Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

23 Cdo 2687/2019Usnesení NS ze dne 30.03.2020

HeslaPřípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.2687.2019.1
Dotčené předpisy

§ 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění od 30.09.2017

§ 243c odst. 1 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

23 Cdo 2687/2019-714

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně RICOH Czech Republic s.r.o., se sídlem v Praze 4, Jihlavská 1558/21, identifikační číslo osoby 48117820, zastoupené JUDr. Prokopem Benešem, advokátem se sídlem v Praze 4, Antala Staška 510/38, proti žalovanému L. M., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupenému Mgr. Václavem Petráskem, LL.M., MBA, advokátem se sídlem ve Zlíně, Březnická 5565, o zaplacení 151.436 Kč, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. (17) 25 Cm 62/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 4. 2019, č. j. 7 Cmo 241/2018-689, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení 9 050,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobkyně, JUDr. Prokopa Beneše, advokáta.

Stručné odůvodnění(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Napadeným rozsudkem odvolací soud ve výroku I potvrdil v rozsahu napadeném odvoláním žalovaného rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 27. 9. 2018, č. j. (17) 25 Cm 62/2008-662, jímž soud prvního stupně ve věci samé uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 151.436 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, a ve výroku II rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Žalobkyně se domáhala po žalovaném mimo jiné zaplacení náhrady škody způsobené nekalosoutěžním jednáním žalovaného, který v průběhu trvání pracovního poměru u žalobkyně na pozici servisního technika nabízel a poskytoval od 1. 6. 2004 bez vědomí žalobkyně jako podnikatel za úplatu stejné služby zákazníkům žalobkyně, jež byly náplní jeho práce pro žalobkyni.

Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalovaný od 1. 6. 2004 do skončení jeho pracovního poměru u žalobkyně dne 15. 11. 2005 vykonával v souvislosti se vznikem jeho živnostenského oprávnění bez souhlasu žalobkyně konkurenční činnost založenou na servisu a opravách kopírovacích přístrojů a s tím spojených dodávkách spotřebního materiálu. U konkrétních zákazníků žalobkyně provedl za úplatu servisní zásahy, poskytl kontaktní údaje na svoji osobu, případně tyto údaje poskytoval zprostředkovaně třetím osobám. Žalobkyni tím v uvedeném období ušel zisk ve výši 42.449 Kč na neposkytnutých službách, 94.844 Kč na nedodaném materiálu a zároveň žalobkyně vyplatila žalovanému částku 14.143 Kč na mzdě za pracovní dobu, ve které žalovaný vykonával svoji podnikatelskou činnost namísto práce pro žalobkyni.

Po právní stránce dospěl odvolací soud k závěru, že jednání žalovaného naplnilo znaky nekalosoutěžního jednání podle § 44 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“), neboť šlo o jednání v hospodářské soutěži v rozporu s dobrými mravy, které bylo způsobilé přivodit žalobkyni, coby soutěžiteli, újmu, když žalovaný bez souhlasu žalobkyně realizoval svým jménem zakázky svého zaměstnavatele. V důsledku tohoto protiprávního jednání vznikla žalobkyni škoda v podobě ušlého zisku a skutečné škody, kterou je žalovaný povinen žalobkyni podle § 373, 378 a 379 obch. zák. nahradit.

Rozsudek odvolacího soudu napadl v celém rozsahu žalovaný dovoláním, které považuje za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), proto, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně se jedná o otázky v rozhodování dovolacího soudu dosud nevyřešené nebo jsou dovolacím soudem rozhodovány rozdílně nebo mají být posouzeny jinak.

Žalovaný má za to, že odvolací soud nesprávně posoudil jeho námitku promlčení, když žalobkyně ve svém podání ze dne 27. 2. 2015 nově skutkově vymezila požadovanou škodu v podobě ušlého zisku a skutečné škody. Jednalo se tak dle žalovaného oproti původní žalobě o zcela zásadní změnu v žalobních tvrzeních, proto lze toto podání žalobkyně považovat za změnu žaloby a uplatnění promlčeného nároku. Odvolací soud se však s námitkou žalovaného neztotožnil, a to v důsledku nesprávného výkladu pojmů ušlého zisku a skutečné škody.

Žalovaný v tomto směru poukázal na závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 1996, sp. zn. II Odon 15/96, podle kterých je škodou majetková újma vyjádřitelná v penězích, která se projevuje buď jako skutečná škoda nebo jako ušlý zisk. Obě tyto formy škody jsou v zásadě rovnocenné a existence jedné z nich není podle platného práva podmínkou vzniku a uplatnění druhé formy. Z platného práva nelze dovodit, že by podmínkou vzniku odpovědnosti za škodu ve formě ušlého zisku byl též vznik skutečné škody, čímž je deklarována vzájemná nezávislost a nepodmíněnost existence obou forem škody. Původní žaloba však nedeklarovala, zda žalobkyni vznikla škoda skutečná či ušlý zisk nebo obě složky tak, že by toto zároveň bylo kapitalizováno a odůvodněno.

Žalovaný dále ve svém dovolání uvedl, že stanovení výše ušlého zisku způsobuje v praxi problémy. Poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2002, sp. zn. 25 Cdo 330/2001, ze kterého vyplývá, že dosažení zisku nebýt škodné události musí být vysoce pravděpodobné, dostatečně doložené a v souladu s pravidly poctivého obchodního styku. Pravděpodobný příjem je třeba snížit o náklady, které by na jeho dosažení bylo nezbytné vynaložit, a zisk vypočítaný pro daňové účely lze použít pouze jako jeden z podpůrných důkazů. Dle dovolatele prokazování ušlého zisku, jakož i skutečné škody, je vždy věcí poškozeného a na tom, v jakém rozsahu bude poškozený schopen škodu prokázat, v podstatné míře závisí rozsah její náhrady. Prokazování výše ušlého zisku je věcí mimořádně obtížnou, a proto se pokusil zákonodárce vyjít vstříc poškozeným, kteří budou uplatňovat náhradu škody podle obchodního zákoníku, a v § 381 obch. zák. stanovil možnost domáhat se náhrady škody ve formě ušlého zisku, aniž by bylo nutno prokazovat jeho skutečnou výši. Jedná se o stanovení jakéhosi abstraktního ušlého zisku. Tímto způsobem byla škoda skutkově vymezena a vyčíslena soudním znalcem po jedenácti letech od škodního jednání. Takový způsob vymezení charakteru ušlého zisku „ve výši obvyklé“ odpovídá spíše konstrukci bezdůvodného obohacení, což jako metodicky nesprávné judikoval Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 14. 10. 2004, sp. zn. 25 Cdo 540/2004. Porovnání s obvyklou výší může být pouze jedním z hledisek pro zvážení důvodů zvláštního zřetele hodných ve smyslu § 450 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), pro přiměřené snížení náhrady, aby bylo zabráněno nežádoucím tvrdostem. Institut abstraktního ušlého zisku je možno užít toliko v případech náhrady škody vyplývající z porušení smluvních povinností, nikoliv však v případě tzv. deliktní odpovědnosti za škodu. Tento institut tedy nelze u žalobkyně jakožto etablovaného podnikatele uplatnit.

Žalovaný ve svém dovolání dále odkázal na závěry vyjádřené v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 1996, sp. zn. II Odon 15/96, ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1233/2006, a ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 25 Cdo 3586/2006, a rovněž v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 25 Cdo 1032/2009, podle kterých stanovení výše ušlého zisku není libovolné a musí být provedeno tak, aby byla zjištěna pravděpodobná výše blížící se podle běžného uvažování jistotě. Musí být naplněn předpoklad, že škodná událost zasáhla do průběhu děje (sledu příčin a následků), který by jinak nepochybně vedl k určitému zisku. Nepostačuje pouhá pravděpodobnost zvýšení majetkového stavu v budoucnu, neboť musí být najisto postaveno, a v tomto směru je důkazní břemeno na poškozeném, že nebýt protiprávního jednání škůdce (či škodní události u objektivní odpovědnosti), majetkový stav poškozeného by se zvýšil. Ušlý zisk musí být vždy specifikován konkrétně, jeho budoucí eventuální dosažení musí být v podstatě nepochybné a nemůže jít jen o hypoteticky zamýšlenou možnost. Ušlý zisk nemůže představovat jen změření zamýšleného výdělečného záměru či příslibu možného výdělku, není-li takový majetkový přínos podložen již existujícími či reálně dosažitelnými okolnostmi, z nichž lze usuzovat, že nebýt škodné události, k zamýšlenému zisku by skutečně došlo. Ušlým ziskem je majetková újma, způsobená tím, že škodná událost zasáhla do průběhu děje vedoucího k určitému zisku. Poškozenému může vzniknout vedle nároku na náhradu ušlého zisku, který je dán rozdílem celkových výnosů z podnikání a nákladů potřebných k jejich dosažení, zároveň i nárok na náhradu nákladů zbytečně vynaložených na dosažení zisku v témže období. V řízení o náhradu škody v podobě ušlého zisku má žalobce povinnost tvrzení a povinnost důkazní ohledně skutečnosti, že by v období, za něž požaduje náhradu škody, dosáhl při svém podnikání zisku, o který přišel následkem škodné události.

Žalovaný vyjádřil názor, že výši ušlého zisku nelze doložit konkrétními doklady jak v případě skutečné škody, ale nejde o nedoložitelný předpoklad. Musí být prokázána pravděpodobnost považovaná podle běžného uvažování za jistotu, jde tedy o věcně podložený předpoklad. V praxi je velmi problematické stanovit výši ušlého zisku, k čemuž se někdy jako výchozí hodnota používá zisk dosažený v předcházejícím daňovém období. Zisk se pak stanoví jako předpokládaný dostatečně pravděpodobný výnos z určité činnosti snížený o náklady, které je nutno k dosažení výnosů vynaložit.

Žalovaný tak má za to, že žalobkyně neprokázala výši škody a nedotvrdila pevný a nepochybný skutkový základ pro stanovení její výše. Nepromlčený nárok byl uplatněn pouze ve vztahu k žalobkyní vykonstruované škodě sui generis bez opory v platném právu. K vymezení, co žalobkyně považuje za ušlý zisk na práci a ušlý zisk na materiálu a za skutečnou škodu, došlo žalobkyní až po deseti letech od škodní události a v podstatě se jednalo o novou žalobu.

Dále má žalovaný za to, že se odvolací soud řádně nezabýval otázkou předvídatelnosti škody ve smyslu § 379 věty druhé obch. zák. Namítá, že Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 2. 2. 2000, sp. zn. 29 Cdo 2001/99, uvedl, „že jestliže povinná strana předvídala nebo mohla předvídat, že v důsledku jejího jednání vznikne škoda nejméně v žalované výši z jakéhokoli právního důvodu, je povinna uhradit i škodu, která vznikla z jiného právního důvodu, jehož naplnění předvídat nemohla“. Při interpretaci jednotlivých ustanovení zákona je třeba dle žalovaného používat nejen výklad gramatický, ale i výklad systematický a logický. Při použití všech uvedených interpretačních metod pak ustanovení druhé věty § 379 obch. zák. zprošťuje osobu, která porušila povinnost v obchodních vztazích, jakékoli odpovědnosti za tzv. nepředvídatelnou škodu. Přitom za nepředvídatelnou škodu je třeba považovat takovou škodu, jejíž vznik nemohla tato osoba předvídat s přihlédnutím ke všem skutečnostem, které znala nebo měla při obvyklé péči znát v době vzniku závazkového vztahu, a právem se domnívala, že z porušení povinnosti, kterého se dopustila, taková škoda vzniknout nemůže. Za nepředvídatelné škody jsou tak považovány nejen veškeré škody vyšší než předvídatelné, nýbrž i škody vzniklé z jiného titulu než ty předvídatelné. Napadený rozsudek je z tohoto důvodu nepřesvědčivý a nespravedlivý.

Konečně žalovaný ve svém dovolání namítl, že v řízení nebyly provedeny jím navržené důkazy pro správné zjištění výše škody.

Žalovaný navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně se k dovolání žalovaného vyjádřila tak, že považuje dovolání za nepřípustné, neboť napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, ani se nejedná o otázky dovolacím soudem neřešené či rozhodované rozdílně. Má za to, že jí uplatněný nárok není promlčen, neboť v průběhu řízení žalobu nezměnila. Přitom zisk, ušlý žalobkyni, není abstraktní a způsobená škoda nebyla pro žalovaného nepředvídatelná. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání žalovaného odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), posoudil, zda je dovolání přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle § 237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50.000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.

Proti výroku I rozsudku odvolacího soudu v části, jíž byl potvrzen výrok I rozsudku soudu prvního stupně o uložení povinnosti žalovanému zaplatit 14.143 Kč, je přípustnost dovolání vyloučena ustanovením § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť nejde o vztah ze spotřebitelské smlouvy nebo o vztah pracovněprávní a napadeným výrokem bylo v této části rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč (k příslušenství pohledávky se nepřihlíží).

Přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu s více samostatnými nároky s odlišným skutkovým základem je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým nárokům samostatně bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, ze dne 28. 9. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2136/99, ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 29 Odo 1373/2004, ze dne 27. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1420/2013, uveřejněné pod číslem 85/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. 33 Cdo 4318/2014, a ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2245/2017, uveřejněné pod číslem 7/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2008, sp. zn. III. ÚS 307/05).

Tyto judikatorní závěry jsou použitelné i po změně formulace ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. provedené s účinností od 30. 9. 2017 zákonem č. 296/2017 Sb. Podle důvodové zprávy k návrhu zákona č. 296/2017 Sb., jenž mimo jiné nově formuloval § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., si navrhovaná změna v prvé řadě pomocí rozšíření výjimek z jinak široce formulované přípustnosti dovolání klade za cíl odbřemenění dovolacího soudu. Ke změnám navrhovaným v tomto ustanovení důvodová zpráva uvádí, že ve sporech o peněžitá plnění nepřevyšující 50.000 Kč je přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu vyloučena jen v případech, kdy o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč bylo rozhodnuto dovoláním napadeným výrokem. Jinak řečeno, tam, kde předmětem sporu je zaplacení částky nepřevyšující 50.000 Kč, nevylučuje ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) přípustnost dovolání proti těm rozhodnutím odvolacího soudu, která (ač vydána v rámci takového sporu) nejsou rozhodnutími o peněžitém plnění (např. šlo-li o mezitímní rozsudek). Navrhovaná změna má tuto možnost vyloučit.

I z tohoto zřetelně formulovaného záměru, obsaženého v důvodové zprávě, je tedy zřejmé, že novelizované znění § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., účinné od 30. 9. 2017, znamená zúžení možnosti podání dovolání v tzv. „bagatelních věcech“, nikoli její rozšíření (srov. zejm. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 2384/2018).

Tak je tomu i v posuzované věci, kdy předmětem řízení před odvolacím soudem byly jednotlivé nároky žalobkyně, a to nárok na náhradu ušlého zisku v důsledku zmařených zakázek žalobkyně a nárok na náhradu skutečné škody spočívající ve vyplacené mzdě žalovanému za pracovní dobu, v níž vykonával vlastní podnikatelskou činnost. Jde o samostatné nároky, proto přípustnost dovolání proti rozhodnutí o nich se posuzuje u každého nároku zvlášť bez ohledu na to, že byly uplatněny jednou žalobou a bylo o nich rozhodnuto v jednom řízení jedním rozsudkem.

Proto v části řízení, v níž odvolací soud rozhodoval o samostatném nároku žalobkyně na náhradu skutečné škody v podobě mzdy vyplacené žalovanému za pracovní dobu, kdy žalovaný vykonával vlastní podnikatelskou činnost, ve výši 14.143 Kč, není dovolání podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v rozsahu tohoto nároku přípustné.

Ve zbývajícím rozsahu nelze dovolání žalovaného považovat pouze z důvodu podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za nepřípustné, neboť žalobkyní uplatněné právo na náhradu ušlého zisku v celkové výši 137.293 Kč přesahuje částku uvedenou v tomto ustanovení a zároveň je ušlý zisk požadovaný žalobkyní v celém rozsahu důsledkem téhož skutkového základu vylíčeného žalobkyní, jenž spočívá ve zmaření zakázek žalobkyně nekalým jednáním žalovaného v hospodářské soutěži (jedná se o tentýž škodní skutek). Na povaze takto uplatněného práva jako jednoho nároku ve smyslu shora uvedených závěrů rozhodovací praxe dovolacího soudu nic nemění ani způsob, jakým žalobkyně odůvodnila (vyčíslila) výši svého ušlého zisku v závislosti na obvyklých smluvních cenových ujednáních se svými zákazníky při provádění předmětné servisní činnosti odvíjejících se částečně od marže na dodávkách náhradních dílů a spotřebního materiálu (v celkové ušlé výši 94.844 Kč) a částečně od ceny služby za práci odvedenou pro zákazníka zaměstnancem žalobkyně (v celkové ušlé výši 42.449 Kč).

V tomto rozsahu pak žalovaný ve svém dovolání odvozuje názor o promlčení žalobou uplatněného práva na náhradu škody z podání žalobkyně ze dne 27. 2. 2015, jež dle žalovaného představuje změnu žaloby uplatněním nového nároku. Žalovaný tak předkládá dovolacímu soudu k řešení otázku procesního práva, za jakých podmínek lze podání účastníka řízení považovat za změnu žaloby uplatněním nového nároku. Tato otázka však již byla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena a odvolací soud se od tohoto řešení v napadeném rozhodnutí neodchýlil.

Dle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu jde o změnu žaloby (rovněž) tehdy, požaduje-li žalobce i nadále stejné plnění (stejné kvality a stejného rozsahu), ale na základě jiného skutkového stavu (skutkového základu věci), než jak ho vylíčil v původní žalobě (srov. zejm. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2502/2000, uveřejněný pod číslem 21/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Tímto způsobem zákon žalobci umožňuje, aby odvrátil zamítnutí žaloby, má-li sice nárok na požadované plnění, avšak z jiného skutkového děje, než který použil k označení předmětu řízení po skutkové stránce (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2008, sp. zn. 21 Cdo 2879/2007).

Skutek, jenž tvoří předmět řízení, je dán vylíčením rozhodujících skutečností žalobcem v jeho žalobě ve smyslu § 79 odst. 1 o. s. ř. Tím dochází k vymezení skutkového děje, z něhož dle žaloby uplatněné právo vzniklo, způsobem, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci a nemožnost záměny s jiným skutkem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 32 Odo 1186/2005).

Od změny žaloby je však třeba odlišit podání, kterými žalobce odstraňuje vady žaloby nebo doplňuje žalobu o skutkové okolnosti odůvodňující uplatněný nárok z hlediska hmotněprávního ustanovení dopadajícího na danou věc. Stejně tak žalobce nemusí svůj nárok právně kvalifikovat a pokud tak učiní, není soud jeho právním názorem vázán. Pouhá změna v právní kvalifikaci skutku či právní charakteristice vylíčených skutkových tvrzení (tzv. právní důvod žaloby) proto není změnou žaloby (srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 22. 12. 1972, sp. zn. 5 Cz 30/72, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, uveřejněný po číslem 78/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2006, sp. zn. 33 Odo 1310/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3162/2011, a ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3681/2017).

Žalobkyně v projednávané věci odůvodnila své právo na náhradu škody, jak vyplývá z žaloby podané u soudu prvního stupně dne 11. 4. 2008, tvrzením (vylíčením skutkového děje) o tom, že žalovaný v průběhu trvání pracovního poměru u žalobkyně na pozici servisního technika nabízel a poskytoval od 1. 6. 2004 bez vědomí žalobkyně v pracovní době jako podnikatel za úplatu v žalobě blíže označených případech stejné služby zákazníkům žalobkyně, jež byly náplní jeho práce pro žalobkyni, čímž žalobkyni způsobil škodu v požadované výši.

Podáním ze dne 27. 2. 2015 na výzvu obsaženou v usnesení soudu prvního stupně ze dne 8. 1. 2015, č. j. 25 Cm 62/2008-470, k doplnění tvrzení o rozhodujících skutečnostech vzniku nároku na zaplacení ušlého zisku či skutečné škody žalobkyně ve vztahu k ušlému zisku (když co se týče uplatněného nároku na náhradu skutečné škody, není dovolání žalovaného přípustné, jak odůvodněno shora) uvedla, že co do částky 42.449 Kč se domáhá ušlého zisku na neposkytnutých službách a co do částky 94.844 Kč ušlého zisku na nedodaném materiálu a k tomu doplnila rozhodující skutečnosti.

Žalobkyně tudíž svým podáním nezměnila skutkový základ věci, nýbrž na výzvu soudu doplnila ve smyslu § 118a odst. 1 o. s. ř. žalobu o skutkové okolnosti odůvodňující uplatněný nárok z hlediska hmotněprávního ustanovení dopadajícího na danou věc. Nejednalo se tak o změnu žaloby vylíčením odlišného skutku ve smyslu § 95 o. s. ř., a tudíž ani o uplatnění nového nároku po uplynutí promlčecí doby.

Závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu vyjádřené v žalovaným odkazovaných rozhodnutích právní otázku vymezenou žalovaným neřeší a na projednávanou věc nedopadají, neboť se týkají vymezení pojmu ušlého zisku, resp. rozhodujících skutečností, při jejichž splnění vzniká poškozenému právo na jeho náhradu a v jaké výši. Řešení otázky promlčení žalobou uplatněného práva (na náhradu škody) v případě změny žaloby však tato rozhodnutí nepodávají.

Druhá právní otázka vymezená žalovaným, týkající se rozsahu náhrady škody z hlediska její předvídatelnosti pro škůdce, byla rovněž v rozhodování dovolacího soudu vyřešena a odvolací soud se od tohoto řešení v napadeném rozhodnutí neodchýlil.

Dovolací soud ve svém rozhodování dovodil, že okamžikem, ke kterému je vztaženo posuzování předvídatelnosti vzniku škody, je okamžik vzniku povinnosti, jejíž porušení má za následek vznik odpovědnosti za škodu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 23 Cdo 3202/2013). Za nepředvídatelnou je třeba považovat takovou škodu, jejíž vznik nemohla tato osoba předvídat s přihlédnutím ke všem skutečnostem, které znala nebo měla při obvyklé péči znát, a právem se tedy domnívala, že z porušení povinnosti, kterého se dopustila, taková škoda vzniknout nemůže (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2000, sp. zn. 29 Cdo 2001/99).

Dospěl-li odvolací soud na základě skutkových zjištění (jež sama dovolacímu přezkumu ve smyslu § 241a odst. 1 a § 243f odst. 1 o. s. ř. nepodléhají) k závěru, že v důsledku nekalého jednání žalovaného v hospodářské soutěži zmařením zakázek žalobkyně jsou splněny podmínky pro vznik odpovědnosti žalovaného za škodu spočívající v zisku ušlém žalobkyni nesplněním takto zmařených zakázek, v což spadá i podmínka předvídatelnosti této škody pro žalovaného v okamžiku vzniku jeho povinnosti jednat vůči žalobkyni jako soutěžiteli řádně, a nikoli mařením jejích zakázek nekale, nikterak se odvolací soud od rozhodovací praxe dovolacího soudu v napadeném rozhodnutí neodchýlil.

Ve zbytku je pak možno k obsahu dovolání žalovaného pro úplnost uvést, že pouhá polemika dovolatele s právním posouzením věci provedeným odvolacím soudem s tím, že toto právní posouzení má být jiné, nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2618/2018). Obdobně pak není uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení odvolací soud. Ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem nelze (ani podle právní úpravy dovolání ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem, neboť odvolacím soudem zjištěný skutkový stav sám o sobě dovolacímu přezkumu ve smyslu § 241a odst. 1 a § 243f odst. 1 o. s. ř. nepodléhá (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Dovolací soud s ohledem na výše uvedené proto dovolání žalovaného jako nepřípustné podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Pro úplnost pak lze uvést, že dovolací soud rozsah dovolání vymezený žalovaným tak, že se rozsudek odvolacího soudu napadá v celém rozsahu, posoudil s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti nákladovému výroku napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k tomuto výroku postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Kromě toho by proti tomuto výroku nebylo dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30. 3. 2020

JUDr. Pavel Horák, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru