Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

23 Cdo 2792/2019Usnesení NS ze dne 25.06.2020

HeslaPřípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.2792.2019.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

23 Cdo 2792/2019-403

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobce statutárního města Zlín, se sídlem ve Zlíně, náměstí Míru 12, PSČ 760 01, IČO 00283924 zastoupeného JUDr. Petrem Fialou, advokátem, se sídlem v Brně, Helfertova 2040/13, PSČ 613 00, proti žalovanému Bytovému družstvu Podlesí, se sídlem ve Zlíně, Podlesí V 5407, PSČ 760 05, IČO 26295563, zastoupenému Mgr. Markétou Vojtáškovou, advokátkou, se sídlem ve Zlíně, Kvítková 124, PSČ 760 01, o zaplacení částky 1 643 560,93 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 38 C 245/2017, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 9. 2019, č. j. 74 Co 45/2018-366, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 18 392 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Petra Fialy, advokáta, se sídlem v Brně, Helfertova 2040/13, PSČ 613 00.

Odůvodnění:

Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 21. 12. 2017, č. j. 38 C 245/2017-298, uložil žalovanému, aby zaplatil žalobci částku 1 643 560,93 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky za dobu od 22. 7. 2017 do zaplacení a s úrokem ve výši 2,8 % ročně z částky 736 501,46 Kč za dobu od 22. 7. 2017 do zaplacení a s úrokem ve výši 1,75 % ročně z částky 907 059,47 Kč za dobu od 22. 7. 2017 do zaplacení (výrok pod bodem I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).

K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 4. 9. 2019, č. j. 74 Co 45/2018-366, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I potvrdil (výrok pod bodem I), ve výroku pod bodem II o náhradě nákladů řízení jej změnil (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem III).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Podle dovolatele závisí napadené rozhodnutí na vyřešení otázek hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Podle žalovaného odvolací soud nesprávně právně posoudil následující otázky:

1) Zda do rámce hospodaření se společnou věcí spadají veškeré náklady vynaložené jedním z podílových spoluvlastníků, byl-li založen druhým spoluvlastníkem jen za účelem správy s touto věcí?

2) Zda do rámce hospodaření se společnou věcí spadají náklady na odměny statutárních zástupců a případně dalších osob vynaložené jedním z podílových spoluvlastníků, byl-li založen druhým spoluvlastníkem jen za účelem správy s touto společnou věcí?

3) Zda je absolutně neplatným právním úkonem smlouva o půjčce ze dne 7. 10. 2002 a ze dne 22. 9. 2003, na základě které žalovanému jakožto ovládané osobě vznikl vůči žalobci jakožto ovládající osobě závazek překračující tehdejší majetkové poměry žalovaného, když tato nebyla nikdy předložena členské schůzi ke schválení?

K otázkám ad 1) a 2) žalovaný uvedl, že těžiště sporu spočívá ve výkladu pojmu „veškeré výdaje spojené s byty“ uvedené v čl. III odst. 6 dohody podílových spoluvlastníků, načež zdůraznil, že je při výkladu tohoto pojmu třeba zvážit i další širší vzájemné souvislosti, zopakoval některé skutečnosti tvrzené již v předcházejícím řízení a úvahy, kterými se měly soudy podle žalovaného řídit. Předně akcentoval, že nebyl zřízen k jiné činnosti, než byla výstavba a správa společných bytových domů, nemá tedy jiný příjem než z této činnosti, přitom mezi žalobcem a žalovaným nebyla za tuto činnost sjednána žádná odměna. Podle žalovaného současně neexistuje žádný rozumný důvod, proč by se žalobce neměl podílet na všech nákladech spojených s dosažením příjmů z nájmu a tyto by přenášel na družstevníky. Zejména by se měl žalobce podílet na výdajích spojených s odměnami statutárních zástupců žalovaného. Žalovaný současně odkázal na závěry obsažené v rozhodnutích Ústavního soudu, v nichž se zabýval otázkou ústavně konformního výkladu práva, konkrétně otázkou výkladu právních norem (např. nález ze dne 17. 12. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/97, ze dne 13. 6. 2006, sp. zn. I. ÚS 50/03, či ze dne 3. 4. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 92/06). Podle žalovaného soud při výkladu pojmu „veškeré výdaje“ aplikoval výklad k tíži žalovaného.

K otázce ad 3) žalovaný uvedl, že ve stanovách žalovaného v čl. 19 odst. 4 písm. k), který upravuje jednání členské schůze, je uvedeno, že členská schůze rozhoduje o přijetí úvěru, zřízení zástavy a jiných formách ručení. Toto ustanovení bylo žalobci dobře známo, a přesto předmětné smlouvy o půjčce nikdy nebyly předloženy členské schůzi žalovaného k rozhodnutí o tom, zda úvěr dle těchto smluv bude přijat. Žalovaný zopakoval okolnosti uzavření obou smluv o půjčce i smluv o sdružení a zdůraznil, že při uzavření obou smluv o sdružení jednal žalobce současně i za žalovaného. Žalovaný je s ohledem na jeho vzájemný vztah mezi ním a žalobcem z důvodu nesplnění ustanovení čl. 19 odst. 4 písm. k) stanov přesvědčen o tom, že tyto smlouvy o půjčce jsou z důvodu nedostatku schválení členskou schůzí žalovaného absolutně neplatné.

Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že v souvislosti s řešením prvních dvou otázek se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a zopakoval závěry soudu prvního stupně, které odvolací soud přejal. V souvislosti s vymezením pojmu hospodaření se společnou věcí odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1300/2001, 22 Cdo 1928/2005 a 33 Cdo 3948/2007, v souvislosti s otázkami investic a nákladů na společnou věc odkázal na rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 599/99 a sp. zn. 22 Cdo 1644/2005. Pro případ, že by Nejvyšší soud považoval dovolání za přípustné, předestřel žalobce vlastní pro posouzení věci rozhodující skutečnosti. V souvislosti s otázkou ad 3) žalobce uvedl, že i ta byla opakovaně v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešena, a sice v rozhodnutích ze dne 21. 2. 2007, sp. zn. 32 Odo 302/2004, ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 29 Cdo 382/2010, a ze dne 2. 7. 2015, sp. zn. 21 Cdo 1516/2015. Žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl, případně zamítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou zastoupenou advokátem, posuzoval, zda je dovolání přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až § 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Nejvyšší soud již ve svém usnesení ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSCR 55/2013, nebo v usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, jež bylo publikováno pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, konstatoval, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Dále zdůraznil, že může-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje citace textu tohoto ustanovení (či jeho části).

Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky, která v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nebyla dosud vyřešena, musí být z dovolání patrno, kterou otázku má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem (srov. opět usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2394/2013).“

Dovolání není přípustné.

Na řešení prvních dvou dovolatelem formulovaných otázek není napadené rozhodnutí závislé. Odvolací soud nezaložil své rozhodnutí na řešení otázek, zda (obecně) do rámce hospodaření se společnou věcí spadají veškeré náklady, resp. náklady na odměny statutárních zástupců a případně dalších osob, vynaložené jedním z podílových spoluvlastníků, byl-li založen druhým spoluvlastníkem jen za účelem správy s touto společnou věcí. Napadené rozhodnutí rovněž nezávisí (pouze) na řešení otázky výkladu pojmu „veškeré výdaje“ uvedeného v čl. III odst. 6 dohody o správě společné věci. Odvolací soud při posouzení otázky, zda pohledávky, které žalovaný uplatnil k započtení vůči pohledávkám žalobce, jsou k započtení způsobilé, vycházel ze smluvního ujednání stran obsaženého v dohodě o správě společné věci. Podle odvolacího soudu vyúčtování správy společné věci (výnosů a nákladů podílových spoluvlastníků, tj. žalobce a žalovaného) neodpovídá ujednanému postupu obsaženému v čl. III odst. 6 dohody o správě společné věci, a proto z něj pohledávky žalovaného za žalobcem nemohly vzniknout. Odvolací soud se tedy nezabýval pouze nákladovou stránkou vyúčtování, vůči jejímuž vymezení ze strany soudu se ohradil dovolatel, nýbrž spatřoval nedostatky rovněž ve stránce výnosové, resp. příjmové. Podle odvolacího soudu tak jednotlivá roční vyúčtování (jak jejich příjmová, tak výdajová stránka) neodpovídala ujednání stran, proto tato vyúčtování nemohla činit řádný podklad pro vznik pohledávek, které žalovaný započetl proti pohledávkám žalobce. Tyto otázky tedy přípustnost dovolání založit nemohou.

Na uvedeném závěru ničeho nemění ani odkaz dovolatele na judikaturu Ústavního soudu, v níž se Ústavní soud zabýval otázkou interpretace právních norem.

Přípustnost dovolání není způsobilá založit ani poslední dovolatelem formulovaná otázka, neboť žalovaný zpochybňuje právní posouzení odvolacího soudu o tom, že smlouvy o půjčce nejsou absolutně neplatným právním úkonem, na základě skutkových okolností, které nebyly v řízení před nalézacím soudem zjištěny (a ani tvrzeny, natož dokazovány). Žalovaný až ve svém dovolání dovozoval absolutní neplatnost smluv o půjčce z údajného porušení čl. 19 odst. 4 písm. k) stanov žalovaného. Dovolatelem předložená právní otázka je tak založena na jeho vlastní skutkové verzi neodpovídající skutkovému stavu tak, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, jímž je Nejvyšší soud v dovolacím řízení vázán.

V této souvislosti Nejvyšší soud již dříve judikoval (srov. např. usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení ze dne 2. 7. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2166/2015), že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, založené na zpochybňování skutkového stavu věci učiněného odvolacím soudem, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.

Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se podle § 243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. neodůvodňuje.

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li žalovaný dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto rozhodnutí, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 25. 6. 2020

JUDr. Zdeněk Des

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru