Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

23 Cdo 2522/2012Usnesení NS ze dne 27.11.2013

HeslaNáhrada škody
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2013:23.CDO.2522.2012.1
Dotčené předpisy

§ 373 obch. zák.


přidejte vlastní popisek

23 Cdo 2522/2012

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Hany Lojkáskové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobkyně LAGOON-FOTO a.s., se sídlem ve Vsetíně, Dolní Jasenka č. 209, IČO 25836153, zastoupené JUDr. Františkem Novosadem, advokátem se sídlem ve Vsetíně, Smetanova 1101, proti žalovanému AD-auto-elektroopravna, výrobní družstvo, se sídlem ve Vsetíně, 4. května 180, IČO 47151757, zastoupenému JUDr. Milanem Trlicou, advokátem se sídlem ve Vsetíně, Horní náměstí 3, o zaplacení částky 224.656,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 26 Cm 44/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. dubna 2012, č. j. 4 Cmo 103/2012-61, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 9.520,- Kč k rukám právního zástupce žalované.

Odůvodnění:

Krajský soud v Ostravě jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 19. ledna 2012, č. j. 26 Cm 44/2011-37 žalobu o zaplacení částky 224.656,- Kč s příslušenstvím zamítl (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).

Podle odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně se žalobkyně na žalovaném domáhá jednak náhrady škody ve výši 72.236,- Kč a jednak ušlého zisku ve výši 154.420,- Kč. Podle jejích žalobních tvrzení předala žalovanému dne 1. dubna 2009 do opravy s poruchou dobíjení akumulátoru dodávkový automobil Fiat DUCATO, který užívá pro své podnikání. Žalovaný vůz předal žalobkyni po opravě dne 20. dubna 2009. Při následné jízdě se motor zastavil. Příčinou bylo podle znaleckého posudku Ing. J. N. uvolnění řemene alternátoru a navazující zničení rozvodového řemene motoru. Žalobkyně vadu u žalovaného reklamovala, žalovaný však prohlásil, že opravu není schopen provést. Poškozením automobilu vznikla žalobkyni škoda ve výši 72.236,- Kč, z toho náklady na opravu v jiné opravně ve výši 38.188,- Kč, na práce mechanika ve výši 25.000,- Kč, na odtah vozidla ve výši 5.548,- Kč a na zpracování znaleckého posudku ve výši 3.500,- Kč. V důsledku nemožnosti užívat poškozený automobil po dobu 6ti měsíců ušel žalobkyni zisk ve výši 152.420,- Kč. Žalovaný se proti žalobě bránil tvrzením, že ještě před podáním žaloby zaplatil žalobkyni částku 24.430,- Kč odpovídající obecné ceně motoru. Na jiné nároky nemá žalobkyně nárok. Znalec Ing. N. zpracovával posudek na výši újmy, nikoliv na příčinu vzniku škody. Již při první opravě motoru spočívající ve výměně dvou poškozených ventilů upozorňoval žalovaný žalobkyni na potřebu výměny všech osmi ventilů, což žalobkyně odmítla s tím, že vůz je starý a bude vyřazen. Při druhé havárii motoru bylo zjištěno poškození třetího ventilu, který žalovaný neopravoval. Vzhledem k tomu, že cena opravy motoru by převyšovala hodnotu nového, navrhl žalovaný žalobkyni jeho výměnu, což žalobkyně odmítla a nechala jej opravit jinde. Žalovaný dále rozporoval dobu, za kterou je požadován ušlý zisk, když podle jeho názoru činí taková doba maximálně 10 dnů.

Soud prvního stupně vyšel ze skutkových zjištění, že žalobkyně je vlastníkem předmětného automobilu, který užívá ke svému podnikání. Účastníci dne 1. dubna 2009 uzavřeli ústní smlouvu o opravě tohoto vozidla, jejímž předmětem bylo mj. dobíjení alternátoru a jejíž cena činila 14.585,- Kč. Žalobkyně vozidlo po opravě převzala dne 20. dubna 2009 a při následné jízdě došlo k zástavě motoru. Vozidlo bylo předáno s reklamací provedené opravy žalovanému. Po opětovném vyzvednutí vozidla zaznamenal zaměstnanec žalobkyně při jízdě klepání motoru a při následné prohlídce v provozovně žalovaného bylo zjištěno přetržení řemene a výrazné poškození hlavy motoru. Žalobkyně nechala poté vozidlo opravit v jiném servise, na což vynaložila částku 38.188,- Kč, dále 28.500,- Kč za práci mechanika, 3.500,- Kč za znalecký posudek vyhotovený Ing. J. N. a 5.548,- Kč za odtah vozidla. Žalovaný dne 23. dubna 2009 nahlásil škodu na předmětném vozidle pojišťovně UNIQA pojišťovna a.s., škodná událost byla popsána jako ,,zapomenutý klíč na seřizovacím šroubu - pošk. řemen a alternátor“. Pojišťovna po provedeném šetření žádost o pojistné plnění zamítla s odůvodněním, že „škoda vznikla na věci, na níž pojištěný (tj. žalovaný) prováděl objednanou činnost a ke škodě došlo proto, že činnost byla vadně provedena. Technik provádějící místní šetření konstatoval nevhodný postup při první opravě, umocněný navíc velmi špatným technickým stavem opravovaného vozu (naprosto zanedbaný servis rozvodů). Při druhé opravě technik jednoznačně konstatoval, že škoda vznikla vadně odvedenou prací, což je případ vyloučený z pojistných podmínek.“ Předmětné vozidlo bylo vyrobeno v roce 2001, mělo najeto 401 tis. km, poslední měření emisí proběhlo 8.6.2007.

Soud prvního stupně právně posoudil závazkový vztah mezi účastníky jako vztah mezi podnikateli, týkající se jejich podnikatelské činnosti, a to jako vztah ze smlouvy o dílo podle ustanovení § 536 a násl. obchodního zákoníku. Vyložil, že zákonným předpokladem odpovědnosti za škodu podle ustanovení § 373 obchodního zákoníku je porušení povinnosti ze závazkového vztahu (zde vadné provedení opravy motoru vozidla), vznik škody a příčinná souvislost mezi porušením povinnosti a škodou. Není-li některá z uvedených skutečností v řízení prokázána, jde to k tíži poškozeného (zde žalobkyně), která nese v řízení odpovědnost za prokázání všech tří uvedených předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu.

V souzené věci nebylo podle soudu prvního stupně prokázáno ani protiprávní jednání žalovaného ani příčinná souvislost mezi jeho jednáním a vzniklou škodou. Protiprávní jednání mělo podle tvrzení žalobkyně spočívat ve vadném provedení opravy motoru žalovaným. To mělo být příčinou škody (poškození motoru vozidla). Účastníky byly v průběhu řízení předneseny dvě odlišné skutkové verze příčiny havárie motoru. Verze žalobkyně byla prezentovaná zejména v posudku znalce Ing. J. N., který jako osobu odpovědnou za škodu označil žalovaného, jehož zaměstnanec měl při opravě dobíjení alternátoru převrtat zalomenou vložku železného čepu v hliníkovém statoru mimo středovou osu napínacího hřídele alternátoru, čímž došlo k vyosení mezi hlavní řemenicí a hnanou řemenicí alternátoru cca o 10 mm a v důsledku toho se při běhu motoru vysmekl a posunul poškozený klínový řemen na alternátoru mezi hlavní a rozvodovou řemenicí pod běh ozubeného rozvodového řemene. Potrhané řemeny zničily plastový kryt ozubených řemenic, roztržením ozubeného řemene se zastavila nastavená synchronizace otáček mezi klikovou hřídelí a rozvodovou hřídelí hlavy motoru. Následně došlo ke střetu ventilu motoru s hlavami pístu. Proti tomu stojí skutková verze žalovaného, prezentována zejména výpověďmi M. K. a J. L., kteří poukázali na stáří vozu a počet najetých kilometrů. Zaměstnanec žalovaného M. K. upozornil na vadný stav vozidla a potřebu rozsáhlejších oprav, zejména na potřebu výměny všech osmi ventilů, což zaměstnanec žalobkyně s ohledem na stáří vozidla odmítl a nechal opravit pouze dva ventily. Při druhé havárii bylo po sundání hlavy motoru zjištěno, že je upadlý další ventil, ovšem nikoliv ten, který opravoval žalovaný. M. K. a J. L. se shodli na tom, že příčin roztržení řemene mohlo být více, jednoznačné závěry neplynou ani z šetření pojišťovny, která připustila jak špatnou opravu, tak stáří vozu, navíc umocněné špatnou údržbou.

Soud prvního stupně uzavřel, že žádná z výše uvedených verzí nevede k přesvědčivému a nepochybnému závěru o příčinách poruchy motoru. Vysvětlil, že posudky a odborná vyjádření znalců Ing. J. N. a J. L. hodnotil jako listinné důkazy a nikoliv jako znalecké posudky ve smyslu § 127 o. s. ř., neboť byly zpracovány mimo řízení na základě žádosti účastníků (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 849/2008). Stejně tak na jejich výpovědi nahlížel jako na výpovědi svědků a nikoliv znalců, a to i proto, že oba posudky byly soudu předloženy před novelou občanského soudního řádu provedenou zákonem č. 218/2011 Sb., účinnou od 1. září 2011. Zároveň nepřehlédl, že Ing. J. N. vycházel z informací, které nebyly v řízení ani tvrzeny, natož prokázány, vozidlo neprohlížel, k dispozici měl pouze vadné součástky. To platí zejména o tvrzení, že zaměstnanec žalovaného „převrtal zalomenou mimostředovou osu napínacího hřídele alternátoru“, což mělo být prvotní příčinou poruchy celého motoru. Konečně sám Ing. N. ve svědecké výpovědi připustil možnost více příčin poruchy motoru. Soud prvního stupně přitom při posuzování příčin poškození motoru vycházel z úvahy, podle které je-li předmětem díla oprava dílčí části staršího vozidla, musí být jednoznačně a bez jakýchkoliv pochybností prokázána konkrétní vada opravy a to, že právě tato zjištěná vadná oprava dílčí části vozu byla příčinou poškození celého motoru. Takový závěr však z provedených důkazů podle jeho názoru nevyplývá.

Skutečnost, že v řízení nebyla prokázána příčina poškození motoru vozidla, která by měla souvislost s jeho opravou žalovaným, a nebylo ani prokázáno konkrétní porušení jeho povinností, podle soudu prvního stupně vylučuje odpovědnost žalovaného za škodu, a to jak škodu vzniklou poškozením motoru, tak ušlý zisk.

K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 12. dubna 2012, č. j. 4 Cmo 103/2012-61, rozsudek soudu prvního stupně se potvrdil (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).

Podle odůvodnění rozsudku odvolacího soudu jsou skutková zjištění, která z jednotlivých provedených důkazů soud prvního stupně učinil (na rozdíl od závěru o skutkovém stavu), úplná a správná. Vzhledem k pochybnostem o správnosti skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, zejména jeho závěru, že „druhá závada spočívala v přetržení řemene a výrazném poškození hlavy motoru“, odvolací soud doplnil dokazování opětovným výslechem svědka Ing. J. N., který zpracovával znalecký posudek zabývající se příčinami poruchy motoru vozidla, a M. K., člena žalovaného pověřeného členskou schůzí, který se podílel na opravách vozidla, jehož odvolací soud vyslechl jako statutárního „zástupce“ žalované.

Z výpovědi svědka Ing. N. odvolací soud zjistil, že žalobkyně vozidlo poprvé žalovanému přistavila s poruchou dobíjení a přitom bylo nutno opravit kromě jiného čepování alternátoru. Tato oprava však byla provedena vadně, protože čep byl vyvrtán mimo osu. To vedlo k tomu, že po nastartování motoru se řemen, který pohání alternátor, sesmekl s kola, dostal se k ozubenému řemenu a ten byl roztrhán. Tím došlo k poruše synchronizace motoru, písty motoru šly proti ventilům a došlo k poškození motoru. Žalovaný vyměnil dva nejvíce poškozené ventily včetně jejich sedel. Žalobkyně vozidlo převzala, při další jízdě však motor začal klepat. V servisu žalovaného byla demontována hlava motoru a byly vyměněny poškozené vstřikovací trysky. Po nastartování se však motor zablokoval a po jeho rozebrání bylo zjištěno rozlomení ventilu ve třetím válci, zničení dvou trysek vstřiku, poškození turbodmychadla a povrchu třetího válce motoru vozidla. Celkem měl být tedy podle svědka motor vozidla opravován třikrát.

Z výpovědi M. K. odvolací soud zjistil, že poprvé bylo vozidlo přistaveno k opravě v dubnu 2009. Při ní byl demontován a opět montován alternátor. Vozidlo bylo předáno žalobkyni, došlo však k poruše motoru. Při následné prohlídce bylo zjištěno, že byl roztržen ozubený řemen a tím byla porušena synchronizace chodu motoru, takže šly proti sobě písty a ventily a došlo k poškození ventilů v prvním a třetím válci. Žalobkyni byla doporučena výměna všech ventilů, ta však požadovala výměnu pouze ventilů viditelně poškozených. V tomto rozsahu byla oprava provedena. Po předání žalobkyni bylo vozidlo opět přitaženo k žalovanému s tím, že motor jede na tři válce. Zaměstnanci žalovaného zjistili, že nefunkční je třetí válec, bezvýsledně se pokusili tuto závadu opravit výměnou jehly vstřikovače a poté demontovali hlavu motoru a zjistili rozsáhlé poškození třetího válce. Pokud se v listinách zpracovaných pojišťovanou vyskytl údaj, že k roztržení ozubeného řemene došlo proto, že mechanik zapomněl při montáži uvnitř motoru klíč, byla to úvaha, protože elektrikář klíč postrádal, příčinou vzniku škody to však určeno nebylo.

Po takto doplněném dokazování odvolací soud dospěl k závěru o skutkovém stavu, podle něhož došlo postupně ke dvěma závadám na motoru vozidla. K první závadě spočívající v poškození ventilů motoru v důsledku přetržení rozvodového řemene a ztráty synchronizace došlo poté, co žalobkyně převzala vozidlo po opravě, k níž je přistavila žalovanému dne 1. dubna 2009. Tuto závadu žalovaný opravil. Po převzetí vozidla žalobkyní došlo k další poruše motoru, spočívající v prolomení ventilu třetího válce, vedoucímu k rozsáhlému poškození třetího válce a turbodmychadla.

Zjištěný skutkový stav odvolací soud vyhodnotil po právní stránce v souladu s ustanovením § 373 obchodního zákoníku a s přihlédnutím k základním ustanovením občanského zákoníku o náhradě škody tak, že nebyla shledána příčinná souvislost mezi jednáním žalovaného a případným porušením jeho povinností a vznikem škody. Provedeným dokazováním byl totiž zjištěn jiný skutkový stav, než ten, který tvrdila žalobkyně. Podle skutkových tvrzení žaloby byla na vozidle provedena pouze jedna oprava, která však nebyla provedena řádně. V důsledku toho došlo k vyosení alternátoru, sesmeknutí řemene alternátoru, roztržení ozubeného rozvodového řemene a poškození dvou ventilů motoru. Žalovaný však odmítl tuto závadu opravit a proto ji žalobkyně zajistila prostřednictvím třetích osob, což vedlo ke vzniklé škodě. V řízení však bylo prokázáno, že závadu popsanou v žalobě žalovaný odstranil, došlo ale ke druhé poruše motoru, a to k poškození jeho třetího válce a turbodmychadla, a teprve oprava této závady byla žalobkyní zajišťována prostřednictvím třetích osob. Mezi závadou popsanou žalobkyní v žalobě a následky zde rovněž popsanými tak nelze shledat příčinnou souvislost. Odvolací soud dodal, že nebylo zapotřebí žalobkyni poučovat ve smyslu § 118a o. s. ř. o povinnosti doplnit skutková tvrzení, neboť skutková tvrzení uvedená v žalobě jsou pro posouzení věci dostatečná, je v nich však popsán jiný skutkový stav, než jaký byl provedeným dokazováním zjištěn.

Ve světle uvedeného závěru shledal odvolací soud odvolací námitky žalobkyně nedůvodnými. Nebylo totiž rozhodné, zda Ing. J. N. a J. L. byli vyslechnuti jako znalci nebo jako svědci, právě tak nebylo podstatné, zda jimi zpracované znalecké posudky soud prvního stupně hodnotil jako znalecké posudky nebo jako jiné listinné důkazy. Takový postup soudu prvního stupně byl navíc správný a odpovídající standardnímu výkladu ustanovení §§ 126, 127 a 129 o. s. ř. Vzhledem k nesouladu mezi skutkovými tvrzeními žalobkyně a skutkovým stavem zjištěným provedeným dokazováním nebylo ani třeba zadat znalecký posudek k posouzení příčin závady. Bylo-li zjištěno, že k závadě motoru vozidla popsané v žalobě došlo, na rozdíl od skutkových tvrzení žaloby, teprve po druhé opravě, je na místě i závěr, že nebyla prokázána jednoznačná příčinná souvislost mezi jednáním žalovaného a závadou motoru vozidla, jak je žalobkyně v žalobě popsala.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu, a to výslovně proti oběma jeho výrokům, podala dovolání žalobkyně s tím, že jeho přípustnost shledává v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a jako dovolací důvod uvádí, že napadený rozsudek odvolacího soudu „vykazuje evidentní právní vady“ a je založeno na nesprávném právním posouzení věci.

Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje dovolatelka ve skutečnosti, že „právní otázka v přiznání náhrady škody a ušlé újmy žalobci“ má být dovolacím soudem vyřešena jinak, než rozhodl odvolací soud. Odvolacímu soudu dále vytýká omyl ve zjišťování příčin a následků oprav prováděných žalovaným, když v rozporu s ustanovením § 373 obchodního zákoníku pominul, že žalovaný „nijak neprokázal vyvrácení zavinění následků vadných oprav“ a zcela proti zákazu tzv. překvapivého a právem očekávaného rozhodnutí ve prospěch žalobkyně a bez jakéhokoliv způsobilého důkazu postavil své rozhodnutí na vágním tvrzení, že nebyla shledána příčinná souvislost mezi jednáním žalovaného a případným porušením jeho povinností a vznikem škody. Odvolací soud podle dovolatelky ani nevyložil, jak dospěl k závěru, že skutková tvrzení uvedená v žalobě jsou pro posouzení věci dostatečná, avšak je v nich popsán jiný skutkový stav, než jak byl provedeným dokazováním zjištěn. Dovolatelka je naopak toho názoru, že odvolací soud měl z provedených důkazů dovodit, že „skutkový stav a technické posouzení vadně provedených prací je zcela jiné, než k němu došel krajský soud“.

Z obsahu spisu se podle dovolatelky podává, že poslední oprava motoru vozidla byla provedena dne 14. listopadu 2008, osvědčení technické způsobilosti vozidla bylo vydáno do 8. června 2009. Tím je vyvráceno tvrzení pojišťovny UNIQA z 12. června 2009, že příčinou první destrukce motoru byl nevhodný postup při první opravě, umocněný navíc velmi špatným technickým stavem opravovaného vozu (naprosto zanedbaný servis rozvodů). Odvolací soud navíc přehlédl další text, v němž je uvedeno, že při druhé opravě technik jednoznačně konstatoval, že škoda vznikla vadně odvedenou prací (špatným technologickým postupem). Oprava byla u žalovaného objednána dne 1. dubna 2009, vozidlo bylo po opravě žalobkyni předáno dne 20. dubna 2009 a téhož dne došlo k destrukci motoru. Oprava byla reklamována a byla u žalovaného znovu objednána dne 11. května 2009 s vymezením: Oprava motoru po roztržení rozvodového řemene. Náklady opravy vyčíslené na 10.331,- Kč žalovaný neúčtoval, vadnou práci tedy uznal. Po druhé opravě došlo opět k destrukci motoru, žalovaný motor rozebral, ale opravu již neprovedl. Vozidlo s rozebraným motorem si převzala žalobkyně a opravu zajistila na své náklady. Z uvedeného dovolatelka dovozuje, že prokázala škodu, její výši i „příčinnou souvislost jejího vzniku, tj. vadně provedené dvě opravy“. Za bezvýznamné považuje tvrzení žalovaného, že měl žalobkyni doporučovat při reklamaci první opravy motoru výměnu všech ventilů, neboť jako podnikatel v oboru oprav automobilů je odpovědný též za odborné znalosti. Nemůže se tedy vyvinit z toho, že uposlechl technicky nedůvodné žádosti žalobkyně, když měl možnost objednávku opravy nepřijmout.

K otázce příčinné souvislosti poukazuje dovolatelka na teorii podmínky (sine qua non), která stanoví, že kauzalita mezi příčinou a následkem je tehdy, pokud by následek bez příčiny nenastal. Již při jednání u soudu prvního stupně žalobkyně prokazovala důvodnost nepřetržení jedné souvislé příčiny a odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 4841/2009. Též tvrdila, že se jedná o tzv. objektivní odpovědnost, kde je zavinění žalovaným presumováno, žalovaný se však nevyvinil. Bylo prokázáno, že prováděl dvě opravy, přičemž opravou je třeba rozumět snahu navrátit předmětu původní stav, a žalovaný po první a druhé opravě při třetím úkonu jen rozebral motor, obsah pojmu oprava tedy nebyl naplněn. Z toho dovolatelka dovozuje, že nebyla přetržena příčinná souvislosti mezi prvními dvěma opravami a třetím zjištění destrukce motoru, když poslední oprava byla následkem předchozích vadných oprav provedených žalovaným. Závěr odvolacího soudu, podle něhož mezi závadou popsanou žalobkyní v žalobě a následky zde rovněž popsanými nelze shledat příčinnou souvislost, považuje dovolatelka za rozporný s pravidly formální logiky. Pokud tím odvolací soud mínil žalobkyni potrestat za to, že v žalobním návrhu dostatečně nepopsala druhou opravu, vyplývala její existence z předložených listin. Soud zanedbal povinnost ozřejmit podrobněji příčiny a následky druhé opravy, které způsobily destrukci motoru. Dovolatelka v této souvislosti poukazuje na ustanovení § 120 odst. 3 o. s. ř., podle něhož soud může provést důkazy jiné, než účastníky navržené, v případě, kdy potřeba jejich provedení ke zjištění skutkového stavu vyšla najevo, na protokol ze dne 12. dubna 2012, kde zmocněnec žalobkyně poukázal na existenci dvou oprav provedených žalovanou a třetí rozebrání motoru, ale též na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Odo 1135/2005, v němž je zdůrazněno, že pokud má rozhodnutí soudu odpovídat hmotnému právu, pak soud musí mít možnost zjistit též skutečnosti rozhodné podle hmotného práva, aniž by účastníci k jejich prokázání navrhli všechny potřebné důkazy, jsou-li pro soud dosažitelné a vyplývají-li z obsahu spisu. Podle dovolatelky jde o vadu řízení.

Odvolací soud podle dovolatelky pochybil, pokud znalce Ing. J. N. vyslechl jako svědka, a tím, že kladl „rovnítko mezi důkazem listinou a svědectvím“ a vadně posoudil posudek tohoto znalce jen jako svědectví a nikoliv jako znalecký posudek, čímž jej „jeho obsahem nezařadil do řetězce důkazů prokazujících existenci dvou oprav a třetího úkonu prováděného žalovaným, když tento úkon spočíval jen v rozebrání motoru“.

Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud oba výroky rozhodnutí odvolacího soudu a rovněž oba výroky rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil prvoinstančnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Podle vyjádření žalovaného k dovolání dovolatelka nijak nevymezila otázku zásadního právního významu, která by měla být dovolacím soudem vyřešena. Jediným způsobilým dovolacím důvodem v tomto případě je, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka ale tvrdí, že soud měl učinit z obsahu spisu jiná skutková zjištění, než učinil, a úvahy o aplikaci ustanovení § 373 obchodního zákoníku nespojuje se skutkovým stavem, který byl zjištěn, ale se skutkovým stavem, který podle jejího názoru zjištěn měl být.

Žalovaný poukazuje na to, že žalobkyně v žalobě spojila vnější znaky dvou rozdílných škodných událostí, k nimž došlo v různých časech, které měly rozdílné příčiny a které se také rozdílně projevovaly. Takto se sice tvrzení žalobkyně stalo uceleným popisem příčiny a následku, ale ocitlo se v rozporu se skutečností. Zjištěn byl jiný skutkový stav, a to, že žalobkyně předala dne 1. dubna 2009 předmětný vůz žalovanému k opravě v rozsahu uvedeném v zakázkovém listu č. 354 - „oprava dobíjení“. Vůz byl po opravě předán žalobkyni dne 20. dubna 2009 a při následné cestě do Brna téhož dne došlo ke škodě na motoru tím, že spadl klínový řemen alternátoru, který roztrhl ozubený rozvodový řemen, což vedlo k poškození dvou ventilů motoru. Ty byly vyměněny. Žalovaný tuto opravu motoru provedl, aniž by uznal vadu práce. Šlo o pojistnou událost, kterou dne 23. dubna 2009 nahlásil pojišťovně UNIQA, a.s. Ta dne 29. dubna 2009 zpracovala záznam o poškození vozidla. Tím, že škodní událost prošetřila pojišťovna za účasti znalce, který provedl technickou prohlídku vozu, byl spolehlivě zjištěn rozsah této první škody. A v tomto rozsahu také žalovaný provedl opravu podle zakázkového listu č. 507 z 11. května 2009. Žalobkyně se ale svojí žalobou domáhala plnění z důvodu jiné škodní události na motoru, k níž došlo až po 20. května 2009, kdy jí byl vůz předán po opravě první škody. K této druhé škodě došlo zcela jiným dějem. Škoda se navenek projevila tak, že řidič vozu zaznamenal klepání motoru. Následně byl vůz opět předán žalovanému k opravě, byly demontovány vstřikovací trysky motoru a bylo zjištěno viditelné poškození špičky trysky. Po demontáži hlavy motoru byl zjištěn ulomený ventil, ovšem jiný, než který dříve žalovaný vyměnil. Příčina prasklého staršího ventilu tedy nebyla v předešlé opravě. Žalobkyně žalovanému žádné vady díla nevytkla a ulomený ventil není vadou díla, ale projevem škody, jejíž příčiny nejsou známy. Žalovaný je přesvědčen, že šlo o projev opotřebení motoru, který měl najeto 400.500 km, nikoliv o vadu díla. Důvodem nebylo sesmeknutí klínového řemene alternátoru, protože ten při druhé havárii zůstal na místě. V žalobě jsou spojeny obě škodní události dohromady, a to tak, že žalobkyně spojuje příčinu první škody - sesmeknutí klínového řemene alternátoru - se vznikem druhé škody.

Nakonec žalovaný připomíná, že obecná cena motoru v daném místě a čase ke dni 23. dubna 2009 byla odhadnuta posudkem znalce J. L. ze dne 22. února 2011 na částku 24.430,- Kč. Před podáním žaloby žalovaný tuto částku žalobkyni zaplatil a následně ještě připlatil částku 15.022,- Kč, která by, s tím co už bylo zaplaceno, představovala všechny nároky, na které by žalobkyně mohla kdy pomýšlet. Již dříve žalovaný vrátil žalobkyni peníze za opravu vozu. Vůlí žalovaného bylo uzavřít dohodu bez ohledu na posuzování příčin škody a míry zavinění. Dohoda uzavřena nebyla, ovšem peníze si žalobkyně ponechala.

Žalovaný navrhuje, aby Nejvyšší soud ČR odmítl dovolání žalobkyně jako nepřípustné, popřípadě aby je zamítl jako neopodstatněné.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán dne 12. dubna 2012, tedy před 1. lednem 2013 (srov. článek II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).

Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se Nejvyšší soud nejprve zabýval otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

Protože dovolání směřuje proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu, přičemž potvrzené rozhodnutí soudu prvního bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci, může být dovolání přípustné jen za podmínek uvedených v § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy především, má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Kdy jde o rozsudek po právní stránce zásadního významu, se příkladmo uvádí v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. Rozhodnutí odvolacího soudu tak má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Předpokladem současně mimo jiné je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí ve věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu). Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o přípustné dovolání a dovolací soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodne o něm meritorně.

Přípustnost dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti či úplnosti skutkových zjištění, vady řízení, přípustnost dovolání neumožňují).

O nesprávné právní posouzení věci (které jako dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. dovolatelka ohlašuje) může jít tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle nesprávného právního předpisu, nebo přiléhavě vybraný právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav chybně aplikoval.

Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na závěru, že nárok není důvodný, neboť není dána příčinná souvislost mezi jednáním žalovaného (a případným porušením jeho povinností) spočívajícím ve vadném provedení opravy vozidla žalobkyně a žalobkyní tvrzenou škodou.

Podle ustanovení § 373 obchodního zákoníku kdo poruší svou povinnost ze závazkového vztahu, je povinen nahradit škodu tím způsobenou druhé straně, ledaže prokáže, že porušení povinností bylo způsobeno okolnostmi vylučujícími odpovědnost.

K základním předpokladům vzniku odpovědnosti za škodu podle ustanovení § 373 a násl. obchodního zákoníku patří: 1) porušení právní povinnosti (protiprávní úkon), 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti a vznikem škody (kausální nexus). Tyto předpoklady jsou objektivního charakteru a důkazní břemeno ohledně nich leží na poškozeném. Otázka existence příčinné souvislosti je otázkou skutkovou, neboť v řízení se zjišťuje, zda protiprávní úkon škůdce a vzniklá škoda na straně poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku. Příčinná souvislost se nepředpokládá, nýbrž musí být prokázána, a v tomto směru jde o otázku skutkových zjištění. Příčinná souvislost je dána, vznikla-li škoda v důsledku protiprávního jednání škůdce, tedy za pravidelného průběhu věcí by bez škůdcova jednání vůbec nenastala. Škoda musí být nezprostředkovaným následkem protiprávního jednání, které je její hlavní příčinou, nesmí jít o příčinu jen vedlejší, popř. příčinu zkoumanou jen v obecné rovině bez rozboru jednotlivých prvků konkrétní situace. Pokud dojde k řetězení jednotlivých příčin a následků, musí škoda bezprostředně vzejít z jednání škůdce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. října 2008, sp. zn. 32 Cdo 1733/2008).

Dovolatelka zejména brojí proti závěru odvolacího soudu o neexistence příčinné souvislosti mezi protiprávním jednání žalovaného, které spatřuje ve vadné opravě jejího vozidla, a škodou, která jí podle jejího tvrzení vznikla zajištěním opravy motoru tohoto vozidla třetí osobou, přičemž svými dovolacími námitkami zpochybňuje skutkové okolnosti, mezi nimiž má být příčinná souvislost zjišťována. Svými námitkami ve skutečnosti polemizuje se skutkovými závěry odvolacího soudu a předkládá skutkové závěry vlastní. Přehlíží však, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit a že přezkumná činnost dovolacího soudu směřuje toliko k posouzení právní kvalifikace věci, aniž by byl dovolací soud oprávněn zasahovat do skutkového stavu, zjištěného soudy nižších stupňů. Případná neúplnost nebo nesprávnost skutkových zjištění a závěrů, k nimž odvolací soud dospěl a na nichž své rozhodnutí založil, není totiž žádným z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., nýbrž může být (při splnění dalších předpokladů) dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. Tento dovolací důvod však není relevantním dovolacím důvodem v případě přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jak tomu je v souzené věci.

Nejvyšší soud již v rozhodnutí ze dne 25. května 2010, sp. zn. 25 Cdo 358/2008, formuloval a odůvodnil závěr, že právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována. V posuzovaném případě šlo o otázku příčinné souvislosti mezi (v pořadí první) opravou vozidla žalobkyně, kterou žalovaný provedl v době od 1. dubna 2009 do 20. dubna 2009, a poruchou motoru vzniklou poškozením jeho třetího válce a turbodmychadla poté, co žalovaný poruchu vzniklou po první opravě odstranil a jejíž opravu zajistila žalobkyně prostřednictvím třetích osob na vlastní náklady. Pokud odvolací soud dospěl k závěru, že v řízení nebylo zjištěno, že by příčinou závady motoru předmětného vozidla, kterou si nechala žalobkyně odstranit prostřednictvím třetích osob na vlastní náklady, byla první oprava vozidla provedená žalovaným, neboť ten poruchu vzniklou po této první opravě odstranil a další poškození motoru se týkalo součástky, jíž se původní oprava netýkala, neboli vznikla z jiných příčin, nelze dovodit, že existuje příčinná souvislost mezi jednáním žalovaného a škodou, která měla žalobkyni vzniknout tím, že vynaložila náklady v souvislosti s touto druhou poruchou.

Z výše uvedeného vyplývá, že napadené rozhodnutí neřeší žádnou otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně. Nemá proto po právní stránce zásadní význam. Proto je nutné uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Přípustnost dovolání nezakládají ani námitky dovolatelky vytýkající odvolacímu soudu, že zatížil řízení vadami, které spatřuje jednak v tom, že znalce Ing. J. N. vyslechl jako svědka a jeho znalecký posudek hodnotil jako listinný důkaz, a dále v tom, že postupem podle § 120 odst. 3 o. s. ř. neprovedl jiné než účastníky navržené důkazy, neboť k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. se při posouzení přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nepřihlíží s výjimkou situace, kdy je námitka procesní vady odrazem střetu o výklad normy procesního práva a jejím prostřednictvím je tudíž uplatněn dovolací důvod nesprávného právního posouzení podle § 241a odst. 1 písm. b) o. s. ř. Shora uvedené námitky dovolatelky žádnou otázku zásadního právního významu neformulují, neboť se nejedná o právní otázky týkající se aplikace procesního práva a mající vliv na rozhodnutí ve věci samé.

Ani proti výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení není dovolání přípustné. Výrok o náhradě nákladů řízení, ačkoli je obsažen v rozsudku, má povahu usnesení (§ 167 odst. 1 o. s. ř.), proto se přípustnost dovolání proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení posuzuje podle ustanovení upravujících přípustnost dovolání proti usnesení, tj. podle § 237 až § 239 o. s. ř. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není uvedeno v taxativním výčtu § 238 ani § 238a o. s. ř. a přípustnost dovolání proti tomuto výroku nelze dovodit ani z § 239 o. s. ř.

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5 ve spojení s § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. v návaznosti na nález Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl ÚS 25/12. Žalobkyně nebyla v dovolacím řízení úspěšná, a proto je povinna nahradit žalovanému náklady jejího právního zastoupení, které sestávají z odměny za zastupování advokátem za 1 úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 9.220,- Kč podle § 7 bodu 6 vyhl. č. 177/1996 Sb. a paušální částky 300,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., celkem 9.520,- Kč.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. listopadu 2013

JUDr. Zdeněk Des

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru