Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

23 Cdo 2759/2010Rozsudek NS ze dne 28.11.2011

HeslaPostoupení pohledávky
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2011:23.CDO.2759.2010.1
Dotčené předpisy

§ 526 odst. 1 obč. zák.

Podána ústavní stížnost

I. ÚS 462/12
soudce zpravodaj JUDr. František Duchoň


přidejte vlastní popisek

23 Cdo 2759/2010

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška v právní věci žalobkyně FOKR Czech s.r.o., se sídlem ve Valašském Meziříčí, Havlíčkova 234/1, PSČ 757 01, identifikační číslo osoby 258 73 580, zastoupené Mgr. Liborem Holemým, advokátem, se sídlem v Rožnově pod Radhoštěm, Meziříčská 774, proti žalované Tafonco a.s., se sídlem v Kopřivnici, Areál Tatry 1448/5, PSČ 742 21, identifikační číslo osoby 619 74 668, zastoupené JUDr. Jiřím Rakem, advokátem, se sídlem v Kopřivnici, Štefánkova 58/31, o zaplacení částky 4 500 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 11 Cm 466/2003, o dovoláních obou účastníků proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. října 2009, č. j. 8 Cmo 482/2008-247, takto:

I. Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. října 2009, č. j. 8 Cmo 482/2008-247, se v žalobkyní napadeném výroku II. a v závislých výrocích III. a IV. o náhradě nákladů řízení zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu Vrchnímu soudu v Olomouci k dalšímu řízení.

II. Dovolání žalované se odmítá.

Odůvodnění:

Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 21. května 2008, č.j. 11 Cm 466/2003-296, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 4 500 000 Kč s 8% úrokem z prodlení z částky 911 018,60 Kč od 22.6.2001 do zaplacení a z částky 1 733 302,80 Kč od 19.7.2001 do zaplacení, a dále s 8,5% úrokem z prodlení z částky 1 855 678,60 Kč od 2.10.2001 do zaplacení a nahradit žalobkyni náklady řízení.

Soud prvního stupně při svém rozhodnutí vyšel ze zjištění, že mezi společností STELIT spol. s r.o. jako prodávající a žalovanou jako kupující je nesporná existence pohledávek prodávající. Tyto pohledávky společnost STELIT spol. s r.o. postoupila podle § 524 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) smlouvou ze dne 10.9.2001 na společnost Kaftym Czech spol. s r.o., která je dále platně postoupila smlouvou ze dne 6.3.2002 na žalobkyni. Soud konstatoval, že v řízení bylo prokázáno oznámení postoupení pohledávky smlouvou ze dne 10.9.2001 dlužníku (žalované), a to dne 15.10.2001, dostalo-li se do dispozice žalované předáním listiny zaměstnankyni žalované, která byla k tomuto úkonu oprávněna v rámci zákonného pověřeni podle § 15 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Pokud jednatel společnosti STELIT spol. s r.o. doručil žalované listinu označenou „Storno Oznámení o postoupení pohledávek“, nemělo toto „Storno…“ podle soudu prvního stupně za následek zánik účinků, které vznikly v důsledku postoupení pohledávek a oznámení jejich postoupení dlužníkovi, a to bez ohledu na to, kdy bylo toto „Storno“ žalované skutečně doručeno. Jestliže dlužník po datu oznámení postoupení pohledávek plnil původnímu věřiteli, nejedná se podle závěru soudu o řádné plnění způsobilé přivodit zánik závazku. Za neplatné je třeba podle soudu považovat i dispozice, které s předmětnými pohledávkami po uzavření smlouvy o postoupení pohledávek prováděl původní věřitel - společnost STELIT spol. s r.o., proto konstatoval neplatnost dohod o vzájemných zápočtech pohledávek ze dne 4.10.2001 a 9.12.2001 a smlouvy o postoupení pohledávek, kterou společnost STELIT spol. s r.o. postoupila předmětné pohledávky na společnost FCC, a.s. Pokud společnost Kaftym Czech spol. s r.o. neprokázala, že oznámila žalované postoupení pohledávek dne 6.3.2002, soud uvedl, že k oznámení došlo prokazatelně při doručení žaloby dne 22.7.2004, přičemž zákon s porušením povinnosti oznámit postoupení pohledávky bez zbytečného odkladu nespojuje ve vztahu k postupované pohledávce žádné následky. Soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyně v řízení prokázala platné nabytí práva k předmětným pohledávkám, jejichž zaplacení se žalobou domáhá, proto žalobě vyhověl, jestliže žalovaná neprokázala jejich uhrazení.

Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 15. října 2009, č. j. 8 Cmo 482/2008-247, výrokem I. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ohledně povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 1 924 586,80 Kč s 8% úrokem z prodlení z částky 68 908,20 Kč od 22.6.2001 do zaplacení a s 8,5% úrokem z prodlení z částky 1 855 678,60 Kč od 2.10.2001 do zaplacení; výrokem II. ve zbývajícím rozsahu, to je ohledně zaplacení částky 2 575 413,20 Kč s příslušenstvím rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl; výroky III. a IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Odvolací soud se nejprve zabýval otázkou aktivní legitimace žalobkyně a dospěl k závěru, že žalobkyně je v tomto řízení aktivně legitimována na základě smluv o postoupení pohledávek ze dne 10.9.2001 a 6.3.2002, které považoval za platné právní úkony. Konstatoval, že pro posouzení aktivní legitimace je rozhodné, kdo je vlastníkem pohledávky, a že na aktivní legitimaci ve smyslu vlastnictví pohledávky nemá vliv oznámení o postoupení pohledávky dlužníkovi, přičemž vědomost dlužníka o změně na straně věřitele má význam jen potud, že ovlivňuje možnost přivodit zánik závazku jeho splněním i původnímu věřiteli. Skutečnost, že žalobkyně je ve sporu aktivně legitimována, ještě podle odvolacího soudu neznamená, že jí uplatněný nárok je po právu.

Odvolací soud dospěl k závěru, že rozsudek soudu prvního stupně je správný jen z části. Po zopakování rozhodujících důkazů totiž shledal za částečně důvodnou obranu žalované, že uplatněné pohledávky zanikly splněním (zaplacením a započtením) či byly tytéž pohledávky dále postupovány původním věřitelem na další subjekty.

Odvolací soud dovodil, že postupitelka - společnost STELIT spol. s r.o. - svým jednáním uvedla dlužníka (žalovanou) v omyl, resp. žalovanou zmátla tím, že nejprve doručila žalované listinu označenou „Storno Oznámení o postoupení pohledávek“, datovanou 24.9.2001, a teprve poté se do dispozice žalované dostala listina obsahující oznámení o postoupení pohledávek (dne 15.10.2011), a rovněž tím, že nadále s předmětnými pohledávkami disponovala, když je použila k započtení ve dvou dohodách o zápočtu uzavřených s žalovanou dne 4.10.2001 a dne 3.12.2001. Podle odvolacího soudu všechny úkony postupitelky STELIT spol. s r.o. v období září až prosinec 2001 ve vztahu k žalované vedou k závěru, že předmětné pohledávky zčásti zanikly jejich splněním žalované ve vztahu ke společnosti STELIT spol. s r.o., a to v rozsahu 2 575 413,20 Kč, proto ohledně této částky změnil rozsudek soudu prvního stupně a žalobu v tomto rozsahu zamítl; ve zbývající části co do 1 924 586,80 Kč potvrdil vyhovující výrok soudu prvního stupně, když bylo prokázáno, že tato část pohledávky nebyla žalobkyni uhrazena.

Rozsudek odvolacího soudu napadly obě účastnice dovoláním.

Žalobkyně dovoláním napadá měnící výrok II. rozsudku odvolacího soudu, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Důvodnost dovolání spatřuje v nesprávném právním posouzení ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a v dovolacím důvodu uvedeném v § 241a odst. 3 o. s. ř., neboť má za to, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí v uvedeném rozsahu vychází, nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

V dovolání namítá, že odvolací soud se vůbec nezabýval platností dohody o vzájemném zápočtu pohledávek a závazků ze dne 4.10.2001. Tuto dohodu a rovněž dohodu ze dne 3.12.2001 považuje za absolutně neplatnou, stejně jako soud prvního stupně, který konstatoval, že od 10.9.2001 nebyla společnost STELIT spol. s r.o. věřitelem, nemohla s předmětnými pohledávkami disponovat, a proto ani nemohlo dojít k platnému a účinnému zápočtu pohledávek. Ztotožnil se se soudem prvního stupně, že předmětné dohody jsou neplatné pro neurčitost, když z dohod není jasné, o jaké vzájemné pohledávky se mělo jednat, neboť variabilní symboly neidentifikují věřitele, není zřejmý důvod vystavení faktury, přičemž označení písmen „P a Z“ nic neznamená, je neurčité a nesrozumitelné.

Žalobkyně považuje za zcela nesprávný závěr odvolacího soudu, že žalovaná výše uvedenými dohodami a úhradou dne 6.12.2001 prokázala, že splnila část závazku vůči původnímu věřiteli, neboť takový závěr je v rozporu s § 524 odst. 1 a § 526 odst. 2 obč. zák.

Oprávněnost uplatněného dovolacího důvodu, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí v uvedeném rozsahu vychází, nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, spatřuje žalobkyně v tom, že ze skutkových zjištění nevyplývá závěr soudu, že společnost STELIT spol. s r.o. nejprve doručila žalované listinu označenou „Storno Oznámení o postoupení pohledávek“, datovanou 24.9.2001, a teprve poté se do dispozice žalované dostala listina obsahující vlastní oznámení o postoupení pohledávek. Odvolací soud neuvedl, na základě jakých důkazů dospěl k závěru, že tzv. „Storno“ bylo doručeno dříve, než oznámení o postoupení pohledávek. Poukazuje na důkazy – svědeckou výpověď P. H. a Ing. D. B., které naopak dokazují, že listina „Storno Oznámení o postoupení pohledávek“ byla vypracována a doručena až po 15.10.2001.

Žalobkyně poukazuje rovněž na rozpor závěru odvolacího soudu se skutkovým stavem když odvolací soud dovodil, že z titulu faktury č. 12101112 zůstala neuhrazena částka 68 908,20 Kč, přičemž v uvedené dohodě je jako zůstatek závazku žalované uvedena částka ve výši 268 925 Kč.

Žalobkyně dále namítá, že odvolací soud vůbec neposoudil právní relevanci tzv. „Storna“. Podle dovolatelky toto „Storno“ žádnou právní relevanci nemá a ztotožňuje se v tomto směru se závěrem soudu prvního stupně, že tzv.“Storno“ nemohlo mít za následek zánik účinků, které vznikly v důsledku postoupení pohledávek a oznámení o jejich postoupení. Dodává, že tzv.“Storno“ se netýkalo samotné smlouvy o postoupení pohledávek, ale pouze listiny „Oznámení o postoupení pohledávek“. Dovolatelka je přesvědčena, že nejpozději od 15.10.2001 žalovaná věděla, že předmětné pohledávky byly postoupeny, musela si být tedy vědoma, že dohoda ze dne 3.12.2001 nemůže být platná a úhrada ze dne 6.12.2001 nemůže mít za následek zánik závazku. Žalovaná se svého závazku tedy nemohla zprostit plněním původnímu věřiteli společnosti STELIT spol. s r.o.

Z těchto důvodů žalobkyně navrhla, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo ve výroku II. a v závislých výrocích III. a IV. rozsudku odvolacího soudu zrušeno a věc byla v tomto rozsahu vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná podala dovolání do výroku I. rozsudku odvolacího soudu s tím, že má za to, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) i c) o. s. ř. a je naplněn dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř.

Za otázku zásadního právního významu považuje, zda a jaké právní účinky má jednání jednatele postupitele, který po uzavření smlouvy o postoupení pohledávky, avšak před jejím oznámením dlužníkovi, tomuto dlužníku oznámí, že tuto smlouvu o postoupení pohledávek stornoval, a dále otázku, jaké právní účinky má následné předání kopie Oznámení o postoupení pohledávky dlužníkovi jednatelem postupníka.

Žalovaná namítá, že odvolací soud nevzal v úvahu dohodu ze dne 19.10.2001 a ze dne 10.1.2002 o započtení pohledávek, což pak vedlo soud k nesprávnému právnímu závěru, že žalovaná má zaplatit ještě částku ve výši 1 924 586,80 Kč. Poukazuje na to, že dohodou ze dne 19.10.2001 žalovaná provedla se společností STELIT spol. s r.o. zápočet částky ve výši 268 925 Kč na fakturu č. 12100112, čímž byla celková dlužná částka ve výši 1 111 035,40 Kč vyrovnána a nebyl zde žádný rozdíl ve výši 68 908,20 Kč, který odvolací soud považuje za dosud neuhrazený dluh. Dále odkazuje na dohodu ze dne 10.1.2002, podle které společnost STELIT spol. s r.o. svoji pohledávku za žalovanou postoupila v celé dlužné částce 1 855 678,60 Kč podle faktury č. 12100194 nejprve na společnost FCC, a.s. a téhož dne tuto pohledávku FCC, a.s. postoupila společnosti TATRA, a.s., když tato společnost si tuto získanou pohledávku započetla proti jiným pohledávkám své dceřiné společnosti Slévárna TATRA, a. s. (nyní žalované).

K otázce listiny „Oznámení o postoupení pohledávek“ žalovaná uvedla, že tato listina nebyla žalované postupitelem dne 15.10.2001 doručena, a to ani nikdy později. Žalovaná se o uvedené listině dozvěděla od postupníka Kaftym Czech spol. s r.o., kopii této listiny si dne 15.10.2001 zaměstnankyně žalované ofotila a dne 1.12.2003 se o listině dozvěděla z žaloby. Poukazuje na to, že jednatel postupitele dne 24.9.2001 písemně oznámil žalované, že Smlouvu o postoupení pohledávek ze dne 10.9.2001 stornoval. Jestliže tedy oznámení o postoupení pohledávek postupitel podle § 526 odst. 1 obč. zák. bez zbytečného odkladu neprovedl, plnila žalovaná nadále vůči původnímu věřiteli. Žalovaná odmítá argumentaci obou soudů, že postačuje, pokud se předmětná listina „Oznámení o postoupení pohledávek“ ze dne 10.9.2001 dostala dne 15.10.2001 do dispozice žalované jako dlužníka. Poukazuje na pravidla o jednání právnických osob a připomíná, že v řízení nebylo žádným způsobem prokázáno, že by postupitel zákonným způsobem pověřil třetí osobu k předání listiny „Oznámení o postoupení pohledávek“. Domnívá se tedy, že dokud není postoupení pohledávky postupitelem dlužníkovi oznámeno nebo pokud postupník postoupení pohledávky dlužníkovi neprokáže, nemůže se stát postoupení pohledávky ve vztahu k dlužníkovi účinným s tím důsledkem, že dlužník není vázán plnit „novému“ věřiteli. Navíc poukazuje na okolnost, že původní věřitel s danými pohledávkami činil další dispozice.

Žalovaná tedy navrhla, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo ve výroku I. rozsudku odvolacího soudu zrušeno a věc byla v tomto rozsahu vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

K dovolání žalované podala žalobkyně vyjádření s tím, aby bylo jako nedůvodné zamítnuto. Pokud žalovaná namítá, že je oznámení o postoupení pohledávek neúčinné, nebylo-li jí doručeno postupitelem, žalobkyně má za to, že rozhodující je, že toto oznámení bylo postupitelem vyhotoveno a žalované doručeno, přičemž není podstatné, že nebylo doručeno osobně postupitelem - takovou podmínku doručení občanský zákoník nestanovuje. Pokud tak učinili jednatelé tehdejšího postupníka Kaftym Czech spol. s r.o., je takové doručení podle žalobkyně platné a účinné, a proto žalovaná nemohla po tomto oznámení postoupení pohledávek (po 15.10.2001) jednat se subjektem, který již nebyl věřitelem předmětných pohledávek a uzavírat dohody směřující k zániku těchto pohledávek. Na platnost postoupení pohledávek nemá vliv ani to, že doručení oznámení postoupení pohledávek není doručeno bez zbytečného odkladu.

Napadený rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen po 1. červenci 2009, kdy nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009 Sb. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v článku II uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. července 2009.

Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), se nejprve zabýval dovoláním žalobkyně, směřující proti výroku II. odvolacího soudu ve věci samé.

Po zjištění, že dovolání žalobkyně bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a opírá se o způsobilé dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř. Z obsahu dovolání žalobkyně vyplývá, že uplatňuje i dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., že řízení je postiženo jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, namítá-li nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu.

Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Vady řízení uvedené § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. se z obsahu spisu nepodávají a žalobkyně ani takové vady v dovolání nenamítá.

Dovolací soud ale dospěl k závěru, že řízení je postiženo jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku II. ohledně zamítnutí nároku na zaplacení částky 2 575 413,20 Kč je skutečně nepřezkoumatelné. Nedostatek řádného a přezkoumatelného odůvodnění právního posouzení odvolacím soudem ohledně této částky brání dovolacímu soudu zhodnotit jeho správnost. Rozhodnutí je nepřezkoumatelné z toho důvodů, že z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu zcela jasně nevyplývá, jak zanikla předmětná pohledávka, které pohledávky byly započteny proti posuzované pohledávce. Žalobkyni je třeba dát za pravdu, že z odůvodnění není zřejmé, o jaké vzájemné pohledávky způsobilé k započtení se mělo jednat, není znám právní důvod započtených pohledávek. Označení pohledávek odvolacím soudem je neurčité a nesrozumitelné a za takové situace není možno dospět k závěru, že by dohody o vzájemném započtení pohledávek ze dne 4.102001 a 3.12.2001 byly platnými právními úkony.

Dovolací soud proto dospěl k závěru, že námitkou žalobkyně o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku II. byl důvodně uplatněn dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., že řízení je postiženo jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Dovolací soud se dále zabýval dovolatelkou uplatněným dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř., který se pojí s námitkami, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Podstatnou částí se přitom rozumí takové skutečnosti, jež má odvolací soud za prokázané a které byly významné pro rozhodnutí věci při aplikaci hmotného práva. Uvedenému ustanovení odpovídá tvrzení, jehož prostřednictvím dovolatel zpochybní logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuelně tvrdí-li, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Skutková podstata vymezující dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. obsahuje dvě podmínky. První z těchto podmínek splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je - z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti - logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až § 135 o. s. ř.

Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. byl žalobkyní rovněž uplatněn důvodně, pokud namítá, že ze skutkových zjištění nevyplývá, že by společnost STELIT spol. s r.o. nejprve doručila žalované listinu označenou „Storno Oznámení o postoupení pohledávek“, datovanou 24.9.2001, a teprve poté se do dispozice žalované dostala listina obsahující vlastní oznámení o postoupení pohledávek. Dovolatelka správně namítá, že odvolací soud neuvedl, na základě jakých důkazů dospěl k závěru, že tzv. „Storno“ bylo doručeno dříve, než oznámení o postoupení pohledávek, když z důkazů – svědecké výpovědi P. H. a Ing. D. B. naopak vyplývá, že listina „Storno Oznámení o postoupení pohledávek“ byla vypracována a doručena až po 15.10.2001. Skutkový závěr odvolacího soudu, že do dispozice žalované se dostala listina obsahující Oznámení o postoupení pohledávek teprve poté (15.10.2001), kdy jí byla doručena listina označená „Storno Oznámení o postoupení pohledávek“ s vyznačeným datem 24.9.2001, ze skutkových zjištění nevyplývá, což pak mohlo vést k nesprávnému právnímu posouzení, jestliže odvolací soud z uvedeného dovodil, že jednáním postupníka - společností STELIT spol. s r.o. byla žalovaná jako dlužník uvedena v omyl a byla zmatena v posouzení, kdo je v daném okamžiku věřitelem pohledávky a komu má plnit, a že za této situace žalovaná oprávněně plnila část závazku ve výši 2 575 413,20 Kč původnímu věřiteli - společnosti STELIT spol. s r.o., jestliže tato společnost, jako postupitelka, i nadále s pohledávkami, o nichž byla dne 10.9.2001 uzavřena smlouva o postoupení pohledávek, nakládala, použila-li je k zápočtu pohledávek v dohodách ze dne 4.10.2001 a 3.12.2001.

Brojí-li žalobkyně proti závěru odvolacího soudu, že žalovaná výše uvedenými dohodami ze dne 4.10.2001 a 3.12.2001 a úhradou dne 6.12.2001 prokázala, že splnila část závazku vůči původnímu věřiteli společností STELIT spol. s r.o. a že závěr odvolacího soud je v rozporu s § 524 odst. 1 a § 526 odst. 2 obč. zák., je třeba nejprve při přezkoumání této námitky vyjít z ustanovení § 526 odst. 1 obč. zák., podle něhož postoupení pohledávky je povinen postupitel bez zbytečného odkladu oznámit dlužníkovi, a dokud postoupení pohledávky není oznámeno dlužníkovi nebo dokud postupník postoupení pohledávky dlužníkovi neprokáže, zprostí se dlužník závazku plněním postupiteli.

Z uvedeného vyplývá, že dokud není postoupení pohledávky postupitelem dlužníkovi oznámeno nebo pokud postupník postoupení pohledávky dlužníkovi neprokáže, nemůže se stát postoupení pohledávky ve vztahu k dlužníkovi účinným s tím důsledkem, že dlužník není zavázán plnit „novému“ věřiteli (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2007, sp. zn. 32 Cdo 118/2007, uveřejněný, jako i další rozsudky Nejvyššího soudu, uveřejněné na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz). Podle závěru dosavadní judikatury není pochyb o tom, že oznámení o postoupení pohledávky (notifikace) je jednostranným adresovaným právním úkonem postupitele vůči dlužníkovi (srov. Nález Ústavního soudu ze dne 24. února 2010, sp. zn. I. ÚS 2276/08, uveřejněný na www.nalus.usoud.cz).

Ze skutkových zjištění odvolacího soudu vyplývá, že žalované se Oznámení o postoupení pohledávek postupitele společností STELIT spol. s r.o. ze dne 10.1.2002, adresované dlužníku Slévárna Tatra, a.s. (původní název firmy žalované) dostalo do dispozice dne 15.10.2001.

Je-li tedy dlužník ve smyslu § 526 odst. 1 obč. zák. povinen vycházet z oznámení postupitele o postoupení pohledávky, aniž by byl oprávněn domáhat se prokázání smlouvy o postoupení, je z toho třeba dále dovodit, že dlužník je povinen - s výjimkou případů uvedených v ustanovení § 525 občanského zákoníku (o takový případ se ale v dané věci nejedná) - splnit dluh postupníkovi, i kdyby měl pochybnosti o tom, zda k postoupení pohledávky opravdu došlo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. února 2010, sp. zn. 21 Cdo 5427/2007). Uvedené však platí za situace, že bude učiněno skutkové zjištění, že „Storno“ bylo doručeno až po oznámení postoupení. Pokud by ovšem byl zjištěn opak, nebylo by možno postoupení považovat za platný právní úkon.

Odvolací soud však v rozporu s ustanovením § 526 odst. 1 obč. zák. nesprávně dovodil, že žalovaná oprávněně splnila část závazku ve výši 2 575 413,20 Kč postupníku – původnímu věřiteli - společnosti STELIT spol. s r.o., aniž by bylo najisto postaveno skutkové zjištění o oznámení postoupení s ohledem na storno postoupení pohledávky.

Žalobkyni je tedy třeba přisvědčit, že důvodně uplatnila dovolací důvod nesprávného právního posouzení ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř, týkající se rozhodnutí o částce ve výši 2 575 413,20 Kč ve výroku II. rozsudku odvolacího soudu.

Nebylo-li tedy možno dospět k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je ohledně uvedené částky v napadeném výroku II. správné, Nejvyšší soud podle § 243b odst. 2 o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu v tomto napadeném rozsahu bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) zrušil a věc vrátil v uvedeném rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.), v němž bude soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1, věta za středníkem o. s. ř.),

Nejvyšší soud se dále zabýval dovoláním žalované, směřující proti výroku I. odvolacího soudu ve věci samé. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání žalované bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a byla řádně zastoupena advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,

a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,

b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,

c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

V dané věci není dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (jak se žalovaná nesprávně domnívá, je-li napadán potvrzující výrok I. rozsudku odvolacího soudu, a není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť v dané věci soud prvního stupně nerozhodl ve věci samé (v napadeném rozsahu) jinak než v dřívějším rozsudku.

Zbývá tedy posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.

Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat uplatněnými dovolacími důvody.

Žalovaná za otázku zásadního právního významu považuje, zda a jaké právní účinky má jednání jednatele postupitele, který po uzavření smlouvy o postoupení pohledávky, avšak před jejím oznámením dlužníkovi, tomuto dlužníku oznámí, že tuto smlouvu o postoupení pohledávek stornoval, a jaké právní účinky má následné předání kopie Oznámení o postoupení pohledávky dlužníkovi jednatelem postupníka.

Tato otázka nemůže být otázkou zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., neboť oznámení dlužníkovi o postoupení pohledávky nemá vliv na aktivní legitimaci postupníka, jak odvolací soud správně dovodil. Pokud odvolací soud dovodil, že smlouva o postoupení pohledávek je platná (což ani žalovaná nezpochybňuje), nemůže mít vliv na její platnost, že dlužníkovi nebylo oznámeno postoupení pohledávky.

Pokud žalovaná namítá, že odvolací soud nevzal v úvahu dohodu ze dne 19.10.2001 a ze dne 10.1.2002, je namístě uvést, že skutková zjištění ohledně těchto dohod soudy neučinily. Nutno připomenout, že při dovolání do potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu při možné přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. skutkový stav věci nemůže před dovolacím soudem doznat žádné změny, skutkové zjištění dovolací soud nemůže přezkoumávat a případné nesprávné skutkové zjištění, které mohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nemůže odůvodnit zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu. Skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou totiž být jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v nalézacím řízení, jak jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí.

Dovolává-li se tedy žalovaná dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 3 o. s. ř., tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, je třeba konstatovat, že při uvažované přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není tento důvod způsobilým dovolacím důvodem. Dovolací soud proto k tomuto dovolacímu důvodu uplatněnému podle § 241a odst. 3 o. s. ř. nemohl přihlédnout.

Neúplností dokazování by mohlo být zdůvodněno uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. by se ale muselo jednat jedině o takovou vadu řízení, která je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesně právní povahy. O takový případ se tu však nejedná, jestliže žalovaná napadá jen konkrétní procesní postup soudu – neúplnost jeho dokazování.

Nutno rovněž konstatovat, že předmětem dovolacího přezkumu při uvažované přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemohou být námitky proti nesprávnému hodnocení provedených důkazů (srov. § 241a odst. 3 o. s. ř. a Občanský soudní řád, komentář, Bureš, Drápal, Krčmář a kol., C.H.BECK, 7. vydání r. 2006, str. 1268).

S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu, týkajícím se částky 1 924 586,80 Kč s příslušenstvím (výrok I.), nemá ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam a dovolání žalované není v této části podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Z tohoto důvodu jej podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud odmítl.

O náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení rozhodne odvolací soud v dalším řízení, přičemž rozhodne též o dosavadních nákladech řízení (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně 28. listopadu 2011

JUDr. Kateřina Hornochová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru