Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

23 Cdo 2444/2020Usnesení NS ze dne 26.08.2020

Heslaprocesní nástupnictví
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.2444.2020.1
Dotčené předpisy

§ 107a o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

23 Cdo 2444/2020-447

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně Factoring KB, a. s., se sídlem v Praze 5, náměstí Junkových 2772/1, identifikační číslo osoby 25148290, proti žalované LITOZ, s. r. o., se sídlem v Rakovníku, Ottova 312, identifikační číslo osoby 25269453, zastoupené Mgr. Jiřím Černým, advokátem se sídlem v Praze 1, Karlovo náměstí 671/24, o zaplacení částky 95.519,65 EUR s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 3 C 147/2014, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14. 4. 2020, č. j. 21 Co 217/2016-432, takto:

Dovolání se zamítá.

Odůvodnění:

V průběhu odvolacího řízení původní žalobkyně (VÚB a. s., se sídlem v Bratislavě, Mlynské nivy 1, Slovenská republika, IČO: 31320155) navrhla odvolacímu soudu postup podle § 107a zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), s tím, že dne 16. 12. 2016 uzavřela se společností Factoring KB, a. s. se sídlem v Praze 5, náměstí Junkových 2772/1, IČO: 25148290 (žalobkyně), smlouvu o postoupení pohledávek, na základě které jí postoupila své zažalované pohledávky včetně příslušenství za žalovanou. Žalobkyně vyjádřila se svým vstupem do řízení souhlas ve svém přípisu ze dne 2. 8. 2019.

Odvolací soud uvedl, že z obsahu spisu se podává, že dne 16. 12. 2016 uzavřela původní žalobkyně (VÚB a. s.) se žalobkyní (Factoring KB, a. s.) smlouvu o postoupení pohledávek, na základě které jí postoupila své zažalované pohledávky včetně příslušenství za žalovanou, a že je tedy prokázáno, že nastala právní skutečnost, s níž zákon spojuje převod nebo přechod práva na jiného, že k této právní skutečnosti došlo po rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci a že původní žalobkyně navrhla tento postup dříve, než odvolací soud ve věci rozhodl.

Proto odvolací soud usnesením v záhlaví uvedeným s odkazem na § 107a o. s. ř. rozhodl, že v řízení bude dále na straně žalobce pokračováno s Factoring KB, a. s., IČO: 25148290, sídlem Praha 5, náměstí Junkových 2772/1.

Pro úplnost odvolací soud dodal, že po právní moci rozhodnutí o procesním nástupnictví bude znovu rozhodovat o odvolání žalobkyně a bude mimo jiné zkoumat i otázku původního postoupení pohledávek, přičemž bude vázán závazným právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v jeho rozsudku ze dne 29. 1. 2019, č. j. 23 Cdo 427/2017-336.

Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 238a o. s. ř. S odkazem na rozhodovací praxi Ústavního soudu namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, neboť odvolací soud se s argumentací dovolatelky, proč nesouhlasí se vstupem žalobkyně do řízení, vůbec nevypořádal. V prvé řadě dovolatelka zcela obecně připomíná, že v určitých případech by soud návrhu dle § 107a o. s. ř. vyhovět neměl, a to nejčastěji v situaci, kdy se postoupením žalované pohledávky žalobce snaží vyhnout povinnosti uhradit v případě předpokládaného neúspěchu v řízení náklady řízení. Dále tvrdí, že dalším případem, kdy nemá být návrhu dle § 107a o. s. ř. vyhověno, je situace, kdy žalobce podává návrh v situaci, kdy směřuje k zabránění nepříznivého rozhodnutí ve věci, tj. k zabránění zamítnutí žaloby. V této souvislosti odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2016, sp. zn. 23 Cdo 3179/2016. Tvrdí, že v projednávané věci, stejně jako v citovaném usnesení sp. zn. 23 Cdo 3719/2016, směřuje původní žalobkyně návrhem podle § 107a o. s. ř. k tomu, aby eliminovala svá rizika plynoucí z nejistoty ohledně její aktivní věcné legitimace. Nástrojem k eliminaci rizika je právě uzavření postupní smlouvy mezi původní žalobkyní jakožto postupitelem a žalobkyní jakožto postupníkem spolu s navazujícím podáním návrhu dle § 107a o. s. ř. Tímto postupem žalující strana (při vědomí toho, že při rozhodování o návrhu dle § 107a o. s. ř. se věcně neposuzuje, zda skutečně postupovaná pohledávka na postupníka přešla) může směřovat k docílení toho, že se v průběhu odvolacího řízení stane irelevantní námitka žalované, že společnost VÚB a. s. se na základě dosud v řízení tvrzených postupních smluv nestala věřitelem žalované pohledávky, přičemž právě důvodnost této námitky byla pro soud prvního stupně jedním z důvodů pro zamítnutí žaloby. Soud prvního stupně žalobu zamítl mimo jiné právě z důvodu, že společnost VÚB a. s. neprokázala, že by se stala věřitelem, tj. že by na ni sporné pohledávky byly postoupeny. K odstranění rizika, že odvolací soud nyní dospěje ke stejnému závěru, tj. že věřitelem sporné pohledávky je společnost Factoring KB, a. s., přičemž tato společnosti nikdy nepostoupila tyto pohledávky na VÚB a. s., učinila nyní původní žalobkyně (VÚB a. s.) návrh dle § 107a o. s. ř.. Postupem podle § 107a o. s. ř. tak může žalující strana docílit toho, že odvolací soud může dospět k závěru, že na základě skutečností popsaných v žalobě se původní žalobkyně VÚB a. s. nestala věřitelem pohledávek, ale byla jím ke dni rozhodování soudu prvního stupně společnost Factoring KB, a. s. (žalobkyně).

Původní žalobkyně ani žalobkyně se dle obsahu spisu k dovolání žalované nevyjádřily.

Nejvyšší soud posoudil dovolání vzhledem k datu napadeného rozhodnutí podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.) a po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 o. s. ř, shledal, že dovolání žalované je podle ustanovení § 238a o. s. ř. přípustné, neboť směřuje proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka (§ 107a o. s. ř.). Dovolání však není důvodné, neboť odvolací soud rozhodl zcela v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, která vykládá § 107a o. s. ř.

Poukazuje-li dovolatelka zcela obecně na rozhodovací praxi dovolacího soudu, dle níž by soud v určitých případech (zcela výjimečně) návrhu dle § 107a o. s. ř. vyhovět neměl, a to nejčastěji v situaci, kdy se postoupením žalované pohledávky žalobce snaží vyhnout povinnosti uhradit v případě předpokládaného neúspěchu v řízení náklady řízení, nejde v tomto směru o řádné vymezení dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci způsobem podle § 241a odst. 3 o. s. ř. Nadto dovolací soud v této souvislosti připomíná, že je v dovolacím řízení vázán skutkovým stavem zjištěným soudy nižších stupňů a že jeho správnost (úplnost) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Pokud se tedy ke dni rozhodování odvolacího soudu o návrhu podle § 107a o. s. ř. z obsahu spisu žádné skutečnosti naznačující možnost zneužití postoupení pohledávky za účelem zajištění případné nedobytnosti pohledávky na náhradu nákladů řízení nepodávají, není námitka aplikace § 2 o. s. ř. důvodná a odvolací soud se od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3013/2010, uveřejněné pod č. 46/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) neodchýlil. Navíc podle citovaného usnesení platí, že prostá obava, že případná pohledávka na náhradu nákladů řízení se v budoucnu stane nedobytnou, není důvodem k zamítnutí žalobcova návrhu podle ustanovení § 107a o. s. ř. prostřednictvím ustanovení § 2 o. s. ř. (při jinak formálně doložených předpokladech pro to, aby takovému návrhu bylo vyhověno). Nejistota o poctivosti pohnutek, jež účastníka vedly k postoupení soudně vymáhané pohledávky, k tak zásadnímu odepření procesní ochrany vést nemůže.

Jakkoli tedy nelze obecně vyloučit, že soud může ve výjimečných případech shledat důvod k zamítnutí žalobcova návrhu dle § 107a o. s. ř. (při jinak formálně doložených předpokladech pro to, aby takovému návrhu bylo vyhověno) prostřednictvím ustanovení § 2 o. s. ř., takový postup však přichází v úvahu pouze v případech zcela zjevného zneužití institutu procesního nástupnictví (srov. již výše citované R 46/2012, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 3887/2013). V poměrech dané věci přitom není pochyb o tom, že dosavadní obsah spisu podklad pro závěr, že by návrh dle § 107a o. s. ř. bylo možné zamítnout prostřednictvím ustanovení § 2 o. s. ř., zjevně neposkytuje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 29 Cdo 2868/2013).

Nelze také odhlédnout od toho, že i v samotném podání žalované ze dne 13. 2. 2020 dovolatelka netvrdí žádné konkrétní skutečnosti dokládající, že cílem návrhu je zneužití procesní úpravy za tím účelem, aby se možná pohledávka na náhradu nákladů řízení stala vůči neúspěšné žalobkyni nedobytnou. Proto je nepřípadná i její námitka, že napadené usnesení odvolacího soudu trpí nepřezkoumatelností.

Poukazuje-li dále dovolatelka s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu na to, že případem, kdy nemá být návrhu dle § 107a o. s. ř. vyhověno, je situace, kdy žalobce podává návrh, kterým směřuje k zabránění nepříznivého rozhodnutí ve věci, tj. k zabránění zamítnutí žaloby, s tím, že původní žalobkyně směřuje svým návrhem podle § 107a o. s. ř. k tomu, aby eliminovala rizika plynoucí z nejistoty ohledně její aktivní věcné legitimace, a proto nemá být v této věci procesní nástupnictví podle § 107a o. s. ř. umožněno, pak tato její námitka z pohledu aplikace § 107a o. s. ř. nemůže správnost napadeného usnesení odvolacího soudu zpochybnit.

Výklad ustanovení § 107a o. s. ř. podávaný soudní praxí je ustálen v závěru (od něhož nemá Nejvyšší soud důvod se odchýlit ani v této věci a na nějž v podrobnostech odkazuje), podle kterého při rozhodování o návrhu žalobce, aby nabyvatel práva vstoupil do řízení na jeho místo (§ 107a o. s. ř.), soud ve vztahu k jím označené právní skutečnosti zkoumá, zda jde vůbec o právní skutečnost, zda jde o takovou právní skutečnost, s níž právní předpisy obecně vzato spojují převod nebo přechod práva, zda označená právní skutečnost opravdu nastala a zda je způsobilá mít za následek přechod nebo převod práva. Otázkou, zda je žalobce skutečně nositelem jím tvrzeného práva, popř. zda podle označené právní skutečnosti toto právo přešlo na jiného, se přitom nezabývá, neboť se netýká zkoumání procesního nástupnictví ve smyslu ustanovení § 107a o. s. ř., ale již posouzení věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 306/2003, a ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 708/2002, uveřejněná pod čísly 31/2004 a 37/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

K otázce věcné legitimace pak Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1651/2009, vyložil, že věcná legitimace účastníka řízení (na straně žalobce i žalovaného) je otázkou hmotněprávní, soud ji zpravidla může řešit až na základě výsledků dokazování a v souvislosti s rozhodováním ve věci samé (v rozhodnutí, kterým se řízení končí) a nedostatek věcné legitimace není důvodem pro zastavení řízení nebo odmítnutí žaloby, ale pro zamítnutí žaloby.

Procesní nástupnictví podle ustanovení § 107a o. s. ř. se uplatní také v odvolacím řízení (k otázce předpokladů, kdy lze vyhovět návrhu podanému podle ustanovení § 107a o. s. ř. v odvolacím řízení - srov. podrobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. 29 Odo 301/2005, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, číslo 8, ročník 2005, pod číslem 123).

Odvolací soud se přitom nijak neodchýlil od výše citované rozhodovací praxe, uzavřel-li, že je tedy prokázáno, že nastala právní skutečnost, s níž zákon spojuje převod nebo přechod práva na jiného (byla uzavřena smlouva o postoupení pohledávky), že k této skutečnosti došlo po rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci a že původní žalobkyně navrhla tento postup dříve, než odvolací soud ve věci rozhodl. Odvolací soud též správně dodal –av tomto ohledu tak nemůže být jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné - že v rámci rozhodování o odvolání žalobkyně bude mimo jiné zkoumat i otázku původního postoupení pohledávek.

Nejvyšší soud poznamenává, že postup, ke kterému argumentace dovolatelky směřuje, když dopředu předjímá, že odvolací soud může nyní dospět k závěru, že věřitelem sporné pohledávky je společnost Factoring KB, a. s., přičemž tato společnost nikdy nepostoupila tuto pohledávku na VÚB a. s., ve svém důsledku znamená, že by odvolací soud měl zkoumat aktivní věcnou legitimaci původní žalobkyně a teprve na základě jejího posouzení by měl učinit závěr o předpokladech vyhovění návrhu podle § 107a o. s. ř. Takový postup však nemá podle výše uvedené judikatury Nejvyššího soudu při rozhodování podle tohoto ustanovení místo (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2010, sp. zn. 23 Cdo 1445/2010).

Dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není přitom v rozporu ani s dovolatelkou odkazovaným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2016, sp. zn. 23 Cdo 3179/2016, v němž se dovolací soud zabýval otázkou, za jakých podmínek lze vyhovět návrhu podanému podle ustanovení § 107a o. s. ř. v odvolacím řízení, přezkoumává-li odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně v systému tzv. neúplné apelace.

Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správné. Protože nebyla zjištěna vada řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání žalované podle § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodnuto, neboť nejde o rozhodnutí, jímž se řízení končí (srov. § 151 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. 8. 2020

JUDr. Pavel Horák, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru