Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

23 Cdo 2275/2020Usnesení NS ze dne 21.08.2020

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.2275.2020.1
Dotčené předpisy

§ 243c odst. 1 o. s. ř.

§ 95 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

23 Cdo 2275/2020-912

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobce P. H., nar. XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Petrem Procházkou, advokátem se sídlem náměstí Svobody 77/12, 602 00 Brno, proti žalované MOTOKOV a.s. v likvidaci, se sídlem Radlická 333/150, 150 00 Praha 5, IČO 00000949, o zaplacení 872 034,25 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 46 Cm 255/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 11. 2019, č. j. 4 Cmo 26/2019-856, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 28. 11. 2019, č. j. 4 Cmo 26/2019-856, výrokem I. odmítl odvolání žalobce proti výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 16. 8. 2018, č. j. 46 Cm 255/2001-788, jímž bylo rozhodnuto o povinnosti žalované zaplatit žalobci 498 096,18 Kč s příslušenstvím, výrokem II. rozhodl o odvolání žalované v napadeném rozsahu části výroku I rozsudku soudu prvního stupně co do částky 490 497 Kč s příslušenstvím tak, že potvrdil vyhovující výrok I soudu prvního stupně, pokud jde o povinnost žalované zaplatit žalobci 490 497 Kč s 8 % úrokem z prodlení ročně od 8. 6. 2001 do zaplacení a potvrdil výrok II rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 373 938,07 Kč s příslušenstvím a též výroky III, IV aVo nákladech řízení; výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Proti části výroku II uvedeného rozsudku odvolacího soudu, kterou byl potvrzen výrok II. rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby co do částky 373 938,07 Kč s příslušenstvím, podal žalobce dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, a odvolací soud se při řešení přípustnosti vznesené námitky promlčení podle jeho názoru odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), a to od rozsudku ze dne 5. 9. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1440/2001, v němž Nejvyšší soud učinil závěr, že hmotněprávní i procesněprávní účinky nesprávné nebo neúplné žaloby, jejíž vady byly dodatečně odstraněny, působí již od jejího podání. Namítá, že odvolací soud pochybil, jestliže potvrdil zamítnutí žaloby v rozsahu napadeném tímto dovoláním z důvodu promlčení nároku na náhradu škody s tím, že pokud jde o náklady vynaložené za pobyt vozů a vlečné, za clo, resp. DPH přesahující částku 82 500 Kč, náklady na bankovní poplatky, jde o nároky, které byly uplatněny po podání žaloby dne 11. 12. 2000 nově až v podání ze dne 30. 3. 2010 na základě jiných rozhodujících skutkových tvrzení, než jak vylíčil v původní žalobě, a že tak byly uplatněny po uplynutí promlčení doby. Dovolatel namítá, že se již v původní žalobě domáhal zaplacení mimo jiné částky 373 938,07 Kč s příslušenstvím a rozhodnutí soudu o změně žaloby po mnoha letech trvání sporu a tudíž umožnění promlčení považuje za zneužití tohoto práva, kterému žalobce nemohl nijak zabránit, byť provedl veškerá opatření, aby se svého práva domohl. Za otázku právní považuje otázku, zda soudy při zjišťování skutkového stavu respektovaly procesní zásady, a zda-li je přípustné uznání námitky promlčení podle § 95 odst. 1 o. s. ř. či § 43 odst. 2 o. s. ř. V případě, že by prvoinstanční soud se řídil ustálenou judikaturou dovolacího soudu a nedopustil se procesního pochybení, domáhal by se žalobce svého práva od počátku – tedy od momentu podání žaloby a nemohlo by dojít k promlčení následkem procesního pochybení soudu, které musel odvolací soud se zpožděním 9 let napravit. Dovolatel s odkazem na rozsudek Nejvyššího soud ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 27 Cdo 2826/2017, poukazuje na to, že současná judikatura je ustálená v tom, že vznesení námitky promlčení může být za určitých okolností považováno za výkon práva v rozporu s dobrými mravy, a současně pokládá otázku, zda-li rozhodnutí soudu o promlčení části žalované částky je v rozporu s dobrými mravy, pokud žalobce udělal veškeré právní kroky v řádném termínu, uvedl veškeré informace a promlčení práva se nemohl nijak bránit ani mu předejít. Namítá, že odvolací soud nezohlednil předchozí procesní pochybení prvoinstančního soudu a nezohlednil skutkovou podstatu věci, že žalobce promlčení svého práva nezavinil, a v neposlední řadě, že žalovaná vznesla námitku promlčení téměř 6 let poté, kdy byl tento „nový“ požadavek (373 938,07 Kč) nárokován. Má tedy za to, že soud měl vznesenou námitku promlčení zamítnout.

Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek soudu v napadené části ohledně zamítnutí nároku na náhradu škody ve výši 373 938,07 Kč s příslušenstvím zrušil a věc vrátil příslušnému soudu k dalšímu řízení.

Nevyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou, tedy účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), který je řádně zastoupen (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval přípustností podaného dovolání.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolatelem vymezená právní otázka, týkající se rozhodnutí soudu o změně žaloby, není způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v řešení této procesní otázky.

Nejvyšší soud již rozsudku ze dne 30. 8. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2502/2000, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 21/2003, dospěl k závěru, že změnou žaloby je taktéž změna skutkových tvrzení, a to i tehdy, zůstává-li žalobní návrh nezměněn. O změnu žaloby (§ 95 o. s. ř.) jde mimo jiné tehdy, jestliže žalobce sice i nadále požaduje stejné plnění (stejné kvality a stejného rozsahu), ale na základě jiného skutkového stavu (skutkového základu věci), než jak ho vylíčil v původní žalobě. Z obsahu přezkoumávaného rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že žalobce uplatnil určité nároky (náklady vynaložené za pobyt vozů a vlečné, za clo, resp. DPH přesahující částku 82 500 Kč a náklady na bankovní poplatky) nově až v podání ze dne 30. 3. 2010 na základě jiných rozhodujících skutkových tvrzení, než jak vylíčil v původní žalobě. Za této situace tedy soud správně připustil změnu žaloby a posuzoval důvodnost vznesené námitky promlčení těchto nároků. Nelze tedy dovodit, že by se odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1440/2001, jestliže se v posuzovaném případě nejednalo o pouhé doplnění tvrzení o rozhodujících skutečnostech (srov. § 79 odst. 1 větu druhou o. s. ř.), nýbrž o jejich podstatnou změnu, v důsledku níž dovolatel sice požadoval stejné plnění, ale na základě jiného skutkového stavu věci, než který vylíčil v žalobě. Judikatura Nejvyššího soudu setrvává ustáleně na závěru vysloveném ve výše cit. rozsudku ze dne 30. 8. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2502/2000 (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1032/2012 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 3644/2013 - dostupných na www.nsoud.cz).

Poukazuje-li žalobce v dovolání na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 27 Cdo 2826/2017, s tím, že současná judikatura je ustálená v tom, že vznesení námitky promlčení může být za určitých okolností považováno za výkon práva v rozporu s dobrými mravy, a současně pokládá otázku, zda-li rozhodnutí soudu o promlčení části žalované částky je v rozporu s dobrými mravy, pokud žalobce udělal veškeré právní kroky v řádném termínu, uvedl veškeré informace a promlčení práva se nemohl nijak bránit ani mu předejít, je třeba konstatovat, že přípustnost dovolání není způsobilá založit hmotněprávní nebo procesněprávní otázka, na níž není rozhodnutí odvolacího soudu založeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1853/2013, nebo usnesení ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1913/2018 - veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz). Na uvedené otázce, zda rozhodnutí soudu o promlčení části žalované částky je v rozporu s dobrými mravy, není rozhodnutí odvolacího soudu založeno, odvolací soud tuto otázku neřešil.

Nejvyšší soud proto uzavřel, že dovolání žalobce není podle § 237 o. s. ř. přípustné, a nemohl tedy učinit jiný závěr, než její dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítnout.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 21. 8. 2020

JUDr. Kateřina Hornochová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru