Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

23 Cdo 2212/2017Usnesení NS ze dne 03.11.2017

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2017:23.CDO.2212.2017.1
Dotčené předpisy
§ 237 o. s. ř.

přidejte vlastní popisek

23 Cdo 2212/2017-472

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně Hyundai Motor Czech s. r. o. se sídlem v Praze 5, Siemensova 2717/4, IČO 28399757, zastoupené Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, proti žalované 1) NISPOL s. r. o. se sídlem v Olomouci, Dolní Hejčínská 350/31, IČO 64088642, a žalovanému 2) J. F., oba zastoupeni Mgr. Andrejem Vacíkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Smrčinská 3238/4, o zaplacení částky 6 750 000 Kč s příslušenstvím a odměnou, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 50 Cm 88/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. listopadu 2016, č. j. 5 Cmo 272/2016-405, takto:

I. Dovolání žalobkyně se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit částku 66 986 Kč na náhradě nákladů dovolacího řízení k rukám právního zástupce žalovaných, a to do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 18. května 2016, č. j. 50 Cm 88/2015-103, ponechal směnečný platební rozkaz vydaný Městským soudem v Praze dne 22. června 2015, č. j. 50 Cm 88/2015-33, v platnosti co do částky 250 000 Kč se 6 % úroků ročně z této částky od 9. dubna 2015 do zaplacení a směnečnou odměnou 833,33 Kč a ve zbytku tento směnečný platební rozkaz zrušil a rozhodl o náhradě nákladů řízení.

K odvolání žalobkyně i žalovaných Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 22. listopadu 2016, č. j. 5 Cmo 272/2016-405, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasně podaným dovoláním, které ovšem není přípustné, neboť na většině právních otázek předestřených dovolatelkou napadené rozhodnutí nespočívá, příp. je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a u některých otázek dovolatelka neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (k jednotlivým otázkám formulovaných dovolatelkou viz níže).

Dovolatelka formulovala několik právních otázek vztahujících se k právnímu posouzení platnosti a důvodnosti odstoupení od smlouvy ze strany žalované 1) učiněné dne 18. června 2014. Podle dovolatelky odvolací soud posuzoval otázku platnosti odstoupení na základě toho, zda lze odstoupit od smlouvy pro porušení jiné než smluvní povinnosti. Podle dovolatelky odvolací soud nesprávně uzavřel, že od smlouvy lze odstoupit i pro porušení jiné než smluvní povinnosti a odchýlil se tak od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (dovolatelka poukázala například na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. listopadu 2001, sp. zn. 29 Odo 207/2001).

Dovolatelce nelze přisvědčit v tom, že by tato otázka byla způsobilá založit přípustnost dovolání. Odvolací soud totiž posuzoval platnost odstoupení ve vztahu k porušení smluvní povinnosti žalobkyně umožnit žalované 1) účastnit se prodejních akcí vyhlašovaných žalobkyní, přičemž dospěl k závěru, že se jednalo o podstatné porušení. Napadené rozhodnutí tak není založeno na otázce, zda lze odstoupit od smlouvy i pro porušení jiné než smluvní povinnosti, neboť v řešeném případě žalovaná 1) odstoupila od smlouvy z důvodu porušení smluvní povinnosti žalobkyně a odstoupením z důvodu porušení smluvní povinnosti se také odvolací soud zabýval. Na první předestřené otázce tedy napadené rozhodnutí nespočívá a tato otázka nezaloží přípustnost dovolání, neboť nenaplňuje základní z kritérií přípustnosti uvedených v § 237 o. s. ř., tedy to, že napadené rozhodnutí musí na dané právní otázce spočívat. K tomu viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, sp. zn. 29 NSČR 53/2013, podle jehož závěru dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti formuluje otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí.

Další otázka formulovaná dovolatelkou směřovala k tomu, zda je možné považovat za dostatečně určité i odstoupení od smlouvy, v němž není řádně vymezena smluvní povinnost, která by měla být druhou stranou porušena, při jejímž řešení se odvolací soud dle mínění dovolatelky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelka v tomto směru odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2012, sp. zn. 30 Cdo 1233/2011, podle kterého je pro platnost odstoupení od smlouvy nezbytné uvedení důvodu odstoupení. Podle dovolatelky odvolací soud nesprávně zaměnil důvod odstoupení (porušení smluvní povinnosti žalobkyní) s popisem údajného jednání žalobkyně, které má porušení smluvní povinnosti představovat.

Ani tato otázka nezaloží přípustnost dovolání, neboť odvolací soud se při jejím právním posouzení nikterak neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když předmětné odstoupení posoudil jako určitý právní úkon z důvodu, že žalovaná 1) v něm popsala, v jakém jednání žalobkyně spočívalo porušení smluvní povinnosti, pro které od smlouvy žalovaná 1) odstoupila. Nelze přistoupit na argumentaci dovolatelky, že popis jednání smluvní strany představující porušení její smluvní povinnosti není uvedením důvodu odstoupení od smlouvy. Předmětné odstoupení od smlouvy dostálo požadavkům na určitost právních úkonů a soudy obou stupňů je správně posoudily jako určité v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (viz například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 2014, sp. zn. 33 Cdo 146/2013).

Další otázka předestřená dovolatelkou nebyla dosud dle jejího názoru v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena a vztahuje se k tomu, zda distributor zboží, který centrálně vyhlašuje akce na podporu prodeje, je povinen umožnit účast na těchto akcích bez dalšího všem svým prodejcům, nebo zda může podmínit účast prodejců na těchto akcích splněním určitých podmínek ze strany prodejců, jestliže jsou takové podmínky uplatňovány nediskriminačně na všechny prodejce stejně. Jestliže dovolatelka k této otázce namítala, že odvolací soud její jednání vyložil tak, že neumožnila či zakázala žalované 1) účastnit se prodejní akce, a dále uvedla, že podmínky pro účast prodejců uplatňovala bez rozdílu a oznamovala je včas všem prodejcům, jedná se o skutková tvrzení dovolatelky, k nimž dovolací soud nemůže přihlížet. Dovolací soud je totiž vázán skutkových stavem tak, jak jej zjistily soudy obou stupňů, a jeho přezkumná činnost je omezena pouze na právní posouzení věci. To ostatně vyplývá přímo z § 241a odst. 1 o. s. ř., podle kterého je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci. Namítá-li dovolatelka nesprávné právní posouzení této otázky, činí tak na základě vlastních skutkových tvrzení odlišných od skutkových závěrů soudů obou stupňů. Taková námitka pak není způsobilá založit přípustnost dovolání, neboť odvolací soud právně posuzoval skutkový stav odlišný od tvrzení dovolatelky.

Dovolatelka dále nesouhlasila s úvahami odvolacího soudu o poměrech na českém trhu s osobními automobily a vznesla otázku procesního práva týkající se skutečností, které je třeba v civilním řízení dokazovat a které jsou naopak považovány za notoriety. Podle názoru dovolatelky se odvolací soud odchýlil od citované judikatury Nejvyššího soudu, když své úvahy o fungování trhu s osobními automobily nezaložil na provedených důkazech, a informace, s nimiž odvolací soud pracoval, nelze dle mínění dovolatelky považovat za obecně známé (notoriety). Ani tato procesní otázka nezaloží přípustnost dovolání, neboť napadené rozhodnutí na jejím řešení nespočívá. Úvahy odvolacího soudu o fungování trhu s automobily byly v kontextu odůvodnění rozsudku pouze doplňkové a jejich případná absence by na výsledném právním závěru nic nezměnila. Otázka, zda měly být informace, z nichž odvolací soud ve svých úvahách vycházel, předmětem dokazování či nikoli, tak není pro napadené rozhodnutí podstatná. K nepřípustnosti dovolání ohledně otázky, na které napadené rozhodnutí nezávisí, viz již výše citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, sp. zn. 29 NSČR 53/2013.

Další námitka dovolatelky směřovala proti právnímu posouzení otázky oprávněnosti smluvní pokuty za porušení povinnosti žalované 1) mít podle článku B.1.3 vystaven v provozovně určitý počet vozidel. Podle názoru dovolatelky soudy posoudily oprávněnost této smluvní pokuty nad rámec námitek uplatněných žalovanými proti směnečnému platebnímu rozkazu, čímž se odchýlily od právních názorů prezentovaných v komentáři k občanskému soudnímu řádu a v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. listopadu 1997, sp. zn. 5 Cmo 593/1996. Dovolatelka ovšem u této otázky neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Poukázala pouze na údajný odklon odvolacího soudu od doktríny a od závěru Vrchního soudu, ovšem neodkázala na žádné rozhodnutí Nejvyššího soudu, od něhož se odvolací soud dle jejího názoru odchýlil, ani přípustnost u této právní otázky nevymezila s odkazem na jiné kritérium přípustnosti uvedené v § 237 o. s. ř.

Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013. Jestliže tedy dovolatelka u výše formulované otázky neuvedla, od jakých rozhodnutí Nejvyššího soudu se měl odvolací odchýlit, ať už citací konkrétních rozhodnutí či odkazem na právní závěry judikatury Nejvyššího soudu bez citace konkrétních spisových značek (i takové vymezení přípustnosti by obstálo ve světle nálezu Ústavního soudu ze dne 18. prosince 2014, sp. zn. IV. ÚS 1256/14), nemůže formulovaná právní otázka založit přípustnost dovolání, neboť u ní dovolatelka nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti.

Podle dovolatelky odvolací soud dále založil své rozhodnutí na nesprávném právním posouzení otázky, zda pro výklad ustanovení smlouvy o smluvní pokutě by měla být relevantní výše smluvní pokuty ve vztahu k ceně jednotky prodávaného zboží. Podle dovolatelky odvolací soud pochybil a odchýlil se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. května 2016, sp. zn. 32 Cdo 1186/2016, v němž se Nejvyšší soud zabýval účelem a funkcemi smluvní pokuty. Odvolací soud totiž podle názoru dovolatelky nezohlednil při hodnocení oprávněnosti smluvní pokuty funkce smluvní pokuty a namísto toho vzal v potaz irelevantní kritérium poměru výše smluvní pokuty k ceně zboží. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že ani na této otázce napadené rozhodnutí nespočívá, a předestřená otázka tak není způsobilá založit přípustnost dovolání. Odvolací soud totiž při posuzování oprávněnosti nároku na zaplacení smluvní pokuty založil svůj právní závěr na řešení jiné otázky, a to na té, zda lze předmětné ustanovení smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou 1) vykládat tak, že žalobkyni náleží sjednaná smluvní pokuta za každé chybějící vozidlo v provozovně žalované 1). Argument výší smluvní pokuty a cenou jednotlivých vozidel byl pak pouze doplňkovým argumentem odvolacího soudu, který na jeho právním závěru nic nemění. Nejvyšší soud opět připomíná již výše citovanou judikaturu, podle níž je pro přípustnost dovolání nutné, aby napadené rozhodnutí na otázce formulované dovolatelkou spočívalo (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, sp. zn. 29 NSČR 53/2013).

Další dvě otázky předestřené dovolatelkou jakožto otázky v judikatuře dovolacího soudu dosud neřešené se vztahovaly k oprávněnosti nároku žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty z titulu porušení povinnosti mlčenlivosti ze strany žalované 1). První z těchto dvou otázek se vztahovala k tomu, zda se na smluvní stranu přestává vztahovat povinnost mlčenlivosti, pokud informace podléhající takové povinnosti jsou touto smluvní stranou již jednou zveřejněny. Na této otázce napadené rozhodnutí ovšem nezávisí, neboť odvolací soud založil svůj právní závěr o tom, že žalovaná 1) neporušila povinnost mlčenlivosti, již na tom, že zveřejněné informace svým obsahem nepodléhaly povinnosti mlčenlivosti. Řešení otázky, zda jediným zveřejněním informací spadajících pod povinnost mlčenlivosti, se přestává povinnost mlčenlivosti na okruh těchto informací vztahovat, je tak v řešeném případě nadbytečné a napadené rozhodnutí na jejím řešení není založeno. Ani tato otázka tedy není způsobilá založit přípustnost dovolání (opět viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, sp. zn. 29 NSČR 53/2013).

Druhá otázka týkající se oprávněnosti nároku na zaplacení smluvní pokuty z titulu porušení povinnosti mlčenlivosti se vztahovala k tomu, zda je možné považovat za obchodní informace týkající se distributora, na které se vztahuje povinnost mlčenlivosti prodejce, také informace o tom, jakým způsobem jsou distributorem organizovány akce na podporu prodeje zboží, dále informace, že prodejci by měli akceptovat etický kodex a jaký je jeho obsah, a informace o tom, kolik prodejců jednostranně přestalo prodávat zboží distributora a jejich podíl na prodejích tohoto zboží v rámci distribuční sítě žalobkyně. Dovolatelka totiž nesouhlasila se závěrem soudů obou stupňů, že žalovaná 1) nevyzradila žádnou chráněnou informaci. Podle názoru dovolatelky informace zveřejněné žalovanou 1) spadají pod pojem „neveřejné obchodní či technické know-how a informace týkající se distributora“ a zároveň naplňují definiční znaky know-how tak, jak jej definoval Vrchní soud v Praze ve svém usnesení ze dne 2. listopadu 2005, č. j. 7 Cmo 209/2005-44.

Dovolatelce nelze přisvědčit v tom, že by výše formulovaná otázka byla otázkou v judikatuře dosud neřešenou. Dovolatelka svoji otázku formulovala velmi konkrétně, ovšem směřuje obecně k výkladu pojmu know-how, kterým se soudy obou stupňů zabývaly a posoudily jej v souladu s judikaturou Vrchního soudu (viz výše citované usnesení Vrchního soudu v Praze dne 2. listopadu 2005, č. j. 7 Cmo 209/2005-44), s níž se obsahově co do definice pojmu „know-how“ ztotožňuje také judikatura Nejvyššího soudu (mutatis mutandis viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. září 2008, sp. zn. 29 Odo 426/2006). Nejvyšší soud uzavírá, že odvolací soud předestřenou právní otázku posoudil v souladu s citovanými rozhodnutími Vrchního soudu i Nejvyššího soudu. Ani tato otázka předestřená dovolatelkou tedy nezaloží přípustnost dovolání.

Dovolatelka jako poslední otázku předestřela otázku procesního práva týkající se promítnutí nákladů řízení o námitce nedostatku pravomoci obecných soudů do výroku o náhradě nákladů celého řízení. Podle dovolatelky se odvolací soud při posuzování této otázky odchýlil nejen od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, ale také od principů nejen právní logiky. Dovolatelka však nikde dále v argumentaci k této otázce neuvedla, od jakých rozhodnutí dovolacího soudu se měl odvolací soud dle jejího mínění odchýlit, a to ani uvedením konkrétních rozhodnutí Nejvyššího soudu pomocí spisových značek ani odkazem na právní závěry judikatury Nejvyššího soudu bez uvedení konkrétních spisových značek (i takové vymezení přípustnosti by obstálo ve světle nálezu Ústavního soudu ze dne 18. prosince 2014, sp. zn. IV. ÚS 1256/14). Podle závěrů ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je pro vymezení přípustnosti dovolání nezbytné, aby dovolatelka v případě, že namítá odklon odvolacího soudu od rozhodovací praxe soudu dovolacího, také uvedla, od jaké konkrétní rozhodovací praxe se měl odvolací soud dle jejího mínění odchýlit (k tomu viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Tato otázka tedy není způsobilá založit přípustnost dovolání, neboť z výše uvedeného vyplývá, že dovolatelka neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.

V závěru dovolání dovolatelka namítala vady řízení, které podle jejího názoru spočívaly v porušení rovnosti stran, porušení zásady kontradiktornosti a dále v nedostatečném odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Nejvyšší soud se ovšem vadami řízení zabývá podle § 242 odst. 3 o. s. ř. pouze v případě, že je dovolání přípustné.

Na základě výše uvedeného Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. neodůvodňuje.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 3. listopadu 2017

JUDr. Kateřina Hornochová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru