstála) nikoli proto, že by účastníci neunesli důkazní břemeno, ale na základě zjištěného skutkového stavu, nebylo zde ani důvodu pro postup soudu podle ustanovení § 118a o. s. ř. Postup podle ustanovení § 118a o. s. ř. přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci (srov. např. usnesení ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, rozsudek ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005, či usnesení ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2251/2011). Ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. pak míří speciálně na situace, kdy účastník nevylíčil všechny skutečnosti rozhodné pro právní posouzení věci z toho důvodu, že je z pohledu jím zvažovaného právního posouzení, odlišného od právního posouzení věci soudem, za právně významné nepovažoval. Jsou-li však dosavadní tvrzení (a navržené důkazy) postačující i pro objasnění skutkového stavu věci rozhodného z hlediska hypotézy právní normy zvažované soudem, není k poučení podle ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. důvod (srov. již zmíněné usnesení ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2007, sp. zn. 21 Cdo 194/2006).

V nyní posuzované věci odvolací soud ve vztahu k námitce žalobkyně, že rozhodčí soud porušil svou povinnost vyzvat ji k doplnění důkazů za účelem prokázání jejího tvrzení o nedůvodnosti nároku i prokázání tvrzení obsažených v protižalobě, jestliže měl za to, že tvrzení nejsou dostatečně prokázána, konstatoval, že žalobkyně nebyla v rozhodčím řízení neúspěšná z důvodu neunesení důkazního břemene, ale na základě právního hodnocení pro rozhodčí soud dostatečně v provedeném dokazování zjištěného skutkového stavu, ohledně kterého tento neměl pochyb a který byl podstatný jak pro řízení o žalobě, tak pro řízení o protižalobě. K tvrzenému porušení poučovací povinnosti ve smyslu ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. pak odvolací soud uvedl, že se ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, dle něhož ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. „směřuje pouze k doplnění vylíčení rozhodných skutečností ve smyslu skutkového tvrzení, když v rozhodčím řízení nebylo potřeba k uvedenému doplňovat rozhodné skutečnosti“. Dodal též, že názory obou stran na aplikaci předmětného hmotněprávního ustanovení byly v rozhodčím řízení dostatečně prezentovány a obě strany měly možnost se k nim vyjádřit, přičemž k rozdílným názorům nebylo třeba doplňovat tvrzení ani důkazy, neboť se jednalo jen o právní posouzení dostatečně zjištěného skutkového stavu. Jestliže tedy odvolací soud dospěl k závěru, že nebyl dán důvod k poučovací povinnosti, je jeho rozhodnutí s výše uvedenou ustálenou rozhodovací praxí v souladu.

Co se pak samotné otázky pod bodem 4) a námitek dovolatelky zpochybňujících závěr rozhodců o tom, že od kogentního zákonného ustanovení § 516 odst. 3 obč. zák. se lze smluvně odchýlit, týče, tyto směřují do posouzení věcné správnosti rozhodčího nálezu, kterou soud není oprávněn přezkoumávat, a přípustnost dovolání tak nezakládají. Jak vyložil Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 29. 7. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1369/2012, při rozhodování o zrušení rozhodčího nálezu není soud oprávněn přezkoumávat napadené rozhodnutí věcně, tedy z hlediska správnosti hodnocení provedených důkazů, správnosti skutkových zjištění a následného právního posouzení věci. Institut návrhu na zrušení rozhodčího nálezu totiž nemůže sloužit jako opravný prostředek proti rozhodčímu nálezu. Kontrolní funkce soudů nezahrnuje přezkum věcné správnosti rozhodčího nálezu (rozpor s hmotným právem), neboť by se tím z řízení o zrušení rozhodčího nálezu stávalo kvaziodvolací řízení. Kontrola se proto může zaměřovat pouze na posouzení stěžejních otázek procesní povahy (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 3227/07).

Konečně jestliže dovolatelka namítá nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu, pak tato její námitka není způsobilá vyvolat přípustnost dovolání a dovolací soud se jí nemohl zabývat, neboť jde o námitku vady řízení, k níž by dovolací soud mohl za určitých podmínek přihlédnout pouze tehdy, bylo-li by dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Tvrzení této vady však přípustnost dovolání dle ustanovení § 237 o. s. ř. nezakládá.

Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 25. 2. 2020

JUDr. Pavel Horák, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru