Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

23 Cdo 2507/2020Usnesení NS ze dne 26.08.2020

HeslaRozsudek pro uznání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.2507.2020.1
Dotčené předpisy

§ 114b o. s. ř.

§ 153a odst. 3 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

23 Cdo 2507/2020-83

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně Etnologický ústav AV ČR, v. v. i., se sídlem v Praze, Na Florenci 1420/3, identifikační číslo osoby 68378076, zastoupené JUDr. Natálií Jurikovou, advokátkou se sídlem v Praze, Pod Hvězdárnou 1671/5, proti žalované DEJDAR, spol. s r. o., se sídlem v Praze, Kladenská 282/29, identifikační číslo osoby 49703463, zastoupené JUDr. Jolanou Bartošovou, advokátkou se sídlem v Praze, Husinecká 808/5, o zaplacení částky 1.268.426,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 11 C 28/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2020, č. j. 28 Co 350/2019-44, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 13.680 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího právního zástupce.

Odůvodnění:

(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)

Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem pro uznání ze dne 27. 5. 2019, č. j. 11 C 28/2019-19, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 1.268.426,60 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).

K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), a uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle § 241a odst. 1 o. s. ř. V konkrétnosti namítá, že v projednávané věci nebyly naplněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání dle § 153a odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 114b o. s. ř. Dovolatelka odkazuje na závěry vyjádřené v nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 3263/13, cituje z nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 13/15, a nálezů ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 1024/15, a ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. IV. ÚS 842/16. Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že zde vyjádřené závěry nerespektoval, když nepřihlédl k okolnostem, pro které nesplnila kvalifikovanou výzvu. Tyto důvody dovolatelka pak rozvádí v doplnění dovolání. Dovolatelka dále odkazuje na závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2250/2012, s tím, že v projednávané věci byla z obsahu žaloby a listinných příloh, které žalobkyně přiložila, zřejmá nejistota ohledně výše žalované částky. Dovolatelka žádá o odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí a zároveň navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

K dovolání žalované se žalobkyně vyjádřila tak, že jej navrhuje odmítnout, případně zamítnout.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Protože dovolání může být podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

Dovolání není přípustné.

Dovolatelka namítá, že v daném případě nebylo vydání rozsudku pro uznání namístě, když pro to nebyly splněny podmínky. Tato námitka však přípustnost dovolání založit nemůže.

V posuzované věci odvolací soud vycházel ze zjištění, že usnesení soudu prvního stupně ze dne 19. 3. 2019, č. j. 11 C 28/2019-13, s výzvou, aby se žalovaná do 30 dnů od doručení písemně k žalobě vyjádřila, bylo doručeno žalované dne 26. 3. 2019. Třicetidenní lhůta k vyjádření žalované uplynula dne 25. 4. 2019. Žalovaná však povinnost jí uloženou v usnesení vydaném podle ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř. ve stanovené lhůtě nesplnila.

Závěr odvolacího soudu o tom, že předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání ve smyslu ustanovení § 153a odst. 3 o. s. ř. má za splněné, je přitom v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1109/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2004, pod číslem 173, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1981/2016, uveřejněný pod č. 52/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Na uvedeném nic nemění ani možné rozporování nároku žalovanou v komunikaci mezi účastníky před zahájením řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3160/2018).

Případný tak není ani odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2250/2012, uveřejněný pod číslem 108/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, neboť v odkazovaném rozhodnutí dovolací soud dovodil a odůvodnil závěr, dle kterého o zřejmou bezúspěšnost uplatňování práva, která brání vydání výzvy podle § 114b odst. 1 o. s. ř., jde i v případě, kdy výše plnění požadovaného žalobcem neodpovídá skutkovým tvrzením, o které žalobce opírá uplatněné právo. Takový případ však v poměrech projednávané věci dán není, když z obsahu žaloby, popřípadě z listinných důkazů, které žalobce k žalobě připojil, nevyplývá, že by žalobě na vrácení přebytku vybraného nájemného a dalších plateb od nájemců nebylo možno vyhovět, i kdyby všechna tvrzení obsažená v žalobě byla prokázána.

Nejvyšší soud se k naplnění podmínek fikce uznání nároku ve smyslu ustanovení § 153a odst. 3 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 114b odst. 5 o. s. ř. již mnohokrát vyjádřil, kdy například v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2011, sp. zn. 21 Cdo 2181/2010, uvedl, že „vyzve-li soud žalovaného podle ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř. v souladu se zákonem, aby se ve věci písemně vyjádřil, žalovaný výzvě soudu - jak rovněž dovodila judikatura soudů - vyhoví tím, že se ve stanovené lhůtě písemně vyjádří, zda nárok uplatněný v žalobě uznává, a to zcela, zčásti nebo co do základu. Uzná-li nárok uplatněný v žalobě zcela, nemusí písemné vyjádření obsahovat žádné další údaje. V případě, že nárok zcela neuzná (tj. uzná-li nárok jen zčásti nebo co do základu, popřípadě jej neuzná vůbec), musí písemné vyjádření obsahovat též vylíčení rozhodujících skutečností, na nichž staví svoji obranu proti nároku (jeho části nebo výši) uplatněnému v žalobě, popřípadě označení důkazů, jejichž provedení navrhuje k prokázání svých tvrzení. Vylíčením rozhodujících skutečností žalovaný reaguje na to, co o skutečnostech významných pro rozhodnutí ve věci tvrdil žalobce; obrana žalovaného spočívá v tom, že – ačkoliv pravdivost některých tvrzení žalobce může potvrzovat - vyvrací svými konkrétními údaji pravdivost jiných tvrzení žalobce, popřípadě že uvádí další skutečnosti, které žalobce netvrdil, na jejichž základě by spor měl vyznít ve prospěch žalovaného. Svoji obranu proti nároku uplatněnému v žalobě žalovaný nemusí rozvádět do všech podrobností a výslovně se vyjadřovat ke všem tvrzením žalobce; postačí, jestliže postaví proti tvrzením žalobce alespoň taková svá tvrzení o rozhodujících skutečnostech, z nichž vyplývá základ jeho obrany proti žalobě, tedy jestliže uvede přinejmenším takové skutečnosti, které, budou-li také prokázány, mohou vést k tomu, že bude (může) mít ve sporu alespoň částečný úspěch. Soudem určenou lhůtu k podání písemného vyjádření ve věci, která nesmí být kratší než 30 dnů, žalovaný dodrží, jestliže před jejím uplynutím podá vyjádření u soudu nebo je odevzdá orgánu, který má povinnost je soudu doručit (například u držitele poštovní licence nebo jiného provozovatele poštovních služeb). Nemůže-li žalovaný z vážných důvodů podat ve stanovené lhůtě písemné vyjádření ve věci, zákon mu ukládá, aby to ještě před uplynutím lhůty sdělil soudu; ve svém oznámení musí uvést důvod, který mu v podání písemného vyjádření brání, a musí být připraven tento důvod na výzvu soudu prokázat. Jestliže žalovanému brání v podání písemného vyjádření ve věci vážný důvod, avšak ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, o jaký vážný důvod jde, má to pro něj stejné procesní následky, jako kdyby písemné vyjádření vůbec bez vážného důvodu nepodal; výjimku z tohoto pravidla představuje pouze případ, že jde o tak vážný důvod, který žalovanému neumožňuje ani to, aby soudu sdělil, že u něj nastal vážný důvod, který mu brání podat ve stanovené lhůtě písemné vyjádření. Jestliže se žalovaný na výzvu obsaženou v usnesení vydaném podle ustanovení § 114b o. s. ř. bez vážného důvodu ve stanovené lhůtě nevyjádří ve věci a ani před uplynutím této lhůty soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, je to důvodem pro vydání rozsudku pro uznání (§ 153a odst. 3 o. s. ř.). S marným uplynutím lhůty, kterou soud stanovil žalovanému pro písemné vyjádření ve věci, ustanovení § 114b odst. 5 o. s. ř. tedy spojuje – jak vyplývá z jeho znění – fikci, že nárok, který byl proti němu uplatněn v žalobě, zcela uznává. Na základě této fikce uznání nároku pak soud rozhodne v neprospěch žalovaného rozsudkem pro uznání podle ustanovení

§ 153a odst. 3 o. s. ř. (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2006).“.

V projednávané věci nelze přisvědčit tvrzení dovolatelky o tom, že na její straně jsou dány zvláštní důvody, které jí bránily podat ve stanovené lhůtě písemné vyjádření. Předně je třeba připomenout, že dovolatelka je společnost s ručením omezeným, kdy současně ani okolnosti na straně jednatele dovolatelky, jež jsou zmiňovány v doplnění dovolání, a jejich časová souvztažnost nesvědčí o tom, že by na straně dovolatelky byla v rozhodném období dána taková zvláštní okolnost, která by jí bránila v podání písemného vyjádření, popřípadě sdělení soudu o tom, že u ní nastal vážný důvod, který brání podat ve stanovené lhůtě písemné vyjádření. Tímto závažným důvodem nemůže být ani tvrzení jednatele společnosti o tom, že datovou schránku společnosti obhospodařovala jeho manželka, která neotevírala doručenou poštu.

Argumentuje-li dovolatelka ve prospěch svých opačných úvah výše citovanými nálezy Ústavního soudu, potom přehlíží, že v nich vyslovené právní názory vycházejí z jiného skutkového stavu [vyjádření na kvalifikovanou výzvu soudu bylo učiněno včas – nález ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 1024/15, a ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. IV. ÚS 842/16, vyjádření k žalobě bylo podáno po lhůtě z omluvitelného důvodu (řádně doloženého očního onemocnění žalovaného, které započalo týden před koncem lhůty k podání vyjádření) - nález ze dne 12. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 3263/13], než jaký vyplývá z obsahu spisu v projednávané věci.

S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost odmítl.

Dovolatelka v dovolání rovněž navrhla odklad vykonatelnosti dovoláním napadaného rozhodnutí odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017,

sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§ 243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. S ohledem na výše uvedené se proto Nejvyšší soud návrhem dovolatelky na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu nezabýval.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.)

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. 8. 2020

JUDr. Pavel Horák, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru