Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

23 Cdo 2197/2017Usnesení NS ze dne 28.06.2017

HeslaPřípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2017:23.CDO.2197.2017.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 150 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

23 Cdo 2197/2017

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Moniky Vackové, ve věci žalobce J. D., zastoupeného Mgr. Vítězslavem Musilem, advokátem se sídlem v Brně, Hilleho 1843/6, proti žalovaným 1) J. Č., 2) A. Č., oba zastoupeni JUDr. Milanem Hasonem, advokátem se sídlem v Mladé Boleslavi, Dukelská 253/11, o zaplacení částky 194.487 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 7 C 264/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2017, č. j. 21 Co 546/2016-145, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)

Okresní soud v Mladé Boleslavi rozsudkem ze dne 9. 5. 2016, č. j. 7 C 264/2015-110, žalobu, aby soud uznal žalované povinnými zaplatit žalobci společně a nerozdílně 194.487 Kč s příslušenstvím, zamítl (bod I. výroku), uložil žalobci povinnost nahradit žalovaným náklady řízení ve výši 116.320 Kč (bod II. výroku) a České republice – Okresnímu soudu v Mladé Boleslavi náklady řízení zálohované státem ve výši 2.367 Kč (bod III. výroku).

K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).

Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně do výroku I. i výroku II., podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Uplatňuje důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

K dovolání žalobce se žalovaní dle obsahu spisu nevyjádřili.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Dovolání není přípustné.

Odvolací soud, který se přihlásil k právním závěrům soudu prvního stupně, uvedl, že žalobci nevzniklo právo na zaplacení doplatku ceny díla. Vznik tohoto nároku byl totiž ujednáním obsaženým v čl. 3.5.4. smlouvy o dílo vázán na předání zhotoveného díla bez vad a nedodělků, a to výslovně na základě předávacího protokolu. Aby vznikl zhotoviteli nárok na 10 % doplatek ceny díla, musela být splněna hmotněprávní podmínka, kterou byl sepis (dalšího) předávacího protokolu, jímž by bylo deklarováno, že dílo je prosto všech vad a nedodělků. Takový předávací protokol ovšem sepsán nebyl ani v dodatečně účastníky sjednané lhůtě do 30. 7. 2011, ani později. V řízení přitom bylo výpovědí pracovníků zhotovitele prokázáno, že podmínka sepisu protokolu o odstranění vad a nedodělků (kromě toho, že vyplývá ze smlouvy) byla běžnou praxí.

Dovolatel se snaží uvedený právní závěr zvrátit poukazem na nesprávné právní posouzení věci spočívající v interpretaci smluvního ujednání obsaženého v čl. 3.5.4. smlouvy o dílo. Předkládá dovolacímu soudu otázku, zda je možno interpretovat předmětné smluvní ujednání tak, že „splatnost nastane i 7 dnů po kumulativním splnění poslední z dvou podmínek – a) předání zhotovovaného díla na základě předávacího protokolu, b) absence vad a nedodělků na díle“.

Dovolatel touto námitkou, jejímž prostřednictvím zpochybňuje správnost postupu odvolacího soudu při výkladu projevu vůle, však přípustnost dovolání nezakládá. Jestliže odvolací soud dospěl k závěru, že k tomu, aby vznikl zhotoviteli nárok na 10 % doplatek ceny díla, musela být splněna hmotněprávní podmínka, kterou byl sepis (dalšího) předávacího protokolu, jímž bylo deklarováno, že dílo je prosto všech vad a nedodělků, pak odvolací soud nevybočil z limitů výkladů projevů vůle a neodchýlil se od judikatorních závěrů k výkladu § 266 obch. zák. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3404/2008, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2010, sp. zn. 23 Cdo 4119/2007).

Nadto předkládanou otázkou, zda je možno interpretovat předmětné smluvní ujednání tak, že „splatnost nastane i 7 dnů po kumulativním splnění poslední z dvou podmínek – a) předání zhotovovaného díla na základě předávacího protokolu, b) absence vad a nedodělků na díle“, nepředesílá žalobce žádnou právní otázku, jež by mohla založit přípustnost dovolání. Dovolatel totiž konstruuje vlastní skutkové závěry o absenci vad a nedodělků na díle, přičemž přehlíží, že obecnými soudy bylo prokázáno, že dílo vykazovalo vady a nedodělky. Nejvyšší soud např. ve svém rozhodnutí ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, podotkl, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu dle § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, pokud vychází z jiného skutkového stavu, než ze kterého vycházel odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.

Nejvyšší soud dodává, že odkaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1505/2013, od kterého se měl odvolací soud svým rozhodnutím odchýlit, není v dané věci případný. V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud řešil otázku vzniku práva na zaplacení ceny díla, kdy došel k závěru, že nebylo-li sjednáno, že sepsání předávacího protokolu je hmotněprávní podmínkou předání díla, ale předávací protokol měl sloužit jen jako důkaz o předání díla, odvolací soud pochybil, dovodil-li, že žalobkyně nemá nárok na doplacení ceny díla, nebyl-li sepsán předávací protokol mezi účastníky. Pro danou věc však bylo určující, jak správně dovodil odvolací soud, že vznik nároku na doplatek ceny díla byl vázán na předání zhotoveného díla bez vad a nedodělků, a to výslovně na základě předávacího protokolu, a že pro to, aby vznikl zhotoviteli nárok na doplatek ceny díla, musela být splněna hmotněprávní podmínka, kterou byl sepis (dalšího) předávacího protokolu, jímž bylo deklarováno, že dílo je prosto vad a nedodělků. Odvolací soud se tak neodchýlil od výše citovaného rozhodnutí dovolacího soudu.

Ani námitky, kterými dovolatel zpochybňuje hodnocení důkazů odvolacím soudem, nezakládají přípustnost dovolání. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).

Přípustnost dovolání nezakládá ani tvrzení žalobce, že se odvolací soud nezabýval námitkou dovolatele týkající se výroku o náhradě nákladů řízení, kdy se potvrzením rozhodnutí soudu prvního stupně odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 25 Cdo 644/2014. Dovolatel ve vztahu k této námitce předkládá dovolacímu soudu otázku, „zda lze ve smyslu § 142 odst. 1 přiznat žalovaným náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva vůči účastníku, který ve věci úspěch neměl, i za situace, kdy není právně posouzena účelnost těchto nákladů u jednotlivých úkonů, ani nejsou právně posouzeny důvody hodné zvláštního zřetele pro nepřiznání nákladů řízení ve smyslu § 150 o. s. ř“. Dle názoru žalobce odvolací soud neměl přiznat náklady řízení žalovaných bez dalšího, jelikož ve věci došlo k průtahům z důvodu na straně žalovaných a je nutné posoudit i jejich přístup k celé záležitosti a jejich nesoučinnost vůči zhotoviteli.

Přestože se odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí výslovně k účelnosti nákladů a k možnosti aplikace § 150 o. s. ř. nevyjadřuje, nelze dojít k závěru, že se těmito otázkami nezabýval. Odvolací soud naopak uvedl, že „pochybení neshledal ani v závislém nákladovém výroku II“.

Požadavek účelnosti nákladů řízení je výslovně stanoven v § 142 odst. 1 o. s. ř. Uvedená právní norma je vzhledem ke klíčovému pojmu účelnosti právní normou s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, jejíž konkrétní podobu vymezuje nalézací, popřípadě odvolací soud ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Úvahu odvolacího soudu o tom, které úkony právní služby byly či nebyly účelné, pak dovolací soud může přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (k aplikaci právních norem s relativně neurčitou hypotézou srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1618/2007, ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4059/2007, nebo ze dne 20. 3. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2075/2012). Účelnost toho kterého úkonu právní služby je přitom posuzována podle konkrétních okolností každého případu. Nelze tudíž již s ohledem na vymezení institutu dovolání jako mimořádného opravného prostředku a poslání Nejvyššího soudu, smyslem jehož činnosti je sjednocovat aplikaci práva nižšími soudy, očekávat, že Nejvyšší soud bude ve třetí instanci přezkoumávat účelnost každého jednotlivého úkonu právní služby vyúčtovaného ustanoveným zástupcem, pokud údajná neúčelnost není dovozena na základě argumentů, které zjevně postrádají racionální základ (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 25 Cdo 1610/2014).

Otázkou procesního práva (předpoklady postupu podle § 150 o. s. ř.), jejíž řešení odvolacím soudem dovolatel zpochybnil, se Nejvyšší soud opakovaně zabýval v mnoha rozhodnutích, s jejichž závěry je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu (srov. např. usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2438/2013, ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2389/2013, ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 33 Cdo 1270/2015, ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. 33 Cdo 4520/2014, ze dne 29. 10. 2015, sp. zn. 33 Cdo 2728/2015, ze dne 21. 1. 2016, sp. zn. 33 Cdo 3617/2015, a rozsudek ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2811/2013, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 24/2015). Jestliže v projednávané věci odvolací soud nepostupoval podle § 150 o. s. ř., nevybočil z předpokladů stanovených judikaturou pro jeho důvodnou aplikaci.

Nejvyšší soud dodává, že se odvolací soud neodchýlil od namítaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 25 Cdo 644/2014, neboť toto rozhodnutí na řešenou věc skutkově nedopadá.

Při respektování shora uvedených kritérií nemůže přípustnost dovolání založit ani tvrzení žalobce, že se odvolací soud nijak nevypořádal s námitkou ohledně překvapivosti rozhodnutí soudu prvního stupně. Žalobce v této souvislosti předkládá dovolacímu soudu otázku, zda „je jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu § 205 odst. 2 písm. c) o. s. ř. tzv. překvapivost rozhodnutí za situace, kdy soud založí své rozhodnutí na závěru mj. o neodstranění vad a nedodělků na díle (který tudíž nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat), aniž by účastníky seznámil se záměrem učinit tento závěr a aniž by je poučil dle § 118a odst. 1, 2, 3 o. s. ř. o nutnosti provést další dokazování ohledně případného odstranění jednotlivých tvrzených vad a nedodělků poskytnutím slev v rámci zúčtování víceprací a méněprací (existence druhého řízení u téhož senátu přitom plyne z obsahu spisu), přičemž nebyly provedeny ani další důkazy v režimu § 120 odst. 2 o. s. ř.“ Dovolatel namítá, že odvolací soud se touto otázkou ani nezabýval.

V této části dovolání, ve které dovolatel namítá nesprávný postup odvolacího soudu, není dovolání přípustné, neboť v něm byl uplatněn jiný dovolací důvod, než jaký je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. Otázkami navozenými dovolatelem se dovolací soud samostatně nemohl zabývat, neboť se týkají vad řízení, ke kterým by dovolací soud za určitých podmínek mohl přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Samotná tvrzená vada řízení však přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit nemůže.

Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 28. června 2017

JUDr. Pavel Horák, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru