Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

23 Cdo 2895/2017Usnesení NS ze dne 19.07.2017

HeslaPřípustnost dovolání
Přerušení řízení
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2017:23.CDO.2895.2017.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

23 Cdo 2895/2017

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Moniky Vackové ve věci žalobkyně MORAVOLEN TRADE a. s., se sídlem v Sudkově, č. p. 293, identifikační číslo osoby 25364464, zastoupené JUDr. Jiřím Žákem, advokátem se sídlem v Šumperku, Masarykovo nám. 3125/11, proti žalované BOCA, s. r. o., se sídlem v Praze 3 – Vinohrady, Chrudimská 2526/2a, identifikační číslo osoby 44795343, zastoupené JUDr. Lukášem Kuboněm, advokátem se sídlem v Chotči, č. p. 64, o zaplacení částky 461.979 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 9 C 139/2008, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 25. 1. 2017, č. j. 75 Co 375/2016-299, takto:

Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)

Okresní soud v Šumperku usnesením ze dne 5. 9. 2016, č. j. 9 C 139/2008-293, rozhodl, že řízení o zaplacení částky 461.979 Kč s příslušenstvím se přerušuje do pravomocného skončení řízení vedeného u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 207 C 88/2014.

K odvolání žalobkyně odvolací soud usnesením v záhlaví uvedeným usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíc dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.

K dovolání žalované se žalobkyně vyjádřila tak, že rozhodnutí odvolacího soudu na nesprávném právním posouzení věci nespočívá.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.

Protože dovolání může být podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

Dovolání není přípustné.

Jak Nejvyšší soud vyložil v rozsudku ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5270/2009, smyslem přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. je zajistit hospodárnost řízení; proto by měl soud posoudit, zda vyčkání výsledku vedlejšího řízení bude i z hlediska délky původního (hlavního) řízení účelné, nebo zda si otázku, která může mít význam pro jeho rozhodnutí, vyřeší předběžně sám. Při úvaze o tom, zda řízení přeruší, by měl soud postupovat podle okolností konkrétního případu, zejména s ohledem na to, zda v řízení nelze učinit jiná vhodná opatření, a také s ohledem na celkovou délku řízení, o kterou se nutně původní řízení prodlouží. V rozsudku ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 348/2010, dovolací soud rovněž ozřejmil, že ve vztahu k přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. je především povinností soudu, nikoli účastníků, postupovat v řízení tak, aby ochrana práv byla rychlá a účinná (§ 6 o. s. ř.). Tomu ostatně slouží i dispozitivnost § 109 odst. 2 o. s. ř., podle kterého soud může, nikoli musí v tam uvedených případech řízení přerušit.

V usnesení ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 572/2014, pak Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., které stanoví, že soud může řízení přerušit, pokud probíhá jiné řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu, patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, popřípadě že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné. Dovolací soud může úvahu odvolacího soudu o přerušení řízení podle citovaného ustanovení přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (srov. rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2015, sp. zn. 29 Cdo 658/2015, ze dne 5. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4267/2015, popř. ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 26 Cdo 4603/2015).

V posuzovaném případě Nejvyšší soud úvahu odvolacího soudu, dle které rozhodnutí soudu prvního stupně o přerušení řízení dle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. nemůže obstát, zjevně nepřiměřenou neshledal. Pokud odvolací soud dospěl k závěru, že se soud prvního stupně nezabýval skutečnostmi rozhodnými pro posouzení možnosti přerušení řízení, neboť pouhá skutečnost, že je vedeno jiné řízení ohledně pohledávek, které žalovaná použila k započtení proti pohledávce uplatněné žalobkyní, sama o sobě nestačí pro rozhodnutí o přerušení řízení dle ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., a proto rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, není jeho rozhodnutí v rozporu s výše uvedenou ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.

Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Protože tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů případně vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (srov. § 151 odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 19. července 2017

JUDr. Pavel Horák, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru