Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

23 Cdo 214/2020Usnesení NS ze dne 21.05.2020

HeslaPřípustnost dovolání
Smlouva o dílo
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.214.2020.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 2594 odst. 1 o. z.


přidejte vlastní popisek

23 Cdo 214/2020-232

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně STG trade, s.r.o., se sídlem v Krnově, Mikulášská 1141/89, identifikační číslo osoby 25832069, zastoupené Mgr. Martinem Jacošem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Plzeňská 1792/97, proti žalované EVROmat a.s., se sídlem v Ústí nad Labem, Tovární 1932/30, identifikační číslo osoby 25448455, zastoupené Mgr. Markem Hejdukem, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 620/29, o zaplacení 600 967 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 13 C 351/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 9. 2019, č. j. 64 Co 165/2019-202, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 13 358 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám Mgr. Martina Jacoše, advokáta se sídlem v Karlových Varech, Plzeňská 1792/97.

Odůvodnění:

Žalobkyně se podanou žalobou domáhala na žalované zaplacení 600 967 Kč s příslušenstvím, z čehož částka 562 045 Kč představovala neuhrazenou cenu díla a částka 38 922 Kč dlužnou smluvní pokutu. Žalovaná se bránila tvrzením, že žalobkyni nevznikl nárok na zaplacení neuhrazené části ceny díla ani smluvní pokuty, neboť žalovaná od smlouvy odstoupila pro její podstatné porušení žalobkyní. Žalovaná nadto proti žalobkyní uplatněné pohledávce bránila započtením vlastní pohledávky ve výši 188 843 Kč.

Okresní soud v Karlových Varech jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 21. 3. 2019, č. j. 13 C 351/2017-163, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 600 967 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).

Krajský soud v Plzni jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná včasným dovoláním.

K dovolání žalované podala žalobkyně vyjádření.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen "o. s. ř.".

Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. (a § 241a odst. 2 o. s. ř.). Dovolací soud se proto zabýval tím, zda dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř.

Ohledně námitky týkající se nesprávného posouzení otázky, zda žalobkyni vzniklo právo na zaplacení DPH a „doplatku ceny díla“, žalovaná neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání pro každý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení § 237 o. s. ř. nepostačují (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Dovolání tak v části obsahující výše uvedenou námitku trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a dovolací soud k němu proto v uvedené části nemohl přihlížet.

U zbylých dovolacích důvodů žalovaná v dovolání vymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, a dovolání v této části obsahuje všechny náležitosti vyžadované zákonem. Dovolací soud se proto dále zabýval jeho přípustností.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže založit otázka, zda je nutné rozlišovat mezi vymezením díla ve smlouvě o dílo a pokyny (příkazy) objednatele, neboť odvolací soud postupoval zcela v souladu s judikaturou soudu dovolacího, vyšel-li ze závěru – který lze vztáhnout i na úpravu § 2594 odst. 1 o. z. účinnou ode dne 1. 1. 2014 –, že za pokyn ve smyslu § 551 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, nelze považovat samotné uzavření smlouvy o dílo (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2002, sp. zn. 29 Cdo 1661/2000). Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů přitom vyplývá, že konkrétní rozměry kontejneru, který byl předmětem díla, nepožadovala žalovaná příkazem uděleným k provedení díla, nýbrž tyto rozměry byly dohodnuty již přímo ve smlouvě o dílo. Nebylo-li ovšem v řízení zjištěno, že žalovaná udělila žalobkyni určitý příkaz k provedení díla, nemohla žalobkyni vzniknout ani povinnost upozornit žalovanou na jeho nevhodnost. Dovolává-li se žalovaná v tomto směru judikatury Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2009/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4815/2010), je třeba upozornit, že se žalovanou odkazovaná rozhodnutí týkají skutkového stavu, který se od projednávané věci odlišuje již v tom, že v jejich poměrech soudy vycházely z existence nevhodného pokynu objednatele, resp. nevhodné povahy věcí převzatých od objednatele (včetně projektové dokumentace), kdežto v projednávané věci šlo o provedení díla (rozměry kontejneru), jež bylo dohodnuto smlouvou, a je nerozhodné, zdali takové dílo bylo z hlediska předpisů správního práva způsobilé k užívání jako prostor určený pro trvalou práci (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2013, sp. zn. 23 Cdo 370/2011).

Namítá-li dovolatelka, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, vytýká tím ve skutečnosti vadu řízení. Nutno však konstatovat, že přípustnost dovolání

podle § 237 o. s. ř. nemohou založit námitky ke konkrétnímu procesnímu postupu soudu, tedy námitky týkající se vad řízení. Takovými námitkami není uplatněn jediný možný dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř., tj. že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2015, sp. zn. 23 Cdo 497/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2015, sp. zn. 23 Cdo 782/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2664/2015). Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. pak vyplývá, že dovolací soud k vadám řízení přihlédne pouze tehdy, je-li dovolání přípustné, což v posuzované věci není.

Nejvyšší soud navíc konstantně judikuje, že ani pokud rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014), což v případě žalované nebyly.

Nejvyšší soud proto dovolání směřující proti té části výroku I napadeného rozsudku, jímž byl potvrzen výrok I rozsudku soudu prvního stupně, podle ustanovení

§ 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.

Pro úplnost dovolací soud uvádí, že rozsah dovolání vymezený dovolatelkou tak, že se rozsudek odvolacího soudu napadá v celém rozsahu, posoudil Nejvyšší soud s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti rozhodnutí o nákladech řízení dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k nákladům řízení postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Nadto by v uvedeném rozsahu nebylo dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ani přípustné.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se podle § 243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. neodůvodňuje.

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 21. 5. 2020

JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru