Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

23 Cdo 2489/2020Usnesení NS ze dne 25.09.2020

HeslaPřípustnost dovolání
Promlčení
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.2489.2020.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 265 obch. zák.


přidejte vlastní popisek

23 Cdo 2489/2020-302

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně XY, se sídlem XY, IČO XY, zastoupené JUDr. Davidem Pytelou, MBA, LL.M., advokátem, se sídlem v Olomouci, Litovelská 1349/2B, PSČ 779 00, proti žalované EUROCOOP INSPEKTA a.s., se sídlem v Praze 1, Lannova 2113/2a, PSČ 110 00, IČO 26855232, zastoupené Ing. Mgr. Janem Langrem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Radlická 663/28, PSČ 150 00, o zaplacení částky 12 607 104 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 35 C 25/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 8. 2019, č. j. 69 Co 174/2019-233, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 60 112,80 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Ing. Mgr. Jana Langra, advokáta, se sídlem v Praze 5, Radlická 663/28, PSČ 150 00.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 22. 1. 2019, č. j. 35 C 25/2017-193, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 12 607 104 Kč s příslušenstvím ve výroku specifikovaným (výrok pod bodem I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok pod bodem II).

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 21. 8. 2019, č. j. 69 Co 174/2019-233, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v zamítavém výroku pod bodem I o věci samé (výrok pod bodem I), změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem II o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem III).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř.

Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí i rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné, případně zamítl jako nedůvodné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti a zda je přípustné.

Nejvyšší soud úvodem poznamenává, že ačkoliv dovolatelka napadá rozhodnutí odvolacího soudu výslovně v celém jeho rozsahu, tedy i v rozsahu výroku pod bodem II a výroku pod bodem III o nákladech řízení, je z obsahu dovolání zřejmé, že brojí proti rozhodnutí odvolacího soudu toliko v rozsahu výroku pod bodem I o věci samé. Výroky o nákladech řízení se proto dovolací soud nezabýval.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.

Dovolání není přípustné.

Dovolatelka tvrdí, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při posouzení rozpornosti námitky promlčení s dobrými mravy. Odkazuje na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 33 Odo 561/2006, a ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, přičemž má za to, že v projednávané věci tvrdila existenci natolik výjimečných okolností, jež odůvodňovaly nepřihlédnutí k uplatněné námitce promlčení ze strany žalované. Tyto okolnosti spatřuje v tom, že jednatelka žalobkyně, jež byla zvolena do funkce dne 7. 11. 2013, bojuje s vážným zdravotním onemocněním, kvůli němuž musela podstoupit hned několik operací. Dále rovněž poukazuje na zavrženíhodné jednání bývalého předsedy představenstva a jediného společníka žalované, spočívající v tom, že dal vědomě a protiprávně podnět k zahájení úkonů trestního řízení proti tehdejšímu společníkovi žalobkyně J. S., čímž jej nařkl ze spáchání trestného činu podvodu. Průběh trestních řízení přitom měl po osobní a psychické stránce vyčerpat jak J. S., tak i současnou jednatelku žalobkyně.

K předestřené argumentaci dovolatelky je v první řadě třeba uvést, že podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu námitka promlčení dobrým mravům zásadně neodporuje, neboť institut promlčení je institutem zákonným, přispívajícím k jistotě právních vztahů a je tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. V rozporu s dobrými mravy by bylo námitku promlčení možné shledat pouze v těch výjimečných případech, kdy by byla výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, dále např. rovněž dovolatelkou označený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jehož závěry akceptoval Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04).

Poukázat lze v této souvislosti rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. 23 Cdo 123/2011, v němž Nejvyšší soud vyslovil, že tyto závěry je třeba obdobně vztáhnout i na posuzování, zda výkon práva vznést námitku promlčení je či není v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku (§ 265 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník), přičemž v obchodních závazkových vztazích je třeba obzvlášť zdůraznit výjimečnost důvodů, jež by mohly vést k závěru o rozporu námitky promlčení se zásadami poctivého obchodního styku. Účastníky tohoto závazkového vztahu jsou totiž obvykle podnikatelé, u nichž se předpokládá jistá profesionální zdatnost při ochraně svých práv.

Ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího soudu dále vychází ze závěru, že posouzení otázky, zda uplatněná námitka promlčení odporuje dobrým mravům, případně zásadám poctivého obchodního styku, je především úkolem soudů nižších stupňů, jež disponují bezprostředním přístupem ke skutkovým okolnostem věci a mají prostor pro náležité uvážení všech takto relevantních okolností, přičemž jejich úvahy dovolací soud v zásadě koriguje toliko v případě, kdy je lze označit za zjevně nepřiměřené (srov. např. usnesení ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1094/2004, usnesení ze dne 15. 6. 2005, sp. zn. 26 Cdo 1764/2004, usnesení ze dne 8. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1003/2014, usnesení ze dne 14. 9. 2016, sp. zn. 26 Cdo 791/2016, či usnesení ze dne 15. 12. 2016, sp. zn. 23 Cdo 3628/2016).

Úvahu odvolacího soudu přitom ve zde projednávané věci Nejvyšší soud neshledává nepřiměřenou, dospěl-li po zvážení podstatných okolností a na podkladě konkrétních skutkových zjištění ohledně zdravotního stavu žalobkyně i ohledně probíhajícího trestního stíhání předchozího jednatele žalobkyně k závěru, že vznesenou námitku promlčení nelze považovat za rozpornou s dobrými mravy, potažmo za zneužití tohoto práva vůči žalobkyni. Odvolací soud tento závěr postavil mj. na zjištění, že ke změně vlastnické struktury žalobkyně i jejího statutárního orgánu došlo v době, kdy již bylo zahájeno trestní stíhání předchozího jednatele žalobkyně, přičemž současná jednatelka souhlasila s tím, že se stane jedinou jednatelkou společnosti a byla srozuměna s tím, že na sebe převezme všechny práva a povinnosti statutárního orgánu společnosti. Současně vyšel ze zjištění, že zdravotní stav jednatelky žalobkyně byl v roce 2013 stabilizovaný po absolvované onkologické léčbě, přičemž nepodstupovala invazivní léčbu, která by ji dlouhodobě vyřadila z běžného života a omezila její schopnosti jednat jménem společnosti, současně pak rovněž konstatoval, že ani předchozím jednatelům žalobkyně nic nebránilo v tom, aby žalobu podali již v roce 2010, či později v době, kdy promlčecí doba ještě běžela. Vzhledem ke skutkovým okolnostem projednávané věci tedy lze úvahu odvolacího soudu hodnotit jako logickou a plně souladnou s výše citovanou rozhodovací praxí.

Nejvyšší soud tedy s ohledem na výše uvedené dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. neodůvodňuje.

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 25. 9. 2020

JUDr. Zdeněk Des

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru