Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

23 Cdo 2563/2019Rozsudek NS ze dne 24.02.2021

HeslaRozhodčí doložka
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.2563.2019.1
Dotčené předpisy

§ 3 odst. 2 předpisu č. 216/1994 Sb.


přidejte vlastní popisek

23 Cdo 2563/2019-241

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně Sofis partner, s.r.o., se sídlem v Brně, Zábrdovice, Cejl 34/91, PSČ 602 00, IČO 60745631, zastoupené Mgr. Adamem Bezděkem, advokátem, se sídlem v Brně, Jana Babáka 2733/11, PSČ 612 00, proti žalované Bisnode Česká republika, a.s., se sídlem v Praze, Siemensova 2717/4, PSČ 155 00, IČO 63078201, zastoupené Mgr. Lucií Oršulovou, advokátkou, se sídlem v Praze 2, Lazarská 13/8, PSČ 120 00, o návrhu na zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 Cm 24/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 10. 2018, č. j. 3 Cmo 8/2018-175, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 10. 2018, č. j. 3 Cmo 8/2018-175, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2017, č. j. 2 Cm 24/2016-123, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 27. 10. 2017, č. j. 2 Cm 24/2016-133, se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 10. 2017, č. j. 2 Cm 24/2016-123, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 27. 10. 2017, č. j. 2 Cm 24/2016-133, zrušil rozhodčí nález Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky vydaný dne 26. 9. 2016 pod Rsp 132/2016 a rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Soud prvního stupně rozhodoval o návrhu na zrušení uvedeného rozhodčího nálezu, jehož zrušení žalobkyně požadovala s odkazem na § 31 písm. b), c) a f) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále jen „zákon o rozhodčím řízení“), s tím, že mezi účastníky nebyla uzavřena platná rozhodčí smlouva. Soud prvního stupně vyšel z následujícího skutkového stavu.

Dne 11. 2. 2016 byla u výše označeného rozhodčího soudu podána žaloba na zdržení se protiprávního jednání, odstranění protiprávního stavu a přiznání přiměřeného zadostiučinění, kterou se nynější žalovaná domáhala po nynější žalobkyni ochrany proti nekalosoutěžnímu jednání s tím, že žalovaná (v nynějším řízení žalobkyně) využívá databázi žalobkyně (v nynějším řízení žalované) nad rámec svého licenčního oprávnění. Pravomoc rozhodčího soudu byla podle žalobního tvrzení dána v článku 13 licenční smlouvy ze dne 19. 12. 2012. Námitkou nedostatku pravomoci ze dne 4. 3. 2016 namítla nynější žalobkyně neexistenci rozhodčí smlouvy s tím, že listina označená jako objednávka ze dne 19. 12. 2012 je jednostranným úkonem, opatřena pouze podpisem jedné strany a tento podpis nenáleží osobě, která by byla oprávněna jednat jménem žalované. Rozhodčí soud v nálezu ze dne 26. 9. 2016, sp. zn. Rsp 132/2016, neshledal nedostatek své pravomoci; dospěl k závěru, že předmět sporu je arbitrabilní a byla sjednána platná rozhodčí smlouva. Objednávka ze dne 19. 12. 2012 byla vlastně nabídkou, kterou žalobkyně zaslala elektronickou poštou žalované, poté byla tato objednávka opatřena razítkem žalované a podpisem. Přijetí návrhu považoval rozhodčí soud za nepochybné; rozhodčí doložka byla součástí všeobecných obchodních podmínek dodavatele produktu a na stejné straně, na které byly uvedeny všeobecné obchodní podmínky, je i podpis a razítko žalované.

Soud prvního stupně při posouzení listiny označené jako „Albertina objednávka“ opatřené datem 19. 12. 2012 (správně však 19. 12. 2011) dospěl k závěru, že obsahem této listiny není licenční smlouva, neboť listinu nelze považovat za dvoustranné právní jednání. Na titulní straně listiny je uvedeno „objednáváme závazně tyto produkty, název produktu a období a cena“, dále označení uživatele a ujednání, že odběratel se svým podpisem zavazuje akceptovat podmínky využívání produktů a služeb uvedené na druhé straně objednávky. Na titulní straně je dále místo pro razítko a podpis odběratele, není zde však žádné místo pro razítko a podpis dodavatele. Společnost XY (právní předchůdce žalované) je uvedena pod čarou pod místem pro razítko a podpis odběratele. Na druhé straně listiny jsou uvedeny podmínky využívání produktů a služeb. V textu celé listiny není podle soudu prvního stupně uveden žádný závazek společnosti XY; v článku 5 podmínek je uveden text, že se XY zavazuje dodávat uživateli objednaný počet pravidelných aktualizací produktů, ovšem v předmětu smlouvy není sjednán způsob dodání dat, ani počet aktualizací dat, ani termín plnění. Z článku 15 podmínek vyplývá, že předpokladem sjednání dvoustranné smlouvy bylo reálné plnění ze strany XY. Soud prvního stupně na základě výše uvedeného uzavřel, že listina neobsahuje ofertu. Listina vůbec nepředpokládá podpis jednající osoby za společnost XY; přitom samotný podpis neplní jen funkci informační, ale i funkci zavazující ve vztahu k písemnosti (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2427/98). Uvedený závěr potvrzuje podle soudu prvního stupně i výpověď svědka K. B., který uvedl, že pracoval ve funkci obchodníka společnosti XY a nebyl zmocněn k uzavírání smluv, tyto smlouvy pouze zprostředkovával. Další postup společnosti XY. poté, co jí K. B. zaslal potvrzenou objednávku s tím, že byla zadána k realizaci, byl takový, že současně s DVD obsahujícím data byla odběrateli zaslána faktura obsahující výzvu k úhradě částky za roční plnění.

Vzhledem k tomu, že soud neshledal, že by byla uzavřena hlavní smlouva týkající se dodání produktu Albertina CZ Gold Edition v písemné formě, neshledal ani, že by byla uzavřena rozhodčí doložka, která byla součástí podmínek využívání produktů a služeb na předmětné listině. Soud prvního stupně proto rozhodčí nález podle § 31 písm. b) zákona o rozhodčím řízení zrušil.

K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 10. 2018, č. j. 3 Cmo 8/2018-175, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně nepochybil, když rozhodčí nález zrušil, neboť žaloba byla podána důvodně. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že obsahem listiny označené jako „Albertina objednávka“ není licenční smlouva, neboť listinu nelze považovat za dvoustranné právní ujednání. Předmětná listina podle odvolacího soudu neobsahovala ofertu. Odvolací soud rovněž shodně se soudem prvního stupně dovodil, že nebylo prokázáno uzavření hlavní smlouvy o dodání produktu Albertina CZ Gold Edition, a totéž se týká rozhodčí doložky, která byla součástí podmínek využívání produktů a služeb na předmětné listině. Odvolací soud se pak nezabýval dalšími námitkami vzhledem k tomu, že nebyla uzavřena v písemné formě hlavní smlouva, ani rozhodčí doložka.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná včas podaným dovoláním, jehož přípustnost spatřovala podle § 237 o. s. ř. v tom, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Podle dovolatelky odvolací soud nesprávně posoudil otázku formálních náležitostí rozhodčí doložky, když vycházel z požadavku, že rozhodčí doložka musí být opatřena fyzickým podpisem za obě smluvní strany. Odvolací soud se tímto podle názoru dovolatelky odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 23 Cdo 1201/2009, podle něhož může být písemný návrh hlavní smlouvy s rozhodčí doložkou přijat druhou stranou i jinak, než písemně (tj. musí být přijat způsobem, z něhož je patrný její souhlas s obsahem smlouvy). Odvolací soud se dále odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu i Ústavního soudu, když dal přednost formalistickému výkladu právního jednání, které posoudil jako neplatné, ačkoliv judikatura formulovala požadavek výkladu nezakládajícího neplatnost smlouvy. V tomto směru dovolatelka odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2014, sp. zn. 33 Cdo 3642/2013, dále na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3445/2014, a nález Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2011, sp. zn. I. ÚS 2061/08.

Odvolací soud dále podle dovolatelky rovněž pochybil při řešení otázky, jakým způsobem se odvolací soud má vypořádat s opomenutím důkazu v řízení před soudem prvního stupně. V tomto ohledu podle mínění dovolatelky odvolací soud nerespektoval rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 29 Odo 817/2003, a rovněž nález Ústavního soudu ze dne 2. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1954/09. Dovolatelka dále vyjmenovala, jaké konkrétní důkazy nebyly v řízení před soudem prvního stupně provedeny. Konečně se odvolací soud podle dovolatelky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe také co do požadavků na náležité odůvodnění rozsudku, neboť z jeho odůvodnění nevyplývá, z jakých ustanovení jakého právního předpisu odvolací soud při svém právním posouzení věci vycházel a jak ustanovení vyložil. K tomu dovolatelka poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1238/2013.

Dovolatelka uplatnila dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci a rozvedla, v čem spatřuje nesprávné právní posouzení odvolacího soudu v kontextu výše formulovaných právních otázek. Dovolatelka nesouhlasila s tím, že soudy předmětnou listinu neposoudily jako ofertu; podle dovolatelky listina obsahovala závazek žalované spočívající v povinnosti strpět užívání produktu (softwaru Albertina CZ, Gold Edition) v období od 1. 12. 2011 do 30. 11. 2013. Dovolatelka rovněž namítla nesprávné právní posouzení otázky nedostatku písemné formy hlavní smlouvy a potažmo rozhodčí doložky. Odvolací soud nesprávně posoudil smlouvu jako neuzavřenou rovněž z důvodu, že na dokumentu chybí fyzický podpis žalované a pro takový podpis není na smlouvě ani vyznačené místo. Z tohoto důvodu neshledal odvolací soud v zaslání smlouvy v příloze e-mailu žalované žalobkyni dne 19. 12. 2011 ofertu. Podle dovolatelky však fyzický podpis není nezbytnou formální náležitostí licenční smlouvy ani rozhodčí doložky v ní obsažené. To plyne z § 46 odst. 4 a 6 zákona č. 121/2000 Sb., autorského zákona (dále jen „autorský zákon“), ve znění účinném ke dni 19. 12. 2011, z něhož vyplývá, že „smlouva vyžaduje písemnou formu, poskytuje-li se licence jako výhradní“, přičemž o výhradní licenci nešlo, a „s přihlédnutím k obsahu návrhu nebo k praxi, kterou strana mezi sebou zavedly, nebo zvyklostem může osoba, které je návrh určen, vyjádřit souhlas s návrhem na uzavření smlouvy provedením určitého úkonu bez vyrozumění navrhovatele tím, že se podle ní zachová, zejména že poskytne nebo přijme plnění. V tomto případě je přijetí návrhu účinné v okamžiku, kdy byl tento úkon učiněn.“ Obvyklá praxe mezi účastníky řízení jako smluvními stranami předmětné licenční smlouvy byla zavedena již v průběhu řadu let trvajícího smluvního vztahu upravujícího dodávky produktu Albertina Silver Edition. Shodně problematiku upravovalo i ustanovení § 40 odst. 4 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném ke dni 19. 12. 2011 – dále jen „obč. zák.“ („písemná forma je zachována, je-li právní úkon učiněn telegraficky, dálnopisem nebo elektronickými prostředky, jež umožňují zachycení obsahu právního úkonu a určení osoby, která právní úkon učinila“), jakož i z ustanovení § 3 odst. 1 a 2 zákona o rozhodčím řízení, ve znění účinném k 19. 12. 2011. Poukázala na již výše citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 23 Cdo 1201/2009, podle něhož je rozhodčí doložka platně ujednána i tehdy, jestliže písemný návrh hlavní smlouvy s rozhodčí doložkou byl druhou stranou přijat způsobem, z něhož je patrný její souhlas s obsahem rozhodčí smlouvy.

Podle dovolatelky byla v daném případě rozhodčí smlouva sjednána tak, že dne 19. 12. 2011 vyplnil K. B., jednající za XY jako zaměstnanec na pozici regionálního ředitele, potřebné údaje (odběratele, produkt, licenční období) do smlouvy a tuto zaslal v příloze z emailové adresy XY se zápatím obsahujícím jeho jméno, pracovní zařazení a identifikační údaje společnosti XY. elektronicky žalobkyni na emailovou dresu XY, ze které s ním dlouhodobě komunikovala žalobkyně prostřednictvím svého zaměstnance na pozici vedoucího IT oddělení P. M. Zpět obdržel dne 20. 11. 2011 v příloze emailu scan smlouvy opatřený na obou stranách razítkem žalobkyně a podpisem. Obsah smlouvy i určení jednajících osob tak bylo jednoznačné a smlouva byla platně v písemné formě uzavřena. Nicméně i v případě, že odvolací soud (nesprávně) neposoudil smlouvu odeslanou dne 19. 12. 2011 žalobkyní jako ofertu z důvodu chybějícího fyzického podpisu za společnost XY, byla by smlouva platně uzavřena, byť toliko později. Ofertou by byla žalobkyní podepsaná smlouva obdržená dne 20. 12. 2011 a akceptací by ve smyslu § 3 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení bylo poskytnutí plnění podle smlouvy ze strany žalované.

Dovolatelka dále namítala, že soudy opomněly aplikovat § 3 odst. 1 obč. zák., podle něhož výkon práv a povinností nesmí být v rozporu s dobrými mravy, a § 1 o. s. ř., podle něhož mají soudy mimo jiné dbát, aby práv nebylo zneužíváno.

Dovolatelka také poukázala na to, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 9. 5. 2016, č. j. 4 C 23/2016-30, bylo zastaveno řízení o návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu z důvodu pravomoci rozhodčího soudu založené rozhodčí doložkou v předmětné smlouvě. Dovolatelka proto měla legitimní očekávání, že soudy budou otázku platnosti předmětné rozhodčí doložky posuzovat s totožným výsledkem. Tím, že odvolací soud nevysvětlil, proč posoudil předmětnou rozhodčí doložku jinak, zatížil podle dovolatelky řízení další vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí změnil tak, že změní prvostupňový rozsudek tak, že žaloba se zamítá, případně aby rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že dovolání není přípustné, neboť přípustnost dovolání je dovozována uměle a účelově; rozporovala argumentaci dovolatelky ohledně každé dovolatelkou formulované právní otázky s tím, že napadené rozhodnutí není v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a dovolatelkou citovaná judikatura není na řešenou věc aplikovatelná. Podle názoru žalobkyně odvolací soud postupoval řádně podle § 213 o. s. ř. upravující dokazování před odvolacím soudem. Žalobkyně rovněž polemizovala s dovolatelčinou argumentací vztahující se k dovolacím důvodům a navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto.

Žalovaná v replice k vyjádření žalobkyně setrvala na svých dovolacích důvodech.

Nejvyšší soud jako soud dovolací postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. září 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání podala osoba oprávněná zastoupená advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), Nejvyšší soud posuzoval, zda je dovolání přípustné.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné a důvodné, neboť odvolací soud i soud prvního stupně posoudily otázku platnosti rozhodčí doložky obsažené v obchodních podmínkách hlavní smlouvy v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Podle § 3 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení tvoří-li rozhodčí doložka součást podmínek, jimiž se řídí smlouva hlavní, k níž se rozhodčí doložka vztahuje, je rozhodčí doložka platně ujednána i tehdy, jestliže písemný návrh hlavní smlouvy s rozhodčí doložkou byl druhou stranou přijat způsobem, z něhož je patrný její souhlas s obsahem rozhodčí smlouvy.

Podle § 275 odst. 4 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), s přihlédnutím k obsahu návrhu na uzavření smlouvy nebo v důsledku praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, nebo s přihlédnutím ke zvyklostem rozhodným podle tohoto zákona, může osoba, které je návrh určen, vyjádřit souhlas s návrhem provedením určitého úkonu (např. odesláním zboží nebo zaplacením kupní ceny) bez vyrozumění navrhovatele. V tomto případě je přijetí návrhu účinné v okamžiku, kdy byl tento úkon učiněn, došlo-li k němu před uplynutím lhůty rozhodné pro přijetí návrhu.

Podle § 46 odst. 6 autorského zákona, ve znění účinném k 19. 12. 2011, s přihlédnutím k obsahu návrhu nebo k praxi, kterou strany mezi sebou zavedly, nebo zvyklostem může osoba, které je návrh určen, vyjádřit souhlas s návrhem na uzavření smlouvy provedením určitého úkonu bez vyrozumění navrhovatele tím, že se podle ní zachová, zejména že poskytne nebo přijme plnění. V tomto případě je přijetí návrhu účinné v okamžiku, kdy byl tento úkon učiněn.

Podle § 275 odst. 4 obch. zák. tedy může být návrh smlouvy přijat i konkludentně, provedením určitého úkonu (např. odesláním zboží nebo zaplacením kupní ceny) bez vyrozumění navrhovatele (v této souvislosti srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2005, sp. zn. 29 Odo 740/2004). Způsob uzavření smlouvy popsaný v § 275 odst. 4 obch. zák. předpokládá, že úkony kontrahentů vyjadřující jejich vůli uzavřít smlouvu budou dostatečně určité a srozumitelné, aby z nich bylo seznatelné, jaký návrh na uzavření smlouvy se nabízí a zda je zde vůle tento návrh akceptovat. Podstatná pro posouzení vzniku smlouvy tímto způsobem je rovněž časová návaznost konkludentního úkonu vůči návrhu na uzavření smlouvy z hlediska včasnosti jeho akceptace (srov. rovněž např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 23 Cdo 1777/2016). Ve smyslu § 46 odst. 6 autorského zákona, ve znění účinném k 19. 12. 2011, je třeba obdobný závěr nutno učinit i v případě licenční smlouvy.

Podobný závěr pak v souladu s § 3 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení platí i pro návrh hlavní smlouvy, jejíž součástí je rozhodčí doložka, neboť podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 23 Cdo 1201/2009, upravuje citované ustanovení jako výjimku z pravidla podmínky, za nichž může být písemný návrh hlavní smlouvy s rozhodčí doložkou druhou stranou přijat jinak než písemně (tj. musí být přijat způsobem, z něhož je patrný její souhlas s obsahem rozhodčí smlouvy).

Jestliže soudy obou stupňů dospěly k závěru, že listinu označenou jako „Albertina objednávka“ není možné považovat za dvoustranné právní jednání z důvodu absence místa pro razítko a podpis dodavatele a dovodily, že nebyla uzavřena smlouva hlavní, jejíž součástí byla rozhodčí doložka, pak opomněly právní úpravu § 3 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení, § 275 odst. 4 obch. zák. a § 46 odst. 6 autorského zákona, ve znění účinném k 19. 12. 2011. Soudy se nezabývaly tím, zda v řešené věci nedošlo k uzavření hlavní smlouvy, jejíž součástí byla rozhodčí doložka obsažená v obchodních podmínkách, tím způsobem, že druhá strana (dodavatel), které byl určen návrh smlouvy (listina označená jako „Albertina objednávka“), návrh akceptovala tak, že podle něj plnila. Neposoudily, zda náležitosti oferty ve smyslu § 43a obč. zák. učiněné odběratelem vůči dodavateli nemá listina označená jako „Albertina objednávka“ po podpisu odběratele a zda došlo ke konkludentní akceptaci oferty dodavatelem včetně rozhodčí doložky. Jestliže soudy na základě absence podpisu dodavatele na předmětné listině dospěly k závěru, že hlavní smlouva nebyla uzavřena (a v důsledku toho nebyla uzavřena ani rozhodčí doložka obsažená v obchodních podmínkách), odchýlily se tím od shora citované judikatury.

Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle § 243e odst. 2 o. s. ř. i toto rozhodnutí včetně doplňujícího usnesení a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu i rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil, nezabýval se již dovolatelkou namítanými vadami řízení.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 24. 2. 2021

JUDr. Zdeněk Des

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru