Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

23 Cdo 2243/2010Usnesení NS ze dne 22.09.2011

HeslaPodnájem
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2011:23.CDO.2243.2010.1
Dotčené předpisy

§ 672 obč. zák.


přidejte vlastní popisek

23 Cdo 2243/2010

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph. D. v právní věci žalobkyně HAINES, s. r. o., se sídlem v Praze 1, Pohořelec 112/24, IČ: 274 15 040, zast. Mgr. Radkou Mackovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Celetná 4, proti žalované M. L., o provedení soupisu movitých věcí žalované soudním vykonavatelem, vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 33 C 175/2009, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. listopadu 2009, č. j. 11 Co 736/2009-33, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací usnesením ze dne 25. 11. 2009, č. j. 11 Co 736/2009-33, potvrdil usnesení Okresního soudu v Mostě (dále též jen „soud prvého stupně“) ze dne 16. 4. 2009, č. j. 33 C 175/2009-11, jímž tento soud rozhodl tak, že zamítl návrh na provedení soupisu movitých věcí žalované nacházejících se v bytě č. 10 v domě č. p. 239 na ulici G., L. – J. soudním vykonavatelem, a rozhodl o náhradě nákladů řízení tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo; odvolací soud dále rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo.

V odůvodnění usnesení odvolací soud zejména uvedl, že za situace, kdy vlastníkem domu byla společnost RLRE Tellmer Property, s. r. o., jež přenechala předmětný dům k dočasnému (na dobu 15 let) úplatnému užívání žalobkyni, která je v postavení nájemce, a žalobkyně poté dala do podnájmu byt v tomto domě žalované, nebylo možné návrhu žalobkyně, jež není aktivně legitimována k podání žádosti o soupis movitých věcí žalované soudním vykonavatelem, neboť účinky vzniku zástavního práva uvedeného v ust. § 672 odst. 1 a 2 občan. zák. se nevztahují na osobu nájemce z titulu smlouvy o podnájmu, vyhovět. Dále odvolací soud uvedl, že je bez významu, jak byla smlouva uzavřená mezi žalobkyní a žalovanou označena, poněvadž rozhodný pro právní posouzení jejich vztahu je její obsah a nikoli označení.

Dovoláním ze dne 15. 3. 2010 napadla žalobkyně usnesení odvolacího soudu s tím, že dovolání je přípustné dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu řeší otázku, která má zásadní význam nejen pro konkrétní rozhodnutí, ale i pro posouzení obdobných věcí či pro rozhodovací činnost soudů obecně.

V odůvodnění dovolání žalobkyně zejména uvedla, že žalovaná neuhradila žalobkyni nájemné za období od června 2008 do února 2009 a ke dni podání žaloby dlužila na nájemném částku ve výši 54.235,- Kč s příslušenstvím. Žalované byla pravomocným rozhodnutím Okresního soudu v Mostě ze dne 30. 10. 2008, č. j. 11 C 317/2008-8, uložena povinnost vyklidit předmětný byt do tří měsíců po zajištění náhradního ubytování. Dále uvedla, že vlastník a pronajímatel nemovitosti smlouvou o nájmu podniku přenechal provozování podniku a jeho řízení nájemci - žalobkyni, která o podniku rozhoduje samostatně s tím, že provozování podniku provádí na svůj náklad a nebezpečí. Dovolatelka upozornila, že dle ust. § 488e obchod. zák. přecházejí na nájemce veškerá práva a závazky. Z toho je zřejmé, že názor odvolacího soudu, že žalobkyně měla podnik přenechán k úplatnému dočasnému užívání, není správný, protože žalobkyně vstoupila d právních vztahů na místo vlastníka a pronajímatele.

Závěrem žalobkyně uvedla, že byla k podání návrhu aktivně legitimována, a proto navrhla, aby Nejvyšší soud nesprávná rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvého stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná se k podanému dovolání, jak je zřejmé z předkládací zprávy soudu prvého stupně a obsahu spisu, nevyjádřila.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se nejprve zabýval jeho přípustností.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu ve věci samé se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.

Dovolání není podle ust. § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustné, neboť v posuzovaném případě odvolací soud napadeným usnesením potvrdil v pořadí prvé usnesení soudu prvního stupně.

Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., z něhož ji dovozuje dovolatelka.

Podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Dovolatelka odvolacímu soudu vytkla nesprávné právní posouzení jejího postavení a je přesvědčena, že dle smlouvy o nájmu podniku je v postavení pronajímatele, a proto je ve smyslu ust. § 672 občan. zák. legitimována k podání návrhu na provedení soupisu movitých věcí soudním vykonavatelem za účelem zajištění nájemného, které jí dluží žalovaná, s níž žalobkyně uzavřela nájemní smlouvu.

Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. může spočívat buď v tom, že odvolací soud věc posoudil podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu správně určenou nesprávně vyložil popř. aplikoval.

Především je nutné konstatovat, že právnímu závěru odvolacího soudu, že pro posouzení povahy smlouvy z hlediska její příslušnosti k určitému smluvnímu typu (v posuzovaném případě zda jde o smlouvu o nájmu či podnájmu) je rozhodné nikoliv její označení, nýbrž její obsah, nelze ničeho vytknout.

Odvolací soud dále dovodil, že pokud se žalobkyně na základě smlouvy o nájmu podniku ze dne 19. 7. 2006 stala nájemkyní podniku, jehož vlastníkem byla RLRE Tellmer Property, s. r. o., a žalobkyně přenechala do podnájmu žalované byt, nebylo možné vyhovět jejímu návrhu na provedení soupisu věcí žalované soudním vykonavatelem dle ust. § 672 odst. 1 a 2 občan. zák. na zajištění nájemného, neboť uvedené ustanovení se nevztahuje „na osobu nájemce z titulu smlouvy o podnájmu“ a žalobkyně tak není „aktivně legitimována k podání žádosti o soupis movitých věcí žalované soudním vykonavatelem“.

Uvedená právní otázka, jejíž posouzení dovolatelka napadla, nemá v souzené věci zásadní právní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.), neboť tato otázka byla již v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, přičemž dovolací soud neshledává důvodu se od tohoto řešení odchýlit. Nejvyšší soud např. v rozhodnutí ze dne 22. 2. 2006, sp.zn. 28 Cdo 311/2006, publikovaném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu v sešitu č. 3/2007 pod označením 28/2007 mj. uvedl, že zástavní právo k movitým věcem podle ust. § 672 občan. zák. nevzniká k zajištění nájemného ze smlouvy o podnájmu. Dále mj. konstatoval, že z ust. § 672 odst. 2 občan. zák. nelze dovodit rozšíření této formy zajištění pohledávky (tj. zadržovací právo „soupis movitých věcí) na osobu nájemce, který byl oprávněn dát věc do podnájmu.

V posuzované věci nelze přisvědčit námitce dovolatelky, že dle smlouvy o nájmu podniku je v případě pronájmu určité věci náležející k podniku v postavení pronajímatele, neboť i tato věc je předmětem nájmu podniku a její další pronajímání nájemcem podniku je tak podnájmem.

Z toho plyne, že tato otázka byla odvolacím soudem vyřešena správně, a proto Nejvyššímu soudu nezbylo než konstatovat, že se dovolatelce nepodařilo prostřednictvím předestřených dovolacích námitek založit přípustnost dovolání. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že neúspěšné žalobkyni náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalované v dovolacím řízení nevznikly žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti dovolatelce právo.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 22. září 2011

JUDr. Ing. Jan Hušek

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru