Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

23 Cdo 2133/2012Usnesení NS ze dne 25.06.2013

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2013:23.CDO.2133.2012.1
Dotčené předpisy

§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

23 Cdo 2133/2012

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně České pojišťovny a.s., se sídlem Praha 1, Spálená 75/16, PSČ 113 04, s adresou pro doručování Brno, Rašínova 7, referát právní – regresy, identifikační číslo osoby 45272956, proti žalované L. K., zastoupené JUDr. Karlem Hejným, advokátem se sídlem Praha 8, Košťálkova 1105/1, o zaplacení 582 309 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 29 C 144/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. října 2011, č.j. 72 Co 392/2011-223, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení 621 623 Kč s příslušenstvím, představující neoprávněně poskytnuté pojistné plnění.

Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 9. září 2010, č. j. 29 C 144/2008-142, výrokem I. uložil žalované zaplatit žalobkyni 582 309 Kč s úrokem z prodlení v tomto výroku specifikovaném, výrokem II. zamítl žalobu co do částky 39 314 Kč s příslušenstvím, výrokem III. rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 32 224,38 Kč a výrokem IV. rozhodl o povinnosti žalované zaplatit Českému státu na náhradě nákladů řízení 93,7 % z celkové částky s tím, že výše a splatnost bude určena samostatným usnesení.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně na základě ohlášené pojistné události vyplatila dne 27. 1. 2005 žalované podle uzavřené pojistné smlouvy o havarijním pojištění pojistné plnění v žalované částce, avšak při následné revizi škodní události a na základě znaleckého posudku Ústavu silniční a městské dopravy, a. s. ze dne 12. 7. 2007 žalobkyně zjistila, že skutkový děj uváděný účastníky nehody neodpovídá rozsahu a způsobu poškození vozidel, a že k dopravní nehodě, tak jak byla účastníky popsána, nedošlo, resp. že tato dopravní nehoda byla jejími účastníky před příjezdem Policie České republiky zinscenována. Žalobkyně proto vyzvala žalovanou k vrácení neoprávněně poskytnutého pojistného plnění, které však žalovaná do určeného termínu (28. 8. 2007) nevrátila. Ze znaleckého posudku znalce Ing. T. M., ustaveného soudem, a jeho výpovědi vyplynulo, že není pravdivé tvrzení žalované, že k poškození automobilu zn. A. došlo střetem tohoto vozidla, které řídila žalovaná, s vozidlem V., které řídila L. Ch., dne 13. 1. 2005 v katastru obce P. u Č., neboť podle znalce k poškození vozidel nemohlo dojít žalovanou popsaným nehodovým dějem, nýbrž že vozidla byla poškozena v jiném čase a místě. Soud vzal za prokázané, že průběh údajné dopravní nehody, k níž mělo podle tvrzení žalované dojít dne 13. 1. 2005, nekoresponduje s rozsahem poškození vozidla žalované zn. A., a že k poškození tohoto vozidla nedošlo v příčinné souvislosti s ohlášenou škodní událostí, tak jak vylíčila žalovaná, tedy že žalovaná uvedla žalobkyni při uplatnění nároku na plnění z pojistné smlouvy nepravdivé údaje ohledně místa, času a způsobu škodní události. Ze znaleckého posudku vzal soud prvního stupně za prokázané, že z technického hlediska není možno vysvětlit poškození vozidel nehodových dějem, jak uvedla žalovaná. Deformace chladičové stěny vozidla zn. A. neodpovídala poškození přední výztuhy, poškození zadní nápravy, rámu dveří a uložení agregátů odpovídalo čelnímu nárazu, který v daném případě nenastal, poškození krytu kardanova hřídele bylo možno vysvětlit jen cíleným násilím a poškození přídě vozidla A. neodpovídalo výškově poškození přídě druhého automobilu nehody V.

Soud prvního stupně proto žalobě vyhověl co do částky 582 309 Kč, složené z částky 580 086 Kč, kterou žalovaná od žalobkyně přijala dne 27. 1. 2005 bez právního důvodu ve smyslu § 451 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) a částky 2 223 Kč, kterou žalobkyně zaplatila za žalovanou dne 27. 1. 2005 asistenční službě za provedení odtahu vozidla žalované z místa události, a to podle § 454 obč. zák. Žalované uložil zaplatit žalobkyni společně s částkou 582 309 Kč i úroky z prodlení za nezaplacení, resp. vrácení, této částky včas.

Žalobu co do částky 39 314 Kč s příslušenstvím soud prvního stupně zamítl z tohoto důvodu, že žalobkyně tuto částku započetla na svou pohledávku z titulu dlužného pojistného, ale k započtení a tedy zániku závazku žalované platit žalobkyni dlužné pojistné v uvedené výši nemohlo dojít pro neexistenci pohledávky žalované za žalobkyní z titulu pojistného plnění, když nárok na pojistné plnění žalované nikdy nevznikl, jestliže se nahlášená pojistná událost nikdy nestala. Soud prvního stupně konstatoval, že právo žalobkyně na zaplacení dlužného pojistného nadále trvá, ale její nárok je promlčen ke dni zahájení řízení, když k promlčení došlo 22. 1. 2008, proto žalobu co do částky 39 314 Kč s příslušenstvím zamítl.

Pokud žalovaná namítala, že neměla důvod předstírat nehodu, když měla sjednáno havarijní pojištění, soud k této námitce uvedl možný důvod, kdy existují v pojistných podmínkách případy, že právo na pojistné plnění nevzniká, i když k pojistné události došlo, pokud se jedná o sjednané případy výluky z pojištění, při kterých nevzniká právo na pojistné plnění.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. října 2011, č.j. 72 Co 392/2011-223, výrokem I. potvrdil vyhovující výrok I. a výrok III. a IV. o nákladech řízení rozsudku soudu prvního stupně a výrokem II. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud se plně ztotožnil se skutkovým i právním závěrem soudu prvního stupně a pro stručnost na něj odkázal. Konstatoval přitom, že dovolání žalované obsahuje v podstatě pouze polemiku se závěry znalce ustanoveného soudem Ing. T. M. a se všemi námitkami žalované se znalec vypořádal již v průběhu řízení před soudem prvního stupně. Na podporu svého závěru jen zdůraznil zjištění, že rychlost vozidla řízeného v okamžiku projetí zatáčky nemohla být z fyzikálního hlediska vyšší než 34 – 42 km/hod. a vyšší rychlost označil za technicky nepřijatelnou vzhledem k popisovanému ději, který měl v křižovatce následně vzniknout. Protože k poškození automobilu žalované nedošlo v důsledku jí tvrzené pojistné události, ale jiným způsobem, což koresponduje i se závěry znaleckého posudku Ústavu silniční a městské dopravy a. s., odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil jako věcně správný.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které odůvodnila tím, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).

Nesouhlasí se závěry znaleckého posudku, zejména s určením střetové rychlosti vozidel při nehodě a s tím související posouzení poškození vozidel. Namítá, že soudy se spokojily jen se závěry soudního znalce a odmítly provést další navrhované důkazy, jako např. výslech svědka, který jel v době nehody s ní ve vozidle, a též provedení nového znaleckého posudku na základě místního šetření spojené s rekonstrukcí událostí na místě nehody.

Dovolatelka má za to, že právě neprovedení navržených důkazů vedlo k nesprávnému právnímu posouzení věci a navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) se zřetelem k bodu 7. článku II. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.1.2013, tj. před novelou občanského soudního řádu učiněnou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).

Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou a obsahuje stanovené náležitosti, zkoumal, zda je dovolání přípustné.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Protože rozsudek odvolacího soudu je rozsudkem potvrzujícím a rozhodnutí soudu prvního stupně nepředcházelo rozhodnutí, jímž by tento soud rozhodl jinak a jež by bylo zrušeno odvolacím soudem, může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů stanovených v § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tj., jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.

Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Je třeba konstatovat, že přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat uplatněnými dovolacími důvody.

Přípustnost dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí po stránce právní a z toho vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Při dovolání do potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu při možné přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. skutkový stav věci nemůže před dovolacím soudem doznat žádné změny, skutkové zjištění dovolací soud nemůže přezkoumávat a případné nesprávné skutkové zjištění, které mohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nemůže odůvodnit zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu. Skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou být jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v nalézacím řízení, jak jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí.

Dovolatelkou namítaná nesprávnost skutkových zjištění a závěrů ohledně nehodového děje, resp. pojistné události, a s tím související poškození vozidla žalované, není žádným z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., nýbrž může být (při splnění dalších předpokladů) dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. Tento dovolací důvod však není relevantním dovolacím důvodem v případě, že přípustnost dovolání má být založena podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jak je tomu v přezkoumávané věci.

Zároveň je třeba uvést, že námitky proti hodnocení důkazů nemohou být předmětem dovolacího přezkumu při uvažované přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (srov. § 241a odst. 3 o. s. ř. a Občanský soudní řád, komentář, L. Drápal, J. Bureš, a kol., C.H.BECK, 1. vydání, r. 2009, k uvedenému ustanovení). Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) – jen ze způsobu, jak je soud provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry - např. namítat, že soud měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý, apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze v dané věci dovoláním úspěšně napadnout. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. února 2001 sp. zn. 26 Cdo 2045/99 – uveřejněný na webových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz).

Brojí-li dovolatelka zejména proti učiněnému hodnocení důkazu provedeného znaleckým posudkem vypracovaným znalcem Ing. T. M., je nutno konstatovat, že hodnocení soudu nepodléhají odborné znalecké závěry ve smyslu jejich správnosti; soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění znaleckého nálezu a jeho souladu s ostatními provedenými důkazy, což soud v dané věci učinil, jestliže závěry znalce porovnal mimo jiné i s listinným důkazem provedeným znaleckým posudkem Ústavu silniční a městské dopravy a. s. ze dne 12. 7. 2007. Zákon stanoví zásadu, že tam, kde posouzení skutkového stavu závisí na odborných znalostech, je povinností soudu posoudit tyto okolnosti prostřednictvím odborného znaleckého posudku, bez ohledu na to, zda soudce sám disponuje potřebnými odbornými vědomostmi. Obsah odborných závěrů znaleckého posudku nelze tedy zpochybňovat (srov. např. Občanský soudní řád, komentář, L. Drápal, J. Bureš, a kol., C.H.BECK, 1. vydání r. 2009, str. 892 a násl.). Přesvědčivost znaleckého posudku a jeho úplnost ve vztahu k zadání oba soudy hodnotily, a to i v souvislosti s ostatními provedenými důkazy.

Pokud dovolatelka uplatnila dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tedy že řízení je postiženo vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je nutno konstatovat, že z důvodu uvedeného v tomto ustanovení může dovolatel napadnout rozhodnutí odvolacího soudu při uvažované přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. O takový případ se ale v dané věci nejedná, jestliže pod uvedený dovolací důvod dovolatelka podřazuje námitky vůči skutkovému stavu věci spočívající podle jejího názoru v neúplném dokazování způsobeném neprovedením navržených důkazů a v nesprávném hodnocení důkazů. Dovolatelka brojí pouze proti konkrétnímu procesnímu postupu soudu, ale nepokládá žádnou právní otázku procesněprávní povahy.

Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené proto dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. zásadní význam, dovolání není podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, a z tohoto důvodu jej podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalobkyni žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla vůči žalované právo, nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 25. června 2013

JUDr. Kateřina Hornochová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru