Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

23 Cdo 2889/2012Usnesení NS ze dne 26.09.2013

HeslaPřípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2013:23.CDO.2889.2012.1
Dotčené předpisy

§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

23 Cdo 2889/2012

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobkyně KORUNA klub, spol. s r.o., se sídlem v Praze 5 – Košířích, Holečkova 799/99, PSČ 150 00, IČO 63677644, zastoupené Mgr. Michalem Šebánkem, advokátem, se sídlem v Praze 5 – Smíchově, Matoušova 512/15, PSČ 150 00, proti žalovanému JUDr. J. Š., za účasti vedlejšího účastníka na straně žalovaného Kooperativa pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group, se sídlem v Praze 1, Templová 747, PSČ 110 01, IČO 47116617, o zaplacení částky 1 910 278,55 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 14 C 50/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. října 2011, č. j. 39 Co 435/2010-355, takto:

Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 6 v pořadí třetím rozsudkem ze dne 26. května 2010, č. j. 14 C 50/99-311, uložil žalovanému, aby zaplatil žalobkyni částku 118 430 Kč s 15% úrokem z prodlení od 17. března 1999 do zaplacení (výrok pod bodem I), zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 381 570 Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky pod body III a IV).

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaný jako advokát v rámci zastupování sepsal pro žalobkyni několik smluv, mezi nimi i smlouvu o zřízení věcného břemene ze dne 29. května 1995 k domu a pozemku v P., k. ú. B., ve prospěch žalobkyně, s tím že nemovitosti, které měly být zatíženy věcným břemenem, bude žalobkyně bezplatně užívat po dobu 50 let od 1. června 1995 do 1. června 2045. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 vydaným v řízení vedeném pod sp. zn. 19 C 307/95, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. 13 Co 501/97-52 (rozhodnutí nabylo právní moci dne 12. prosince 1997), bylo určeno, že předmětná smlouva o zřízení věcného břemene je od počátku absolutně neplatná vzhledem k tomu, že v době jejího uzavření ještě nebyl povinný J. T. vlastníkem zatěžovaných nemovitostí. Žalovaný neupozornil svého klienta, že pokud by strana povinná nebyla vlastníkem zatížených nemovitostí, mělo by to za následek neplatnost smlouvy o věcném břemeni, a jako advokát tak porušil svou právní povinnost vyplývající ze zákona (§ 16 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii) a odpovídá klientovi podle § 24 odst. 1 tohoto zákona za škodu, kterou mu způsobil v souvislosti s výkonem advokacie. Soud prvního stupně poté posoudil jednotlivé položky náhrady škody, jejíhož zaplacení se žalobkyně domáhá. Uvedl, že vzhledem k tomu, že vztah mezi žalobkyní a žalovaným jako advokátem je podřízen ustanovením o smlouvě mandátní ve smyslu § 566 a následujících obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), posuzoval podle § 1 odst. 2 obch. zák. odpovědnost za škodu podle § 420 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).

Předmětem sporu po dosavadních pravomocných rozhodnutích soudu bylo zaplacení částky 500 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady za platby žalobkyně V. T..

Soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně uzavřela s V. T. dne 18. května 1995 a dne 22. června 1995 smlouvy o dílo, jejichž předmětem bylo zajištění rekonstrukce objektu v kat. úz. B., přípravné práce, architektonická studie, stavební rozpočet, projektová dokumentace, průzkumy, statické posouzení, zajištění pracovních kapacit, organizace prováděných prací, stavební dozor, fakturace. Částka 500 000 Kč představuje souhrn plateb vyplacených V. T. dne 5. září 1995 jako dodavateli uvedeného plnění z úvěru poskytnutého žalobkyni Komerční bankou, a.s.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že v řízení nebylo prokázáno, že by V. T. ať už na základě uvedených smluv či bezesmluvně realizoval podnikatelský záměr, dodal prováděcí studii a prováděcí projekt. Soud prvního stupně neuvěřil svědku V. T., že podnikatelský záměr byl jím vypracován a dodán Komerční bance, a.s., neboť listiny zaslané Komerční bankou, a.s., neobsahovaly ani podnikatelský záměr, ani prováděcí studii, ani prováděcí projekt. Dospěl k závěru, že pokud žalobkyně za tyto neprovedené práce panu T. hradila nějaké peníze, činila tak nikoliv v příčinné souvislosti s porušením právní povinnosti žalovaného, neboť plnila něco, nač neměl pan T. nárok, a proto soud prvního stupně uplatněný nárok na zaplacení částky 236 250 Kč žalobkyni nepřiznal.

Pokud jde o úhradu demoličních prací v ceně ve výši 86 600 Kč + daň z přidané hodnoty (dále jen „DPH“), pak soud prvního stupně taktéž nevzal za prokázané, že by v daném rozsahu byly tyto práce provedeny. Odkázal na protokol Policie ČR a předběžné opatření, z nichž vyplývá, že žalobkyni byl zakázán přístup do nemovitosti v katastrálním území B. v dubnu 1995. Jestliže v dílčím vyúčtování ke smlouvě o dílo jsou tyto demoliční práce časově vymezeny obdobím 06/95 – 12/95, pak vzhledem k výše zmíněnému znepřístupnění nemovitosti prostě demoliční práce v rozsahu onoho vyúčtování nemohly být provedeny.

U položky týkající se dodávky řeziva v ceně 51 800 Kč + DPH měl soud prvního stupně za to, že takto způsobená škoda není v příčinné souvislosti s porušením právní povinnosti žalovaného, neboť z řízení vyplynulo, že se jednalo o řezivo, které zůstalo v nemovitosti, která měla být zatížena věcným břemenem, a ten, kdo znemožnil přístup a odvezení řeziva byl J. T., což bylo prokázáno jeho výpovědí. Škoda vzniklá na řezivu tedy souvisí s jednáním tohoto svědka, nikoliv s porušením povinnosti žalovaného.

Zbývající položka ve výši 118 430 Kč představovaná náklady vynaloženými na zpracování znaleckého posudku – tržního ocenění nemovitosti, průzkumné práce (sondy) a vyklízecí práce v nemovitosti v katastrálním území v B. byly dle skutkového zjištění soudu prvního stupně V. T. provedeny a cena těchto prací mu byla žalobkyní proplacena po právu. V tomto rozsahu proto soud prvního stupně žalobě vyhověl.

Námitku promlčení vznesenou žalovaným odmítl soud prvního stupně jako nedůvodnou. Počátek běhu promlčecí doby a její trvání posuzoval podle § 398 obch. zák. O škodě a o tom, kdo je povinen k její náhradě, se žalobkyně dozvěděla až z rozsudku odvolacího soudu ve sporu o neplatnost smlouvy o věcném břemeni, který nabyl právní moci 12. prosince 1997 a promlčecí doba začala běžet tímto dnem. Žalobkyně přitom své nároky na náhradu škody uplatnila žalobou došlou soudu 17. března 1999, tj. před uplynutím čtyřleté promlčecí doby.

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. října 2011, č. j. 39 Co 435/2010-355, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku pod bodem II do částky 145 320 Kč s příslušenstvím potvrdil, ohledně částky 236 250 Kč s příslušenstvím a ve výrocích pod body III a IV o náhradě nákladů řízení rozsudek soudu prvního stupně zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odvolací soud doplnil dokazování výpověďmi několika svědků. Svědek K. H. potvrdil, že prováděl s dalšími pracovníky demoliční práce v „Koruna klubu“ na jaře roku 1995 na základě objednávky V. T.. Z výpovědi úvěrové pracovnice Komerční banky, a.s., vyplynulo, že žadatel o úvěr musel spolu s jinými dokumenty předložit i nějaký podnikatelský záměr zpracovaný „firmou“ nebo finančním poradcem, jinak by nebylo poskytnutí úvěru Komerční bankou, a.s., schváleno.

Odvolací soud odkázal na své závěry vyjádřené v jeho předchozích rozhodnutích, tedy na to, že jestliže žalovaný jako advokát uzavřel s žalobkyní absolutně neplatnou smlouvu o věcném břemeni, aniž na tuto skutečnost žalobkyni upozornil, odpovídá podle § 22 odst. 2 zákona č. 128/1990 Sb. za škody tím způsobené, neboť porušil své povinnosti plynoucí z § 14 téhož zákona. Z takového závěru vycházel i dovolací soud ve svém zrušovacím rozhodnutí, v němž soudu prvního stupně i soudu odvolacímu vytýkal jen neúplné posouzení věci. V této fázi řízení tak bylo otázkou jen to, zda požadované nároky představují škodu na straně žalobkyně a zda k ní došlo v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním žalovaného.

Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v případě řeziva na krovy – požadovaná částka ve výši 51 800 Kč, s DPH ve výši 54 390 Kč, se o škodu žalobkyně nejedná. Škoda představuje újmu, spočívající ve zmenšení majetkového stavu poškozeného. Řezivo nebylo použito k rekonstrukci, zůstalo na nemovitostech, které byly předmětem smlouvy o věcném břemeni, a zůstalo ve vlastnictví žalobkyně, která je mohla použít k jinému účelu nebo ho prodat. Nelze proto souhlasit s právním názorem žalobkyně, že by ke škodě došlo již zakoupením řeziva žalobkyní. Pokud řezivo zadržovala jiná osoba, nese odpovědnost za takto vzniklé škody tato osoba, nikoliv žalovaný, jak správně dovodil soud prvního stupně. To, že se řezivo stalo pro žalobkyni nepotřebným, ještě neznamená, že by také ztratilo svou hodnotu. Odvolací soud se ztotožnil s právním hodnocením soudu prvního stupně stran této položky.

Za demoliční práce požadovala žalobkyně částku 86 600 Kč, s DPH celkem částku 90 930 Kč. Odvolací soud odkázal na zrušující rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. října 2009, č. j. 23 Cdo 1818/2009-284, v němž dovodil, že je rozhodující, zda žalobkyně byla povinna tuto úhradu provést a zda úhrada této částky představuje marně vynaložený náklad žalobkyně v důsledku neplatnosti smlouvy o věcném břemeni. Povinnost k úhradě částek vzniká, pokud práce pro žalobkyni byly provedeny. Jestliže práce měly být podle žalobkyně provedeny v červnu až prosinci 1995, kdy byl žalobkyni zakázán přístup do nemovitosti, souhlasí odvolací soud se závěrem soudu prvního stupně, že v té době provedeny být nemohly. Pokud přes zákaz soudu provedeny byly, nebylo by možné klást jejich provedení k tíži žalovaného. Ani z výpovědi svědků K. H., A. S. a V. T. nelze dovodit, že by práce byly konány v uvedeném období. Odvolací soud zastává názor, že pokud by byly práce provedeny ještě před tím, než žalovaný převzal zastoupení žalobkyně (12. května 1995) a sepsal neplatnou smlouvu o věcném břemeni ze dne 29. května 1995, není dána příčinná souvislost mezi vzniklou škodou a porušením právní povinnosti žalovaným, neboť práce v takovém případě byly prováděny z jiného důvodu, než toho, že žalobkyni bude svědčit věcné břemeno užívání nemovitosti. Odvolací soud uzavřel, že pokud práce, za něž požaduje žalobkyně náhradu, byly prováděny v době, kdy již žalobkyně o možné neplatnosti smlouvy o věcném břemeni věděla, a jestliže tak přes nesouhlas vlastníka tyto práce konala, způsobila si vynaložení marného výdaje sama.

Závěr rozdílný od soudu prvního stupně zaujal odvolací soud ohledně poslední položky týkající se náhrady škody za vypracování podnikatelského záměru, dodání stavební studie a provádějícího projektu v celkové výši 236 250 Kč. Odkázal na důkazy provedené před soudem prvního stupně i před soudem odvolacím, jimiž bylo prokázáno, že žalobkyně k žádosti o poskytnutí úvěr podnikatelský záměr předložila, a závěr, na němž soud prvního stupně svůj rozsudek v této části založil, posoudil jako nesprávný, a proto jej v této části zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Rozsudek odvolacího soudu v části výroku, v níž byl potvrzen zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně ohledně částky 145 320 Kč s příslušenstvím, napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku, protože byl vázám právním názorem odvolacího soudu v usnesení ze dne 9. února 2001, č. j. 19 Co/2001-45, kterým byl zrušen mezitímní rozsudek soudu prvního stupně, a také byl vázán rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. října 2009, č. j. 23 Cdo 1818/2009-284, jímž bylo uloženo soudům zkoumat příčinnou souvislost mezi vznikem škody a porušením povinností žalovaným. Dovolání považuje dovolatelka za přípustné také podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Otázka zásadního právního významu spočívá podle jejího názoru v řešení otázky příčinné souvislosti mezi vznikem škody spočívající ve výdajích, které se staly následně zbytečně vynaloženými, a porušením právní povinnosti žalovaným, a v otázce pasivní legitimace žalovaného.

Dovolatelka uplatnila dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., podle něhož lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Soudy obou stupňů vychází podle jejího názoru ze zmatení dat důkazů založených do spisu. Zákaz přístupu do nemovitosti byl žalobkyni uložen až předběžným opatřením, které bylo vydáno Obvodním soudem pro Prahu 9 dne 4. prosince 1995 a bylo žalobkyni doručeno poštou dne 26. dubna 1996. Toto předběžné opatření tedy bylo vydáno až po provedení prací.

Z listinných důkazů podle názoru dovolatelky vyplývá, že žádná z nich nebránila žalobkyni v provádění účtovaných prací - průzkumných a demoličních – ve druhém pololetí roku 1995. Tyto skutečnosti doložila žalobkyně v řízení fakturou i svědeckými výpověďmi svědků S., H. i V. T.. Z usnesení Policie ČR ze dne 13. srpna 1996, ČVS: OVV-444/96-11, jež žalobkyně z opatrnosti opětovně přiložila i k dovolání, vyplývá, že pan J. T. učinil trestní oznámení až dne 25. dubna 1996.

Nesprávné právní posouzení věci shledala dovolatelka v části týkající se dodávky řeziva v hodnotě 51 800 Kč + DPH. Dovolatelka je názoru, že škoda jí vznikla již investicí do řeziva, které bylo následně bez získání věcného břemene k nemovitosti nepotřebné a žalobkyni bylo bez užitku. Navíc byl žalobkyni následně v roce 1996 znemožněn do nemovitosti – tedy i k řezivu přístup. Dovolatelka zdůraznila, že bez porušení právní povinnosti žalovaným by žalobkyně nejen do dřeva neinvestovala, ale měla by také do nemovitosti na základě řádně zřízeného věcného břemene přístup, takže by s ním mohla nakládat. Prvotní příčinou škody je proto podle jejího názoru neplatná smlouva o zřízení věcného břemene.

Dovolatelka navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu v dovoláním napadené části a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7 článku II části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Dovolatelka se mýlí, pokud se domnívá, že dovolání je přípustné podle tohoto ustanovení, neboť v usnesení ze dne 9. února 2001, č. j. 19 Co/2001-45, jímž odvolací soud zrušil mezitímní rozsudek soudu prvního stupně ze dne 29. června 2000, č. j. 14 C 50/99-32, Městský soud v Praze nezavázal soud prvního stupně závazným právním názorem a v následném řízení soud prvního stupně žalobu vždy v části, která je předmětem dovolacího řízení, zamítl, nerozhodl tudíž jinak.

Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.

Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Protože dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. může být připuštěno jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž je dovolání přípustné podle tohoto ustanovení, jen z dovolacího důvodu uvedeného v 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy pro nesprávné právní posouzení věci.

Dovolací soud tedy nemůže v případě v úvahu přicházející přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přezkoumávat skutkové zjištění odvolacího soudu, resp. soudu prvního stupně, z tohoto skutkového zjištění musí vycházet a nemůže je doplňovat.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.

Dovolatelka uplatnila dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., podle něhož lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a to v části, v níž bylo rozhodováno o škodě, která jí měla vzniknout dodávkou řeziva, jehož cena činila 51 800 Kč + DPH. Odvolací soud při řešení otázky, zda úhradou materiálu na krovy vznikla žalobkyni škoda, vyšel ze zásady, že škoda představuje újmu, spočívající ve zmenšení majetku poškozeného. V dané věci nebylo řezivo použito k rekonstrukci a zůstalo ve vlastnictví žalobkyně, která s ním mohla disponovat, tedy použít ho k jinému účelu nebo ho prodat. Pokud tak neučinila a později je zadržovala jiná osoba, nese odpovědnost za takto vzniklou škodu tato osoba, nikoliv žalovaný. Dovolací soud neshledává na tomto závěru odvolacího soudu žádné pochybení a ztotožňuje se s ním, neboť odvolací soud rozhodl v souladu s hmotným právem, pokud dovodil, že v tomto rozsahu není naplněn jeden z předpokladů odpovědnosti žalovaného za škodu, a to vznik majetkové újmy na straně žalobkyně. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí tedy tato námitky nezaložila.

Předmětem dovolacího řízení žalobkyně učinila také platbu za demoliční práce ve sklepích, sondy, odvoz hmot a jiné práce ve výši 86 600 Kč, s DPH 90 930 Kč. Namítla, že rozhodnutí odvolacího soudu u této částky vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a to z hlediska zjištění, kdy bylo vydáno předběžné opatření, jímž byl žalobkyni zamezen přístup do předmětné nemovitosti, a z hlediska zjištění, kdy bylo podáno J. T. trestní oznámení. Uplatnila tedy dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. Jak shora uvedeno, dovolací soud nemůže v případě v úvahu přicházející přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přezkoumávat skutkové zjištění odvolacího soudu, resp. soudu prvního stupně, z tohoto skutkového zjištění musí vycházet a nemůže je doplňovat. Tato námitka žalobkyně tedy rovněž nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Ze shora uvedeného vyplývá, že dovolání není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243b odst. 5 ve spojení s § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v v konečném rozhodnutí ve věci.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. září 2013

JUDr. Zdeněk Des

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru