Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

23 Cdo 2518/2011Rozsudek NS ze dne 19.08.2014

HeslaNáhrada škody
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2014:23.CDO.2518.2011.1
Dotčené předpisy
§ 373 obch. zák.

přidejte vlastní popisek

23 Cdo 2518/2011

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně AIG Europe Limited, se sídlem 58 Fenchurch Street, EC3M 4AB Londýn, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, reg. číslo 01486260, podnikající v České republice prostřednictvím organizační složky AIG Europe Limited, organizační složka pro Českou republiku, se sídlem v Praze 1, V Celnici 1031/4, PSČ 110 00, IČO 24232777, zastoupené JUDr. Hanou Heroldovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Jungmannova 745/24, PSČ 110 00, proti žalovaným 1. G4S Secure Solutions (CZ), a.s., se sídlem v Praze 8, Na Košince 2257/9, PSČ 180 00, IČO 00175439, a 2. G4S Cash Solutions (CZ), a.s., se sídlem v Praze 8, Na Košince 2257/9, PSČ 180 00, IČO 27590151, o zaplacení částky 4 438 537 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 77 Cm 76/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. března 2011, č. j. 3 Cmo 438/2009-184, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. srpna 2009, č. j. 77 Cm 76/2008-112, uložil žalovaným, aby společně a nerozdílně zaplatily žalobkyni částku 4 438 537 Kč s 9,25% úrokem z prodlení ročně od 5. června 2009 do 30. června 2009 a s 8,5% úrokem z prodlení ročně od 1. července 2009 do zaplacení a na náhradě nákladů řízení k rukám zástupkyně žalobkyně částku 329 717,20 Kč. V každém kalendářním pololetí, v němž trvá prodlení dlužníků, se výše úroků z prodlení mění a odpovídá výši repo sazby stanovené Českou národní bankou a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí zvýšené o sedm procentních bodů (výrok pod bodem I). Dále uložil první žalované povinnost zaplatit žalobkyni 9,75% úrok z prodlení ročně z částky 4 438 537 Kč od 26. září 2007 do 31. prosince 2007, 10,5% úrok z prodlení ročně z částky 4 438 537 Kč od 1. ledna 2008 do 30. června 2008, 10,75% úrok z prodlení ročně z částky 4 438 537 Kč od 1. července 2008 do 31. prosince 2008 a 9,25% úrok z prodlení ročně z částky 4 438 537 Kč od 1. ledna 2009 do 4. června 2009 (výrok pod bodem II) a zamítl žalobu v rozsahu, ve kterém se žalobkyně na druhé žalované domáhala zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky 4 438 537 Kč od 26. září 2007 do 4. června 2009 (výrok pod bodem III).

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že společnost Plzeňský Prazdroj, a.s., a první žalovaná uzavřely dvě smlouvy. Dne 20. prosince 1999 Dílčí smlouvu na speciální bezpečnostní služby č. j. 5 114/99 (dále jen „dílčí smlouva“) a dne 26. srpna 2003 Smlouvu o poskytování ochranných bezpečnostních služeb č. j. 11075/03 (dále jen „smlouva“). V dílčí smlouvě se první žalovaná zavázala, že bude za sjednanou úplatu pravidelně 1x denně v pracovní dny v době od 23.15 hod. do 23.45 hod., zpravidla ve 23.30 hod. provádět převoz hotovosti z obchodního a distribučního centra (ODC) žalobkyně v Chýni do střediska zpracování hotovosti první žalované v Praze. Převoz budou provádět vyškolení bezpečnostní pracovníci vyzbrojení a vybavení podle zásad stanovených první žalovanou. Ti budou přebírat do výhradní úschovy pouze uzavřené a zapečetěné obaly s finanční hotovostí nebo ceninami. Převzetí finanční hotovosti nebo cenin do výhradní úschovy začíná od písemného potvrzení o převzetí zásilky oprávněným pracovníkem první žalované. Výhradní úschovou smluvní strany rozuměly časově ohraničený úsek, ve kterém jsou hotovost nebo ceniny ve fyzickém držení první žalované a jsou pod plným pojistným krytím, přičemž první žalovaná v tomto časovém úseku odpovídá za vzniklé škody v limitech a s výjimkami uvedenými v dílčí smlouvě. První žalovaná odpovídá za škodu, která vznikne zákazníkovi během poskytování bezpečnostní služby přepravy hotovosti, jež vznikla ztrátou nebo odcizením po jejím převzetí první žalovanou.

Ve smlouvě se první žalovaná mj. zavázala za sjednanou úplatu poskytovat zákazníkovi bezpečnostní a strážní služby v objektu ODC Chýně dvěma uniformovanými bezpečnostními pracovníky (jeden v personální vrátnici a druhý v zadní vrátnici) v rozsahu 168 hodin týdně. Výkonem ochranné bezpečnostní služby se první žalovaná zavázala předcházet škodám, na hrozící škody upozorňovat, zajišťovat důkazy a zjišťovat osoby, které způsobily škodu, jak ze strany zaměstnanců, tak i třetích osob. První žalovaná se zavázala zabezpečit kontrolu oprávněnosti vstupu osob, vjezdu a výjezdu vozidel, řidičů a osádek vozidel v souladu s pokyny zákazníka, zabránit vstupu nežádoucích osob a zajistit osoby podezřelé ze spáchání trestného činu nebo přestupku majetkové povahy. Dále se první žalovaná zavázala průběžně sledovat monitory umístěné v personální vrátnici, na které jsou svedeny kamery rozmístěné v areálu. První žalovaná se zavázala provádět obchůzkovou činnost v areálu nepřetržitě v pracovní dny od 18.15 hod. do 05.15 hod. a ve dnech pracovního volna a klidu celých 24 hodin, a to od personální vrátnice přes parkoviště, zadní část objektu a nádvoří před skladem zpět k personální vrátnici. V průběhu obchůzky byla mj. povinna neustále sledovat případný pohyb osob. Na vyzvání pokladní ODC byl vedoucí bezpečnostní směny první žalované povinen v prostoru pokladny překontrolovat čísla na peněžních vacích včetně jejich počtu, toto potvrdit podpisem v pokladní knize a být přítomen při uložení vaků do nočního trezoru. Při ukládání posledních vaků v noční směně byl též povinen sečíst jejich celkový počet za uplynulý den. Při příjezdu vozidla převážejícího finanční hotovost byl povinen překontrolovat totožnost členů posádky, asistovat při přejímce peněžních vaků z nočního trezoru a potvrdit údaje o jejich počtech a číslech na výčetce.

Soud prvního stupně dále zjistil, že v areálu, který první žalovaná na základě smlouvy střežila, došlo v nočních hodinách k ozbrojenému přepadení neznámými osobami, které donutily pracovníky první žalované zajišťující podle dílčí smlouvy převoz hotovosti otevřít trezor a vydat hotovost, s níž neznámé osoby utekly neznámo kam. Dále zjistil, že oprávněný pracovník první žalované písemné potvrzení o převzetí zásilky nevystavil, tj. první žalovaná hotovost podle dílčí smlouvy nepřevzala. Ze skutkových zjištění ovšem vyplynulo, že pouze první žalovaná měla v držení klíč od trezoru (druhý klíč, který byl po celou dobu přepadení uzamčen v kanceláři vedoucího ODC Chýně, nesloužil k zajištění převozu hotovosti a v přepadení nehrál žádnou roli, jeho existence proto není pro daný případ relevantní) a podle dílčí smlouvy a obvyklé praxe mezi účastníky byla povinna tímto klíčem trezor odemknout, zkontrolovat, zda počty a čísla pytlů s penězi odpovídají údajům na výčetce, tuto skutečnost si nechat potvrdit osobou vykonávající ostrahu objektu, podepsat potvrzení o převzetí pytlů s hotovostí a tyto pytle naložit a odvézt na určené místo. To vše měla první žalovaná učinit bez jakéhokoli spolupůsobení zákazníka, který první žalované ke splnění jejího závazku nebyl povinen poskytnout jakoukoli součinnost. Tuto součinnost si totiž poskytovala samotná první žalovaná, která na základě druhé smlouvy se zákazníkem vykonávala ostrahu areálu a jejíž pracovníci měli spolupůsobit při přebírání hotovosti přepravní službou, zejména měli zkontrolovat totožnost posádky vozidla a potvrdit správnost počtu a čísel pytlů s hotovostí. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že skutečnost, že ostrahu a přepravu zásilek prováděli pracovníci dvou samostatných organizačních celků stejné společnosti, představuje významnou okolnost pro posouzení daného případu. Zákazník coby poškozený neměl jakoukoli možnost ovlivnit průběh přebírání zásilky s hotovostí, když na místě samém byli přítomni pouze pracovníci první žalované.

Soud prvního stupně uzavřel, že první žalovaná porušila své povinnosti vyplývající z dílčí smlouvy, jelikož navzdory smluvním povinnostem na nátlak třetích osob trezor odemkla a po odemčení trezoru umožnila těmto třetím osobám, aby pytle s hotovostí odcizily. Prvá žalovaná porušila též povinnosti, které jí vyplývaly ze smlouvy, neboť nezabránila vstupu nežádoucích osob a nezajistila osoby podezřelé ze spáchání trestného činu majetkové povahy. Pokud by první žalovaná své povinnosti z uzavřených smluv neporušila, nedošlo by k popsané škodě, neboť by se třetí osoby do areálu vůbec nedostaly, resp. by byly v areálu první žalovanou zajištěny, a zejména by se nedostaly do samotného trezoru, od kterého neměly klíče.

Odpovědnost první žalované za škodu způsobenou popsaným porušením povinnosti vyplývající z dílčí smlouvy nebyla smluvními stranami vyloučena, neboť smlouva se zabývala pouze případnou odpovědností za škodu způsobenou během přepravy. Dospěl k závěru, že ujednání smlouvy o vyloučení odpovědnosti první žalované za škody vzniklé na majetku do služeb nezahrnutém, který je umístěn v prostoru, kde jsou služby poskytovány, tj. i na pytlech s hotovostí, které nebyly skladovými položkami ve smyslu článku II části B smlouvy, a též za škody způsobené napadením, jsou v rozporu s § 386 obchodního zákoníku (dále jen jako „obch. zák.“), neboť tímto ujednáním je předem vyloučena odpovědnost první žalované za určitý typ protiprávního jednání bez zřetele k tomu, zda jej zavinila.

Soud prvního stupně dovodil, že v daném případě nezbylo pracovníkům první žalované než uposlechnout pokynů ozbrojených lupičů, jinak by se vystavili bezprostřednímu ohrožení svého života či zdraví. Jejich jednání soud prvního stupně nepovažoval za krajní nouzi podle § 418 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), jelikož jednání první žalované nelze posuzovat izolovaně. První žalovaná jako profesionál v oboru bezpečnostních služeb si již v době uzavření obou smluv musela být vědoma toho, že k podobnému přepadení může kdykoli dojít. V souladu s tím měla podniknout kroky k jeho zabránění (§ 567 odst. 2 věta druhá obch. zák.). Nic z toho však žalovaná neučinila. Nelze tedy dospět k závěru, že první žalovaná nebezpečí přepadení nevyvolala. Žalované se tak nemohou ani dovolávat okolností vylučujících odpovědnost za škodu podle § 374 odst. 1 obch. zák., neboť první žalovaná musela podobné přepadení předvídat. Jednání žalované je nutné považovat za jednání zaviněné a škodu tímto jednáním způsobenou za škodu zaviněnou. Soud prvního stupně proto uzavřel, že první žalovaná je odpovědná za vznik škody žalobkyni podle § 373 obch. zák., kterou je povinna nahradit způsobem a v rozsahu podle § 378 a 379 věty prvé obch. zák. Námitka nezamčené branky nemůže obstát, jelikož s ohledem na způsob přepadení nelze předpokládat, že by zamčená branka představovala pro útočníky relevantní překážku přepadení, tj. že by zde byl důvod pro aplikaci § 382 a 384 odst. 1 obch. zák.

Práva a povinnosti z dílčí smlouvy přešly v souladu s § 69c odst. 2 obch. zák., ve znění účinném do 30. června 2008, na druhou žalovanou. Z toho důvodu je i druhá žalovaná za tuto škodu odpovědná společně a nerozdílně spolu s první žalovanou (§ 383 obch. zák.). Pokud pojišťovna poškozené společnosti vyplatila část škody, přešlo na ni podle § 33 odst. 1 zákona č. 37/2004 Sb. právo na náhradu škody v rozsahu pojistného plnění. Pokud žalované nesplnily svůj závazek řádně a včas (první žalovaná byla vyzvána k plnění nejpozději 25. září 2007, druhá žalovaná byla vyzvána k plnění nejpozději 4. června 2009), dostaly se do prodlení ve smyslu § 365 obch. zák. a jsou povinny platit příslušenství v zákonem určené výši.

K odvolání žalovaných Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 1. března 2011, č. j. 3 Cmo 438/2009-184, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujících výrocích ve věci samé pod body I a II tak, že žaloba o zaplacení 4 438 537 Kč s příslušenstvím se zamítá, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, dovodil však, že soud prvního stupně z těchto skutkových zjištění učinil nesprávný právní závěr o tom, že žalované za vniklou škodu odpovídají.

Odvolací soud dospěl k závěru, že jednáním pachatelů loupežného přepadení došlo k přetržení příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti první žalované zabránit vstupu nežádoucích osob do areálu ODC Chýně. Nebylo rovněž prokázáno porušení povinnosti, jež vyplývá z dílčí smlouvy ze dne 20. prosince 1999, převzít hotovost.

Ve shodě se soudem prvního stupně má i odvolací soud za prokázané, že mezi společností Plzeňský Prazdroj, a.s., a první žalovanou byly uzavřeny dvě smlouvy, a to dílčí smlouva ze dne 20. prosince 1999 a smlouva ze dne 26. srpna 2003. Ve shodě s odvolateli má odvolací soud za to, že obě smlouvy je třeba posuzovat odděleně, neboť z každé ze smluv vyplývají pro první žalovanou jiná práva a jiné povinnosti a jejich splnění je třeba posuzovat výhradně ve vztahu ke konkrétní smlouvě bez ohledu na to, že plnění povinností obou smluv zajišťovali pracovníci první žalované. Názor soudu prvního stupně, že to, že ve skutečnosti jeden subjekt poskytoval přepravu i ochranu areálu, představuje významnou okolnost pro posouzení daného případu, není správný.

Odvolací soud vyšel ze zjištění, že dne 23. března 2006 v době kolem 22.50 hod. po příjezdu přepravního vozidla do areálu ODC Chýně a poté, co byla pracovníky ostrahy objektu zkontrolována totožnost posádky vozidla a vozidlo vpuštěno do areálu, došlo k vniknutí čtyř maskovaných osob ozbrojených samopalem a dalšími střelnými zbraněmi, kteří v okamžiku, kdy se člen posádky vozidla chystal započít s přebíráním hotovosti, donutili tohoto člena posádky vozidla pod pohrůžkou použití střelných zbraní odemknout trezor, z něho následně odcizili hotovost a z areálu utekli, přičemž celá událost trvala dvě minuty.

Odvolací soud dovodil, že v daném případě není na místě zkoumání odpovědnosti první žalované jako dopravce za škodu na přepravované hotovosti v režimu smlouvy o přepravě věci podle § 610 a násl. obch. zák., jelikož první žalovaná předmětnou zásilku nepřevzala. Je-li první žalované vytýkáno, že porušila smluvní povinnost „převzít hotovost“, pak je nutno uvést, že zde chybí volní složka jednání pracovníka první žalované, neboť ten odemkl trezor, v němž byla hotovost uložena, pod nátlakem střelnými zbraněmi ozbrojených pachatelů loupežného přepadení, a to pod zjevným ohrožením života, když tito neváhali střelbou ohrozit na životě řidiče přepravního vozidla. Odemčení trezoru první žalovanou za této situace nelze považovat za úkon směřující k započetí plnění smluvní povinnosti převzít zásilku. Nadto podle odvolacího soudu nesplnění povinnosti převzít zásilku nemůže souviset se vznikem škody spočívající v odcizení hotovosti. Pokud by první žalovaná vědomě porušila povinnost převzít zásilku, zůstala by hotovost uložena v trezoru a jedinou hypotetickou škodou by v takovém případě byla škoda vzniklá v souvislosti s tím, že hotovost nebyla řádně a včas dopravena do banky. Podle názoru odvolacího soudu tak povinnosti vyplývající ze smlouvy ze dne 20. prosince 1999 ze strany první žalované porušeny nebyly, nebyl tak ani naplněn jeden z předpokladů odpovědnosti za škodu podle § 373 obch. zák.

Smlouvu ze dne 26. srpna 2003 odvolací soud posoudil jako smlouvu nepojmenovanou podle § 269 odst. 2 obch. zák. s prvky smlouvy mandátní (§ 566 a násl. obch. zák.). Touto smlouvu se první žalovaná zavázala ve prospěch společnosti Plzeňský Prazdroj, a.s., mimo jiné poskytovat bezpečnostní a strážní služby v objektu ODC Chýně dvěma uniformovanými bezpečnostními pracovníky (jeden v personální vrátnici a druhý v zadní vrátnici) v rozsahu 168 hodin týdne s tím, že měla výkonem ochranné bezpečnostní služby předcházet škodám, jak ze strany zaměstnanců, tak i třetích osob, přitom měla za povinnost zabezpečit kontrolu oprávněnosti vstupu osob, vjezdu a výjezdu vozidel, řidičů a osádek vozidel v souladu s pokyny zákazníka, zabránit vstupu nežádoucích osob a zajistit osoby podezřelé ze spáchání trestného činu nebo přestupku majetkové povahy, dále průběžně sledovat monitory umístěné v personální vrátnici, provádět obchůzkovou činnost v areálu nepřetržitě v pracovní dny od 18.15 hod. do 05.15 hod. a ve dnech pracovního volna a klidu po celých 24 hodin a v průběhu obchůzky neustále sledovat případný pohyb osob. Dále se zavázala poskytnout součinnost při ukládání hotovosti do trezoru, přitom měla v prostoru pokladny překontrolovat čísla na peněžních vacích včetně jejich počtu, toto potvrdit podpisem v pokladní knize a být přítomna při uložení vaků do nočního trezoru. Při příjezdu vozidla převážejícího finanční hotovost byla povinna překontrolovat totožnost členů posádky a poskytnout součinnost při předání hotovosti k přepravě, tedy asistovat při přejímce peněžních vaků z nočního trezoru a potvrdit údaje o jejich počtech a číslech na výčetce.

Odvolací soud dospěl k závěru, že porušení povinnosti první žalované (zabránit vstupu nežádoucích osob) nebylo příčinou vzniku škody. Kvalifikované provedení loupežného přepadení podle názoru odvolacího soudu je důvodem, pro nějž došlo k přetržení příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti první žalované „zabránit vstupu nežádoucích osob do areálu ODC Chýně“ a vznikem škody. V řízení nebylo prokázáno, že by první žalovaná své povinnosti podle smlouvy (např. ve vztahu ke sledování kamerového systému, konání pravidelných obchůzek, postupu při příjezdu přepravního vozidla) jakkoli zanedbala. I přes splnění těchto dílčích povinností však k vniknutí pachatelů loupežného přepadení do areálu došlo a pro jeho kvalifikované provedení mu ani zabránit nebylo možné. Pokud společnost Plzeňský Prazdroj, a.s., zvolila k „ochraně“ svého majetku služby dvou střelnými zbraněmi neozbrojených pracovníků první žalované, je zcela evidentní, že „ochrana“ majetku byla takto primárně směřována vůči drobným krádežím zboží a jiných hodnot spíše zevnitř objektu, než proti vnějšímu útoku střelnými zbraněmi ozbrojených osob. Vniknutí nežádoucích osob do areálu (tak, jak bylo v konkrétním případě provedeno) nebylo objektivně možné zabránit. Veškeré jednání pracovníků první žalované, které následovalo po tomto vniknutí pachatelů loupežného přepadení, je jednáním v krajní nouzi (§ 418 odst. 1 obč. zák.). Nelze tak dávat za vinu pracovníkům první žalované, že pod hrozbou namířených střelných zbraní, které již pachatelé před tím použili vůči řidiči přepravního vozidla, nepokračovali v plnění smluvních povinností, tedy nepokusili se zajistit „nežádoucí osoby“ a přivolat Policii České republiky. Nesprávný je proto závěr soudu prvního stupně, že by ke vzniku škody nedošlo, neboť kdyby první žalovaná své povinnosti plnila řádně, třetí osoby by se do areálů vůbec nedostaly, resp. by byly v areálu první žalovanou zajištěny, a zejména by se nedostaly do samotného trezoru, od kterého neměly klíče.

Pokud jde o otázku příčinné souvislosti, pak podle odvolacího soudu v projednávané věci nebylo příčinou vzniku škody porušení povinností žalované „zabránit vstupu nežádoucích osob do areálu ODC Chýně“, ale výhradně jednání těchto „nežádoucích osob“ - pachatelů loupežného přepadení. Ve vztahu k první žalované nebyl splněn jeden ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu podle § 373 obch. zák., a to existence příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti a vzniklou škodou.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním.

Žalobkyně uplatnila dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., jelikož podle jejího názoru skutkové závěry odvolacího soudu jsou v rozporu s obsahem spisu. Žalobkyně má za to, že obě dvě uzavřené smlouvy věcně souvisely, zejména pokud jde o povinnost zásilku převzít, způsob převzetí peněžní zásilky z tzv. chráněného prostoru, kde byla hotovost uložena, a že smlouva o přepravě, zejména pokud jde o převzetí zásilky, byla podmíněna plněním povinností ze smlouvy o ostraze. Z provedeného dokazování podle žalobkyně vyplynulo, že strážní potvrzovali vhození peněz do nočního trezoru, přičemž tato činnost byla zakotvena i ve smlouvě o ostraze, strážní telefonicky oznamovali převozní službě, že zásilka byla do trezoru vhozena, zásilka byla uložena v chráněném prostoru, poté, co byli pracovníci přepravy informováni strážnými, přijeli zásilku převzít. Šlo o každodenní letitou opakovanou praxi. Z instrukce pro výkon služby ze dne 20. dubna 2004 vyplývá, že další předání (mezi strážnými a posádkou přepravního vozidla) bylo již pouze interním předáním v rámci společnosti první žalované, která měla klíč od nočního trezoru, který protokolárně převzala. Ve vazbě na smlouvu o zajištění přepravy z bodu 3 instrukce plyne, že k předání došlo již vhozením hotovosti do nočního trezoru - chráněného prostoru. Tento je definován jako uzavřený prostor, jehož bezpečnost je zvýšena fyzickou ochranou vykonávanou k tomu účelu vyškolenými a vybavenými osobami. Vstup je kontrolován a nemají do něho přístup nepovolané osoby.

Za nesprávné považuje žalobkyně skutkové zjištění odvolacího soudu, že žádný z pracovníků nezanedbal žádnou ze svých povinností podle smlouvy o zajištění ostrahy ze dne 26. srpna 2003. Součástí smlouvy byla instrukce pro výkon služby ze dne 20. dubna 2004, podle níž měl jeden ze strážných sledovat kamerový systém a vyhodnocovat situaci v areálu, včetně přicházejících osob, přičemž v případě neoprávněného vstupu má neprodleně informovat policii. Z výpovědi strážných, kteří měli službu v noci, kdy k přepadení došlo, vyplynulo, že žádný z nich kamerový systém, na kterém by býval musel zjistit vstup cizích osob do areálu, nesledoval. Společná přítomnost obou strážných u trezoru, kde je též zastihli pachatelé trestného činu, byla v rozporu s povinnostmi, které jim byly uloženy instrukcí o výkonu služby. Závěr odvolacího soudu, že ochrana před ozbrojeným přepadením nebyla předmětem plnění závazku, jelikož tím byla pouze ochrana proti drobným krádežím, je v rozporu s obsahem spisu. Ve smlouvě není nikterak vymezeno, že by se ochrana vztahovala jen na drobné krádeže. U posuzovaného skutku šlo nepochybně o mimořádnou událost, která je popsána v generální instrukci pro výkon služby. Ani pro závěr, že si žalobkyně zvolila „neozbrojenou ostrahu“, není ve spise opora. Tento skutkový závěr je v rozporu s listinnými důkazy. Podle článku III.A.2 smlouvy o speciálních bezpečnostních službách byla služba zajišťována vyzbrojenými a vyškolenými bezpečnostními pracovníky, dále podle článku IV smlouvy o poskytování bezpečnostních služeb ostrahy bylo v „ceně“ za plnění zahrnuto vybavení ostrahy dvěma krátkými kulovými zbraněmi.

Žalobkyně dále namítá nesprávné právní posouzení věci [dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Dovolatelka uvádí, že se na zásilku, pokud jde o její vlastní přepravu, aplikuje ustanovení § 624 obch. zák. o absolutní odpovědnosti, což neznamená, že nepřevzetí zboží, ke kterému byla žalovaná smluvně zavázána, není porušením závazku, na které se aplikuje obecná objektivní odpovědnost podle § 373 obch. zák.

Ve shodě se soudem prvního stupně se žalobkyně domnívá, že liberační důvod podle § 374 obch. zák. není dán. Druhá žalovaná (dříve identická s první žalovanou) byla profesionálním poskytovatelem služeb, a to speciálních bezpečnostních služeb, přičemž loupežné přepadení je předvídatelnou (a koneckonců nikoliv neobvyklou) překážkou při plnění povinnosti poskytovatele speciálních služeb. Žalobkyně má zato, že odvolací soud nesprávně směšuje v daném skutkovém stavu povinnost a odpovědnost absolutní za škodu na zásilce a odpovědnost podle § 373 obch. zák. v souvislosti s § 374 obch. zák. za porušení smluvně převzaté povinnosti jiné, než je přeprava jako taková.

Žalobkyně dále namítá, že nedošlo k přetržení příčinné souvislosti. Pokud bylo předmětem plnění zabránění vstupu do objektu a ochrana majetku a konstatuje-li soud, že k porušení povinnosti došlo a škoda vznikla, je třeba posoudit liberační důvody. Jednání pachatelů nepřetrhlo linii příčiny a důsledku mezi jednáním strážní služby a vznikem škody. Naopak, účelem smlouvy a předmětem závazku bylo, aby strážní služba zabránila vzniku škody a přetrhla příčinnou souvislost mezi jednáním pachatelů a vznikem škody. Zdá se současně, že odvolací soud přetržení příčinné souvislosti v jednání strážní služby a vzniku škody spatřoval výhradně v intenzitě přepadení. Soud se nezabýval další podmínkou liberace, a to, zda tuto překážku mohla žalovaná strana, jako strana povinná, předvídat. Žalobkyně má za to, že strážní služba musí předvídat i okolnost loupežného přepadení, tudíž jako profesionál musí odpovídat za škodu i v případě, kdy dojde k loupežnému přepadení.

Odvolací soud dále aplikoval institut krajní nouze na straně strážných. Otázka krajní nouze může být posuzována pouze ve vztahu jednání těchto zaměstnanců k jejich zaměstnavateli. Otázka podmínek krajní nouze na straně zaměstnanců ve vztahu k nároku z objektivní obchodněprávní odpovědnosti mezi žalovanými a poškozenou je vyloučena, a to s ohledem na ustanovení § 420 odst. 2 obč. zák. Žalobkyně má zato, že úvahy o intenzitě skutku, neodvratitelnosti překážky vzhledem ke stavu krajní nouze, nejsou ničím jiným než otázkou toho, zda bylo lze překážku ve splnění závazku odvrátit, což je pouze jedna z podmínek liberace z objektivní odpovědnosti.

Podle dovolatelky nebyla splněna podmínka liberace uvedená v § 374 odst. 1 obch. zák., tj. nepředvídatelnost loupežného přepadení. Z hospodářského účelu obou smluv, které spolu věcně nepochybně souvisely, plyne, že loupežné přepadení je z podstaty smluvního plnění a předmětu činnosti žalovaných okolností předvídatelnou, přičemž veškeré operační postupy a opatření k eliminaci škod určovala výhradně a jen první žalovaná.

Podle dovolatelky došlo k převzetí zásilky, proto nelze vyloučit ani absolutní odpovědnost za škodu na peněžní zásilce, která byla převzata. Po celou dobu trvání právního vztahu mezi poškozenou a zaměstnanci přepravní služby nedocházelo k fyzickému předání zásilky, ale zásilka byla vhozena do nočního trezoru (do chráněného prostoru, který byl předmětem ostrahy, kterou zajišťovali pracovníci první žalované). Závěr, že k převzetí může dojít až fyzickým naložením do přepravního vozu, je poněkud formalistický a je v rozporu se zavedenou praxí. Dovolatelka v této souvislosti namítá, že by se měl přiměřeně aplikovat § 455 obch. zák. Podle tohoto ustanovení přechází nebezpečí na zboží na kupujícího v době, kdy zboží převezme od prodávajícího, nebo jestliže tak neučiní včas, v době, kdy mu prodávající umožní nakládat se zbožím a kupující poruší smlouvu tím, že zboží nepřevezme. V daném případě umožnil zákazník nakládat žalované s peněžní zásilkou v okamžiku, kdy byla vhozena do nočního trezoru.

Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalované ve vyjádření k dovolání namítly, že nedošlo k převzetí zásilky jejím vhozením do trezoru. Smlouvy dle jejich názoru nelze posuzovat propojeně, jelikož časově vznikly i následně zanikly nikoli současně, ale s odstupem mnoha měsíců či let.

Žalované namítají, že otázka sledování či pořízení obrazového záznamu není pro posouzení případu relevantní, jelikož záznam z kamer je vyveden na malé pole na obrazovce s nízkým rozlišením a s ohledem na noční hodinu přepadení je obrazový záznam takřka nevyhodnotitelný.

Odvolací soud správně vyhodnotil a rozpoznal vůli smluvních stran, když dovodil, že smlouva nesloužila k eliminaci masivního ozbrojeného útoku pachatelů s automatickými zbraněmi. Pro ochranu před takovými mimořádnými incidenty, vedenými brutální silou, reálně neexistují žádné účinné mechanismy, což bylo smluvním stranám zcela jistě zřejmé při uzavírání smlouvy.

Žalované dále namítají, že smlouva o ostraze neobsahuje odkaz na ozbrojenost ostrahy dvěma kulovými zbraněmi. Odkaz, se kterým pracuje žalobkyně v dovolání, se vztahuje k vyzbrojení posádky vozidla převážejícího hotovost, tedy k přepravní smlouvě.

Žalované rovněž namítají, že k převzetí zásilky nedošlo. I kdyby došlo k žalobkyní tvrzenému porušení povinnosti zásilku převzít, bude zde absentovat ve vztahu k takovému porušení povinnost prvek příčinné souvislosti. Škoda totiž v důsledku loupeže vznikla Plzeňskému prazdroji, nikoli jeho pojišťovně. V daném případě byla důvodem výplaty pojistného plnění ze strany žalobkyně skutečnost loupežného přepadení, nikoliv převzetí či nepřevzetí zásilky.

Žalované dále tvrdí, že analogická aplikace ustanovení § 455 obch. zák. je na daný právní vztah neaplikovatelná, jelikož odpovědnost za škodu na zásilce u přepravní smlouvy je upravena jednoznačně a komplexně v § 622 odst. 1 obch. zák. Ten jasně stanoví, že odpovědnost na zásilce vzniká až po jejím převzetí.

Žalované navrhly, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání zamítl.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7 článku II části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Po podání dovolání žalobkyně CHARTIS EUROPE S.A. zanikla bez likvidace ke dni 1. prosince 2012 v důsledku přeshraniční fúze se společností Chartis Europe Limited, se sídlem 58 Fenchurch Street, EC3M 4AB Londýn, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, reg. číslo 01486260. Ke dni 3. prosince 2012 změnila společnost Chartis Europe Limited název na AIG Europe Limited. Ke dni 15. října 2012 byla do obchodního rejstříku zapsána organizační složka společnosti Chartis Europe Limited a to Chartis Europe Limited, organizační složka pro Českou republiku, a dne 11. prosince 2012 byla zapsána změna označení této organizační složky na AIG Europe Limited, organizační složka pro Českou republiku.

Nejvyšší soud proto v souladu s ustanovením § 243c odst. 1 a § 107 odst. 1 a 3 o. s. ř. usnesením ze dne 12. března 2014, č. j. 23 Cdo 2518/2011-395, rozhodl, že v řízení bude jako s žalobkyní pokračováno s nástupnickou společností AIG Europe Limited, podnikající v České republice prostřednictvím své organizační složky AIG Europe Limited, organizační složka pro Českou republiku.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), a je přípustné [§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. z hlediska uplatněných dovolacích důvodů, kterými je vázán, a to i z hlediska jejich obsahového vymezení.

Žalobkyně uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., tedy že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř. lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Skutkovým zjištěním, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením § 133 až § 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování provedené před odvolacím soudem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. ledna 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, Svazek 1, pod č. C 8).

Důkazy soud hodnotí podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§ 132 o. s. ř.). Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti.

Dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry. Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. března 2011, sp. zn. 32 Cdo 106/2011).

Dovolatelka spatřuje naplnění tohoto dovolacího důvodu v tom, že odvolací soud učinil skutkový závěr, že neexistovala věcná souvislost mezi plněním z dílčí smlouvy a ze smlouvy. Dovolatelka z této tvrzené věcné souvislosti smluv dovozuje, že k povinnostem žalovaných, které v rozhodné době byly jedním subjektem a zajišťovaly ostrahu, patřilo potvrzení vhození peněz do nočního trezoru – chráněného prostoru. Z toho pak žalobkyně dovozuje, že k předání peněz došlo již vhozením hotovosti do nočního trezoru. Další předání, které proběhlo mezi strážnými a posádkou přepravního vozidla, bylo již pouze interním předáním v rámci společnosti první žalované.

Tento závěr je ovšem již závěrem právním, přičemž závěr učiněný dovolatelkou je nesprávný.

Nelze totiž pominout skutkové zjištění soudu prvního stupně, z něhož vyšel i odvolací soud (a jež nezpochybnila ani dovolatelka), že podle dílčí smlouvy převzetí finanční hotovosti nebo cenin do výhradní úschovy začíná od písemného potvrzení o převzetí zásilky oprávněným pracovníkem první žalované. Výhradní úschovou se rozuměl časově ohraničený úsek, ve kterém jsou hotovost nebo ceniny ve fyzickém držení první žalované a jsou pod plným pojistným krytím, přičemž první žalovaná v tomto časovém úseku odpovídá za vzniklé a prokázané škody v limitech a výjimkami uvedenými v dílčí smlouvě.

Odvolací soud proto v této souvislosti správně dovodil, že první žalovaná předmětnou zásilku k přepravě nepřevzala a nelze proto odpovědnost žalovaných za škodu zakládat na porušení této smlouvy. Pokud žalobkyně namítá, že první žalovaná porušila svoji povinnost převzít předmětnou zásilku k přepravě podle této smlouvy, důsledkem porušení této povinnosti by mohla být škoda způsobená např. nepřepravením či pozdním přepravením této zásilky, nikoliv však škoda spočívající v odcizení této zásilky.

Dovolatelka spatřuje dále naplnění podmínek dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř. v tom, že skutkové zjištění odvolacího soudu, že první žalovaná neporušila žádnou dílčí povinnost při provádění ostrahy objektu (např. ve vztahu ke sledování kamerového systému, konání pravidelných obchůzek, postupu při příjezdu přepravního vozidla, apod.), nemá oporu v provedeném dokazování. Součástí smlouvy byla i instrukce pro výkon služby ze dne 20. dubna 2004. V článku III této instrukce upravujícího povinnost na jednotlivých pracovištích je stanoveno, že jeden ze strážných bude trvale sledovat kamerový systém a vyhodnocovat situaci v areálu, včetně přicházejících osob, přičemž v případě neoprávněného vstupu bude neprodleně informovat policii. Z výpovědi strážných, kteří měli službu v noci, kdy došlo k přepadení, však vyplývá, že žádný z nich kamerový systém bezprostředně před přepadením, ani v okamžiku, kdy se pachatelé k místu, kde byl instalován noční trezor, dostali, nesledoval. Oba byli společně u trezoru, kde je též zastihli pachatelé trestného činu, přičemž jejich společná přítomnost u trezoru byla v rozporu s jejich povinnostmi.

Podle dovolatelky nemá v provedeném dokazování oporu i závěr, že ochrana před ozbrojeným přepadením nebyla předmětem plnění závazku, když předmětem smlouvy byla pouze ochrana proti drobným krádežím, stejně jako závěr, že si „zákazník“ zvolil neozbrojenou ochranu. Podle dílčí smlouvy byla služba zajišťována vyzbrojenými a vyškolenými bezpečnostními pracovníky, podle smlouvy bylo v ceně za plnění zahrnuto vybavení ostrahy dvěma krátkými kulovými zbraněmi.

Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že námitka žalobkyně, že podle smlouvy bylo v ceně za plnění zahrnuto vybavení ostrahy dvěma krátkými kulovými zbraněmi a že opačný skutkový závěr odvolacího soudu nemá oporu v provedeném dokazování, není opodstatněná.

Podle článku IV smlouvy jsou sice v ceně zahrnuty 2 krátké střelné kulové zbraně, z článku II odstavce 1 písm. c) smlouvy a z článku 2 generální instrukce pro výkon služby pracovníků G4S zajišťujících ostrahu na objektech akciové společnosti Plzeňský Prazdroj se však podává, že tyto zbraně sloužily ozbrojenému doprovodu pokladní při převozu finanční hotovosti. Skutkový závěr odvolacího soudu, že ostrahu objektu prováděli střelnými zbraněmi neozbrojení pracovníci první žalované je též v souladu s výpovědí těchto pracovníků provádějících ostrahu v den přepadení ODC Chýně.

Zda má oporu v provedeném dokazování další závěr odvolacího soudu, že první žalovaná neporušila žádnou dílčí povinnost při ostraze objektu, když podle žalobkyně nevykonávala dostatečnou kontrolu kamerového systému, nebylo již třeba posuzovat, neboť od volací soud učinil správný právní závěr, že příčinou vzniku škody v daném případě nebylo porušení povinností první žalované, nýbrž jednání pachatelů ozbrojené loupeže. Vzhledem k průběhu této loupeže by jí nemohla zabránit ani perfektní kontrola kamerového systému.

Ze shora uvedených důvodů dospěl Nejvyšší soud k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správné.

Nejvyšší soud proto podle § 234b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. dovolání zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaným v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 19. srpna 2014

JUDr. Zdeněk Des

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru