Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

23 Cdo 2578/2019Usnesení NS ze dne 24.09.2020

HeslaPřípustnost dovolání
Neplatnost právního úkonu
Smluvní pokuta
Moderační právo soudu
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.2578.2019.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 39 obč. zák.

§ 301 obch. zák.

§ 588 o. z.

§ 2051 o. z.


přidejte vlastní popisek

23 Cdo 2578/2019-162

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně PELMI, spol. s r. o., se sídlem v Praze 5, Musílkova 568/35, identifikační číslo osoby 63668513, zastoupené JUDr. Pavlem Sedláčkem, advokátem se sídlem v Praze, Dlouhá 705/16, proti žalované Assets Technology & Deposit, SE, se sídlem v Praze 10, Žitomírská 468/23, identifikační číslo osoby 01785711, zastoupené Mgr. Milanem Edelmannem, advokátem se sídlem v Praze 5, Petržílkova 2707/38, o zaplacení 300.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 5 C 218/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2019, č. j. 58 Co 55/2019-142, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11.858 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobkyně.

Odůvodnění:

(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)

Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 28. 8. 2018, č. j. 5 C 218/2017-115, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 300.000 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným a částku 1.200 Kč (výrok I.), zamítl žalobu v té části, kterou se žalobkyně domáhala na žalované zaplacení úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 300.000 Kč od 13. 4. 2017 do 14. 4. 2017 (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok III.).

K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání, přičemž jeho přípustnost dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), dovozuje z toho, že se odvolací soud při svém rozhodování odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v souvislosti s posouzením povahy smluvní pokuty a její přiměřenosti, a dále z toho, že nebyla v rozhodování dovolacího soudu zcela vyřešena otázka související s uplatněním moderačního práva. Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.

K dovolání žalované se žalobkyně vyjádřila tak, že jej navrhuje odmítnout pro nepřípustnost, případně jej s ohledem na jeho nedůvodnost zamítnout.

Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle § 10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalované rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. článek II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.

Protože dovolání může být podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

Dovolatelka namítá, že žalobkyni nemohla vzniknout škoda v souvislosti s neuzavřením smlouvy o postoupení pohledávky, neboť předmětná pohledávka nikdy nepřestala být jejím vlastnictvím a nelze se tedy dovolávat naplnění funkce smluvní pokuty jako paušalizované náhrady škody. Tvrdí, že lze těžko předpokládat, že výše uplatněné smluvní pokuty odpovídá reálně výši škody žalobkyni jednáním žalované způsobené (pokud jí vůbec nějaká škoda vznikla, kdy žalobkyni zůstává celá vymahatelná pohledávka). Žalobkyně totiž stále drží (a nikdy držet nepřestala, když k postoupení pohledávky nedošlo) svoji pohledávku za dlužníkem, přičemž jak k okamžiku uzavření smlouvy o budoucí smlouvě o postoupení pohledávky, tak i v současnosti je na dlužníka vedeno insolvenční řízení. Argumentuje také tím, že pokud jde o funkci sankční, jde o nepřiměřenou výši takové sankce.

Dovolání není přípustné.

Judikatura Nejvyššího soudu, která se vyjadřovala v oblasti obchodněprávních poměrů ke vztahu ustanovení § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), a § 301 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“), představovaná zejména rozsudkem jeho velkého senátu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 31 Cdo 2707/2007, uveřejněným pod č. 81/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, přijala závěr, podle něhož ujednání o smluvní pokutě v obchodněprávních vztazích je možné posuzovat jako neplatný právní úkon pro rozpor s dobrými mravy podle § 39 obč. zák. pouze v případě, že by se dobrým mravům příčily okolnosti, za kterých byla smluvní pokuta sjednána, a to i případně ve spojení se skutečností, že byla sjednána nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta. Ujednání o smluvní pokutě není však možno v obchodněprávních vztazích považovat za neplatné podle § 39 obč. zák. pouze z důvodu nepřiměřenosti sjednané výše smluvní pokuty. Ačkoliv se R 81/2010 Sbírky týkalo obchodněprávních vztahů, se zřetelem k prakticky doslovnému znění ustanovení o moderaci smluvní pokuty podle obchodního zákoníku a nyní platného občanského zákoníku (o. z.) je aplikace dřívější judikatury účelná a možná (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 33 Cdo 4156/2017). Obdobně v usnesení ze dne 21. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 5377/2017, Nejvyšší soud uvedl, že jako právní jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům (§ 588 o. z.), nelze považovat ujednání o smluvní pokutě pouze z důvodu nepřiměřenosti její výše; takovou smluvní pokutu může soud na návrh dlužníka snížit s přihlédnutím ke kriteriím stanoveným v § 2051 o. z. Jinak řečeno, nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta nemůže z důvodu své nepřiměřené výše zakládat (absolutní) neplatnost ujednání pro porušení dobrých mravů, nýbrž může být důvodem k použití moderačního práva soudu. Pokud by se dobrým mravům příčily okolnosti, za kterých byla smluvní pokuta sjednána, není vyloučeno posoudit její ujednání jako (absolutně) neplatné právní jednání podle § 588 o. z.; v takovém případě však nepřichází v úvahu její moderace [srov. shodně Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721-2054). Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2014. s. 1200].

Nejvyšší soud dále uvedl např. v rozsudku ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 32 Cdo 4469/2010, že ustanovení § 301 obch. zák. co do způsobu vymezení kritérií pro hodnocení (ne)přiměřenosti smluvní pokuty patří k normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou. Úzká provázanost s konkrétními skutkovými zjištěními pak povětšinou brání tomu, aby Nejvyšší soud, mající zásadně postavení přezkumné instance v otázkách právních, korigoval závěry nalézacích soudů, nelze-li jim vytknout zjevnou nepřiměřenost v jejich úvahách (obdobně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, nebo ze dne 11. 7. 2016, sp. zn. 23 Cdo 1466/2016). Obdobně v rozsudku ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 23 Cdo 231/2010, Nejvyšší soud uvedl, že z § 301 obch. zák. vyplývá, že předpokladem pro moderaci smluvní pokuty je závěr o tom, že smluvní pokuta byla sjednána v nepřiměřené výši. Pro toto posouzení zákon žádná kritéria nestanoví; ustanovení § 301 obch. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k takovým normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Závěr o tom, zda je sjednána nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta, je tedy zákonodárcem ponechán na uvážení soudu, založeném na posouzení individuálních okolností konkrétního případu, které soud shledá – se zřetelem na funkce smluvní pokuty a na účel moderačního oprávnění soudu – právně významnými (srov. také např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. 32 Cdo 3622/2011, a ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 32 Cdo 4859/2009).

Judikatura Nejvyššího soudu dále dovodila, že při posouzení přiměřenosti smluvní pokuty se bere zřetel zejména na důvody, které ke sjednání posuzované výše smluvní pokuty vedly, a na okolnosti, které je provázely, přičemž není vyloučeno, aby soud již při posuzování této otázky přihlédl k významu a hodnotě zajišťované povinnosti, tedy ke kritériu, jež je podle citovaného ustanovení rozhodné až pro úvahu o míře snížení smluvní pokuty, podmíněnou předchozím závěrem o nepřiměřenosti sjednané smluvní pokuty (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 400/2004, ze dne 25. 11. 2008, sp. zn. 32 Cdo 3171/2008, ze dne 19. 4. 2011, sp. zn. 32 Cdo 529/2011, ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. 32 Cdo 3622/2011, a ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 32 Cdo 4859/2009).

V usnesení ze dne 21. 6. 2011, sp. zn. 32 Cdo 944/2010, Nejvyšší soud dovodil, že skutečnost, zda v důsledku porušení zajištěné povinnosti nastaly nebo nenastaly u žalobkyně škodlivé následky, je sama o sobě pro posouzení přiměřenosti výše smluvní pokuty bez významu.

Judikatura Nejvyššího soud se rovněž ustálila v závěru, že výše škody, jež vznikla oprávněnému porušením povinnosti zajištěné smluvní pokutou, není – vzhledem ke konstrukci upravené v ustanovení § 301 obch. zák. - kritériem ani pro úvahu o nepřiměřenosti smluvní pokuty, ani pro úvahu o odpovídající míře jejího snížení, nýbrž určuje pouze hranici, pod kterou nelze pokutu snížit (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2003, sp. zn. 32 Odo 631/2002, a na něj odkazující další rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 23 Cdo 231/2010, ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. 32 Cdo 3622/2011, ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 23 Cdo 330/2012, a ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 32 Cdo 4859/2009).

Odvolací soud se přitom od výše uvedených judikatorních závěrů neodchýlil, jestliže shledal požadavek žalobkyně oprávněným a k moderaci smluvní pokuty důvod neshledal.

Podle zjištění odvolacího soudu byla smluvní pokutou zajištěna povinnost žalované uzavřít se žalobkyní smlouvu o postoupení pohledávky za úplatu, jejíž výše byla stejná jako sjednaná smluvní pokuta. Tato smlouva měla být uzavřena v situaci, kdy probíhalo insolvenční řízení, v němž měla žalobkyně jako věřitel této pohledávky postavení insolvenčního navrhovatele a součástí smlouvy o smlouvě budoucí byl její závazek vzít insolvenční návrh zpět, aby bylo toto insolvenční řízení zastaveno. Žalobkyně splnila svůj závazek, když vzala zpět svůj insolvenční návrh a insolvenční řízení bylo zastaveno. Žalovaná však ani po výzvě žalobkyně smlouvu o postoupení pohledávky neuzavřela. Odvolací soud při posuzování přiměřenosti výše sjednané smluvní pokuty zejména uvedl, že smyslem dané transakce bylo kompenzovat žalobkyni ztrátu postavení věřitele v insolvenčním řízení a ztrátu možnosti domoci se úhrady této pohledávky v daném insolvenčním řízení. Při zohlednění této podstatné okolnosti odvolací soud neshledal výši smluvní pokuty nepřiměřenou. Uvedl, že žalobkyni nelze vytýkat, že v této situaci požadovala, aby jí předmětná pohledávka přihlášená v insolvenčním řízení byla kompenzována, a to prostřednictvím sjednané smluvní pokuty i bez ohledu na to, zda postoupení pohledávky bude realizováno, tedy buď úplatou za postoupení pohledávky, anebo zaplacením smluvní pokuty. Dále odvolací soud uvedl, že pokud žalovaná poukazovala na to, že žalobkyni žádná škoda nevznikla, nejedná se o rozhodnou skutečnost, neboť při posuzování přiměřenosti výše smluvní pokuty, se posuzuje souhrn škod v úvahu připadajících, nikoliv následně reálně vzniklých. V daném případě byla předpokládanou škodou ztráta pohledávky, resp. zhoršení postavení při jejím případném dalším vymáhání. Pokud žalobkyně požadovala kompenzaci ve výši dané pohledávky, nepovažoval odvolací soud tuto výši v rozporu s výše uvedeným pravidlem s tím, že za nepřiměřenou by ji bylo možno považovat pouze v případě, že by významně převyšovala hodnotu dané pohledávky, což se však v dané věci nestalo. Odvolací soud v závěru dodal, že smyslem smluvní pokuty bylo kompenzovat riziko žalobkyně vyplývající ze ztráty postavení věřitele přihlášené pohledávky v insolvenčním řízení. To, zda skutečně došlo k omezení či ztrátě dobytnosti pohledávky či vzniku jiné škody, tedy zda nastal škodlivý následek, není podstatné. Ke ztrátě postavení žalobkyně coby insolvenčního věřitele navíc skutečně došlo, a to bez ohledu na to, zda posléze znovu insolvenční řízení zahájila.

V poměrech projednávané věci odvolací soud vyšel z individuálního posouzení kritérií rozhodných pro použití moderačního práva a z výše ustanoveného judikatorního rámce nevybočil. Nejvyšší soud neshledal úvahy odvolacího soudu zjevně nepřiměřenými. Neshledal-li odvolací soud důvod k moderaci smluvní pokuty, je jeho závěr v souladu s citovanou ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.

Přípustnost dovolání přitom nezakládají ani odkazy na další v dovolání označená rozhodnutí Nejvyššího soudu, z nichž žalovaná dovozuje přípustnost dovolání. Odvolací soud se od těchto závěru neodchýlil. Uvedl-li, že při posuzování přiměřenosti výše smluvní pokuty se posuzuje souhrn škod v úvahu připadajících, nikoliv následně reálně vzniklých, že smyslem smluvní pokuty bylo kompenzovat riziko žalobkyně vyplývající ze ztráty postavení věřitele přihlášené pohledávky v insolvenčním řízení a že to, zda skutečně došlo k omezení či ztrátě dobytnosti pohledávky či vzniku jiné škody, tedy zda nastal škodlivý následek, není podstatné, není jeho rozhodnutí v rozporu s výše uvedenou judikaturou, na kterou dovolatelka odkazuje ve svém dovolání.

Konečně dovolací soud připomíná, že při úvaze, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem - v mezích právních otázek vytyčených dovolatelem - správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2020, sp. zn. 32 Cdo 4038/2019). Odvolací soud v projednávané věci nedospěl ke skutkovému závěru, že by žalovaná byla při podpisu smlouvy žalobkyní uvedena v omyl, nebo že by žalovaná byla při podpisu smlouvy zmanipulována. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 30. 9. 2017 zpochybnit nelze a skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání.

Ze všech výše uvedených důvodu Nejvyšší soud dovolání žalované podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro nepřípustnost.

Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 24. 9. 2020

JUDr. Pavel Horák, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru