Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

23 Cdo 2094/2017Usnesení NS ze dne 11.07.2017

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2017:23.CDO.2094.2017.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

Podána ústavní stížnost

I. ÚS 3191/17 ze dne 19.06.2018 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. David Uhlíř


přidejte vlastní popisek

23 Cdo 2094/2017

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně Veolia Komodity ČR, s. r. o., se sídlem v Ostravě - Moravská Ostrava, 28. října 3337/7, PSČ 702 00, IČO 25846159, zastoupené Mgr. Jakubem Vyroubalem, advokátem se sídlem v Ostravě, Poděbradova 1243/7, PSČ 702 00, proti žalovaným 1) Moravské železárny, a.s., se sídlem v Olomouci, Řepčínská 35/86, PSČ 779 11, IČO 47674865, a 2) UNEX a.s., se sídlem v Uničově, Brníčko 1032, PSČ 783 91, IČO 45192049, oběma zastoupenými JUDr. Dušanem Dvořákem, advokátem se sídlem v Brně, Hlinky 505/118, PSČ 603 00, o zaplacení částky 815 000 EUR s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci pod sp. zn. 20 Cm 12/2012, o dovolání žalované 1) a 2) proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 1. 2017, č. j. 4 Cmo 255/2016-535, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalované 1) a 2) jsou povinny zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 14 278 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího právního zástupce Mgr. Jakuba Vyroubala, advokáta se sídlem v Ostravě, Poděbradova 1243/7.

Odůvodnění:

Vrchní soud v Olomouci (dále jen odvolací soud) usnesením ze dne 3. 1. 2017, č. j. 4 Cmo 255/2016-535, výrokem I. potvrdil usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen soud prvního stupně) ze dne 22. 11. 2016, č. j. 20 Cm 12/2012-503, jímž bylo žalobkyni uloženo zaplatit žalovaným k ruce společné a nerozdílně na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně částku ve výši 323 557,60 Kč (výrok I.), na náhradu nákladů odvolacího řízení 365 340,60 Kč (výrok II.) a na náhradu nákladů dovolacího řízení 103 629,20 Kč (výrok III.), poté, co Ústavní soud nálezem ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3559/15, zrušil usnesení Nejvyššího soudu České republiky (dále jen Nejvyšší soud) ze dne 29. 9. 2015, č. j. 23 Cdo 4260/2014-466, a výroky II. a III. rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 5. 2014, č. j. 4 Cmo 70/2014-414 a výrok II. rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 12. 9. 2013, č. j. 20 Cm 12/2012-342, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení mezi účastníky; výrokem II. odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud, byť žalované napadly jen výrok I. usnesení soudu prvního stupně, týkající se rozhodnutí o nákladech řízení za řízení před soudem prvního stupně, přezkoumával odvolací soud z úřední povinnosti celé rozhodnutí soudu prvního stupně, bylo-li ostatními jeho výroky rozhodnuto rovněž o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání žalovaných, nejen do napadeného výroku I. usnesení soudu prvního stupně ohledně sporné výše náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně za předešlé řízení před zrušujícím rozhodnutím Ústavního soudu, je správné, ale bylo rozhodnuto správně i nenapadenými výroky II a III předmětného usnesení soudu prvního stupně.

Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně rozhodl v intencích závěrů citovaného nálezu Ústavního soudu, jímž Ústavní soud obecným soudům uložil při rozhodování o nákladech řízení zohlednit „princip legitimního očekávání“ a formuloval závěr, že je „žádoucí“ zohlednit i časové hledisko v případech, kdy většina úkonů právního zastoupení byla učiněna v období platnosti přísudkové vyhlášky č. 484/2000 Sb., zrušené následně Ústavním soudem, a za takové situace analogicky vycházet i ze zrušené přísudkové vyhlášky. V dané věci odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně a nálezem Ústavního soudu vzal v úvahu, že pouze dva úkony právní služby z celkových 22 úkonů byly učiněny po zrušení přísudkové vyhlášky, a proto ve smyslu legitimního očekávání účastníků ohledně výše vynaložených nákladů za řízení před soudem prvního stupně je spravedlivé a žádoucí vycházet při určení výše náhrady nákladů analogicky ze zrušené přísudkové vyhlášky. Pokud žalované požadovaly vyšší náhradu nákladů za právní zastoupení před soudem prvního stupně, odvolací soud konstatoval, že v jejich argumentaci nenašel nic, z čeho by bylo možno dovodit, že žalované nesou negativní ekonomické následky sporu; žalované nedoložily, že v souvislosti s probíhajícím řízením před soudem prvního stupně byly nuceny vynaložit za právní zastoupení větší částky, než jsou soudem přiznány. Neshledal za odůvodněnou ani argumentaci žalovaných, že by bylo spravedlivé stanovit výši náhrady nákladů za řízení před soudem prvního stupně v průměru mezi vypočítanou výší náhrady nákladů řízení podle přísudkové vyhlášky č. 484/2000 Sb. a výší náhrady podle advokátního tarifu stanovaného ve vyhlášce č. 177/1996 Sb. Podle odvolacího soudu by byl takový postup naopak v rozporu se závěry formulovanými v nálezu Ústavního soudu ohledně legitimního očekávání účastníků a zohlednění časového hlediska konání úkonů právního zastoupení. Odvolací soud proto usnesení soudu prvního stupně nejen ve výroku I., jímž bylo rozhodnuto o sporné výši náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně, ale i ve věcně správných a správně odůvodněných výrocích II a III předmětného usnesení soudu prvního stupně potvrdil.

Usnesení odvolacího soudu napadly obě žalované dovoláním. Přípustnost dovolání ve smyslu § 237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) zakládají na tom, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to od rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 73/2013, v němž Nejvyšší soud formuloval závěr, že po zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. Ústavním soudem se při rozhodování o náhradě nákladů řízení odměna za zastupování advokátem určí podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů. Žalované uvedly, že jsou si vědomy závěrů Ústavního soudu, který vznesl pochybnosti o paušální aplikaci východisek citovaných v uvedeném rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu o paušální aplikaci advokátního tarifu, ale mají za to, že toto rozhodnutí nelze bez dalšího opomenout a rozhodnout pravým opakem. Jestliže oba obecné soudy založily svá rozhodnutí na mechanické aplikaci přísudkové vyhlášky, svědčí takový postup podle dovolatelek o zjevném nerespektování závazného právního názoru Nejvyššího soudu. Pokud by východiska plynoucí z rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu v cit. rozhodnutí nebyla možná z jakéhokoliv důvodu v daném případě aplikovat, pak žalované spatřují přípustnost svého dovolání na vyřešení otázek, které nebyly dovolacím soudem dosud řešeny, a to:

1) Jaký právní předpis a jaká východiska (s ohledem na legitimní očekávání účastníků) mají obecné soudy aplikovat při určování výše náhrady nákladů řízení v situaci, kdy řízení bylo zahájeno a částečně proběhlo za účinnosti přísudkové vyhlášky, která byla jako protiústavní zrušena Ústavním soudem?

2) Je právně konformní nezohlednit za uvedené situace mimořádnou složitost věci, časovou náročnost a počet provedených úkonů právní služby, když právě z tohoto důvodu byla přísudková vyhláška zrušena Ústavním soudem jako protiústavní, a pokud ne, tak jakým způsobem, respektive na základě jakých východisek, mají obecné soudy tuto mimořádnou složitost věci ve svém rozhodování zohlednit?

Dovolatelky namítají, že odvolací soud bez jakéhokoliv právního základu a řádného odůvodnění dal přednost legitimnímu očekávání žalobce ohledně výše náhrady nákladů řízení před přiznáním spravedlivé výše náhrady nákladů řízení všem účastníkům sporu, která bude zohledňovat legitimní očekávání žalobce, ale též složitost a náročnost sporu, účelně vynaložené náklady žalovaných na tento spor a jejich uspokojení v souladu se zásadou úspěchu ve věci, jakož i protiústavnost přísudkové vyhlášky a důvody jejího zrušení. Jestliže odvolací soud mechanicky aplikoval zrušenou neústavní přísudkovou vyhlášku, nerespektoval závazný právní názor Ústavního soudu. Namítají rovněž, že soudy nezohlednily při stanovení výše náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně vysoký počet a náročnost učiněných úkonů právního zastoupení a nepřihlédly ani k mimořádné složitosti sporné věci. Dovolatelky považují za přiměřenou výši náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 1 304 408,71 Kč, rovnající se 6 % z hodnoty sporu, nikoli částku odpovídající 1,6 % hodnoty sporu, tj. ve výši stanovené soudem (323 557,60 Kč). Dovolatelky rovněž poukazují na nepoměr výše nákladů řízení přiznaných za řízení před soudem prvního stupně a za odvolací řízení, kdy za 3 úkony právní služby a 1 úkon právní služby v poloviční sazbě bylo přiznáno na náhradě nákladů za odvolací řízení 365 340,60 Kč, zatímco za 22 úkonů právní služby v řízení před soudem prvního stupně pouze 323 557,60 Kč. Dovolatelky mají za to, že aplikace přísudkové vyhlášky pouze na základě legitimního očekávání jedné strany je chybná a je v rozporu se závazným právním názorem Ústavního soudu v předmětném citovaném nálezu.

Dovolatelky proto navrhly, aby Nejvyšší soud výrokem I. změnil napadené usnesení odvolacího soudu ve výroku I. tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným 1) a 2) na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 1 304 408,71 Kč, a ve výroku II. tak, že žalovaným 1) a 2) se přiznává náhrada nákladů odvolacího řízení, a výrokem III. přiznal žalovaným náhradu nákladů dovolacího řízení.

Ve vyjádření k dovolání žalovaných navrhla žalobkyně odmítnutí podaného dovolání, neboť podle jejího názoru se odvolací soud neodchýlil od aktuální rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle níž, např. v usnesení ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 25 Cdo 1376/2016, Nejvyšší soud dospěl k následujícímu závěru: „Aby rozhodnutí o náhradě nákladů řízení mohlo vyhovovat požadavkům na spravedlivý proces, je třeba v těchto případech zvážit hledisko legitimního očekávání účastníků, a pokud by rozhodnutí o náhradě nákladů na zastoupení advokátem podle advokátního tarifu znamenalo nezanedbatelné a z pohledu účastníků řízení nepředvídatelné zvýšení nákladů, nelze striktně podle advokátního tarifu postupovat. Za situace, že pro absenci přísudkové vyhlášky nelze podle § 151 odst. 2, věty první před středníkem, o. s. ř., zjistit výši náhrady nákladů zastoupení, je zde jiné východisko, a to ustanovení § 136 o. s. ř., podle nějž lze spravedlivou výši náhrady nákladů řízení určit volnou úvahou, přičemž podle závěru Ústavního soudu lze analogicky vycházet i ze zrušené přísudkové vyhlášky a zohlednit rovněž časové hledisko – zda byla většina úkonů učiněna v období po zrušení přísudkové vyhlášky či nikoliv.“ Žalobkyně poukazuje i na další rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. 25 Cdo 2940/2016, ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1025/2016, ze dne 12. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 629/2016 a ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4211/2014, v nichž Nejvyšší soud přijal obdobný závěr. Žalobkyně zdůraznila, že Nejvyšší soud se od dovolatelkami poukazovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010) nikterak neodchýlil, jen navíc další uvedená rozhodnutí blíže rozvíjejí závěry tohoto rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu. Otázky předestřené dovolatelkami, o nichž se dovolatelky domnívají, že jsou otázkami v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenými, byly citovanými rozhodnutími Nejvyššího soudu již vyřešeny, proto nemohou založit přípustnost dovolání. Žalobkyně navíc nesouhlasí s metodou výpočtu nákladů řízení, použitou dovolatelkami. Má za to, že dovolatelky odůvodněním svého požadavku nepřesvědčily, proč zrovna jimi předložená metoda výpočtu by měla být spravedlivá.

Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání žalovaných 1) a 2) bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) k tomu oprávněnými subjekty - účastnicemi řízení, které jsou řádně zastoupeny advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), posuzoval přípustnost podaného dovolání.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že žalovaným 1) a 2) nelze přisvědčit, že by rozhodnutí odvolacího soudu záviselo na vyřešení dovolatelkami předestřených otázek, které v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu ještě nebyly řešeny. Tyto otázky byly již judikaturou Nejvyššího soudu řešeny. Jak správně poukázala žalobkyně, Nejvyšší soud např. již v usnesení ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 25 Cdo 1376/2016, veřejnosti dostupném na www.nsoud.cz, doplnil dosavadní judikaturu ohledně stanovení výše nákladů řízení po zrušení přísudkové vyhlášky č. 484/2000 Sb. následujícím závěrem: „Jestliže důsledkem aplikace advokátního tarifu (vyhláška č. 177/1996 Sb.) po zrušení tzv. přísudkové vyhlášky (č. 484/2000 Sb.) se podstatně zvýšila celková náhrada nákladů řízení, jež vznikly i před jejím zrušením, je třeba v intencích nálezu Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 3559/15, posoudit, zda použití advokátního tarifu není v tomto případě v rozporu s principy spravedlnosti a legitimního očekávání a zda jej lze použít pro rozhodnutí o náhradě nákladů za zastoupení advokátem.“ Odvolací soud v souladu s těmito závěry přijatými Nejvyšším soudem a Ústavním soudem při přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně zvážil jak skutečnost, kdy předmětné úkony právního zastoupení byly učiněny (zda před zrušením nebo po zrušení přísudkové vyhlášky), tak i jejich náročnost, vzal-li v úvahu i počet učiněných právních úkonů zastoupení. Přihlédl nejen k legitimnímu očekávání žalobkyně, ale i žalovaných s tím, že tyto účastnice si musely být vědomy, jaká výše nákladů řízení může být v souladu s platným předpisem přiznána úspěšnému účastníku za úkony právního zastoupení učiněné v době platnosti přísudkové vyhlášky. V této souvislosti přihlédl odvolací soud i k tomu, že žalované nedoložily, že by byly nuceny vynaložit vyšší náklady za právní zastoupení v řízení před soudem prvního stupně za doby platnosti přísudkové vyhlášky, než jsou jim soudem prvního stupně přiznány. Při rozhodnutí o nákladech řízení tedy oba soudy v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu a i nálezem Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 3559/2014, zohlednily časové hledisko učiněných úkonů právního zastoupení v řízení nejen před soudem prvního stupně, ale též v odvolacím a dovolacím řízení, jestliže při stanovení výše náhrady nákladů za odvolací a dovolací řízení bylo přihlédnuto k tomu, že úkony právního zastoupení byly v těchto řízeních (odvolací a dovolací) učiněny po zrušení přísudkové vyhlášky č. 484/2000 Sb., tudíž legitimním očekáváním účastníků mělo být, že náhrada nákladů může být stanovena nikoliv podle zrušené přísudkové vyhlášky, ale podle advokátního tarifu.

Vzhledem k výše uvedenému, kdy odvolací soud se při právním posouzení stanovení výše náhrady nákladů řízení s ohledem na zrušení přísudkové vyhlášky č. 484/2000 Sb. neodchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, není dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné, a proto Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání žalované 1) a 2) odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 11. července 2017

JUDr. Kateřina Hornochová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru