Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

23 Cdo 2669/2011Usnesení NS ze dne 07.08.2013

HeslaPřípustnost dovolání
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2013:23.CDO.2669.2011.1
Dotčené předpisy

§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Podána ústavní stížnost

III. ÚS 3280/13 ze dne 09.01.2014 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Vladimír Kůrka


přidejte vlastní popisek

23 Cdo 2669/2011

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. a JUDr. Hany Lojkáskové v právní věci žalobce M. K., zast. Mgr. Pavlou Frodlovou, advokátkou, se sídlem v Šumperku, Slovanská 7, proti žalovanému A. K., zast. Mgr. Petrem Hasalou, advokátem, se sídlem v Šumperku, Langrova 7, o zaplacení 1,700.000,- Kč s přísl., vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 28 Cm 35/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 2. 2011, č. j. 8 Cmo 2/2011, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení 15.300,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho právního zástupce.

Odůvodnění:

Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 11. 10. 2010, č. j. 28 Cm 35/2004-360 žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci částku 1,700.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 2 % p. a. počínaje od 21. 10. 2003 do zaplacení a dále rozhodl o nákladech řízení.

Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 22. 2. 2011, č. j. 8 Cmo 2/2011-395, ve znění usnesení ze dne 20. 4. 2011, č. j. 8 Cmo 2/2011-419, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

V odůvodnění rozsudku odvolací soud popsal dosavadní průběh soudního řízení ve věci a konstatoval, že soud prvního stupně učinil správná skutková zjištění a odvolací soud na ně pro stručnost odkázal a za správné považuje i právní posouzení věci provedené soudem prvního stupně.

Odvolací soud dále uvedl, že dohoda ze dne 4. 9. 2000 je absolutně neplatným právním úkonem, neboť není dostatečně určitá a srozumitelná natolik, aby z ní bylo možné dovodit práva a povinnosti stran (§ 37 odst. 1 obč. zák.). Uvedené nedostatky předmětné dohody nelze odstranit ani pomocí výkladu.

Pokud žalovaný na základě neplatného právního úkonu převzal od žalobce částku 1,700.000,- Kč, není pro posouzení věci významné, jak žalovaný s předmětnou částkou naložil, tj. že za ni, jak namítal, pořídil pozemek, který vložil do společnosti Maletínský pískovec, s. r. o. Požadavek žalobce na vrácení žalované částky není podle odvolacího soudu ani v rozporu s „obchodní poctivostí či dobrými mravy“ a odvolací soud uvedl, že ani žalovaný netvrdil, v čem by tento rozpor měl spočívat.

Odvolací soud proto uzavřel, že žalovaný od žalobce převzal částku 1,700.000,- Kč, nebylo prokázáno, že by ji ve formě postupně poskytnutých půjček a následného započtení vzájemných pohledávek uhradil (započetl), a proto žalobci vznikl nárok na vydání uvedené částky z titulu bezdůvodného obohacení, tento nárok není promlčen a vzhledem k tomu odvolací soudu rozhodl tak, jak bylo uvedeno shora.

Dovoláním ze dne 4. 4. 2011 napadl žalovaný rozsudek odvolacího soudu s tím, že dovolání je přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatněným dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].

V odůvodnění dovolání žalovaný především napadá skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně a převzatý odvolacím soudem. Zejména dovolatel namítá, že se odvolací soud nezabýval námitkami obsaženými v odvolání, kromě hodnocení výpovědi svědka J. M., popř. neprovedením důkazu výslechem svědka Z. W. a dále protokolem o hlavním líčení vedeném u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 6 T 193/2009, který měl význam pro posuzování věrohodnosti svědka J. M.

Dovolatel dále uvedl, že stěžejní skutečností bylo předložení originálu kvitance na částku 1,700.000,- Kč a své tvrzení o výměně kvitancí po vzájemném vypořádání s žalobcem tak prokázal, a to předložením notářského zápisu ze dne 17. 9. 2001, sp. zn. N 232/2001, podle něhož valná hromada společnosti Maletínský pískovec, s. r. o., schválila navýšení základního kapitálu o nepeněžitý vklad žalovaného ve formě pozemku u k. ú. S. M. a žalobce hlasoval pro toto zvýšení, čímž došlo ke změně obchodních podílů.

Z chování žalobce bylo možné dovodit, že jeho práva z dohody ze dne 4. 9. 2000 zanikla, a proto nemá žádnou pohledávku vůči žalovanému.

Podle dovolatele se soudy měly při neplatnosti smlouvy zabývat ust. § 457 obč. zák. (vzájemným vrácením toho, co kdo dostal), popř. se věcí měly zabývat z „pohledu obchodní poctivosti“ dle ust. § 272 obch. zák. Dovolatel je toho názoru, že držba „originálu kvitance“ na „původní plnění žalobcem“ v rukou žalovaného je okolností významnou. Jediný „důkaz žalobce o poskytnutí plnění má v držení žalovaný“ pak soudy nehodnotily vůbec. Držba „originálu kvitance o vlastním dluhu“ je v obchodním styku považována za důkaz, že původní dluh již zanikl a dovolatel odkázal na ust. § 1428 obecného zákoníku občanského, rozsudek Krajského soudu v Praze sp. zn. 20 Co 140/2002 a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 245/2003.

Z právního posouzení věci zejména dovolacím soudem, dovolatel pokládá za podstatné tyto právní otázky:

1. Je originál důkazu předložený v soudním řízení dlužníkem, z nějž vyplývá skutečnost, že od věřitele převzal určitý finanční obnos, tedy jediný existující exemplář kvitance na původní dluh, důkazem skutečnosti, že dluh byl dlužníkem zaplacen, resp. jeho závazek vůči věřiteli zanikl jiným způsobem?

2. Může soud rezignovat na zjišťování obchodních zvyklostí ve smyslu § 264 obch. zák., ač se jich účastník řízení dovolává?

3. Je možné vzájemné vypořádání účastníků neplatné smlouvy bez ohledu na další právní úkony těchto účastníků, postupujících při nevědomosti o neplatnosti smlouvy, zejm. v případě dalšího naložení s majetkovými hodnotami, jejichž nabytí vyplývá z neplatné smlouvy, za souhlasu všech stran neplatné smlouvy, např. vložením do základního kapitálu společnosti, jíž jsou účastníci neplatné smlouvy společníky?

4. Je možní při vzájemném vypořádání ve smyslu § 457 obč. zák. pominout plnění jednoho z účastníků spočívající ve výkonech?

5. Lze vhledem k ust. § 272 obch. zák. změnu či zánik právního vztahu mezi účastníky prokázat i způsobem následného chování a právních úkonů nebo jiného jednání účastníka, ač původní smlouvy byla uzavřena písemně avšak bez doložky povinné písemné formy dodatků a změn smlouvy?

Dovolatel proto navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dále dovolatel navrhl v podání ze dne 4. 4. 2011, aby dovolací soud podle ust. § 243 o. s. ř. odložil vykonatelnost dovoláním napadeného rozhodnutí.

V podání ze dne 13. 6. 2011 a 27. 6. 2011 se k dovolání vyjádřil žalobce. Ve vyjádření zejména uvedl, že žalovaný předmětnou částku nevrátil, nárok na její vrácení nebyl promlčen, soudy provedly rozsáhlé dokazování, a proto není na místě pochybovat o správnosti napadeného rozsudku.

Dále žalobce uvedl, že argumentace žalovaného není věcná a popsal průběh jednání o koupi pozemku v k. ú. S. M. včetně jeho ceny a další jednání týkající se společnosti, do níž byl pozemek vložen a okolností týkajících se dohody ze 4. 9. 2009 a trestního řízení.

Žalobce dále nesouhlasí se žádostí o odklad vykonatelnosti rozhodnutí a navrhuje, aby dovolání bylo odmítnuto a aby mu byly přiznány náklady dovolacího řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) se zřetelem k čl. II. bodu 7 zák. č. 404/2012 Sb., kterým se mění zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů, dovolání projedná a rozhodne o něm podle zák. č. 99/1963 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2012.

Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou a obsahuje náležitosti, zkoumal, zda je dovolání přípustné.

Dovolání lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Protože rozsudek odvolacího soudu je rozsudkem potvrzujícím a rozhodnutí soudu prvního stupně nepředcházelo rozhodnutí, jímž byl tento soudu rozhodl jinak a jež by bylo zrušeno odvolacím soudem, může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů stanovených v § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tj., jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.

Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Je třeba konstatovat, že přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat uplatněnými dovolacími důvody.

Přípustnost dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí po stránce právní a z toho vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustno dovolání nezakládají. Při dovolání do potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu při možné přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. skutkový stav věci nemůže před dovolacím soudem doznat žádné změny, skutkové zjištění dovolací soud nemůže přezkoumávat a případné nesprávné skutkové zjištění, které mohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nemůže odůvodnit zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu. Skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou být jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v nalézacím řízení, jak jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí.

Stejně tak námitky proti hodnocení důkazů nemohou být předmětem dovolacího přezkumu při uvažované přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (srov. § 241a odst. 3 o. s. ř. a Občanský soudní řád, komentář, L. Drápal, J. Bureš, a kol., C.H.BECK, 1. vydání, r. 2009, k uvedenému ustanovení). Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) - jen ze způsobu, jak je soud provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybění, pak není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry - např. namítat, že soud měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý, apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze v dané věci dovoláním úspěšně napadnout. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. února 2001 sp. zn. 26 Cdo 2045/99 - uveřejněný na webových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz).

Napadá-li dovolatel nesprávnost skutkových zjištění, popř. hodnocení důkazů provedených soudy obou stupňů (viz. zejména námitky směřující na neúplné zjištění skutkového stavu, neprovedení navržených důkazů, hodnocení věrohodnosti výpovědi J. M., neprokázání vypořádání vzájemných závazků apod.), nejsou tyto důvody relevantním dovolacím důvodem v případě posuzování přípustnosti dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Dovolatel dále v dovolání vymezil právní otázky zásadního významu. K těmto jednotlivým otázkám je nutné uvést následující.

V případě 1. otázky je zřejmé, že u ní není vymezena právní otázka, ale jde o skutkový závěr, zda určitý důkaz je důkazem umožňujícím závěr, že dluh byl zaplacen (zápočtem, zanikl jinak).

Pokud jde o otázku č. 2 je zřejmé, že ani tato otázka nemůže založit přípustnost dovolání dle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Rozhodnutí odvolacího soudu při určení práv a povinností ze závazkového vztahu nevychází z obchodních zvyklostí (§ 264 odst. 1 obch. zák.), ale konstatoval, že dohoda ze 4. 9. 2000 je absolutně neplatná a pokud žalobce žalovanému poskytl částku 1,700.000,- Kč vznikl žalobci nárok na její vrácení z titulu bezdůvodného obohacení (§ 451 odst. 2 obč. zák.).

Stejné platí i pro otázky č. 3 až 5, neboť na nich rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá a jde o otázky vymezené v obecné rovině. V těchto otázkách jde dovolateli o „vzájemné vypořádání účastníků neplatné smlouvy“, ale je zřejmé, že dovolatel nebere na zřetel, že odvolací soud učinil závěr, že nebylo prokázáno, že žalovaný žalobci žalovanou částku uhradil postupně poskytovanými splátkami a poté vzájemné pohledávky započetl a že předmětná dohoda je absolutně neplatná (viz. otázka č. 5 - zánik právního vztahu následným chováním - § 272 obch. zák.).

Dovolací soud s ohledem na uvedené proto dospěl k závěru, že námitky dovolatele nebyly schopny založit přípustnost dovolání dle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Nejvyšší soud proto podle ust. § 243 b) odst. 5 o. s. ř. v návaznosti na ust. § 215 písm. c) o. s. ř. rozhodl tak, že dovolání pro jeho nepřípustnost odmítl.

O návrhu na odložení vykonatelnosti podle ust. § 243 o. s. ř. dovolací soud nerozhodoval.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5 o. s. ř. v návaznosti na ust. § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 o. s. ř. a § 151 odst. 2 o. s. ř. a nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl ÚS 25/12 tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci na jejich náhradu 15.300,- Kč (§ 1 odst. 2, § 2 odst. 1, § 7 bod 6, § 11 odst. 1 písm. k), § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalovaný dobrovolně povinnosti, kterou mu ukládá toto rozhodnutí, může žalobce podat návrh na výkon rozhodnutí

V Brně dne 7. srpna 2013

JUDr. Ing. Jan Hušek

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru