Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

23 Cdo 2565/2012Usnesení NS ze dne 17.12.2013

HeslaSplatnost pohledávky
Zásady poctivého obchodního styku
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2013:23.CDO.2565.2012.1
Dotčené předpisy

§ 340 odst. 2 obch. zák.

§ 265 obch. zák.


přidejte vlastní popisek

23 Cdo 2565/2012

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Hany Lojkáskové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobkyně ČSOB Leasing, a.s., se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 310/60, IČO 63998980, zastoupené JUDr. Romanem Majerem, advokátem se sídlem v Praze 1, Krakovská 1526/24, proti žalovanému P. H., IČO 11341025, zastoupenému Mgr. Michalem Dlabolou, advokátem se sídlem v Praze 7, U Studánky 3, o zaplacení částky 187.821,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 45 Cm 135/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. května 2012, č. j. 2 Cmo 71/2012-175, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobkyně se na žalovaném domáhá zaplacení částky 187.821,40 Kč s příslušenstvím z důvodu předčasného ukončení leasingové smlouvy sestávající z částky 185.241,40 Kč za ztrátu z prodeje předmětu leasingu jako rozdílu mezi účetní zůstatkovou hodnotou předmětu leasingu ke dni zániku leasingové smlouvy určenou podle platných daňových předpisů a dosaženou prodejní cenou bez DPH, a částky 2.580,- Kč představující úrok z prodlení žalovaného se zaplacením specifikovaných leasingových splátek.

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací svým prvním rozsudkem ze dne 20. března 2007, č. j. 2 Cmo 284/2006-59, potvrdil v pořadí první rozsudek Krajského soudu v Praze jako soudu prvního stupně ze dne 17. července 2006, č. j. 45 Cm 135/2006-37, kterým soud prvního stupně uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 187.821,40 Kč s 0,15% úrokem z prodlení denně z částky 41.454,- Kč od 15.10.2003 do 21.10.2003 a z částky 185.241,40 Kč od 15.10.2003 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).

Odvolací soud vyšel ze skutkových závěrů soudu prvního stupně, že účastníci uzavřeli dne 30. dubna 2001 leasingovou smlouvu č. 2150223, jejíž nedílnou součástí byly Všeobecné smluvní podmínky (dále jen „obchodní podmínky“), na jejímž základě žalovaný převzal do nájmu předmět leasingu (nákladní speciální návěs), který před prodejem prošel kompletní rekonstrukcí v hodnotě cca 487.000,- Kč, a zavázal se žalobkyni platit sjednané leasingové splátky ve výši a čase podle splátkového kalendáře. Protože je žalovaný neplatil, žalobkyně leasingovou smlouvu s účinností ke dni 29. dubna 2003 vypověděla a konečným vyrovnáním ze dne 30. září 2003 žalovaného vyzvala k zaplacení částky 232.011,40 Kč, splatné dne 14. října 2003, sestávající z dlužných leasingových splátek do doby předčasného ukončení smlouvy podle čl. 4.4.4 písm. a) obchodního podmínek ve výši 41.454,- Kč, náhrady škody ve výši 185.241,40 Kč podle čl. 4.4.4 písm. c) obchodních podmínek vzniklé jako rozdíl mezi účetní zůstatkovou cenou a realizační cenou předmětu leasingu, která byla určena znaleckým posudkem Ing. Tomáše Rozlivky v minimální hodnotě 74.000,- Kč, a úroku z prodlení ve výši 5.316,- Kč podle 4.4.4 písm. d) obchodních podmínek.

Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně i pokud posoudil předmětnou leasingovou smlouvu podle § 489 a násl. obch. zák. jako smlouvu o koupi najaté věci s tím, že vzhledem k dispozitivnosti této úpravy (s výjimkou § 493 odst. 1 věty druhé obch. zák.) je rozhodující obsah práv a závazků upravených v leasingové smlouvě včetně obchodních podmínek, a že počínaje dnem 3. března 2003 se žalovaný dostal do prodlení s placením leasingových splátek, proto žalobkyně smlouvu platně vypověděla ke dni 29. dubna 2003 a žalovanému vznikla podle čl. 4.4.4 a) – g) obchodních podmínek povinnost zaplatit částky specifikované v konečném vyrovnání ze dne 30. září 2003. Shodně se soudem prvního stupně odvolací soud uzavřel, že žalobkyně postupovala v souladu s čl. 4.4.4 písm. f) obchodních podmínek, když výši škody z prodeje předmětu leasingu stanovila tak, že od účetní zůstatkové ceny předmětu leasingu ve výši 271.307,- Kč odečetla prodejní cenu ve výši 86.055,60 Kč a rozdíl ve výši 185.241,40 Kč začlenila do konečného vyúčtování. Námitku žalovaného, že předmět leasingu měl při ukončení leasingové smlouvy vyšší hodnotu, než stanovil znalecký posudek, a měl být proto prodán za vyšší cenu, nepovažoval odvolací soud shodně se soudem prvního stupně za rozhodující, neboť žalobkyně nebyla podle obchodních podmínek povinna vypracovat znalecký posudek na předmět leasingu při jeho prodeji, a pokud tak učinila, konala nad rámec svých sjednaných povinností. Nárok žalobkyně z konečného vyúčtování ze dne 30. září 9.2003 neposuzoval odvolací soud podle § 373 a násl. obch. zák. jako nárok na náhradu škody, nýbrž jako nárok, který vychází ze smluvních ujednání leasingové smlouvy pro případ jejího předčasného ukončení.

K dovolání žalovaného Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací rozsudkem ze dne 23. června 2010, č. j. 23 Cdo 3114/2007-81 zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20. března 2007, č. j. 2 Cmo 284/2006-59, s výjimkou části výroku pod bodem I, kterou byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 17. července 2006, č. j. 45 Cm 135/2006-37, v rozsahu, ve kterém bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni částku 2.580,- Kč, a rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 17. července 2006, č. j. 45 Cm 135/2006-37, s výjimkou části výroku pod bodem I, ve které bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni částku 2.580,- Kč, a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné v rozsahu, v němž směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku pod bodem I co do částky 185.241,40 Kč, jelikož odvolací soud rozhodl v otázce způsobu odpočtu ceny předmětu leasingu od nároků uplatněných leasingovým pronajímatelem při předčasném ukončení leasingu v rozporu s hmotným právem. Připomněl, že již v rozsudku ze dne 24. listopadu 2009, sp. zn. 31 Cdo 3926/2008, dovodil, že smluvní ujednání, že leasingový nájemce má právo na odpočet ceny, za kterou byl prodán předmět leasingu, nelze vykládat tak, aby mohlo ve svých důsledcích znamenat připuštění libovůle leasingového pronajímatele při prodeji předmětu leasingu, jejíž důsledky by dopadly na leasingového nájemce, a odkázal i na rozhodnutí ze dne 15. listopadu 2005, sp. zn. 32 Odo 1089/2004, podle něhož skutečnost, že předmět leasingu byl leasingovým pronajímatelem prodán za nepřiměřeně nízkou cenu, nemůže jít k tíži leasingového nájemce, pokud byla tržní cena nepoměrně vyšší. Při prodeji předmětu leasingu je leasingový pronajímatel povinen postupovat s náležitou péčí. Je proto vždy nutno posuzovat přiměřenost ceny, za niž byl předmět leasingu prodán. Pokud by se prodejní cena předmětu leasingu v neprospěch leasingového nájemce podstatně odchylovala od obvyklé ceny, za kterou by ho bylo možno v daném místě a čase prodat, je třeba při odečtu vyjít z této obvyklé ceny, neboť jinak by se leasingový pronajímatel na úkor leasingového nájemce bezdůvodně obohatil. Pokud tedy odvolací soud odečetl od nároků žalobkyně cenu, za kterou leasingový pronajímatel předmět leasingu prodal, bez posouzení obvyklé ceny, kterou měl předmět leasingu v době jeho prodeje v místě a čase, kdy k prodeji došlo, je jeho rozhodnutí založeno na nesprávném právním posouzení věci a Nejvyšší soud je proto zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud v odpovídajícím rozsahu i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.

Krajský soud v Praze jako soud prvního stupně svým druhým rozsudkem ze dne 17. června 2011, č. j. 45 Cm 135/2006-121, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 145.897,- Kč (výrok pod bodem I) a úrok z prodlení ve výši 0,15 % denně z částky 41.454,- Kč od 15.10.2003 do 21.10.2003 a z částky 145.897,- Kč od 15.10.2003 do zaplacení (výrok pod bodem II), žalobu o zaplacení částky 39.344,- Kč s úrokem z prodlení zamítl (výrok pod bodem III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok pod bodem IV), o náhradě nákladů řízení státu (výroky pod body V a VI) a o vrácení přeplatku na záloze za znalečné žalovanému (výrok pod bodem VII).

Soud prvního stupně dospěl ke stejným skutkovým závěrům jako ve svém prvním rozhodnutí s tím, že ze znaleckého posudku č. 1939/4-2011 ze dne 4. března 2011 a jeho doplnění podaného znalcem ústně do protokolu o jednání ze dne 6. června 2011 zjistil, že obvyklá cena předmětu leasingu ke dni jeho prodeje třetí osobě činila 125.410,- Kč bez DPH, tedy cca o 1/3 více, než byla cena realizovaná žalobkyní. Tento rozdíl v cenách považuje soud prvního stupně za podstatnou odchylku, již nelze v intencích stanoviska zaujatého Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 23. června 2010, č. j. 23 Cdo 3114/2007-81, a také v rozhodnutích sp. zn. 32 Odo 1089/2004 a sp. zn. 31 Cdo 3926/2008, považovat za přiměřenou, dosaženou s náležitou péčí leasingového pronajimatele. Soud prvního stupně proto vycházel ze zjištěné obvyklé ceny ve výši 125.410,- Kč, za částku přiměřenou jako náhradu za ztrátu z prodeje předmětu leasingu proto považuje částku 145.897,- Kč a v tomto rozsahu žalobě vyhověl. Zamítl žalobu o zaplacení částky 39.344,- Kč důvodný, neboť takovou sumu již nelze považovat za přiměřenou.

Ohledně příslušenství soud prvního stupně uzavřel, že se žalovaný s placením peněžitého závazku dostal do prodlení dnem 15. října 2003 a účastníci sjednali výši úroků z prodlení ve výši 0,15 % denně. I za situace, kdy žalovaný bezprostředně (v říjnu roku 2003) nesouhlasil s žalobkyní požadovanou částkou náhrady za ztrátu z prodeje předmětu leasingu, nelze stanovit splatnost nyní přisouzené sumy tak, jak navrhuje (tj. od 7. června 2011). Jeho povinnost k úhradě částky 145.897,- Kč totiž nastala již 15. října 2003 (i když žalobkyně v té době požadovala zaplacení vyšší sumy) a nic mu nebránilo provést úhradu v jakékoliv výši. Skutečnost, že rozhodnutí o výši plnění záviselo na znaleckém posudku, lze případně promítnout do náhrady nákladů řízení (§ 142 odst. 2 o. s. ř.), pro takový postup však soud prvního stupně v tomto případě neshledal důvody. Sjednaná výše úroků z prodlení plyne ze smluvní volnosti účastníků a ani do ní soud nemůže zasahovat. Povinnost k úhradě úroků z prodlení tedy byla žalovanému uložena v souladu s § 369 odst. 1 obchodního zákoníku již od 15. října 2003 ve výši 0,15 % z dlužné částky denně.

K odvolání žalovaného Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 3. května 2012, č. j. 2 Cmo 71/2012-175, rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 17. června 2011, č. j. 45 Cm 135/2006-121, v části výroku pod bodem II, podle níž je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 0,15 % denně z částky 41.454,- Kč od 15. října 2003 do 21. října 2003, zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil (výrok pod bodem I), v části výroku pod bodem II, podle níž je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 0,15 % denně z částky 145.897,- Kč od 15. října 2003 do 6. června 2011, jej potvrdil (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem III).

Odvolací soud se, pokud jde o úrok z prodlení z částky 145.897,- Kč ve výši 0,15 % denně od 15. října 2003 do 6. června 2011, ztotožnil se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně o tom, že v čl. 2.5.3. obchodních podmínek si účastníci sjednali úrok z prodlení ve výši 0,15 % denně pro případ prodlení s úhradou leasingových splátek, záloh a dalších plateb vyplývajících z leasingové smlouvy. Soudu prvního stupně přisvědčil i v tom, že nárok podle čl. 4.4.4. písm. f) obchodních podmínek je nárokem sjednaným mezi účastníky řízení, na který vzniká žalobkyni právo při předčasném ukončení leasingové smlouvy z důvodů na straně žalovaného. Splatnost tohoto nároku žalobkyně stanovila v konečném vyrovnání na den 14. října 2003. Jestliže žalovaný neplatil, dostal se do prodlení. Přitom řádné a včasné plnění závazku je jednou ze zásad poctivého obchodního styku a nelze vnímat jako porušení § 265 obch. zák., když věřitel v případě prodlení dlužníka uplatní sjednaný postih za prodlení.

Důvodnou neshledal odvolací soud ani námitku neurčitosti vyčíslení sporného nároku, kterou žalovaný spatřuje v tom, že z konečného vyrovnání nebylo možné seznat, jakou částku žalovaný žalobkyni po právu dluží, když správná výše této částky byla známa až po vysvětlení poskytnutém znalcem u jednání soudu dne 6. června 2011. Podle odvolacího soudu si totiž byl žalovaný vědom svého závazku podle obchodních podmínek, tedy i toho, že nezaplacením nároku podle konečného vyrovnání v termínu určeném žalobkyní se dostává do prodlení, které je zajištěno smluveným úrokem z prodlení. Odvolací soud se přiklonil k závěru soudu prvního stupně, že bylo na žalovaném, aby zaplatil úhradu v jakékoliv výši, kterou považoval za důvodnou, a minimalizoval tak důsledky prodlení, do něhož se dostal. Odvolací soud připomněl i to, že žalobkyni byl nárok v části, která nebyla shledána po právu, zamítnut, a to včetně požadovaného příslušenství.

Námitku žalovaného argumentující výší úroku z prodlení za období uvedeném v odvolání neshledal odvolací soud podstatnou, když rozhodující je zjištěné prodlení žalovaného a závěr soudu prvního stupně o tom, že se jedná o úrok z prodlení smluvený ve výši 0,15 % denně, která nepřekračuje rámec obvyklosti v obchodních vztazích a odpovídá zajišťované povinnosti (placení leasingových splátek v termínech podle splátkového kalendáře po dobu 48 měsíců).

Proti potvrzujícímu výroku pod bodem II tohoto rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalovaný s tím, že jeho přípustnost shledává v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a jako dovolací důvod uvádí, že napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení počátku prodlení žalovaného a poctivosti práva žalobkyně na úrok z prodlení (ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.).

V odůvodnění dovolání žalovaný formuluje otázku, zda splatnost závazku podle ustanovení § 340 odst. 2 obchodního zákoníku může vyvolat jakákoliv žádost věřitele o plnění. Poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. září 2005, sp. zn. 32 Odo 215/2005, z něhož cituje: „za doručení výzvy ve smyslu § 340 odst. 2 obch. zák. však nelze podání žalovaného ze dne 24. května 2002 (č.l. 25 spisu) považovat zejména proto, že z něj není zřejmé, v jakém konkrétním rozsahu žalovaný jednotlivé nároky (nárok na náhradu škody a nárok na vydání bezdůvodného obohacení) započítává a tudíž v jakém rozsahu vyzývá k jejich zaplacení. Žalovaný v něm totiž uvádí, že žalobkyně získala přibližně 700.000,- Kč jako bezdůvodné obohacení‘ a že mu vznikla škoda ‚v přibližné výši 890.000,- Kč‘ a že vznáší kompenzační námitku do výše žalované částky, aniž upřesňuje, v jaké výši hodlá započítat každou ze svých pohledávek“. Dovolatel připomíná, že jej žalobkyně v posuzovaném případě vyzvala k zaplacení částky o 39.344,- Kč vyšší, než která jí po právu náležela, když sice správně vyčíslila dílčí závazky z dlužných leasingových splátek na částku 41.454,- Kč a z úroků z prodlení se zaplacením těchto leasingových splátek za dobu do konečného vyrovnání na částku 5.316,- Kč (obě jí žalovaný zaplatil), leč závazek ze škody z prodeje předmětu leasingu nevyčíslila správně. Pokud žalovaný cenu žalobkyni vráceného návěsu neznal, nebylo konečné vyrovnání pro svoji neurčitost (nesprávnost) žádostí o plnění, způsobilou vyvolat splatnost závazku a potažmo počátek prodlení žalovaného. K argumentaci odvolacího soudu, že žalovaný měl žalobkyni zaplatit alespoň částku, kterou považoval za důvodnou, dovolatel namítá, že takto postupoval a zaplatil žalobkyni všechny dílčí závazky, jejichž výši si mohl ověřit.

V souvislosti se závěrem odvolacího soudu, že požadavek žalobkyně na úroky z prodlení ve výši 218,85 Kč denně a 613.436,55 Kč celkem za dobu 2.803 dnů od 15. října 2003 do 6. června 2011, nelze vnímat jako nesouladný se zásadami poctivého obchodního styku, dovolatel formuluje otázku, zda se lze při posuzování souladu práva na úroky z prodlení se zásadami poctivého obchodního styku omezit toliko na hodnocení obecných kriterií. Poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2010, sp. zn. 32 Cdo 2773/2009, z něhož cituje: „...skutečnost, zda se ujednání stran o smluvním úroku z prodlení příčí dobrým mravům nelze posuzovat jen podle výše sjednané úrokové sazby, ale je třeba ji posoudit ve vztahu ke konkrétním okolnostem případu“ a „konkrétní okolnosti mající vliv na posouzení, zda ujednání o úroku z prodlení je v rozporu s dobrými mravy, jsou nejen okolnosti na straně dlužníka, ale i okolnosti na straně věřitele, jak správně uvádí dovolatelka. Přitom je třeba se zabývat důvody, které ke sjednání konkrétní výše úroku z prodlení vedly, okolnostmi, které je provázely, i důvody nesplnění zajištěného závazku, případně i dopady přiznání sjednaného úroku z prodlení na osobu, vůči které je uplatňován“. Dovolatel za takové konkrétní okolnosti považuje to, že žalobkyně po něm požadovala zaplatit více, než kolik jí oprávněně náleželo, žalovaný jí správně vyčíslené dílčí položky konečného vyrovnání bez námitek zaplatil, správnou výši škody z prodeje návěsu neznal, proto ještě před zahájením soudního řízení navrhoval vypracování znaleckého posudku o ceně návěsu, leč žalobkyně trvala na správnosti konečného vyrovnání na bázi jí dosažené kupní ceny. Znalecký posudek tak byl vypracován až v rámci soudního řízení, a proto to byla žalobkyně, kdo způsobil takto dlouhé prodlení a takto závratný nárůst úroků z prodlení. Proto není spravedlivé počítat prodlení žalovaného již od 15. října 2003 a zatížit jej úroky z prodlení za bezmála 8 let, když výkon takového práva žalobkyně je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku (§ 265 obchodního zákoníku). Takový požadavek podle dovolatele popírá sám smysl úroků z prodlení, který podle nálezu Ústavního soudu České republiky ze dne 7. května 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07, „lze nacházet v jeho motivační a sankční funkci, pokud se dlužník ocitne v prodlení se včasným a řádným vrácením dluhu. I zde je však nutno - podle názoru Ústavního soudu - dbát na zásadu přiměřenosti“, a „zásada smluvní volnosti je v daném případě modifikována účelem a smyslem sankčního a motivačního mechanismu institutu úroků z prodlení; jejich použití je možné a zákonné, jejich výše však nemůže být bezbřehá. Pokud bývá v judikatuře zdůrazňováno, že porušení zásad, poctivého obchodního styku při uplatnění nároku na úrok z prodlení je nutno zkoumat ve vazbě na konkrétní okolnosti, na zásadu řádného a včasného plnění závazků, a že rozpor právního úkonu s dobrými mravy je třeba posuzovat v každém případě individuálně, s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem jednání účastníků v příslušném období a k jejich tehdejšímu postavení, je samozřejmě taková úvaha potud správná, pokud sama výše těchto úroků nemá spíše než motivační charakter právě charakter šikanózní“. Dovolatel upozorňuje, že za situace, kdy byly námitky dovolatele proti konečnému vyrovnání oprávněné, má, s ohledem na úroky z prodlení, zaplatit více, než kdyby na svá práva rezignoval a žalobkyni zaplatil celou původně požadovanou (byť neoprávněnou) částku. Funkce takových úroků z prodlení není podle jeho názoru motivační a sankční, nýbrž šikanózní, neboť nutí dlužníka, aby v obavě z nich radši poskytl věřiteli plnění ve výši, v níž mu po právu nenáleží.

Žalovaný navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 3. května 2012, č. j. 2 Cmo 71/2012-175 ve výroku pod bodem II zrušil a věc vrátil Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.

Žalobkyně se podle obsahu spisu k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán dne 12. dubna 2012, tedy před 1. lednem 2013 (srov. článek II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).

Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se Nejvyšší soud nejprve zabýval otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v § 237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v této věci nejedná, přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.

Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti či úplnosti skutkových zjištění, vady řízení, přípustnost dovolání neumožňují).

O nesprávné právní posouzení věci (které jako dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. dovolatel ohlašuje) může jít tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle nesprávného právního předpisu, nebo přiléhavě vybraný právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav chybně aplikoval.

V posuzovaném případě založil odvolací soud své rozhodnutí v potvrzující, dovoláním napadené, části o zaplacení úroku z prodlení ve výši 0,15 % denně z částky 145.897,- Kč od 15. října 2003 do 6. června 2011 na závěru, že žalovaný byl se zaplacením částky 145.897,- Kč v prodlení od 15. října 2003, tedy ode dne následujícího po dni, kterou jako poslední den lhůty splatnosti určila žalobkyně ve výzvě k plnění, jíž bylo tzv. konečné vyrovnání ze dne 30. září 2003. Úrok ve výši 0,15 % denně pro případ prodlení žalovaného s platbami vyplývajícími z leasingové smlouvy přitom účastníci sjednali v čl. 2.5.3. obchodních podmínek.

Dovolatel za otázky zásadního právního významu pokládá posouzení, zda splatnost závazku podle ustanovení § 340 odst. 2 obchodního zákoníku může vyvolat jakákoliv žádost věřitele o plnění, tedy i s nedostatečně určitě vymezenou výší plnění, a zda se lze při posuzování souladu práva na úroky z prodlení se zásadami poctivého obchodního styku omezit toliko na hodnocení obecných kritérií, či zda je nutno posuzovat konkrétní okolnosti případu.

Podle ustanovení § 340 odst. 2 obchodního zákoníku není-li doba plnění ve smlouvě určena, je věřitel oprávněn požadovat plnění závazku ihned po uzavření smlouvy a dlužník je povinen závazek splnit bez zbytečného odkladu po té, kdy byl věřitelem o plnění požádán.

Podle ustanovení § 369 odst. 1 obchodního zákoníku je-li dlužník v prodlení se splněním peněžitého závazku nebo jeho části a není smluvena sazba úroků z prodlení, je dlužník povinen platit z nezaplacené částky úroky z prodlení určené ve smlouvě, jinak určené předpisy práva občanského.

Podle ustanovení § 37 odst. 1 občanského zákoníku právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.

Podle ustanovení § 265 obchodního zákoníku výkon práva, který je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, nepožívá právní ochrany.

Z ustanovení § 340 odst. 2 obchodního zákoníku vyplývá, že pokud doba plnění není určena smlouvou a smlouva ani neurčuje způsob jejího stanovení, určuje ji věřitel tím, že plnění požaduje. K tomu je oprávněn ihned po vzniku povinnosti, tedy zpravidla po uzavření smlouvy, a dlužník je povinen plnit bez zbytečného odkladu. Věřitel požadující plnění je oprávněn uvést ve své výzvě i dobu pozdější, než jaká by odpovídala lhůtě bez zbytečného odkladu. Zákonným důsledkem prodlení se splněním peněžitého závazku je podle ustanovení § 369 odst. 1 obchodního zákoníku vznik povinnosti dlužníka platit z nezaplacené částky úroky z prodlení především ve smluvené výši, a není-li výše úroků z prodlení ve smlouvě určena, ve výši určené podle předpisů práva občanského, konkrétně podle nařízení vlády č. 142/1994 Sb.

Jako každý jiný právní úkon, musí i výzva k plnění podle ustanovení § 340 odst. 2 obchodního zákoníku, pod sankcí absolutní neplatnosti, splňovat požadavek určitosti (§ 37 odst. 1 občanského zákoníku). Neurčitý je právní úkon tehdy, je-li vyjádřený projev vůle sice po jazykové stránce srozumitelný, avšak nejednoznačný zůstává jeho věcný obsah, přičemž neurčitost tohoto obsahu nelze odstranit a překlenout ani za použití výkladových pravidel (§ 35 odst. 2, 3 občanského zákoníku a § 266 odst. 1, 2, 3, 4 zákoníku obchodního).

V posuzovaném případě vycházel odvolací soud při posuzování určitosti výzvy k plnění (vyčíslení provedeného konečným vyrovnáním ze dne 30. září 2003) ze skutkového zjištění, které v dovolacím řízení nemůže doznat změny, že žalobkyně položku „škoda z prodeje předmětu leasingu“ vyčíslila částkou 185.241,40 Kč. Takto vyčíslená položka je srozumitelná a jednoznačná. Závěr odvolacího soudu o tom, že námitka žalovaného založená na tvrzené neurčitosti vyčíslení sporného nároku, není důvodná, je tedy správný. Poukaz dovolatele na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. září 2005, sp. zn. 32 Odo 215/2005 není přiléhavý, neboť v něm byla neurčitost právního úkonu shledána v tom, že výše požadovaných nároků byla vyjádřena „přibližně“, tedy nikoliv přesně specifikovanými částkami. O takový případ se v posuzované věci nejedná.

Lze tedy uzavřít, že odvolací soud otázku určitosti výzvy k plnění neřešil v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, jak v dovolání namítá dovolatel, nejde ani o otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nemá proto po právní stránce právní význam.

Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka dovolatele vytýkající odvolacímu soudu, že nesprávně posoudil soulad požadavku žalobkyně na úrok z prodlení ve výši 0,15% denně z dlužné částky 145.897,- Kč za dobu od 15. října 2003 do 6. června 2011 se zásadami poctivého obchodního styku. Ze skutkových zjištění (která v dovolacím řízení nemohou doznat žádných změn) v posuzované věci vyplývá, že žalovaný byl se zaplacením částky 145.897,- Kč v prodlení od 15. října 2003, na tuto částku nezaplatil ničeho (jím zaplacené dílčí platby byly úhradami jiných nároků z konečného vyrovnání). Z uvedených skutkových zjištění nelze dospět k závěru, že by žalobkyně tím, že požaduje úrok z prodlení ve sjednané výši i za dobu za dobu od 15. října 2003 do 6. června 2011, porušila zásadu poctivého obchodního styku. Odvolacímu soudu lze přisvědčit, že pokud se žalovaný nepokusil minimalizovat důsledky prodlení úhradou této položky alespoň v takové výši, kterou považoval za oprávněnou, není rozhodnutí, kterým byl žalobkyni přiznán úrok z prodlení ve výši 0,15% denně z dlužné částky 145.897,- Kč za dobu od 15. října 2003 do 6. června 2011 v rozporu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu, podle níž skutečnost, zda se ujednání stran o smluvním úroku z prodlení příčí dobrým mravům, nelze posuzovat jen podle výše sjednané úrokové sazby, ale je třeba ji posoudit ve vztahu ke konkrétním okolnostem případu (srov. např. usnesení ze dne 5. prosince 2002, sp. zn. 21 Cdo 486/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2003, pod č. 53, rozsudek ze dne 27. listopadu 2003, sp. zn. 32 Odo 468/2003, rozsudek ze dne 27. února 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005, dovolatelem zmiňovaný rozsudek ze dne 27. října 2010, sp. zn. 32 Cdo 2773/2009 a další).

Z výše uvedeného vyplývá, že napadené rozhodnutí neřeší žádnou otázku, která v rozhodování odvolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nemá proto po právní stránce zásadní význam. Proto je nutné uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5 ve spojení s § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. s ohledem na to, že žalobkyni v tomto řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 17. prosince 2013

JUDr. Zdeněk Des

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru