Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

23 Cdo 2321/2020Usnesení NS ze dne 30.09.2020

HeslaNáhrada škody
Liberace
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.2321.2020.1
Dotčené předpisy

§ 2924 o. z.

§ 373 obch. zák.

§ 374 obch. zák.


přidejte vlastní popisek

23 Cdo 2321/2020-138

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobkyně České dráhy, a.s., se sídlem v Praze 1, Nábřeží L. Svobody 1222, identifikační číslo osoby 70994226, proti žalované Správa železnic, státní organizace, se sídlem v Praze 1, Dlážděná 1003/7, identifikační číslo osoby 70994234, o zaplacení částky 1 114 410 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 16/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2019, č. j. 11 Co 256/2019-105, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 11. 9. 2018, č. j. 30 C 16/2017-67, zamítl žalobu na zaplacení částky 1 114 410 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).

Uvedené částky se žalobkyně domáhala jako náhrady škody za vynaložené náklady na opravu drážního vozidla a mimořádné výkony strojvedoucích za vykonané přesčasy poté, co dne 4. 2. 2014 došlo k mimořádné události, při níž se vlak ve vlastnictví žalobkyně střetl s překážkou na železniční trati – spadlé stromy na dopravní cestě dráhy – jíž je žalovaná provozovatelem.

Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

Odvolací soud po právní stránce uvedl, že žalovaná není odpovědná za způsobenou škodu, a to ani z titulu smluvní odpovědnosti, ani z titulu odpovědnosti zákonné. Z dokazování vyplynulo, že žalovaná prováděla kontrolu průjezdnosti dráhy pečlivě a poukazovala na možná nebezpečí. Spadlé stromy byly zdravé, vyvrácené i s kořenovými baly v důsledku mimořádných poryvů větru, přičemž ještě několik hodin před předmětnou mimořádnou událostí ani strojvedoucí projíždějícího vlaku nezaznamenal jakékoli hrozící nebezpečí (např. nebezpečné naklánění stromů nad trať). V posuzované věci tak byly naplněny liberační důvody ve smyslu § 373 a § 374 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník. Ohledně zákonné odpovědnosti ve smyslu § 2924 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), pak odvolací soud uvedl, že ani tato není dána, když ke škodě došlo v důsledku neodvratitelné události, které žalovaná nemohla preventivně zabránit, nezpůsobila ji vlastním zaviněním a tato neměla původ v provozu žalované.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v plném rozsahu včasným dovoláním, v němž vymezila jednak otázku, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být zjišťována existence příčinné souvislosti mezi jednáním škůdce a vznikem újmy, a jednak otázku povahy provozu dráhy z hlediska povinnosti k náhradě újmy. K první uvedené otázce žalobkyně namítala, že bezprostřední příčinou vzniku škody nebyl pád stromů do průjezdného průřezu dráhy, ale až následný nedbalý postup žalované při organizaci drážní dopravy, přičemž nelze souhlasit s právními závěry odvolacího soudu, že příčinou škody byly povětrnostní vlivy stojící mimo provoz žalované, a se závěry, že jsou na straně žalované dány podmínky liberace. Tato otázka byla dle žalobkyně vyřešena v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Ke druhé otázce, kterou žalobkyně považuje za dosud v judikatuře Nejvyššího soudu neřešenou, pak uvedla, že její nárok měl být soudy nižších stupňů hodnocen jako škoda způsobená provozem zvlášť nebezpečným, pro nějž platí jiné (přísnější) podmínky náhrady škody.

K dovolání žalobkyně podala žalovaná vyjádření, v němž navrhla dovolání žalobkyně odmítnout, případně zamítnout.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Otázka žalobkyně mezi jakými skutkovými okolnostmi má být zjišťována příčinná souvislost přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť ohledně ní nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud odvolací soud v posuzované věci vycházel z toho, že škodnou událostí byla kolize vlaku žalobkyně se stromy vyvrácenými v důsledku silných poryvů větru, která je v příčinné souvislosti se škodou žalobkyně. Nemožnost vyhovět nároku žalobkyně z titulu smluvní odpovědnosti pak stojí na závěru, že přestože žalovanou tížila mj. povinnost zajišťovat provozuschopnost trati, jsou dány důvody pro její liberaci, když spadlé stromy byly zcela zdravé, vyvrácené i s kořenovými baly v důsledku mimořádné a nepředvídatelné okolnosti (poryvy větru). Tyto závěry odpovídají judikatuře Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 1. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4080/2016).

Zpochybňuje-li žalobkyně dále v této souvislosti závěr odvolacího soudu, že ke škodě došlo v důsledku neodvratitelné události stojící mimo provoz žalované, pak lze uvést, že neodvratitelnou událostí nemající původ v provozu je okolnost, která objektivně nemá svůj původ „uvnitř“ provozu a která nesouvisí s organizací, řízením a realizací provozu. Může jít o události způsobené zejména vnějšími přírodními silami, např. o živelní událost, které nemohlo být provozovatelem zabráněno ani nemohla být objektivně odvrácena, a to ani při vynaložení takového úsilí, jež by bylo možné vynaložit. V takových případech jde o zásah „zvenčí“, nikoliv o okolnost mající původ ve vlastním provozu. Jde v podstatě o tzv. kvalifikovanou (nikoliv prostou) náhodu, neboli vyšší moc (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1979/2012, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3268/2008). I těmto závěrům judikatury dovolacího soudu rozhodnutí odvolacího soudu odpovídá.

Ani otázka, zda provoz železniční dráhy je provozem zvlášť nebezpečným, přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit nemůže, neboť na ní rozhodnutí odvolacího soudu nestojí. Nelze totiž v této souvislosti přehlédnout výše uvedený závěr odvolacího soudu, že škoda vzniklá žalobkyni neměla svůj původ v provozu žalované. Přitom předpokladem odpovědnosti za škodu způsobenou provozem zvlášť nebezpečným je, že škoda vyplývá ze samotné povahy provozu a že skutečně byla vyvolána zvlášť kvalifikovanou událostí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. 25 Cdo 92/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 23 Cdo 454/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2019, sp. zn. 25 Cdo 5588/2017). Ohledně zákonné odpovědnosti žalované lze tedy konstatovat, že není relevantní, zdali žalovaná provozuje činnost zvlášť nebezpečnou ve smyslu § 2925 o. z. či nikoli, dospěl-li odvolací soud v souladu s výše uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu zároveň k závěru, že škoda z provozní činnosti žalované vůbec nevyplývá.

Vzhledem k výše uvedenému dovolací soud proto dovolání žalobkyně dle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

V projednávané věci žalobkyně dovoláním napadla rovněž výrok II rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o povinnosti žalobkyně uhradit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení. Takové dovolání je však podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. rovněž nepřípustné, proto je i v tomto rozsahu Nejvyšší soud odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 30. 9. 2020

JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru