Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

23 Cdo 2797/2009Rozsudek NS ze dne 29.04.2010

HeslaBezprávná výhrůžka
Ochrana vlastnictví
Vázanost nálezem Ústavního soudu
Vlastnictví
Žaloba určovací
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2010:23.CDO.2797.2009.1
Dotčené předpisy

§ 126 odst. 1 obč. zák.


přidejte vlastní popisek

23 Cdo 2797/2009

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobkyně Mozartova obec v České republice, se sídlem v Praze 5, Mozartova 169, IČ 47606908, zastoupené JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 391/7, proti žalované Městská část Praha 5 – Úřad městské části Praha 5, se sídlem v Praze 5, nám. 14. října 4, zastoupené JUDr. Vladimírem Stárkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Týn 645/12, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 14 Cm 162/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. února 2009, č. j. 11 Cmo 101/2008-521, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 19. března 2009, č. j. 11 Cmo 101/2008-53, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobkyně se v projednávané věci domáhala určení (v konečném znění žalobního petitu), že je vlastníkem bytového domu č. p. 169 na parcele p. č. 2755/1 a dalších blíže specifikovaných nemovitostí zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha, na listu vlastnictví č. 2787 pro obec Praha, katastrální území Smíchov (dále též jen „Bertramka“). Dovozovala, že darovací smlouva ze dne 16. 1. 1986, jíž byla Bertramka převedena na stát, je absolutně neplatná, neboť smlouvu jejím jménem její tehdejší předsedkyně prof. Jitka Snížková uzavřela pod nátlakem a právní úkon tak nebyl učiněn svobodně a vážně, a též proto, že si předsedkyně v rozporu se stanovami nevyžádala k darovací smlouvě souhlas valné hromady.

Městský soud v Praze poté, co předchozí zamítavý rozsudek Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 14. dubna 2000, č. j. 14 Cm 31/96-275, a potvrzující rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 17. ledna 2001, č. j. 11 Cmo 309/2000-307, byly zrušeny nálezem Ústavního soudu ze dne 14. července 2004, sp. zn. I. ÚS 272/2001, dokazování doplnil a rozsudkem ze dne 7. prosince 2007, č. j. 14 Cm 162/2004-449, žalobu zamítl (výrok pod bodem I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok pod bodem II).

Při hodnocení svědeckých výpovědí soud prvního stupně uvedl, že některé z nich by spíše nasvědčovaly tomu, že na prof. S. byl vyvíjen nátlak, pokud by soud odhlédl od dobových souvislostí, a právě v dobových souvislostech mnoho svědků odkazovalo na totalitní režim. Řada svědků vypovídala o nátlaku vyvíjeném na prof. Snížkovou, tito svědkové však neposkytli žádné konkrétní údaje o nátlaku, např. že pokud by nebyla Bertramka darována, byl by spolek rozpuštěn. Podle hodnocení soudu prvního stupně tak výslechem svědků konkrétní nátlak prokázán nebyl; soud prvního stupně vzal přitom v potaz též svědecké výpovědi syna prof. S., její přítelkyně paní H. a svědků navržených žalovanou. Poznatek o tom, že na žalobkyni byl vyvíjen soustavný, respektive organizovaný nátlak, aby Bertramku věnovala státu, nevyplývá podle jeho názoru ani z důkazů listinných, jmenovitě též ani z dopisů ředitele Národního muzea v Praze Dr. A. Č. ze dne 2. 9. 1982 a 3. 1. 1986, zmiňovaných Ústavním soudem. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že prof. S. si uvědomovala neutěšený stav nemovitosti a nesmírné kulturní dědictví, které Bertramka představovala, měla proto snahu o zachování objektu. Při hodnocení dobových souvislostí označil za zřejmé, že tzv. nesocialistická organizace nebyla v oblibě totalitního režimu, zdůraznil však, že situaci je přesto třeba posuzovat podle platných zákonů, a vyslovil názor, že hodnotit tehdejší situaci pouze dobovými souvislostmi není na danou věc přiléhavé. Argumentoval, že jestliže Bertramka byla ve špatném technickém stavu a žalobce neměl prostředky na její opravu, je zřejmé, že se hledalo řešení. Dodal, že přitom nehodnotil, z jakého důvodu neměla žalobkyně finanční prostředky, neboť k tomu neměl ani skutková tvrzení, ani důkazy.

Při právním posouzení věci soud prvního stupně aplikoval ustanovení § 37 občanského zákoníku ve znění účinném v době uzavření darovací smlouvy (tj. ve znění účinném do 31. 12. 1991, dále též jen „obč. zák.“), zdůraznil, že pouze psychické donucení může mít za následek absenci svobodné vůle při činění právního úkonu, a dovodil, že zjištěný skutkový stav věci neumožňuje závěr, že tehdejší předsedkyně žalobkyně uzavřela darovací smlouvu pod psychickým donucením vzbuzujícím důvodnou bázeň, že tedy smlouva byla uzavřena pod bezprávnou výhrůžkou a právní úkon nebyl učiněn svobodně. V otázce namítané neplatnosti darovací smlouvy pro překročení jednatelského oprávnění předsedkyně žalobkyně při jejím uzavření dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobkyně neprokázala, že žalovaná znala obsah jejích stanov, a zdůraznil, že pouze z dobových souvislostí opak dovodit nelze, i když se jednalo o tzv. jinou socialistickou organizaci. Poukázal na to, že smlouvu uzavřely předsedkyně spolku a členka výboru Dr. D., a věc posoudil podle ustanovení § 20 obč. zák., podle něhož překročí–li pracovníci a členové činící právní úkony jménem organizace rozsah svého oprávnění, vznikají práva a povinnosti organizací jen tehdy, jde-li o oprávnění, o němž druhý účastník nemohl vědět. Darovací smlouvu proto posoudil jako platnou, na základě čehož uzavřel, že žaloba na určení vlastnického práva k nemovitostem je nedůvodná.

Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 19. února 2009, č. j. 11 Cmo 101/2008-521, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 19. března 2009, č. j. 11 Cmo 101/2008-531, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se určuje, že žalobkyně je vlastníkem pozemků parc. č. 2755/1 zastavěná plocha a nádvoří, parc. č. 2755/2 zastavěná plocha a nádvoří, parc. č. 2755/3 zastavěná plocha a nádvoří, parc. č. 2755/4 zastavěná plocha a nádvoří, parc. č. 2755/5 zastavěná plocha a nádvoří, parc. č. 2756 ostatní plocha – zeleň a parc. č. 2757 zahrada, vše zapsáno v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha, na LV č. 2787 pro obec Praha, katastrální území Smíchov [výrok pod bodem I a)], a dále se určuje, že žalobkyně je vlastníkem bytového domu č. p. 169 na pozemku parc. č. 2755/1, zemědělské stavby bez č. p./č. e. na pozemku parc. č. 2755/2, zemědělské stavby bez č. p./č. e. na pozemku parc. č. 2755/3 a zemědělské stavby bez č. p./č. e. na pozemku parc. č. 2755/4, vše zapsáno v katastru nemovitostí tamtéž [výrok pod bodem I b)]. Ve výrocích pod body II a III odvolací soud rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

Odvolací soud především dovodil a zdůvodnil, že žalobkyně má naléhavý právní zájem na žalovaném určení, požadovaný ustanovením § 80 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“).

Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým závěrem soudu prvního stupně, že ze žádné z výpovědí řady svědků slyšených v průběhu řízení nevyplynulo nic konkrétního o tom, kdo a v jaké formě vyvíjel nátlak na prof. J. S., a to ani z výpovědí osob jí blízkých, které hovořily o nátlaku ve zcela obecné rovině. Obdobné platí podle jeho názoru též o důkazech listinných, jejichž obsahem se soud prvního stupně podrobně zabýval. Zdůraznil však, že nelze odhlédnout od obsahu nálezu, v němž se Ústavní soud závazným způsobem vyjádřil nejen k právní stránce projednávané věci, avšak zhodnotil také výsledky provedeného dokazování a po skutkové stránce dovodil, že na žalobkyni byl zejména od roku 1983 vyvíjen soustavný a organizovaný nátlak směřující k převodu Bertramky do státního vlastnictví. Odvolací soud poukázal též na to, že podle nálezu Ústavního soudu je věc třeba posuzovat z pohledu dobových souvislostí a že při interpretaci svobodné vůle představitelů žalobkyně si lze jen obtížně představit, že spolek, který za svůj vznik v roce 1927 a za svoji následnou existenci vděčil jen Bertramce, se této podstaty své existence vzdá dobrovolně a bez nátlaku. Odvolací soud dále zdůraznil závazný právní názor vyjádřený v nálezu Ústavního soudu, že existenci svobodné vůle žalobkyně lze posuzovat jen v tomto kontextu a ne se jen formalisticky soustřeďovat na prokazování tzv. bezprávné výhrůžky ve smyslu komentáře k § 37 obč. zák. a že výklad ustanovení § 37 obč. zák. zastávaný v předchozích rozhodnutích obecných soudů je nepřípustně restriktivní. Za této situace nelze podle názoru odvolacího soudu než dospět k závěru, že darovací smlouva ze dne 16. 1. 1986 je absolutně neplatná pro nedostatek svobodné vůle osoby jednající za žalobkyni. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že pochybil, jestliže listinné důkazy zhodnocené Ústavním soudem hodnotil jinak než Ústavní soud, a dovodil, že vzhledem k závaznosti právního závěru Ústavního soudu nemůže na jeho závěrech ničeho změnit výpověď svědkyně Hany Hrdé a že důkazy provedené soudem prvního stupně po vydání nálezu Ústavního soudu nepřinesly zásadně jiné skutkové poznatky, které by mohly zvrátit hodnocení dříve provedených důkazů Ústavním soudem.

Vzhledem k tomuto závěru neshledal odvolací soud potřebným blíže se zabývat dalším tvrzeným důvodem neplatnosti smlouvy, který měl spočívat v tom, že osoby jednající za žalobkyni při uzavírání smlouvy překročily své oprávnění vyplývající z čl. 15 stanov. Připomněl pouze závazný názor Ústavního soudu, že výklad ustanovení § 20 ve spojení s ustanovením § 496 obč. zák. provedený obecnými soudy byl nepřípustně extenzivní, čímž vybočil z mezí zákonnosti i ústavnosti ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a že tvrzení žalované, že neznala obsah stanov, je jednak nevěrohodné, jednak případnou neznalost stanov nelze přičítat k tíži žalobkyně; pokud se na straně žalované nikdo otázkami stanov nezabýval, svědčí to o pohrdání právem v důsledku mocenské převahy, kterou tehdejší stát uplatňoval vůči nesocialistickým organizacím typu Mozartovy obce. Odvolací soud poukázal též na to, že závěr vyslovený v jeho předchozím rozsudku, podle nějž byla prof. S. oprávněna spolek navenek zastupovat jako statutární orgán, označil Ústavní soud za nesprávný.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost spatřovala v ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a jež odůvodnila tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že vychází ze skutkového stavu, jenž nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, ohlásila tedy dovolací důvody stanovené v § 241a odst. 2 písm. b) a § 241a odst. 3 o. s. ř.

Žalovaná především namítla, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno, neboť provedené listinné důkazy neprokazují její tvrzení, že stát usiloval o získání vlastnictví Bertramky pomocí nátlaku na prof. S.; vyplývá z nich naopak, že po roce 1983, kdy vypršela smlouva o užívání Bertramky Národním muzeem, musely orgány státu řešit její havarijní stav, stát však nemohl investovat do majetku soukromé právnické osoby mnohamilionové částky a převod Bertramky na stát tak byl jedinou možností, jak zajistit ze státních prostředků její rekonstrukci, což si uvědomovali všichni, včetně prof. S. Podle názoru žalované z korespondence vyplývá, že se do budoucna počítalo s využíváním Bertramky žalobkyní pro její činnost, a není důkaz o tom, že by stát usiloval o rozpuštění žalobkyně.

Žalovaná vyjádřila názor, že bezprávná výhrůžka nemůže být důsledkem nepříznivé situace, ekonomické tísně, osobních problémů, přeceňování osobní odpovědnosti atp., přičemž je pojmově vyloučeno, aby se bezprávné výhrůžky dopustil stát. Vytkla proto Ústavnímu soudu, že považoval korespondenci orgánů a institucí státu za důkaz organizovaného nátlaku na žalobkyni a připomněl i dobové souvislosti, a argumentovala, že nelze vyvozovat z jednání státu a dobových souvislostí bez dalšího absolutní neplatnost právních úkonů. Zdůraznila, že pokud by bylo jednání státu vedoucí k přechodu vlastnictví na stát přes nesouhlas dosavadního vlastníka považováno za organizovaný nátlak s následky absolutní neplatnosti právního úkonu, mohly by osoby, které nemohly uplatnit své nároky na vrácení majetku podle restitučních zákonů, do budoucna uplatňovat své nároky podobným způsobem jako žalobkyně. Žalovaná klade otázku, zda a jak dalece může Ústavní soud vlastní úvahou a hodnocením historických skutečností překročit meze zákona a vůle zákonodárného sboru.

Žalovaná připouští, že žalobkyně uzavřela darovací smlouvu v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, neboť její svobodná vůle byla omezena v důsledku tísně dané špatným technickým stavem Bertramky, a že se jednalo o neplatný právní úkon; má však za to, že nešlo o neplatnost absolutní. Namítla, že není správný názor Ústavního soudu o absolutní neplatnosti právního úkonu vykonaného v tísni a o tom, že vůle buď svobodná je nebo není. Vyjádřila názor, že právní úkon učiněný v tísni za nápadně nevýhodných podmínek je platný, pokud se neplatnosti nedovolá ten, kdo byl právním úkonem poškozen, v „obecné tříleté lhůtě“.

Žalovaná též argumentovala, že v době podpisu předmětné darovací smlouvy byla prof. S. statutárním orgánem žalobkyně a byla tedy oprávněna darovací smlouvu uzavřít. Jelikož žalobkyně nebyla socialistickou organizací, neomezené oprávnění prof. S. jednat ve všech věcech žalobkyně bylo založeno již zákonem a bylo tedy vyloučeno, aby prof. S. svým jednáním překročila rozsah svého oprávnění. Stanovy žalobkyně nevyžadovaly k takovému úkonu souhlasu valné hromady (členstva), neboť v taxativním výčtu právních úkonů vyžadujících souhlas členstva, obsaženém v čl. 15 stanov, darování nemovitostí není.

Závěrem žalovaná vytkla odvolacímu soudu, že ač se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně, žalobě přesto vyhověl s odkazem na závaznost nálezu Ústavního soudu. Vyjádřila přesvědčení, že tato závaznost není bezpodmínečná, neboť ani Ústavní soud nemůže rozhodovat mimo zákonný rámec jen na základě vlastních historizujících úvah a činit zjištění skutkového stavu a právní závěry bez důkazů a bez ohledu na znění a smysl zákona.

Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.

Napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vyhlášeno před 1. červencem 2009, kdy nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009 Sb., Nejvyšší soud České republiky (dále též jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v čl. II. uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné, neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o. s. ř. Dovolání je v dané věci přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.

Podle ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.

Nejvyšší soud proto přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, jsa přitom v zásadě vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně toho, jak je dovolatelka obsahově vymezila.

Předně je třeba zdůraznit, že odvolací soud se mýlí, má-li za to, že Ústavní soud na základě vlastního hodnocení důkazů provedených v předchozím řízení obecnými soudy dospěl k vlastním, pro obecné soudy v dalším řízení závazným poznatkům o skutkovém stavu věci.

Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 Ústavy), který je mimo jiné povolán rozhodovat o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], a vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány a osoby (srov. čl. 89 odst. 2 Ústavy). Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, pak stanoví v § 81, že Ústavní soud není vázán skutkovým zjištěním učiněným v předchozích řízeních, a v ustanovení § 48 odst. 1, věty první, určuje, že Ústavní soud provádí důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu věci. Z judikatury Ústavního soudu však nevyplývá, že by se Ústavní soud cítil být povolán činit vlastní poznatky o skutkovém stavu věci, jimiž by byly obecné soudy vázány v tom smyslu, že by z něho vzhledem k ustanovení § 153 odst. 1 o. s. ř. musely v dalším řízení vycházet, a že by tak chtěl atrahovat působnost obecných soudů v nalézací činnosti, která jim přísluší. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůrazňuje, že zásada volného hodnocení důkazů vyjádřená v ustanovení § 132 o. s. ř. vyplývá z ústavního principu nezávislosti soudů (srov. čl. 82 Ústavy) a že Ústavnímu soudu, který není součástí soustavy obecných soudů, jejich vrcholnou přezkumnou instancí, proto nepřísluší „hodnotit“ hodnocení důkazů provedené obecnými soudy, resp. posuzovat správnost jimi zjištěného skutkového stavu věci, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval; správností hodnocení důkazů obecnými soudy se může zabývat toliko za předpokladu, že při tomto hodnocení byly porušeny ústavní procesní principy (srov. nález ze dne 30. listopadu 1994, sp. zn. I. ÚS 108/93, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 60/1993), resp. [řečeno slovy zákona o Ústavním soudu – § 72 odst. 1 písm. a) a § 82 odst. 2 písm. a)] že tímto hodnocením došlo k porušení stěžovatelových základních práv a svobod zaručených ústavními zákony nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy (srov. např. nález ze dne 11. července 2001, sp. zn. I. ÚS 30/98, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 111/2001), k čemuž podle výkladu podávaného Ústavním soudem dochází též tehdy, jsou-li právní závěry obecného soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, či nález ze dne 12. ledna 1999, sp. zn. I. ÚS 401/98, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 13/1999). Posouzení správnosti postupu obecného soudu při hodnocení důkazů z pohledu ústavních kautel však neznamená, že Ústavní soud z důkazů provedených soudem prvního stupně učiní vlastní skutkové poznatky a zjistí touto cestou skutkový stav věci rozhodný pro její právní posouzení (§ 153 odst. 1 o. s. ř.). Již proto ne, že takto závazně zjištěný skutkový stav věci by byl výsledkem hodnocení důkazů, které Ústavní soud neprovedl, a Ústavní soud ve své judikatuře akcentuje zásadu přímosti při hodnocení důkazů jako jeden z předpokladů spravedlivého procesu (srov. např. nález ze dne 12. října 2004, sp. zn. IV. ÚS 57/2004, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 144/2004). Proto také Ústavní soud ve svých rozhodnutích vyložil, že by mohl vzhledem k zásadě přímosti dokazování provedené důkazy hodnotit odchylně od hodnocení učiněného obecnými soudy jen tehdy, jestliže by tyto důkazy provedl znovu (srov. již citovaný nález sp. zn. I. ÚS 108/1993 a též např. nález ze dne 7. července 1994, sp. zn. I. ÚS 2/1993, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 37/1993, a nález ze dne 25. ledna 1995, sp. zn. II. ÚS 45/1994, uveřejněný tamtéž pod č. 5/1995). Ústavní soud tedy při kontrole ústavnosti v postupu obecných soudů při dokazování nehodnotí důkazy jimi provedené, nýbrž hodnotí samotné hodnocení důkazů z pohledu ústavních procesních kautel, to jest posuzuje, zda postupem obecných soudů při hodnocení důkazů nebyla porušena stěžovatelova ústavně zaručená práva a svobody (srov. nález ze dne 17. září 1996, sp. zn. I ÚS 143/1996, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 80/1996, či nález ze dne 12. června 2003, sp. zn. III. ÚS 183/2001, uveřejněný tamtéž pod č. 89/2003). Z judikatorních závěrů Ústavního soudu pak vyplývá, že i tam, kde provádí dokazování (srov. § 48 a násl. zákona o Ústavním soudu), tak činí nikoliv proto, aby suploval nalézací činnost obecných soudů, nýbrž toliko za účelem ověření ústavněprávních aspektů věci a za účelem ověření stěžovatelova tvrzení o dotčení jeho základních práv (srov. nález ze dne 12. června 2003, sp. zn. III. ÚS 183/2001, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 89/2003). V nálezu ze dne 7. prosince 1999, sp. zn. II. ÚS 140/99, Ústavní soud vyložil, že základem soudního rozhodnutí je skutkový stav věci opírající se jen o ty důkazy, které byly provedeny, tudíž i zhodnoceny v příslušné formě jednání; protože Ústavní soud není vázán skutkovým zjištěním učiněným v předchozích řízeních, není vyloučeno, aby tento soud provedl zcela samostatné zjišťování, včetně dokazování, vždy však z pohledu kontroly ústavnosti.

Ústavní soud, jak je zřejmé z odůvodnění jeho nálezu, ve skutečnosti vycházel ze skutkových závěrů vyjádřených v předchozím, Ústavním soudem zrušeném rozsudku odvolacího soudu ze dne 17. ledna 2001, č. j. 11 Cmo 309/2000-307, že formy, jakými se vůči žalobkyni projevovaly snahy státu získat její významnou nemovitost do vlastnictví, byly vlastní charakteru tehdejšího autoritativního státu, který ani v kulturní oblasti nevystupoval vždy adekvátně, ale vystupoval vždy z pozic důrazně hájeného tzv. veřejného zájmu, což vytvářelo situaci, kdy se funkcionáři žalobkyně museli oprávněně cítit pod dvojím tlakem, daným jednak objektivním stavem památky, jednak vědomím, že ji neudrží a budou ji muset věnovat státu, a že velmi důležitou okolností zde byla právě ekonomická tíseň a ohled na stav památky, které vedly žalobkyni k tomu, že vůbec o darování nemovitosti státu uvažovala. Ústavně nekonformním, porušujícím základní právo žalobkyně na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, shledal Ústavní soud způsob, jakým odvolací soud skutkový stav věci právně posoudil (srov. jeho závěr o extrémním nesouladu právních závěrů odvolacího soudu se skutkovými zjištěními). Výklad ustanovení § 37 obč. zák. podaný obecnými soudy Ústavní soud vyhodnotil jako příliš restriktivní; vytkl obecným soudům, že bagatelizovaly význam zjištěného nátlaku a posouvaly jej do oblasti tísně a nápadně nevýhodných podmínek ve smyslu ustanovení § 49 odst. 3 obč. zák., vyložil ustanovení § 37 obč. zák. tak, že buď svobodná vůle je, a pak je právní úkon platný, anebo svobodná není, s důsledkem absolutní neplatnosti právního úkonu, vyjádřil názor, že existenci svobodné vůle žalobkyně lze posuzovat je v kontextu popsaných dobových podmínek a ne se jen formalisticky soustřeďovat na prokazování tzv. bezprávné výhrůžky, a podrobil kritice úvahy odvolacího soudu tendující k posuzovaní darovací smlouvy jako právního úkonu provedeného v tísni podle ustanovení § 49 odst. 3 obč. zák., s poukazem na to, že toto ustanovení vyžaduje též splnění předpokladu nápadně nevýhodných podmínek, o nichž při darovací smlouvě, kde neexistuje žádné protiplnění, postrádá smyslu uvažovat.

Z takto chápaných závěrů obsažených v nálezu Ústavního soudu pak vyplývá posouzení uplatněných dovolacích námitek.

Dovolací námitky, jejichž prostřednictvím žalovaná uplatnila dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., se pojí ke skutečnostem, jež by byly významné pro závěr, zda žalobkyně přistoupila k uzavření darovací smlouvy pod tlakem bezprávné výhrůžky, nikoliv pouze v tísni; ve světle shora shrnutých závazných právních závěrů Ústavního soudu jsou však v projednávané věci tyto skutečnosti právně nevýznamné. Soud prvního stupně založil rozsudek ze dne 7. prosince 2007, č. j. 14 Cm 162/2004-449, na týchž skutkových zjištěních a skutkových závěrech, k nimž dospěly soudy nižších stupňů v předchozích, Ústavním soudem zrušených rozhodnutích. Poukázal na to, že podle některých svědeckých výpovědí byl na prof. S. činěn nátlak, byť nebyla prokázána pohrůžka rozpuštěním žalobkyně, a že řada svědků odkazovala v dobových souvislostech na totalitní režim. Vzal za prokázané, že žalobkyně jako tzv. nesocialistická organizace nebyla v oblibě totalitního režimu, že objekt Bertramky byl ve špatném stavebně-technickém stavu a chátral a bylo třeba vynaložit investice k opravám a provozu, k čemuž žalobkyně neměla prostředky, a že si prof. S. uvědomovala neutěšený stav nemovitosti a nesmírné kulturní dědictví, které Bertramka představovala, měla snahu postarat se o zachování objektu a hledalo se řešení. Je tu tedy k dispozici skutkový stav věci, jenž je z hlediska právního názoru Ústavního soudu postačující pro závěr o nedostatku svobodné vůle fyzických osob jednajících jménem žalobkyně při uzavírání posuzované darovací smlouvy. Dovolacím námitkám zpochybňujícím skutkový stav věci zjištěný soudy nižších stupňů tedy nelze přiznat důvodnost.

Právními závěry, jež vyjádřil v rámci svého ústavněprávního výkladu (jako výsledek takové interpretace norem občanského zákoníku, kterou shledal ústavně konformní), Ústavní soud zpochybnil výklad zastávaný až dosud shodně právní doktrínou i soudní praxí, že ustanovení § 49 obč. zák. (§ 49 odst. 3 obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1991) upravuje tíseň jako speciální případ nesvobodné vůle, s nímž zákon (výjimkou z režimu § 37 odst. 1 obč. zák., resp. § 37 obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1991) nespojuje absolutní neplatnost právního úkonu, nýbrž – za splnění předpokladu nápadně nevýhodných podmínek – zakládá toliko právo na odstoupení od smlouvy (v právní teorii srov. např. K. Eliáš a kol. Občanský zákoník. Velký akademický Komentář. I. svazek. Praha : Linde Praha, a. s. – Právnické a ekonomické nakladatelství a knihkupectví Bohumily Hořínkové a Jana Tuláčka. 2008. s. 247 a 296n, a v rozhodovací praxi soudů např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. února 2001, sp. zn. 22 Cdo 752/99, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, svazek 2/2001, pod č. C 179, a v časopise Právní rozhledy, ročník 2001, číslo sešitu 4). Tísní se přitom podle obecně přijímaného výkladu rozumí objektivně existující sociální, zejména hospodářský stav osoby, který na ni subjektivně doléhá tak závažným způsobem, že tato osoba, aniž se její vůle utvořila svobodně, uzavře smlouvu za nápadně nevýhodných podmínek, tedy takovou smlouvu, která jí zřejmě působí újmu a kterou by proto za normálních okolností jako nepospěšnou vůbec neuzavřela (srov. např. již citovaný Velký akademický komentář, s. 247 a 296n, rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. března 1993, sp. zn. 3 Cdo 47/92, uveřejněný pod č. 36 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993, a zejména též rozhodnutí Ústavního soudu - nález ze dne 9. října 1995, sp. zn. IV. ÚS 85/95, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 58/1995, nález ze dne 14. května 1997, sp. zn. II. ÚS 28/96, uveřejněný tamtéž pod č. 53/1997 a nález ze dne 25. září 1997, sp. zn. I. ÚS 204/96, uveřejněný tamtéž pod č. 110/1997).

Právní závěry vyplývající z ústavněprávního výkladu podaného Ústavním soudem v projednávané věci lze interpretovat tak, že v případě darovací smlouvy nepřichází z povahy věci splnění předpokladu nápadně nevýhodných podmínek v úvahu, neboť darování svou povahou existenci nápadně nevýhodných podmínek vylučuje (není tu nikdy vzájemné plnění, jež by bylo možno poměřovat s předmětem daru se zřetelem na zachování ekvivalence - srov. shodně rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. března 1994, sp. zn. 3 Cdo 6/92, uveřejněný v časopise Právní rozhledy, ročník 1994, č. 8), aplikace ustanovení § 49 odst. 3 obč. zák. je tudíž u darovací smlouvy vyloučena a nesvoboda vůle způsobená tísní je pak důvodem absolutní neplatnosti darovací smlouvy podle ustanovení § 37 obč. zák.

Nejvyšší soud tento názor nesdílí. Okolnosti, za nichž podle zjištěného skutkového stavu věci došlo k uzavření posuzované darovací smlouvy, jsou v restituční judikatuře Ústavního soudu konstantně posuzovány jako stav tísně (srov. např. nález ze dne 27. září 1995, sp. zn. II. ÚS 59/95, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 54/1995, nález ze dne 7. října 1998, sp. zn. I. ÚS 116/1998, uveřejněný tamtéž pod č. 116/1998, a nález ze dne 24. května 2000, sp. zn. II. ÚS 30/2000, uveřejněný tamtéž pod č. 18/2000). V projednávané věci nejde o restituci, neboť zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, právnickým osobám postavení osob oprávněných nepřiznaly. Zatímco ve věcech, na něž se vztahují restituční předpisy, vede poznatek o tom, že smlouva o darování nemovitostí byla dárcem uzavřena v tísni, k závěru o naplnění příslušné restituční skutkové podstaty a ve svých důsledcích pak toliko k závěru o právu oprávněné osoby na vydání (vrácení) věci [srov. § 6 odst. 1 písm. d) zákona č. 87/1991 Sb., § 6 odst. 1 písm. h) zákona č. 229/1991 Sb.], tentýž úsudek, vyslovený mimo restituční rámec a vycházející pouze z obecných předpisů občanského zákoníku, by v intencích právního názoru Ústavního soudu vedl k závěru o absolutní neplatnosti darovací smlouvy, tedy k závěru, že dárce svého vlastnictví nikdy nepozbyl. Tento názor by tedy v konečném důsledku vedl k tomu, že právnické osoby, které zákonodárce při přijetí předpisů směřujících ke zmírnění následků některých majetkových a jiných křivd záměrně pominul, by měly paradoxně lepší právní postavení nežli ty osoby, jejichž křivdy se zákonodárce rozhodl odčinit.

Nicméně obecné soudy, Nejvyšší soud nevyjímaje, jsou ústavněprávními závěry vyjádřenými v rozhodnutí Ústavního soudu vázány (srov. čl. 89 odst. 2 Ústavy), též těmi, jimiž Ústavní soud podává výklad norem podústavního práva, který považuje za ústavně konformní, nezbývá tedy než uzavřít, že ani dovolací námitka zpochybňující správnost právního posouzení věci odvolacím soudem [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] nemůže obstát.

Dovolací námitkou založenou na argumentaci, že prof. Snížková byla oprávněna uzavřít darovací smlouvu jménem žalobkyně, se Nejvyšší soud nezabýval, neboť odvolací soud, jak výslovně zdůraznil, shledal nadbytečným blíže zkoumat též tento další tvrzený důvod neplatnosti darovací smlouvy a vlastní skutkové a právní závěry o této otázce nevyjádřil, jeho rozhodnutí tudíž na právním posouzení touto dovolací námitkou zpochybněném nespočívá [srov. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].

Protože z hlediska uplatněných dovolacích důvodů (srov. § 242 odst. 3, větu první, o. s. ř.) je rozsudek odvolacího soudu správný a dovoláním neuplatněné vady řízení, k nimž u přípustného dovolání dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (srov. § 242 odst. 3, větu druhou, o. s. ř.), se ze spisu nepodávají, Nejvyšší soud dovolání žalované podle ustanovení § 243b odst. 2, část věty před středníkem, o. s. ř. zamítl.

Žalobkyně, jež byla v dovolacím řízení zcela úspěšná, by měla podle ustanovení § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 a § 243b odst. 5, věty první, o. s. ř. vůči neúspěšné žalované právo na náhradu nákladů v dovolacím řízení vynaložených. Protože jí však podle obsahu spisu žádné takové náklady nevznikly, Nejvyšší soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. dubna 2010

JUDr. Zdeněk Des

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru