Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

23 Cdo 2726/2007Usnesení NS ze dne 28.05.2009

KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2009:23.CDO.2726.2007.1

přidejte vlastní popisek

23 Cdo 2726/2007

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně A. – Z. I., s. r. o., zast. JUDr. Z. R., advokátem, proti žalovanému P. D., zast. Mgr. L. V., advokátem, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 46 Cm 43/2003, o 423.687,60 Kč s příslušenstvím, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1 Cmo 73/2006-71, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 5. prosince 2006, č. j. 1 Cmo 73/2006-71, potvrdil rozsudek Krajského soudu v Praze (dále též „soud prvního stupně“) ze dne 30. září 2005, č. j. 46 Cm 43/2003-49, jímž tento soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 423.687,60 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 171.264,50 Kč od 14. 12. 2000 do 19. 3. 2001, z částky 71.264,- Kč od 10. 3. 2001 do zaplacení, z částky 213.647,10 Kč od 15. 1. 2001 do zaplacení, ve výši 8 % ročně z částky 21.373,80 Kč od 1. 5. 2001 do zaplacení, z částky 111.393,80 Kč od 26. 3. 2001 do zaplacení a z částky 6.188,70 Kč od 1. 5. 2001 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na jejich náhradu 69.425,43 Kč k rukám jejího právního zástupce, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku; odvolací soud dále rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na účet jejího zástupce 25.817,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že se žalobou ze dne 24. 4. 2002 žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 423.687,60 Kč s příslušenstvím, představující nedoplatek ve smlouvě o dílo ze dne 17. 7. 2000 dohodnuté ceny díla, jejímž předmětem bylo zhotovení izolace rozvodů z oceli a mědi v rozsahu od vývodů ochlazené a vratné vody z chladících kompresorů k vývodům výměníků F. a vzduchotechnických jednotek v průmyslových halách C. K. Odvolací soud dále uvedl, že soud prvního stupně zjistil skutkový stav úplně a přesně, a ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně ohledně řádného předání díla zhotovitelem objednateli a jeho převzetí objednatelem ve smyslu ust. § 554 odst. 1 obchod. zák., přičemž odkázal na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 2 Cmo 242/99. Odvolací soud shodně s názorem soudu prvního stupně hodnotil ujednání ve smlouvě o dílo ze dne 17. 7. 2000 ohledně platebních podmínek (proplácení faktur) dle § 37 odst. 1 občan. zák. jako neplatné pro jeho nesrozumitelnost a neurčitost, poněvadž není z něho vůbec zřejmé, co je míněno „tokem finančních prostředků od generálního objednatele díla (M.)“, když „M.“ nebylo smluvním partnerem žalovaného jako objednatele, a o jaké „finanční toky“ v posuzovaném případě má jít. Protože mimo shora uvedeného ustanovení smlouvy o dílo ze dne 17. 7. 2000, nazvaného „Cena díla a platební podmínky“ (odst. 2), neobsahovala tato smlouva o dílo žádné jiné ujednání ohledně splatnosti ceny díla, aplikoval odvolací soud ust. § 548 odst. 1 obchod. zák. a dovodil, že žalobkyně má právo na doplatek ceny díla, který byl splatný a jehož výše nebyla v řízení sporná. Odvolací soud k námitce žalovaného ohledně rozporu mezi postupem soudu prvního stupně a žalobkyně se směrnicí 35/2000 Evropského parlamentu a Rady z 29. 6. 2000 (o boji proti opožděným platbám) uvedl, že v tomto postupu žádný rozpor neshledal a že nelze tento právní předpis, implementovaný do právního řádu České republiky (§ 369a obchod. zák.) zákonem č. 554/2004 Sb., použít, neboť dle přechodných ustanovení se tato úprava nepoužije na vtahy založené uzavřením smluv před 1. 5. 2005 a posuzovaná smlouva o dílo byla uzavřena dne 17. 7. 2000. K ostatním námitkám, jimiž žalovaný namítal tzv. jiné vady řízení, odvolací soud dle § 212a odst. 5 o. s. ř. nepřihlížel, jelikož nemohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Odvolací soud proto rozhodl tak, jak uvedeno shora.

Dovoláním ze dne 28. března 2007 žalovaný napadl rozsudek odvolacího soudu s tím, že dovolání je dle jeho názoru přípustné dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. důvodné.

V odůvodnění dovolání žalovaný zejména uvedl, že názor soudů obou stupňů ohledně neplatnosti ujednání o platebních podmínkách není správný. Je přesvědčen, že i když M. nebyl smluvním partnerem žalobkyně, „byly žalobci známy podmínky smlouvy mezi investorem a žalovaným“. Pokud existovala dohoda o době, v níž byl objednatel povinen zaplatit zhotoviteli cenu díla, nebylo možné aplikovat dispozitivní ustanovení § 548 odst. 1 obchod. zák. Ve smlouvě o dílo ze dne 17. 7. 2000 byla dle dovolatele sjednána splatnost ceny díla, která nenastala. Splatnost ceny díla měla dle smlouvy o dílo nastat okamžikem, kdy žalovanému zaplatí investor stavby „definovanou částku“. Dovolatel brojí rovněž proti závěru odvolacího soudu, že bylo v řízení prokázáno, že splatnost ceny díla nastala, přičemž ohledně tohoto závěru chybí řádné odůvodnění. Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že vystavení konečné faktury bylo vázáno na dokončení díla a že v případě, že ji žalovaný bez námitek převzal, osvědčil její správnost. Odvolacímu soudu dovolatel dále vytkl vyslovení neplatnosti ustanovení o platebních podmínkách ve smlouvě do dílo ze dne 17. 7. 2000, aniž by provedl úkony, jimiž by ve smyslu ust. § 35 odst. 2 občan. zák. a § 266 obchod. zák. zjistil vůli jednajících stran. Žalovaný upozornil na širokou smluvní volnost a podnikatelské riziko, a proto nemá žalobkyně právo domáhat se neplatnosti ustanovení, které vyjadřuje vůli stran v době uzavření smlouvy o dílo a které v tuto dobu nepokládala za ujednání v rozporu se zásadami poctivého obchodního tyku.

Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky nejprve odložil vykonatelnost dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu, následně jeho rozhodnutí zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobkyně se k podanému dovolání, jak plyne z předkládací zprávy a obsahu spisu, nevyjádřila.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou (žalovaným), včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátem ve smyslu ust. § 241 odst. 1 o. s. ř. a jím bylo dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 4 o. s. ř.).

Poté se Nejvyšší soud České republiky zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu ve věci samé se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.

V posuzované věci není dovolání přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně.

Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzením věci. Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, popřípadě ji nesprávně aplikoval.

V projednávané věci dovolatel odvolacímu soudu vytkl aplikaci nesprávné normy na zjištěný skutkový stav, neboť v souzené věci nebylo dle dovolatele možné aplikovat na otázku splatnosti ust. § 548 odst. 1 a obchod. zák. Dovolatel dále namítl, že odvolací soud nesprávně vyložil obsah ustanovení o platebních podmínkách uvedené ve smlouvě o dílo ze dne 17. 7. 2000, které je dle jeho přesvědčení určité a srozumitelné. Vzhledem k tomu, že splatnost žalované částky dle uvedeného ustanovení smlouvy o dílo doposud nenastala, není požadavek žalobkyně na její zaplacení oprávněný.

Rozsudek odvolacího soudu je postaven na závěru, že žalobkyní dle smlouvy o dílo ze dne 17. 7. 2000 řádně provedené dílo bylo žalovanému předáno, a proto žalobkyni vzniklo právo požadovat cenu díla ve smluvené výši. Protože ujednání ve smlouvě o dílo ze dne 17. 7. 2000 o platebních podmínkách soud hodnotil dle § 37 odst. 1 občan. zák. jako neplatné pro jeho nesrozumitelnost a neurčitost a protože smlouva o dílo neobsahovala jiné ujednání ohledně splatnosti ceny díla, aplikoval odvolací soud ust. § 548 odst. 1 obchod. zák. a dovodil, že žalovaný byl povinen zaplatit doplatek ceny díla okamžikem provedení díla.

V posuzovaném případě jde tedy o zodpovězení otázky, zda ujednání stran ve smlouvě o dílo ze dne 17. 7. 2000 o splatnosti ceny díla je určitě a srozumitelně vyjádřeno či nikoli.

Ze skutkových zjištění dovoláním nezpochybněných plyne, že strany uzavřely dne 17. 7. 2000 smlouvu o dílo, jejímž předmětem bylo zhotovení izolace rozvodů z oceli a mědi v rozsahu od vývodů ochlazené a vratné vody z chladících kompresorů k vývodům výměníků F. a vzduchotechnických jednotek v průmyslových halách C. K., přičemž cena díla byla dohodnuta ve výši 525.000,- Kč. Dílo bylo žalobkyní řádně provedeno a žalovanému předáno dne 5. 1. 2001. Během provádění díla vystavila žalobkyně žalovanému podle rozsahu provedeného díla 5 daňových dokladů (faktur), splatných k 13. 12. 2000 (ze dne 4. 9. 2000 na částku 171.264,50 Kč), k 14. 1. 2001 (ze dne 6. 10. 2000 na částku 213.467,10 Kč), k 30. 4. 2001 (ze dne 20. 10. 2000 na částku 21.373,80 Kč), k 25. 3. 2001 (ze dne 15. 12. 2000 na částku 111.393,50 Kč) a ke dni 30. 4. 2001 (ze dne 15. 12. 2000 na částku 6.188,70 Kč). Žalovaný uhradil z faktury ze dne 4. 9. 2000, znějící na 171.264,50 Kč, částku 100.000,- Kč a dále již ničeho.

Ze skutkových zjištění a názoru soudů obou stupňů dovoláním nezpochybněným dále vyplynulo, že dílo bylo řádně (bez vad) zhotoveno a žalobkyní předáno a žalovaným převzato dne 5. 1. 2001. Žalobkyně v souladu se shora uvedeným ustanovením fakturovala cenu díla dle provedených a odsouhlasených prací a žalovaný jejich výši nerozporoval.

V souzené věci si strany ve smlouvě o dílo ze dne 17. 7. 2000 sjednaly, že „dílo bude fakturováno měsíčně na základě soupisu provedených a odsouhlasených prací“ s tím, že „ve faktuře bude vyznačena pozastávka 10 %, která bude splatná ve dvou termínech – 5 % do 30. 4. 2001 a zbývajících 5 % bude uvolněno po uplynutí záruční doby“. Dále se strany dohodly, že „proplácení faktur bude provedeno bez odkladu v návaznosti na tok finančních prostředků od generálního objednatele díla (firma M.)“.

K zaplacení ceny díla mělo dle smlouvy o dílo ze dne 17. 7. 2000 dojít „bez odkladu v návaznosti na tok finančních prostředků od generálního objednatele díla (firma M.)“.

Sjednali-li si účastníci ve smlouvě o dílo ze dne 17. 7. 2000, že „proplácení faktur bude provedeno bez odkladu v návaznosti na tok finančních prostředků od generálního objednatele díla (firma M.v)“, využili tím možnost odchýlit se od dispozitivního ustanovení § 548 odst. 1 obchod. zák. (§ 263 odst. 1 obchod. zák.), neboť vznik práva na zaplacení ceny díla vázali na jiné skutečnosti, než jak činí toto ustanovení. Ujednání stran ve smlouvě o dílo o splatnosti ceny díla obsahuje podmínku, dle které dojde „bez odkladu“ k zaplacení faktur „v návaznosti na tok finančních prostředků od generálního objednatele díla (firma M.)“.

Z uvedeného je zřejmé, že soudy obou stupňů nepochybily, pokud hodnotily uvedené ustanovení o splatnosti ceny díla jako neplatné pro jeho neurčitost dle ust. § 37 odst. 1 občan. zák. Právní úkon je neurčitý tehdy, jestliže srozumitelně vyjádřený obsah má takové věcné nedostatky, že je nelze překlenout ani s použitím interpretačních pravidel stanovených v § 35 odst. 2 občan. zák. a § 266 obchod. zák. (shodně srov. rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. prosince 1998, sp. zn. 30 Ca 21/98, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, č. 4, ročník 99, strana 121).

V souzené věci lze dát dovolateli za pravdu, že projev vůle je sice po jazykové stránce srozumitelně vyjádřen (vázanost okamžiku zaplacení faktur vystavených žalovanou na přijetí finančních prostředků od firmy M.), avšak nelze se s ním ztotožnit v názoru, že obsah uvedeného ujednání je jednoznačný a že jej lze překlenout za použití výkladových pravidel. Z ujednání není zřejmé, co je míněno „tokem finančních prostředků“, tj. zda zaplacení faktur žalovaným dojde okamžikem, kdy M. poskytne jen část finančních prostředků nebo celou cenu díla, komu má M. finanční prostředky poskytnout, aby došlo ze strany žalovaného k zaplacení faktur, tj. zda společnosti K., spol. s r. o., jak uvedla žalobkyně, či žalovanému atd.

Protože uvedené ujednání smlouvy o dílo ze dne 17. 7. 2000 je pro svou neurčitost dle § 37 odst. 1 občan. zák. neplatné, je dále nutné na daný vztah aplikovat příslušná ustanovení obchodního zákoníku.

Podle ust. § 548 odst. 1 obchod. zák. objednatel je povinen zaplatit zhotoviteli cenu v době sjednané ve smlouvě a pokud ze smlouvy nebo tohoto zákona nevyplývá něco jiného, vzniká nárok na cenu provedením díla. Podle § 554 odst. 1 obchod. zák. zhotovitel splní svou povinnost provést dílo jeho řádným ukončením a předáním předmětu díla objednateli v dohodnutém místě, jinak v místě stanoveném tímto zákonem.

Provedla-li žalobkyně dílo řádně a předala-li ho žalovanému, vznikl žalobkyni nárok na zaplacení ceny díla sjednané ve smlouvě o dílo ze dne 17. 7. 2000, resp. jejího nedoplatku, a proto je závěr soudů obou stupňů ohledně aplikace uvedených ustanovení a uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobkyni nedoplatek ceny díla s úroky z prodlení správný.

Pokud žalovaný v dovolání brojil proti skutkovým zjištěním učiněným soudy obou stupňů, je k tomu třeba uvést, že se skutkový základ sporu v dovolacím řízení nemůže změnit; lze jej sice napadnout námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkových zjištění, která nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle ust. § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. - přípustné (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Byla-li přípustnost dovolání teprve podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zvažována, nemohla být námitka směřující proti skutkovým zjištěním pro posouzení přípustnosti dovolání rozhodná.

Upozorňoval-li dovolatel v dovolání na pochybení soudu prvního stupně, jenž nepřihlédl k jeho žádosti o odročení jednání ve sporu, je k tomu nutné uvést, že omlouvá-li účastník (jeho zmocněnec) svou neúčast u jednání časovou kolizí s jiným soudním sporem, může být taková omluva důvodná jen tehdy, jestliže soudu oznámí konkrétní údaje o tom, proč se nemůže jednání zúčastnit, zejména jaké jiné jednání mu brání v účasti (v jaké věci a u jakého soudu), kdy se o něm dozvěděl (že byl k němu předvolán dříve než k jednání, z něhož se omlouvá) a že časovou kolizi více jednání nebylo možné vyřešit jinak (R 38/2000).

Pokud právní zástupce žalovaného omluvil svou účast faxem došlým hodinu a deset minut před začátkem nařízeného jednání tak, že se účastní na úkonu nutné obhajoby, aniž by to blíže specifikoval, není taková omluva z jednání důvodná.

Nejvyšší soud České republiky s ohledem na shora uvedené dospěl k závěru, že dovolání žalovaného není podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. ani podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, a dovolání proto podle ust. § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a o skutečnost, že žalobkyni v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady nevznikly, na jejichž náhradu by jinak měla proti dovolateli právo.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. května 2009

JUDr. Ing. Jan Hušek

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru