Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

23 Cdo 212/2021Usnesení NS ze dne 25.02.2021

HeslaKoncentrace řízení
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.212.2021.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 127 odst. 2 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

23 Cdo 212/2021-358

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobkyně M. K., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Petrem Cardou, advokátem se sídlem ve Svitavách, Pod Věží 121/3, proti žalované AXA pojišťovna a.s., se sídlem v Praze 6, Evropská 810/136, identifikační číslo osoby 28195604, zastoupené Mgr. Radkem Kocourkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Havlíčkova 1043/11, o zaplacení 464 685 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 11 C 72/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2020, č. j. 51 Co 81/2020-263, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 680,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Radka Kocourka, advokáta se sídlem v Praze 1, Havlíčkova 1043/11.

Odůvodnění:

Rozsudkem ze dne 30. 10. 2019, č. j. 11 C 72/2017-197, Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně zamítl žalobu na zaplacení částky 464 685 Kč s příslušenstvím (výrok I), uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 76 085 Kč (výrok II) a rozhodl, že Česká republika nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).

Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně na žalované domáhala výše označené částky z titulu doplatku pojistného plnění, na které jí měl vzniknout nárok po té, co došlo ke zničení pojištěním kryté budovy v jejím vlastnictví. Cena budovy dle žalobkyně činila 1 380 000 Kč, nicméně žalovaná žalobkyni po odečtení spoluúčasti vyplatila pojistné plnění ve výši 914 315 Kč.

Při hodnocení věci soud prvního stupně vyšel z toho, že pojistná událost nastala a že žalovaná byla povinna vyplatit žalobkyni pojistné plnění. Pojištění bylo sjednáno na novou cenu, a žalovaná tak byla povinna poskytnout žalobkyni pojistné plnění dle Hlavy II, článku 4 odst. 7 písm. a) nebo odst. 8 písm. a) pojistných podmínek, tj. částku odpovídající nákladům přiměřeně vynaloženým na opravu poškozené věci, a to maximálně do částky odpovídající nové ceně pojistné věci zjištěné v daném místě a v čase bezprostředně předcházejícím pojistné události nebo částku odpovídající nákladům přiměřeně vynaloženým na znovupořízení nové věci nebo částku odpovídající nákladům pojištěného na výrobu nové věci stejného druhu, kvality a technických parametrů sníženou v obou případech o cenu zbytkových částí. Mezi účastníky současně nebylo sporné, že žalobkyně nenechala poškozenou nemovitost opravit, ani si nepořídila nemovitost novou. Za dané situace tak nastoupila povinnost žalované poskytnout pojistné plnění dle Hlavy II, článek 4 odst. 9 pojistných podmínek, tj. do výše časové ceny pojistnou událostí postižené věci snížené o cenu zbytkových částí této věci.

Při určování výše pojistného plnění soud prvního stupně vyšel ze znaleckého posudku Ing. Nágla, podle kterého časová cena domu před požárem činila 1 282 000 Kč a obvyklá cena zbytků činila 584 000 Kč. Znalec ve svém posudku dle soudu prvního stupně přesvědčivě vysvětlil, proč byl dům bezprostředně po pojistné události opravitelný, a jaká tedy byla cena zbytků domu. Závěry znalce Ing. Nágla ohledně ceny zbytků domu byly rovněž v souladu s prvotním odhadem Hasičského záchranného sboru a posudkem Ing. Gadase, který rovněž vycházel ze stavu domu bezprostředně po požáru. Jako nepoužitelné hodnotil soud prvního stupně závěry znalce Ing. Jungera, který vycházel ze stavu domu o dva roky později, když již vlivem nezabezpečení došlo k podstatné degradaci stavby. Soud prvního stupně neshledal důvod pro zpracování žalobkyní navrhovaného revizního znaleckého posudku, když pro odlišnost posuzovaných stavů domu nebylo možné hovořit o rozdílných znaleckých závěrech, které by případnou revizí měly být odstraněny.

Na uvedeném základě pak soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná byla povinna poskytnout žalobkyni pojistné plnění ve výši 698 000 Kč (tj. rozdíl mezi časovou cenou domu 1 282 000 Kč a cenou zbytku domu po požáru ve výši 584 000 Kč), přičemž uzavřel, že vzhledem k tomu, že žalovaná již zaplatila žalobkyni na pojistném plnění částku 914 315 Kč, není žaloba důvodná.

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 25 361,60 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

Odvolací soud se ztotožnil s rozhodnutím soudu prvního stupně, které považoval za správné jak po skutkové, tak právní stránce a pro stručnost odkázal na odůvodnění jeho rozsudku. Na správnosti rozhodnutí soudu prvního stupně nemohly dle odvolacího soudu ničeho změnit ani odvolací námitky žalobkyně, podle kterých soud prvního stupně neúplně zjistil skutkový stav, když učinil nesprávný závěr o tom, že byl dům po pojistné události opravitelný. Znalec Ing. Nágl ve svém posudku na tuto otázku podle žalobkyně řádně neodpověděl, resp. neposuzoval ji z pohledku ekonomické přiměřenosti a účelnosti, přičemž z jiných důkazů (např. posudku Ing. Jungera) podle jejího názoru vyplývalo, že oprava přiměřená nebyla. Dle odvolacího soudu tyto námitky představovaly toliko polemiku se skutkovým hodnocením provedených důkazů, přičemž zdůraznil, že soud prvního stupně při hodnocení důkazů nevybočil z rámce uloženého mu zásadou volného hodnocení důkazů. Soud prvního stupně se podle odvolacího soudu dostatečně vypořádal se závěry posudku Ing. Jungera a rovněž vysvětlil, z jakých důvodů nebylo nutné vypracovat revizní znalecký posudek.

Odvolací soud rovněž nevyhověl návrhu žalobkyně doplnit dokazování nově vypracovaným znaleckým posudkem společnosti XP Invest, s.r.o., neboť se dle jeho názoru nejednalo o přípustný nový důkaz ve smyslu § 205a zákona č. 99/1963 Sb., a to ani ve smyslu důvodu uvedeného pod písm. c), neboť žalobkyně prostřednictvím tohoto návrhu nezpochybňuje, že by znalec Ing. Nágl byl při podání posudku jakýmkoli způsobem ovlivněn a že by z tohoto důvodu byl tento posudek nevěrohodný, nýbrž nabídla nový znalecký posudek, ze kterého by dle jejího názoru mohl být skutkový stav zjištěn tak, aby odpovídal její skutkové verzi.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v rozsahu výroku I včasným dovoláním, ve kterém namítala, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku přípustnosti provedení nově navrženého důkazu znaleckým posudkem vypracovaným společností XP Invest, s.r.o. V této souvislosti odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. 32 Cdo 124/2014 (správně sp. zn. 32 Cdo 1124/2014), z nějž mělo vyplývat, že odvolací soud může provést důkaz revizním znaleckým posudkem i po nastoupení účinků koncentrace řízení. Společně s tím žalobkyně namítla, že přezkum znaleckého posudku Ing. Nágla je potřebný i s ohledem na to, že znalec neprovedl místní šetření, ke kterému by přizval účastníky řízení, čímž byla odebrána možnost konfrontovat znalce s jeho zjištěními. V této souvislosti pak odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2008 (správně ze dne 16. 10. 2008), sp. zn. I. ÚS 1012/07.

Odvolací soud se rovněž podle žalobkyně nevypořádal s dovolacím soudem dosud neřešenou otázkou, k jakému okamžiku se pro určení výše pojistného plnění posuzuje cena zbytků věci. Žalobkyně je toho názoru, že podle pojistných podmínek (Hl. II, čl. 4 odst. 9) je třeba cenu zbytků posoudit k okamžiku, kdy se poskytuje pojistné plnění. V závěru žalobkyně odvolacímu soudu vytýká, že nepřihlédl k vnitřní rozpornosti rozsudku soudu prvního stupně, který dospěl k závěru, že cena zbytků domu byla 584 000 Kč a zároveň učinil skutkový závěr, že se dům nepodařilo prodat ani za 230 000 Kč.

Žalovaná se k podanému dovolání vyjádřila tak, že jednotlivé námitky žalobkyně je třeba posoudit jako nepřípustné, což dále ve svém dovolání rozvedla, přičemž s ohledem na to navrhla odvolání odmítnout.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Otázka, k jakému okamžiku se pro určení výše pojistného plnění posuzuje cena zbytků věci, nebyla předmětem posouzení věci odvolacím soudem, neboť žalobkyně ji v odvolacím řízení ani dříve neuplatnila. Vzhledem k tomu výtka žalobkyně, že se odvolací soud s uvedenou otázkou nevypořádal, nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci, a nemůže tedy ani založit přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 468/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4131/2010, nebo z novější doby rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 23 Cdo 472/2019).

Otázka přípustnosti provedení důkazu žalobkyní navrženým znaleckým posudkem v odvolacím řízení, přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. rovněž nezakládá, neboť odvolací soud se při jejím řešení neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud uvedený důkaz neprovedl, když dospěl k závěru, že navrženým důkazem žalobkyně nezpochybňuje věrohodnost provedených důkazů a nenaplňuje ani jinou možnou výjimku z koncentrace řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3311/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4000/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 25 Cdo 5925/2017). Namítá-li žalobkyně, že by soud měl daný důkaz provést jako revizní znalecký posudek, pak Nejvyšší soud doplňuje, že zákon nestanoví předpoklady pro nařízení vypracování tzv. revizního znaleckého posudku dle § 127 odst. 2 o. s. ř. a ponechává je na úvaze soudu. Vyžádat přezkum posouzení se může jevit patřičným především tam, kde má soud pochybnosti o správnosti již vypracovaného znaleckého posudku, což ovšem v daném případě odvolací soud neměl (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3311/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1356/2014, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1124/2014).

Správnost provedení důkazu znaleckým posudkem Ing. Nágla přitom neovlivňuje skutečnost, že žalobkyně nebyla přizvána k místnímu šetření znalce, které sloužilo jako podklad pro vypracování jeho znaleckého posudku. Místní šetření znalce na rozdíl ohledání na místě samém (§ 125, § 130 odst. 2 o. s. ř.) není zvláštním důkazním prostředkem. Provede-li tedy znalec místní šetření za účelem získání podkladů pro podání znaleckého posudku, nejde o provádění dokazování a účastníci, respektive jejich zástupci, nemají procesní právo takového ohledání se účastnit, a to ani tehdy, jestliže soud znalci uloží o termínu šetření účastníky vyrozumět. Účastníkům zákon v § 123 o. s. ř. přiznává jen právo vyjádřit se k návrhům na důkazy a ke všem důkazům, které byly provedeny, tedy i ke znaleckému posudku (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2016, sp. zn. 32 Cdo 2410/2016, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. I. ÚS 2405/11). Námitka žalobkyně v tomto směru proto přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá.

Vada řízení namítaná žalobkyní (nesoulad skutkových zjištění soudu prvního stupně) nemůže založit přípustnost dovolání, neboť k takto namítaným vadám řízení dovolací soud přihlíží podle § 242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání přípustné, což v daném případě není.

Vzhledem k výše uvedenému dovolací soud proto dovolání žalobkyně dle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 25. 2. 2021

JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru