Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

23 Cdo 2157/2013Usnesení NS ze dne 17.12.2013

HeslaPřípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2013:23.CDO.2157.2013.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

23 Cdo 2157/2013

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně ROYAL interier, s. r. o., se sídlem Neveklově, Jablonná, Zámek 1, PSČ 257 56, identifikační číslo osoby 47987481, zastoupené JUDr. Soňou Šamalovou, advokátkou, se sídlem v Praze 8, Sokolovská 37/24, proti žalovanému Ing. R. K., identifikační číslo osoby 47873426, zastoupeného JUDr. Hanou Šupákovou, advokátkou se sídlem v Brně, Nové sady 988/2, o zaplacení 2,476.901,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 25 Cm 292/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. ledna 2013, č. j. 5 Cmo 279/2012-318, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 18.924,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně žalobkyně.

Odůvodnění:

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 14. prosince 2011, č. j. 25 Cm 292/2004-259, ve znění doplňujícího usnesení téhož soudu ze dne 28. června 2012, č. j. 25 Cm 292/2004-300, rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni částku 1,755.993,- Kč s úrokem z prodlení (výrok I.), žalobu o zaplacení částky 720.908,- Kč s úrokem z prodlení zamítl (výrok II.). Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu (výrok III. až V.).

Vrchní soud v Olomouci, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 31. ledna 2013, č. j. 5 Cmo 279/2012-318, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., IV. a V. potvrdil (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (II. výrok) a o náhradě nákladů odvolacího řízení (III. výrok).

Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Účastníci na základě neformálně vzájemných obchodněprávních vztahů spolu obchodovali v blíže neurčeném období od roku 1995 až 1996 do 24. května 2003, kdy si žalovaný odvezl všechny movité věci uložené za účelem jejich prodeje v prodejních prostorách žalobkyně. Odvolací soud při posouzení závazkového vztahu mezi účastníky dospěl k závěru, že mezi nimi byla uzavřena „smlouva o komisním prodeji“, která se týkala podnikatelské činnosti žalobkyně v prodejně nákupního centra Spektrum v Praze - Čestlicích, kdy žalobkyně se zavázala zajistit za „provizi“ prodej věcí (koberců), které byly uloženy v jejich prodejnách a které vlastnil žalovaný, a tomu odpovídal závazek žalovaného zaplatit smluvenou úplatu. V řízení nebylo prokázáno, že by mezi smluvními stranami došlo k dohodě o výši úplaty. Komisionáři tak příslušela úplata přiměřená uskutečněné činnosti a dosaženému výsledku s přihlédnutím k úplatě obvykle poskytované za obdobnou činnost v době uzavření smlouvy (§ 587 odst. 1 obchodního zákoníku, dále též jen „obch. zák.“). Ze znaleckého zkoumání znalkyní Annou Korčákovou soudy zjistily, že úplata obvyklá vzhledem k poskytované činnosti žalobkyní žalovanému, to je prodeji a uložení koberců v provozovně žalobkyně, druhu koberců a jeho množství je tato úplata 30 % z prodejní ceny bez DPH. V části uplatněného nároku tak přiznal odvolací soud žalobkyni nárok odpovídající obvyklé provizi, v části z titulu bezdůvodného obohacení, které žalovanému vzniklo a je povinen žalobkyni vydat podle § 458 odst. 1 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost odvozuje z toho, že „dovolacím soudem má být vyřešena právní otázka posouzena jinak“. V dalším obsahu dovolání žalovaný popisuje svou skutkovou verzi postupného obchodování se žalobkyní, současně shrnuje závěry soudu prvního stupně i soudu odvolacího.

Dovolatel namítá, že soud neprovedl jím navrhovaný důkaz, a to předložením účetní závěrky žalobkyně za rok 2002, včetně inventury majetku a závazků a posouzení způsobu jejich zaúčtování znalcem.

Dovolatel současně zpochybňuje skutková zjištění soudů o určení výše provize a závěry odvolacího soudu považuje za nespravedlivé.

Žalobkyně se k dovolání žalovaného vyjadřuje tak, že je považuje za nepřípustné, rozhodnutí odvolacího soudu považuje za správné a podrobně se vypořádává s jednotlivými námitkámi dovolatele.

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodů 1. a 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Podle § 243f odst. 3 o. s. ř. v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. Bylo-li dovolání odmítnuto nebo bylo-li dovolací řízení zastaveno, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Dovolání žalovaného není přípustné. Požadavek, aby dovolatel uvedl v dovolání, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Vymezení důvodu přípustnosti dovolání provedené v dané věci dovolatelem přitom požadavku plynoucímu z ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. zjevně nevyhovuje. Není postačující prosté uvedení, že „dovolacím soudem má být vyřešena právní otázka posouzena jinak“.

Nejvyšší soud České republiky dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.) a v dovolacím řízení nelze pro tuto vadu pokračovat.

Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. ustanovení § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 17. prosince 2013

JUDr. Pavel Horák, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru