Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

23 Cdo 2312/2020Usnesení NS ze dne 27.10.2020

HeslaSmlouva o běžném účtu
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.2312.2020.1
Dotčené předpisy

§ 159 předpisu č. 370/2017 Sb.

§ 181 předpisu č. 370/2017 Sb.


přidejte vlastní popisek

23 Cdo 2312/2020-255

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně Equipmenstore s. r. o., se sídlem v Praze 3, Vlkova 532/8, identifikační číslo osoby 06035167, zastoupené JUDr. Vladislavem Prokůpkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1535/4, proti žalované EVO Payments International GmbH, se sídlem v Kolíně nad Rýnem, Elsa-Braendstroem-Strasse 10-12, Spolková republika Německo, registrační číslo HRB 78863, zastoupené JUDr. Vladimírem Čížkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Jindřišská 937/16, o zaplacení 49.173,30 EUR s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 55 C 128/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2020, č. j. 29 Co 480/2019-228, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)

Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 13. 8. 2019, č. j. 55 C 128/2018-185, zamítl žalobu na zaplacení částky 49.173,30 EUR s příslušenstvím (výrok I.), rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II.) a o tom, že se žalobkyni vrací část zaplacené zálohy na náklady státu (výrok III.).

K odvolání žalobkyně odvolací soud v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi účastníky (druhý výrok).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že přípustnost dovolání s odkazem na ust. § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena. Důvodnost dovolání spatřuje v nesprávném právním posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř., konkrétně v tom, že soudy obou stupňů se chybně vypořádaly s právní otázkou možnosti odmítnutí platebního příkazu a s otázkou následného vrácení peněžních prostředků na účet třetí osoby.

K dovolání žalobkyně se žalovaná dle obsahu spisu nevyjádřila.

Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle § 10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalobkyně rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. článek II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.

Protože dovolání může být podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

Dovolání není přípustné.

Dovolatelka namítá, že soudy obou stupňů se chybně vypořádaly s právní otázkou vrácení peněz třetí osobě, kdy danou možnost opřely o § 159 odst. 1 zák. č. 370/2017 Sb., o platebním styku (dále jen „zákon o platebním styku“). V této souvislosti namítá, že podmínky pro použití § 159 odst. 1 cit. zákona nebyly naplněny, neboť žalovaná se vůbec neřídila postupem dle § 159 odst. 2 cit. zákona., jehož použití tvoří předpoklad pro odmítnutí platebního příkazu dle § 159 odst. 1 cit. zákona. Přitom bez dodržení § 159 odst. 2 zákona o platebním styku nelze § 159 odst. 1 cit. zákona aplikovat. Dle dovolatelky přitom z provedeného dokazování vyplynulo, že žalovaná dle tohoto ustanovení nepostupovala.

Výše uvedené námitky však přípustnost dovolání nezakládají, neboť podle rozhodovací praxe dovolacího soudu nemůže přípustnost dovolání založit právní otázka, na jejímž řešení napadené rozhodnutí nezávisí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Otázku, zda se žalovaná řídila postupem dle § 159 odst. 2 zákona o platebním styku, či nikoliv, odvolací soud nezkoumal. Pro závěr odvolacího soudu o právu žalované transakce neprovést byl rozhodující výklad smlouvy uzavřené mezi účastníky, konkrétně výklad článku 4.8 předmětné smlouvy, když uvedl, že přestože článek 4.8 smlouvy výslovně nepopisuje přesný postup v případě, že na bankovní účet žalované budou připsány částky (prostřednictvím platby platební kartou s využitím předaných platebních terminálů) a současně bude transakce shledána v rozporu s ustanovením smlouvy, lze usoudit, že ujednaným právem pozastavit převod splatných částek uvedených v čl. 4.1 na bankovní účet prodejce se rozumí právo transakci vůbec neprovést. Za stěžejní pro právní posouzení nároku žalobkyně tedy odvolací soud shledal, že nastaly smluvně upravené důvody pro neprovedení rozhodných platebních transakcí a že žalované nevznikla povinnost podle smlouvy převést finanční prostředky získané prostřednictvím plateb platební kartou na bankovní účet žalobkyně.

Nejvyšší soud k výše uvedeným námitkám dále podotýká, že uplatněním dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého při právním posouzení věci vyšel odvolací soud. Správnost rozhodnutí odvolacího soudu nelze poměřovat námitkami, které vycházejí z jiného než odvolacím soudem zjištěného skutkového stavu, a to i kdyby šlo o námitky právní. Skutkový základ sporu nelze v dovolacím řízení s úspěchem zpochybnit a nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario).

V projednávané věci se přitom ze skutkových zjištění podává, že dne 8. 3. 2018 žalovaná informovala žalobkyni o zablokování převodu finančních prostředků a vyzvala ji k dodatečnému poskytnutí dalších podkladů. Dovolatelka tedy svoji dovolací argumentaci zakládá z části na vlastní skutkové verzi věci, a proto shora uvedené námitky dovolatelky nemohou představovat způsobilý dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř. (k tomu srov. také rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013).

Předestírá-li dovolatelka dovolacímu soudu jako další dovolací důvod otázku vypořádání smluvního vztahu na základě ukončení smluvního vztahu, pak ani tato otázka nemůže založit přípustnost dovolání, neboť odvolací soud se takovou otázkou nezabýval, když výslovně uvedl, že „protože žalovaná pro žalobkyni žádné její finanční prostředky nedržela, nepřipadá v úvahu ani jakékoliv vypořádání v souvislosti s ukončením smluvního vztahu mezi účastníky“. Již výše bylo přitom uvedeno, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (viz výše uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Navíc dovolatelka tuto otázku předkládá za situace, kdy vychází ze svého nesprávného úsudku o tom, že nebyly splněny podmínky pro odmítnutí platebního příkazu. Jak ale bylo uvedeno výše, dovolatelce se dovolacími námitkami nepodařilo zpochybnit závěr odvolacího soudu, že nastaly smluvně upravené důvody pro neprovedení rozhodných platebních transakcí a žalované tak nevznikla povinnost podle smlouvy převést finanční prostředky na bankovní účet žalobkyně.

Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka dovolatelky, že pokud žalovaná v rozporu s pokynem žalobkyně dané peněžní prostředky převedla k rukám třetí osoby, dopustila se neautorizované platební transakce dle § 181 zákona o platebním styku, neboť ani tuto otázku odvolací soud neřešil (srov. výše citované usnesení sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Odvolací soud odůvodnil vrácení finančních prostředků na účet, z něhož byly prostřednictvím předmětných transakcí tyto prostředky odepsány, tím, že žalovaná měla právo odmítnout provést platební transakci, což učinila, a nevznikla jí proto smluvní povinnost poukázat nedokončenou transakcí došlé finanční prostředky na bankovní účet žalobkyně. Dodal, že odmítnutí dokončení transakce v situaci, kdy žalobkyně v důsledku porušení své smluvní povinnosti dosáhla stavu, že se finanční prostředky ocitly na účtu žalobkyně, logicky nemohlo vyústit jinak než vrácením finančních prostředků na účet plátce. Jinými slovy dovolatelka přehlíží, že byly naplněny předpoklady, za kterých si sami účastníci ve smlouvě ujednali, že peněžní prostředky žalobkyni vyplaceny nebudou.

Ve zbylé části dovolání dovolatelka neformuluje žádnou právní otázku (taková otázka nevyplývá ani z obsahu dovolání), na níž by záviselo napadené rozhodnutí a která by současně splňovala některý z požadavků obsažených v § 237 o. s. ř.; její výtky představují pouze polemiku s právními závěry odvolacího soudu. S ohledem na povahu činnosti dovolacího soudu jakožto sjednotitele judikatury je přitom třeba otázku přípustnosti dovolání omezit na případy právních otázek uvedených v § 237 o. s. ř. a pouhá polemika s právním posouzením věci odvolacím soudem nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání (obdobně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2019, sp. zn. 23 Cdo 2445/2019, či ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. 23 Cdo 4338/2019).

Vzhledem k výše uvedenému, Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro nepřípustnost.

Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 27. 10. 2020

JUDr. Pavel Horák, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru