Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

23 Cdo 2872/2011Usnesení NS ze dne 28.01.2013

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2013:23.CDO.2872.2011.1
Dotčené předpisy

§ 31 písm. e) předpisu č. 216/1994 Sb.


přidejte vlastní popisek

23 Cdo 2872/2011

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška v právní věci žalobce P. B., zastoupeného JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem Praha 2, Na Slupi 15, proti žalované Finstal s.r.o., se sídlem Lučina 6, PSČ 739 39, identifikační číslo osoby 26881853, zastoupené Mgr. Richardem Kolibou, advokátem se sídlem Český Těšín, Havlíčkova 190/12, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 11 Cm 21/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. března 2011, č.j. 1 Cmo 207/2010-106, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 23. března 2011, č.j. 1 Cmo 207/2010-106, potvrdil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dme 20. srpna 2010, č.j. 11 Cm 21/2010-45, kterým byl zrušen rozhodčí nález ze dne 5. února 2010, sp. zn. 26232/09, vydaný rozhodcem JUDr. Bc. M. K., Ph.D., a kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení; zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně rozhodl věcně správně, zrušil-li předmětný rozhodčí nález, protože byly splněny podmínky pro jeho zrušení podle § 31 písm. e) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů, v rozhodném znění (dále jen „zákon o rozhodčím řízení“), neboť postupem rozhodce, který žalobci stanovil v rozhodčím řízení nepřiměřeně krátkou lhůtu (20 dnů) k vyjádření se k žalobě, neodpovídající lhůtě 30-ti dnů, stanovené v § 114b odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), byla odňata žalobci možnost projednat věc před rozhodcem, což mělo za následek, že rozhodce bez nařízení jednání, aniž provedl dokazování, rozhodl „rozhodčím nálezem pro uznání“. Odvolací soud svůj závěr odůvodnil tak, že rozhodce je povinen v rozhodčím řízení poskytnout dostatečný časový prostor účastníkům pro uplatnění jejich procesních práv, přičemž 15-ti denní lhůta, která byla pro vyjádření se k žalobě stanovena soukromým rozhodčím subjektem v Rozhodčím řádu vydaném společností Sdružení rozhodců a.s., s níž daný Rozhodčí řád spojuje fikci uznání žalobou uplatněného nároku, je lhůtou naprosto nedostatečnou, jak soud prvního stupně též správně dovodil, a to i za situace, že rozhodce poskytl delší lhůtu – 20 dnů. Upravuje-li Rozhodčí řád nepřiměřeně krátkou lhůtu pro vyjádření se k žalobě, je nutné shodně podle obou soudů použít přiměřeně lhůtu upravenou v občanském soudním řádu v délce 30-ti dnů, a to za použití § 30 zákona o rozhodčím řízení, podle něhož, nestanoví-li zákon jinak, užijí se na řízení před rozhodci přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu. Odvolací soud svůj závěr podpořil rozhodnutími Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) pod sp. zn. 23 Cdo 3749/2008, zabývající se přiměřeným použitím občanského soudního řádu v rozhodčím řízení, a to s ohledem na rovné postavení účastníků v rozhodčím řízení v poskytnutí řádné a dostatečné možnosti k uplatnění procesních práv účastníků. Na základě již dříve přijatých právních závěrů v dané věci dovodil, že žalobci nebyla poskytnuta dostatečná možnost věc před rozhodcem projednat. Byť bylo odvolatelkou namítáno, že přiměřené použití ustanovení občanského řádu neznamená jeho přímé použití, odvolací soud se přiklonil k právnímu názoru, že použití ustanovení občanského řádu v části o poskytnutí lhůty pro vyjádření se k žalobě bylo namístě s ohledem na § 18 a § 19 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení, zakotvující základní zásadu rozhodčího řízení – zásadu rovného postavení stran.

Odvolací soud dále poukázal na ustanovení § 19 odst. 3 zákona o rozhodčím řízení, z něhož plyne, že řízení je zásadně ústní, nedohodnou-li se strany jinak. V daném případě nebylo v rozhodčí smlouvě výslovně sjednáno, že by rozhodčí řízení nemuselo být ústní. Pouze v případě, kdy by bylo dohodnuto rozhodčí řízení před stálým rozhodčím soudem, by bylo možno si podmínky řízení dohodnout odkazem na statut (pravidla) stálého rozhodčího soudu, avšak Sdružení rozhodců a.s. není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona a svou činností a jím ustanovenými pravidly v Rozhodčím řádu přejímá působnost stálých rozhodčích soudů, čímž obchází ustanovení § 13 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení a takový způsob vedení rozhodčího řízení je neplatný podle § 39 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) pro obcházení zákona.

Z uvedených důvodů proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně o zrušení rozhodčího nálezu jako věcně správný.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť se domnívá, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Důvodnost podaného dovolání spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení ve smyslu § 241a písm. 2 odst. b) o. s. ř.

Za otázku zásadního právního významu považuje, zda je rozhodce povinen stanovit žalovanému k vyjádření se k žalobě lhůtu nejméně v délce 30-ti dnů, a to s odkazem na přiměřené použití občanského soudního řádu, a pokud rozhodce stanoví lhůtu kratší, zda je to bez dalšího důvodem pro zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 písm. e) zákona o rozhodčím řízení, tedy zda jde o případ, kdy straně nebyla poskytnuta možnost věc před rozhodcem projednat.

Podle dovolatelky z formulace ustanovení § 30 zákona o rozhodčím řízení o přiměřeném použití občanského soudního řádu nevyplývá, že je rozhodce povinen žalovanému v rozhodčím řízení poskytnout lhůtu přesně v délce, jaká je stanovena v občanském soudním řádu. Žalovaná považuje poskytnutou lhůtu k vyjádření se k žalobě v délce 20-ti dnů za zcela dostatečnou k tomu, aby se účastník mohl seznámit s uplatněným nárokem, vyhledal případně právní pomoc a zaslal vyjádření soudu. Připomíná, že žalobce ve svém žalobním návrhu o zrušení rozhodčího návrhu ani neuvedl žádný důvod, proč by nemohl své vyjádření v rozhodčím řízení učinit v určené lhůtě. Pokud soudy poukazují na určitá rozhodnutí judikatury ohledně uzavírání rozhodčích doložek, které při nezměněném skutkovém stavu zcela změnily dosavadní dlouholetou soudní praxi při posuzování platnosti rozhodčích doložek, považuje to dovolatelka za porušení zákazu retroaktivity. Poukazuje na rozhodnutí Ústavního soudu, který se již se změnou judikatury vypořádával ve věci pod sp. zn. III. ÚS 1275/10 ze dne 22.12.2010, v němž Ústavní soud shledal porušení základních práv a konstatoval, že maxima nepřípustnosti změny právního názoru v důsledku překážky věci rozsouzené, při nezměněném skutkovém základu, platí i pro rozhodování soudů obecných.

Dovolatelka proto navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání žalované bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a je řádně zastoupena advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,

a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,

b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,

c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

V posuzované věci není dovolání podané proti rozsudku odvolacího soudu přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je-li napadán potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, a není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť v dané věci soud prvního stupně rozhodl jediným rozsudkem.

Zbývá tedy posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.

Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Je třeba konstatovat, že přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat uplatněnými dovolacími důvody.

Základním předpisem, který upravuje náležitosti rozhodčí doložky, je zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů.

Odvolací soud řešení námitky žalované k nesprávnému právnímu posouzení věci, jehož výsledkem bylo zrušení rozhodčího nálezu, postavil na ustanovení § 19 odst. 3 zákona o rozhodčím řízení, z něhož plyne, že řízení je zásadně ústní, nedohodnou-li se strany jinak. Vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že v daném případě nebylo v rozhodčí smlouvě výslovně sjednáno, že by rozhodčí řízení nemuselo být ústní, a přitom bylo rozhodcem rozhodnuto bez nařízení jednání. Odvolací soud nepochybil, jestliže potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně o zrušení rozhodčího nálezu proto, že byly splněny podmínky pro jeho zrušení podle § 31 písm. e) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení, neboť žalobci byla odňata možnost projednat věc před rozhodcem, jestliže rozhodce bez nařízení jednání, aniž by se účastníci na takovém způsobu vedení řízení dohodli, a bez provedení dokazování rozhodl „rozhodčím nálezem pro uznání“. Odvolací soud správně uvedl, že pouze v případě, kdyby bylo dohodnuto rozhodčí řízení před stálým rozhodčím soudem, by bylo možno si podmínky řízení dohodnout odkazem na statut (pravidla) stálého rozhodčího soudu, avšak je-li odkázáno ve způsobu vedení rozhodčího řízení na subjekt, který není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, a svou činností a jím ustanovenými pravidly v Rozhodčím řádu přejímá působnost stálých rozhodčích soudů, je tím obcházeno ustanovení § 13 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení a takový způsob vedení rozhodčího řízení je neplatný podle § 39 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) pro obcházení zákona. V této souvislosti je možno odkázat na rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 11.5.2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 121/2011.

Pokud dovolatelka namítá, že soudy poukazují na určitá rozhodnutí judikatury ohledně uzavírání rozhodčích doložek, které při nezměněném skutkovém stavu zcela změnily dosavadní dlouholetou soudní praxi při posuzování rozhodčích doložek, a považuje to za porušení zákazu retroaktivity, je třeba v tomto směru odkázat např. na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22.8.2011, sp. zn. 22 Cdo 1788/2011, veřejnosti dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz, v němž Nejvyšší soud k problematice změny judikatury a jejího vlivu na již zahájená řízení uvedl: Skutečnost, že Nejvyšší soud může změnit dosavadní judikaturu a učinit tak s účinností pro již probíhající řízení vyplývá přímo ze zákona. Podle § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), platí: „Dospěl-li senát Nejvyššího soudu při svém rozhodování k právnímu názoru, který je odlišný od právního názoru již vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího soudu, postoupí věc k rozhodnutí velkému senátu. Při postoupení věci svůj odlišný názor zdůvodní“. Toto ustanovení nelze vyložit jinak než tak, že je-li zachován předepsaný postup, je možno změnit judikaturu i s účinky pro projednávanou věc, která již byla pravomocně rozhodnuta podle překonávané judikatury. Podobně věc ostatně řeší i § 23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Je tak zjevné, že zákon ze změnou judikatury s účinky pro probíhající řízení počítá.

V dané souvislosti je namístě odkázat i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.4.2012, sp. zn. 32 Cdo 3985/2010, veřejnosti dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz, v němž byl přijat následující závěr: „Za stavu, kdy byly rozpory v judikatuře Nejvyššího soudu odstraněny rozhodnutím velkého senátu, nemůže vést k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí odkaz na ta z předchozích rozhodnutí, v nichž Nejvyšší soud zaujal názor jiný než ten, jenž byl posléze velkým senátem shledán. Totéž platí o námitce vytýkající soudů nižších stupňů, že oproti svým předchozím rozhodnutím v této věci „neočekávaně“ změnily právní názor; soudy mohou změnit svůj právní názor a tím spíše tak mohou učinit, opodstatňuje-li změnu právního názoru vývoj judikatury vyšších soudů.“

Poukazuje dovolatelka na rozhodnutí Ústavního soudu, který řešil otázku změny judikatury ve věci pod sp. zn. III. ÚS 1275/10 ze dne 22.12.2010, je nutno konstatovat, že toto rozhodnutí nesvědčí o oprávněnosti dovolací námitky o porušení zásady zákazu retroaktivity, byla-li na řešení věci použita změněná judikatura. V poukazovaném rozhodnutí Ústavní soud učinil mimo jiné závěr, že posouzení kolize mezi hodnotou soudcovského dotváření práva na straně jedné a hodnotou právní jistoty a předvídatelnosti soudního rozhodování na straně druhé musí vycházet ze zásady proporcionality a že jeho obsahem musí být pečlivé vážení negativních dopadů změny právního názoru soudů, promítajících se v zúžení možností uplatnění subjektivního práva pro účastníky řízení konajících v dobré víře v existenci práva, daného soudy ustálenou interpretací zákona. Zároveň však poukázal i na zohlednění společenské naléhavosti takovéto změny. Z poukazovaného rozhodnutí Ústavního soudu nelze dovodit, jak se dovolatelka nesprávně domnívá, obecný zákaz retroaktivity změněné judikatury.

Dospěl-li Nejvyšší soud k závěru, že rozhodnutí o zrušení rozhodčího nálezu bylo vydáno po právu, bylo-li rozhodcem rozhodnuto bez jednání, aniž by se na tom účastníci dohodli, jak předpokládá § 19 odst. 3 zákona o rozhodčím řízení, bylo nadbytečné se již zabývat dovolací námitkou, týkající se přiměřenosti lhůty stanovené k podání vyjádření se k žalobě.

Z výše uvedených právních závěrů vyplývá, že odvolací soud rozhodl v souladu se zákonem a dosavadní judikaturou, tudíž rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalované není podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné a aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř. ), dovolání žalované podle § 243b odst. 2 o. s. ř. odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalobci žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl vůči žalované právo, nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 28. ledna 2013

JUDr. Kateřina Hornochová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru