Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

23 Cdo 2261/2020Usnesení NS ze dne 26.08.2020

HeslaPřípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.2261.2020.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

23 Cdo 2261/2020-344

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobce P. B., nar. XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Petrem Novotným, advokátem se sídlem v Praze, V Jámě 699/1, proti žalované Pojišťovna Patricie a. s., se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, identifikační číslo osoby 61859869, zastoupené Mgr. Jiřím Payerem, advokátem se sídlem v Praze, Konopišťská 1153/6, o zaplacení 69.806 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 154/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2020, č. j. 23 Co 376/2019-313, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 5.082 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalované.

Odůvodnění:

(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)

Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 20. 6. 2019, č. j. 17 C 154/2015-252, zamítl žalobu o zaplacení částky 69.806 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (výrok I.), zastavil řízení z části co do příslušenství z částky 1.164 Kč (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu (výrok III. a IV.).

K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. o věci samé a ve výroku III. o náhradě nákladů řízení placených státem potvrdil, ve výroku IV. o náhradě nákladů řízení mezi účastníky jej změnil jen co do výše nákladů (prvý výrok). Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání s tím, že přípustnost dovolání dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného i procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly konstantně vyřešeny, případně má za to, že by měla být právní otázka vyřešena jinak. Uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle § 241a odst. 1 o. s. ř.

K dovolání žalobce se žalovaná vyjádřila tak, že jej navrhuje odmítnout pro nepřípustnost, případně zamítnout.

Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle § 10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalobce rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. článek II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.

Protože dovolání může být podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

Dovolání není přípustné.

Dle obsahu dovolání dovolatel dovolacímu soudu předkládá k posouzení otázku nedostatku aktivní věcné legitimace žalobce, již měl odvolací soud posoudit nesprávně, neboť má za to, že aktivní legitimace žalobce byla v řízení zcela jasně prokázána. V souvislosti s touto otázkou obšírně zpochybňuje skutkový závěr odvolacího soudu o tom, že žalobce nebyl v rozhodné době vlastníkem předmětného pojištěného vozidla.

Dovolatel svoji dovolací argumentaci o tom, že je aktivně věcně legitimován k požadovanému pojistnému plnění, zakládá na vlastní skutkové verzi věci. Uplatněním dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. však není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého při právním posouzení věci vyšel odvolací soud. Správnost rozhodnutí odvolacího soudu nelze poměřovat námitkami, které vycházejí z jiného než odvolacím soudem zjištěného skutkového stavu, a to i kdyby šlo o námitky právní. Skutkový základ sporu nelze v dovolacím řízení s úspěchem zpochybnit a nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem - viz § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario (srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 33 Cdo 4589/2015, proti kterému byla odmítnuta ústavní stížnost usnesením Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. I. ÚS 2393/16).

Stejně tak dovolatel svou argumentací, dle níž registr vozidel má pouze informační a administrativní charakter a v žádném případě z něj nelze s jistotou dovozovat vlastnické právo, ve skutečnosti zpochybňuje skutková zjištění odvolacího soudu. Nejvyšší soud však i přesto podotýká, že skutkový závěr odvolacího soudu o tom, že žalobce nebyl v rozhodné době vlastníkem předmětného pojištěného vozidla, není v rozporu s odkazovanými rozhodnutími dovolacího soudu. V rozsudku ze dne 1. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 614/2009, Nejvyšší soud s odkazem na jeho předchozí rozsudek ze dne 28. 11. 2007,

sp. zn. 32 Odo 1411/2005, uvedl, že technický průkaz je veřejnou listinou, což znamená pouze tolik, že se údaje v něm uvedené považují za pravdivé, není-li prokázán opak. V usnesení ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 4 Tdo 521/2009, pak Nejvyšší soud uvedl, že vzhledem k tomu, že zápis v registru motorových vozidel nemá konstitutivní účinky (jako zápis v katastru nemovitostí), nýbrž vlastnické vztahy pouze eviduje, tak za situace, kdy vlastnictví vozidla bylo v řízení zpochybněno, nezbývá než postavit najisto, kdo byl vlastníkem vozidla v rozhodné době. V projednávané věci přitom odvolací soud zcela jasně uvedl, že soud prvního stupně se při svém závěru o vlastnickém právu Z. H. neomezil pouze na konstatování stavu zápisu v registru vozidel, nýbrž provedl k této otázce řadu důkazů, a že v daném případě se žalobce pokusil domněnku pravdivosti evidovaných údajů o vlastnictví vozidla v registru vozidel vyvrátit důkazy s tím závěrem, že pravdivost uvedené domněnky však vyvrácena nebyla.

Argumentuje-li dále dovolatel tím, že pro výplatu pojistného plnění není vlastník poškozené věci podstatný, ale podstatná je osoba, která pojištění sjednává, tedy pojistník, přehlíží, že odvolací soud vyšel z rozhodných ustanovení Všeobecných pojistných podmínek pro pojištění motorových vozidel, které jsou součástí uzavřené pojistné smlouvy ze dne 18. 6. 2012, z nichž vyplývá, že oprávněnou osobou je pojištěný. Žalobce byl sice pojistníkem, nebyl však vlastníkem vozidla, který byl současně pojištěným.

Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka, že žalovaná částečným pojistným plněním nárok žalobce na pojistné plnění uznala. Dovolatel touto námitkou nevymezuje žádnou právní otázku, na které spočívá rozhodnutí odvolacího soudu, a proto by mohla zakládat přípustnost dovolání. Dle rozhodovací praxe dovolacího soudu není dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013,

sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Pro odvolací soud bylo přitom určující, že osobou oprávněnou k pojistnému plnění je zásadně jen pojištěný, tj. vlastník pojištěné věci, a nikoliv to, že (zda) s ním pojišťovna po určitou dobu jednala jako s oprávněnou osobou a že mu dokonce vyplatila část pojistného.

Namítá-li dovolatel, že nebyly připuštěny některé navržené důkazy, pak touto námitkou ve skutečnosti vytýká vady řízení, k nimž by dovolací soud mohl za určitých podmínek přihlédnout pouze tehdy, bylo-li by dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), což ve zde projednávané věci není naplněno. V této souvislosti lze rovněž odkázat i na nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, v němž Ústavní soud dovodil, že poskytování ochrany základním právům a svobodám může a musí probíhat podle pravidel stanovených zákonem (čl. 36 odst. 4 Listiny), které jsou součástí právního řádu. Neznamená to tedy, že by dovolání bylo "projednatelné", aniž by obsahovalo náležitosti stanovené mj. v § 241a o. s. ř. anebo splňovalo předpoklady jeho přípustnosti podle § 237 o. s. ř.

Ve zbývajícím rozsahu je dovolání žalobce (posuzováno podle jeho obsahu) pouhou polemikou se skutkovými (dovolatel částečně vychází při právním posouzení z vlastních skutkových zjištění) a právními závěry odvolacího soudu, kdy dovolatel vyjmenovává množství domnělých pochybení, kterých se měly soudy nižších stupňů dopustit. Prostřednictvím těchto výtek dovolatel Nejvyššímu soudu nepředkládá k řešení žádnou konkrétní otázku procesního nebo hmotného práva, na jejímž řešení by napadené rozhodnutí mělo záviset a která by splňovala jedno z kritérií přípustnosti uvedené v § 237 o. s. ř.

Má-li být totiž dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 29 NSČR 36/2014).

Vzhledem k výše uvedenému, Nejvyšší soud dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. 8. 2020

JUDr. Pavel Horák, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru