Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

23 Cdo 2535/2017Usnesení NS ze dne 28.06.2017

HeslaPřípustnost dovolání
Promlčení
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2017:23.CDO.2535.2017.2
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 398 obch. zák.


přidejte vlastní popisek

23 Cdo 2535/2017

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Moniky Vackové, ve věci žalobkyně J&M TRANSPED s. r. o., se sídlem v Bystrovanech, Pavelkova 222/2, identifikační číslo osoby 25904671, zastoupené Mgr. Michalem Dlabolou, advokátem se sídlem v Praze 7, U studánky 250/3, proti žalované E. M. T. spol. s r. o., se sídlem v Modleticích, č. p. 134, identifikační číslo osoby 62910868, zastoupené Mgr. Robertem Plickou, advokátem se sídlem v Praze, Národní 58/32, o zaplacení částky 761.110 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 19 C 281/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. 1. 2017, č. j. 21 Co 504/2016-99, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)

Okresní soud Praha-východ rozsudkem ze dne 23. 6. 2016, č. j. 19 C 281/2015-67, zamítl žalobu o zaplacení částky 761.110 Kč s příslušenstvím (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku).

K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první bod výroku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý bod výroku).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla doposud řešena, a to otázky „znalosti škůdce“ odpovídajícího za škodu vzniklou poškozenému v důsledku vady koupené věci. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř. spatřuje dovolatelka v nesprávné interpretaci § 398 zák. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“), potažmo v nesprávné odpovědi na otázku, co by měla zahrnovat informace poškozeného, na jejímž základě si může učinit úsudek, která konkrétní osoba je za škodu odpovědná, aby byla způsobilá vyvolat počátek běhu subjektivní promlčecí doby práva na náhradu škody vzešlé z vady koupené věci.

Žalovaná se dle obsahu spisu k podanému dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle § 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitostí dovolání a zda je přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.

Dovolání není přípustné.

Podle § 398 obch. zák. běží promlčecí doba u práva na náhradu škody ode dne, kdy se poškozený dozvěděl nebo mohl dozvědět o škodě a o tom, kdo je povinen k její náhradě; končí však nejpozději uplynutím 10 let ode dne, kdy došlo k porušení povinnosti.

Odvolací soud správně svůj závěr o důvodnosti vznesené námitky promlčení odůvodnil s tím, že subjektivní promlčecí doba ve smyslu § 398 obch. zák. k uplatnění žalovaného nároku začala žalobkyni běžet již v říjnu 2007, neboť v této době již měla k dispozici informace, v jejichž světle se jevilo více než pravděpodobné, že by za škodu mohla odpovídat žalovaná, a to i s tím, že nejpozději dnem 13. 2. 2011 se žalobkyně mohla dozvědět z posudku znalce Ing. Dvořáka o tom, že závada a tedy i škoda nemohla být způsobena vnějšími vlivy; i v tomto případě by však byla námitka promlčení uplatněna důvodně. Takový závěr odpovídá ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu, na kterou správně odvolací soud odkazuje, neboť Nejvyšší soud ve své konstantní judikatuře k výkladu § 398 obch. zák. opakovaně uvádí, že poškozený se dozví o škodě tehdy, když zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně (přibližně) i její rozsah, tak aby bylo možné určit přibližně výši škody v penězích. Znalost poškozeného o osobě škůdce se váže k okamžiku, kdy obdržel informaci, na jejímž základě si může učinit úsudek, která konkrétní osoba je za škodu odpovědná. Nemusí jít přímo o zjištění; postačuje, aby skutkové okolnosti, kterými poškozený disponuje, byly způsobilé takový závěr o možné odpovědnosti určitého subjektu učinit, nejde tedy o nezpochybnitelnou jistotu v určení odpovědné osoby (srov. např. rozsudek ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 33 Odo 477/2001, rozsudek ze dne 13. 11. 2003, sp. zn. 25 Cdo 519/2002, rozsudek ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 25 Cdo 61/2003, a další rozhodnutí zde uvedená, která jsou veřejnosti dostupná na webových stránkách www.nsoud.cz). Z těchto právních závěru správně vychází i odvolací soud. V rozsudku ze dne 25. 4. 2006, sp. zn. 25 Cdo 359/2005, pak Nejvyšší soud formuloval závěr, že po osobě, která ví o vzniku škody, lze požadovat, aby nárok u soudu uplatnila, jakmile má k dispozici takové informace o vzniku škody, v jejichž světle se jeví odpovědnost určité konkrétní osoby dostatečně pravděpodobnou. Dále v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2015, sp. zn. 32 Cdo 513/2015, dovolací soud uvedl, že odpověď na otázku, zda je pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby podle ustanovení § 398 obch. zák. významná pouze prokázaná vědomost poškozeného o škodě a o škůdci (jak je tomu v režimu § 106 odst. 1 obč. zák.), nýbrž též samotná možnost poškozeného se tyto skutečnosti dozvědět, vyplývá přímo a způsobem nevzbuzující pochybnosti z dikce právního předpisu.

Závěr odvolacího soudu o počátku běhu promlčecí doby se dovolatelka snaží zpochybnit tvrzením, že rozhodující okolnosti případu, tj. že turbodmychadlo mělo výrobní vadu, se žalobkyně dozvěděla až z posudku katedry materiálů Fakulty jaderné a fyzikálně inženýrské ČVUT v Praze ze dne 13. 11. 2014. Dovolatelka však přehlíží, že pro rozhodnutí odvolacího soudu byla určující samotná prokázaná možnost poškozené získat vědomost o škodě a škůdci. Na tomto základě nelze odvolacímu soudu ničeho vytknout, když v odůvodnění uvádí prokázané skutečnosti, které byly způsobilé učinit závěr o odpovědnosti žalované za vady turbodmychadla již v říjnu 2007. V posouzení právní otázky počátku běhu subjektivní promlčecí doby proto dovolací soud neshledal, že by tato byla posouzena v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od které nemá důvod se odchylovat ani v projednávané věci.

Pro úplnost dovolací soud připomíná, že skutkové okolnosti sporu, které předkládá dovolatelka v dovolání, nemohou být předmětem dovolacího přezkumu, který je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním. Ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatelka k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Přitom i závěr o tom, kdy se poškozený dozvěděl nebo mohl dozvědět o škodě a o tom, kdo je povinen k její náhradě, je závěrem skutkovým (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1376/2007)

Jak vyplývá ze shora uvedeného, dovolací důvod způsobilý založit přípustnost dovolání, totiž nesprávné řešení otázky právní, není naplněn (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.). Protože dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 28. června 2017

JUDr. Pavel Horák, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru