Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

23 Cdo 2501/2017Usnesení NS ze dne 19.07.2017

HeslaPřípustnost dovolání
Obnova řízení
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2017:23.CDO.2501.2017.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 228 odst. 1 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

23 Cdo 2501/2017

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Moniky Vackové ve věci žalobce Ing. L. M., zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Masná 1493/8, proti žalovanému Ing. M. M., se sídlem v Ostravě - Plesná, Na Milířích 584/76, identifikační číslo osoby 16631382, zastoupenému Mgr. Martinem Blaškem, advokátem se sídlem v Ostravě, Olbrachtova 1334/27, o žalobě na obnovu řízení, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 30 C 24/2014, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 5. 2016, č. j. 15 Co 873/2015-126, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)

Okresní soud v Ostravě usnesením ze dne 26. 6. 2015, č. j. 30 C 24/2014-72, zamítl žalobu na obnovu řízení vedeného u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 32 C 240/2002 (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (bod II. výroku).

K odvolání žalobce odvolací soud usnesením v záhlaví uvedeným usnesení soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi účastníky (druhý výrok).

Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí „na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a také na vyřešení otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně“. Dovolání považuje za důvodné, protože napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř.

K dovolání žalobce se žalovaný dle obsahu spisu nevyjádřil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.

Protože dovolání může být podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

Dovolání není přípustné.

Žalobce namítá, že odvolací soud pochybil, „pokud, spojil‘ navrhovatelem navrhovaný výslech svědka Ing. P. z 7. 11. 2008 k otázce, kdy byl navrhovatel seznámen s hotovými el. a vodoinstalacemi, s výslechem svědka Ing. P. z 4. 11. 2013 k otázce, zda žalobce měl jakožto objednatel povinnost zabezpečit pro splnění díla revizní zprávu elektrozapojení domu a dodávky vody z vodovodního řadu již k 30. 7. 2000“. Dle žalobce tak nemůže obstát názor odvolacího soudu, že nebyla u žalobce splněna podmínka náležité procesní aktivity. Dovolatel má za to, že odvolací soud se tímto odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2010, sp. zn. 32 Cdo 2972/2010, či jeho usnesení ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4503/2011.

Napadené rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu s namítanými rozhodnutími Nejvyššího soudu. V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2010, sp. zn. 32 Cdo 2972/2010, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že „kdyby dovolatel postupoval po obdržení platebního rozkazu s běžnou obezřetností (v duchu zásady, nechť si každý střeží svá práva‘), kterou lze tím spíše požadovat od podnikatele, obrátil by se v rámci prověření důvodnosti žaloby na Ing. H. ještě před uplynutím lhůty k podání odporu a k informaci o tom, že tvrzení v žalobě neodpovídají skutečnosti, by se dostal včas. Za těchto okolností lze přisvědčit odvolacímu soudu, že pokud dovolatel o uplatněné skutečnosti nevěděl, pak nelze dovodit, že se tak stalo bez jeho zavinění z procesního hlediska“. V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4503/2011, pak uvedl, že „otázku procesního zavinění účastníka při nesplnění jeho povinnosti tvrzení či důkazní povinnosti ve smyslu ustanovení § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. nelze pojímat z pohledu subjektivního, tj. brát zřetel na to, zda si účastník možnost vykonání příslušné procesní aktivity uvědomil či nikoliv“.

V daném případě odvolací soud konstatoval, že novým důkazem jako důvodem obnovy řízení ve smyslu ustanovení § 228 odst. 1 písm. a) i b) o. s. ř. není protokol o výslechu svědka Ing. P., sepsaný dne 4. 11. 2013, jehož obsahem měla být výpověď svědka o tom, že žalobce jakožto objednatel neměl povinnost zabezpečit pro splnění díla revizní zprávu elektrozapojení domu a dodávku vody z vodovodního řadu. Důkaz výslechem svědka Ing. P. žalobce navrhl již v původním řízení, a to u jednání konaného dne 7. 11. 2008, který okresní soud neakceptoval. Dále pak uvedl, že zcela bez významu je pak otázka, zda žalobce v původním řízení navrhl výslech tohoto svědka k jiným skutečnostem, než ke kterým svědek vypovídal dne 4. 11. 2013, neboť je zjevné, že žalobce o existenci tohoto svědka, který navíc působil na stavbě jako jeho stavební dozor a byl seznámen se skutečnostmi týkajícími se stavby, věděl a byla-li v původním řízení otázka provedení či neprovedení pevné elektroinstalace včetně její revize a napojení domu na vodovodní řad jako důvod pro neprovedení díla ve sjednaném termínu žalovaným namítána a soudem zvažována, žalobci nic nebránilo k prokázání skutečností, jimiž se soudy v obou stupních zabývaly, navrhnout výslech tohoto svědka. Odvolací soud uzavřel, že pokud tak žalobce neučinil, nebyla dle jeho názoru splněna podmínka náležité procesní aktivity, kterou nelze jako zaviněnou nevědomost žalobce o důkazu dodatečně odstranit skrze institut obnovy řízení.

Odvolací soud tedy nepostupoval v rozporu s dovolatelem namítanou judikaturou, dovodil-li, že nebyla splněna podmínka náležité procesní aktivity na straně žalobce, kterou nelze jako zaviněnou nevědomost žalobce o důkazu dodatečně odstranit skrze institut obnovy řízení.

Dovolatel dále namítá, že odvolací soud pochybil, „pokud, spojil‘ navrhovatelem navrhovaný důkaz přehledem ČSN k otázce, kdy byl navrhovatel seznámen s hotovými el. a vodoinstalacemi, s nepředložením označeného přehledu ČSN k otázce, zda žalobce měl jakožto objednatel povinnost zabezpečit pro splnění díla revizní zprávu elektrozapojení domu a dodávku vody z vodovodního řadu již k 30. 7. 2000, ačkoli KS Ostrava svým překvapivým rozhodnutím z 1. 8. 2011 nedal žalobci možnost se k novému názoru vyjádřit a navrhnout důkazy, např. přehledem ČSN či znaleckým posudkem, či výslechem Ing. P.“. Dle žalobce tak nemůže obstát názor odvolacího soudu, že nebyla u žalobce splněna podmínka náležité procesní aktivity. Dovolatel má za to, že odvolací soud se i v této otázce odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2010, sp. zn. 32 Cdo 2972/2010, či jeho usnesení ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4503/2011.

Nejvyšší soud konstatuje, že ani v této otázce není napadené rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s namítanými rozhodnutími Nejvyššího soudu.

Odvolací soud uvedl, že měl-li uvedenou listinu (Přehled ČSN norem) vyhotovit svědek Ing. P. a žalobci předat až v souvislosti se svým výslechem z roku 2013, pak zcela jistě obsahuje skutečnosti, které bylo možno prokazovat již v původním řízení, a to prostřednictvím výslechu svědka Ing. P. I v tomto směru se tedy ze strany žalobce nejednalo o nezaviněný nedostatek procesní aktivity ve smyslu ust. § 228 odst. 1 písm. a) či b) o. s. ř. Výše předkládána otázka tak nemůže založit přípustnost dovolání, neboť odvolací soud nepostupoval v rozporu s dovolatelem namítanou judikaturou.

Ani námitka žalobce, že odvolací soud pochybil, „pokud, spojil‘ navrhovatelem navrhovaný důkaz zápis z 29. 7. 2000 k otázce, kdy byl navrhovatel seznámen s hotovými el. a vodoinstalacemi, s nepředložením označeného zápisu z 29. 7. 2000 k otázce, zda žalobce měl jakožto objednatel povinnost zabezpečit pro splnění díla revizní zprávu elektrozapojení domu a dodávky vody z vodovodního řadu již k 30. 7. 2000, ačkoli KS Ostrava svým překvapivým rozhodnutím z 1. 8. 2011 nedal žalobci možnost se k novému názoru vyjádřit a navrhnout důkazy, např. zápisem z 29. 7. 2000 včetně výslechu Ing. P.“, a že tak nemůže obstát názor odvolacího soudu, že nebyla u žalobce splněna podmínka náležité procesní aktivity, dovolání přípustným nečiní.

Odvolací soud správně uzavřel, že v případě zápisu o předání stavby z 29. 7. 2000 se nejedná o nový důkaz jako důvod obnovy ve smyslu ust. § 228 odst. 1 písm. a) či b) o. s. ř., neboť byl žalobcem již navržen v původním řízení v podání ze dne 26. 3. 2010 a pouze nebyl ze strany soudu akceptován. Pokud byl jako důkaz navržen k prokázání jiné skutečnosti, než kterou žalobce namítal v rámci obnovy řízení, došlo k tomu pouze z důvodu procesní neaktivity žalobce, kterou nelze řešit obnovou řízení.

Ani v této otázce se tak odvolací soud neodchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2010, sp. zn. 32 Cdo 2972/2010, či jeho usnesení ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4503/2011, a je s nimi v souladu.

Jakkoliv dovolatel odkazuje ve svém dovolání i na další rozhodnutí Nejvyššího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1522/2005, usnesení ze dne 27. 2. 2003, sp. zn. 28 Cdo 321/2003, či jeho usnesení ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. 32 Cdo 179/2007), Nejvyšší soud neshledal, že by napadené rozhodnutí odvolací soudu bylo v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (viz dovolatelem odkazovaná usnesení).

Dovolání nečiní přípustným ani vymezení přípustnosti dovolatelem tak, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí „také na vyřešení otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně“. Z obsahu dovolání je totiž zřejmé, že dovolatel nevymezuje žádnou právní otázku, která dle jeho mínění doposud nebyla dovolacím soudem vyřešena nebo má být dovolacím soudem rozhodována rozdílně.

Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 19. července 2017

JUDr. Pavel Horák, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru