Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

23 Cdo 2093/2019Rozsudek NS ze dne 26.07.2019

HeslaNáhrada škody
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2019:23.CDO.2093.2019.1
Dotčené předpisy

§ 382 obch. zák.


přidejte vlastní popisek

23 Cdo 2093/2019-497

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně HDI Versicherung AG, se sídlem Edelsinnstraße 7-11, 1120 Wien, Rakousko, zastoupené Mgr. Janem Šafránkem, advokátem se sílem Na příkopě 859/22, 110 00 Praha 1, proti žalované INTERHOTEL BOHEMIA a.s., se sídlem Mírové náměstí 2442/6, 400 01 Ústí nad Labem, IČO 25016458, zastoupené Mgr. Petrem Musilem, advokátem se sídlem Mírové náměstí 103/27, 400 01 Ústí nad Labem, o zaplacení 3 398 671,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 24 Cm 242/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 1. 2019, č. j. 4 Cmo 92/2018-459, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 1. 2019, č. j. 4 Cmo 92/2018-459, a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 11. 2017, č. j. 24 Cm 242/2013-414, se zrušují a věc se vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 23. 1. 2019, č. j. 4 Cmo 92/2018-459, výrokem I. potvrdil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 22. 11. 2017, č. j. 24 Cm 242/2013-414, jímž bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni 3 398 671,20 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,5 % p.a. od 17. 10. 2012 do zaplacení a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení; výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Oba soudy posuzovaly žalobkyní uplatněný nárok na náhradu škody v rozsahu, v němž žalobkyně, jako pojistitel, poskytla pojistné plnění poškozené společnosti ROSSMANN, spol. s r. o. z titulu pojistné smlouvy uzavřené s touto společností pro případ škod na majetku proti všem pojistným nebezpečím, kdy této společnosti vznikla škoda na majetku (zařízení prodejny) v prostorách části objektu (přízemí) pronajatého od žalované, a to důsledkem požáru dne 13. 12. 2011 v suterénu objektu žalované, jehož příčina byla vyšetřovatelem Hasičského záchranného sboru (dále jen“HZS“) určena jako zahoření od žhavé okuje při demontáži vzduchotechniky pracovníky dodavatele, kterého si k činnosti zajistila žalovaná. Ta se bránila tím, že za škodu neodpovídá, neboť ke škodě by nedošlo, pokud by poškozená, jako investor rekonstrukce prostor prodejny, dodržela postup při zajištění prostupu elektroinstalace ze suterénu (kde vznikl požár) do prvního nadzemního podlaží (provozovny poškozené) podle schváleného požárně bezpečnostního řešení (dále jen „PBŘ“) požární ucpávkou, což poškozená, jako investor, nedodržela.

V dané věci soud prvního stupně připustil, že na věc dopadá řešení podle § 382 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), podle něhož poškozená nemá nárok na náhradu škody té části škody, jež byla způsobena nesplněním její povinnosti stanovené právními předpisy vydanými za účelem předcházení vzniku škody nebo omezení jejího rozsahu, ale vzhledem k tomu, že soudní znalci se neshodli v hodnocení, jaká byla převažující příčina vzniku škody, odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že podíl škůdce (žalované) a poškozené společnosti (ROSSMANN, spol. s r. o.) na vzniklé škodě je třeba učit podle § 136 o. s. ř. vlastní úvahou. Za výraznější a především za prvotní a dominantní shledaly soudy porušení povinnosti na straně žalované, jakožto škůdce, která tím, že si zajistila neodborné pracovníky k výkonu rizikové činnosti na rizikovém místě, kde se pracovalo autogenem, zavinila, že vůbec došlo ke škodlivému následku. Porušení právní povinnosti poškozené společnosti, které spočívalo v porušení smluvního závazku vůči žalované - dodržet při rekonstrukci stavební a jiné relevantní předpisy a projektovou dokumentaci, tedy i požadavek vyplývající z PBŘ – vytvořit samostatný požární úsek odolávající účinkům požáru a utěsnit prostup elektorinstalace požární ucpávkou, považovaly soudy za druhotnou příčinu a z hlediska času vzdálenější, která neměla na vzniklou škodu bezprostřední dopad. Zároveň přihlédly k tomu, že poškozená, na rozdíl od škůdce, nejednala vědomě vysloveně riskantně. Odvolací soud tedy neposuzoval za odůvodněnou námitku žalované k právnímu posouzení odpovědnosti účastníků na vzniklé škodě a ztotožnil se se soudem prvního stupně, že podíl poškozeného na vzniku škody je 20 % a že v tomto rozsahu bylo důvodné žalobu zamítnout, a podíl žalované, jako škůdce, je 80 %, proto v tomto rozsahu bylo namístě žalobě vyhovět.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Z obsahu dovolání vyplývá, že přípustnost dovolání ve smyslu § 237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) vymezila dovolatelka tím, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky možnosti aplikace ustanovení § 136 o. s. ř., jakožto normy procesního práva, aniž by soudy dostatečně hodnotily předmět sporu podle hmotného práva, konkrétně podle ustanovení § 382 obch. zák. Zdůraznila, že ustanovení § 136 o. s. ř. má výlučně subsidiární povahu, která se uplatní v pochybnostech, nelze-li výši nároků určit jinak. Poukazuje na to, že podle judikatury Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) je zákonnou podmínkou použití ust. § 136 o. s. ř. stav, že žalovaný nárok je nepochybný, jinak též, že základ žalovaného nároku je dán (viz např. rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 3768/2008, 28 Cdo 418/2009 nebo 23 Cdo 2810/2014). Dovolatelka je přesvědčena, že odvolací soud se od uvedené judikatury odchýlil, jestliže v daném případě bez dalšího přistoupil k aplikaci § 136 o. s. ř, neboť měl primárně vyřešit otázku hmotného práva vyplývající z ust. 382 obch. zák. Dovolatelka namítá, že v posuzovaném případě není nárok na náhradu škody nepochybný. Odvolacímu soudu vytýká, že v relaci k ustanovení § 382 obch. zák. nehodnotil posouzení otázky souladu konání, resp. nekonání poškozené společnosti s tímto ustanovením, jakožto právní otázky prvořadé (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu 32 Cdo 5805/2017). Dovolatelka poukazuje na to, že ve světle uvedené judikatury v režimu právního posouzení podle § 382 obch. zák. nestojí na prvém místě zodpovězení otázky, které porušení se v jakém poměru ke škodě jeví výraznější a proč (jak řešily oba soudy), ale důležitější je posouzení a zodpovězení otázky, zda by následek nastal, pokud by poškozená své stavební povinnosti splnila, primárně tedy posouzení, jestli by k zakouření prodejny poškozené došlo, pokud by prostup byl z hlediska protipožárního řádně utěsněn. Podle dovolatelky tak nelze přisvědčit závěru, že základ nároku je dán. Přípustnost dovolání spatřuje žalovaná i v tom, že se zároveň jedná o vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.

Dovolatelka jen na doplnění výše uvedeného vymezení přípustnosti dovolání ohledně potřeby posouzení nároku podle § 382 obch. zák. ještě poukazuje na to, že odvolací soud se odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, jestliže při stanovení poměru odpovědnosti účastnic na vzniku škody vycházel z vlastní úvahy, ze zcela volné úvahy, zatímco podle ustálené judikatury musí mít soud pro určení výše nároku podle § 136 o. s. ř. k dispozici důkazy umožňující výši nároku kvantifikovat, tj. s jistotou prokázat rozsah určovaného nároku (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 2901/2008, 23 Cdo 99/2015 a 23 Cdo 1069/2011).

Dovolatelka považuje za nedostatečné a též za nesprávné i úvahy odvolacího soudu, stejně jako soudu prvního stupně, učiněné v režimu podle § 136 o. s. ř., a rozsudek odvolacího soudu považuje za nepřezkoumatelný, pokud neobsahuje žádné vlastní úvahy odvolacího soudu, který pouze beze změny převzal právní hodnocení soudu prvního stupně, jenž je však podle dovolatelky svým obsahem zmatečné nebo přinejmenším zavádějící.

Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

K dovolání žalované podala žalobkyně vyjádření, v němž navrhla odmítnutí dovolání pro jeho nepřípustnost, jestliže námitky k právnímu posouzení se vztahují především k činnosti soudu, který rozhodoval v prvním stupni, a jestliže dovolatelkou není řádně vymezeno, ve vztahu k jaké právní otázce se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a jaká právní otázka nebyla podle dovolatelky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešena. Dovolání tak podle žalobkyně nesplňuje požadavky na vymezení přípustnosti dovolání podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013. Nesouhlasí ani s námitkou dovolatelky, že odvolací soud se odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, včetně rozhodnutí sp. zn. 32 Cdo 5805/2017, jestliže v odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně je výslovně uvedeno, že na věc dopadá ustanovení § 382 obch. zák. a odvolací soud se se závěry soudu prvního stupně ztotožnil. Oba soudy tedy nejprve aplikovaly na věc ust. § 382 obch. zák., otázka spoluzavinění poškozené společnosti byla řešena v intencích § 382 obch. zák., přičemž porušení povinnosti bylo shledáno na obou stranách. Nesouhlasí proto s námitkou dovolatelky, že základ nároku nebyl dán. Teprve poté, co soudy aplikovaly ust. § 382 obch. zák., využily v uvedené procesní situaci svého oprávnění uvedeného v § 136 o. s. ř. Žalobkyně nesouhlasí ani s námitkou dovolatelky, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné. Odvolací soud v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 3450/2011) odůvodnil své rozhodnutí přitakáním správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem prvního stupně. Pokud by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalované je přípustné, žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalované zamítl a žalobkyni přiznal náhradu nákladů řízení.

Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání je podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť rozhodnutím odvolacího soudu se odvolací řízení končí a odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení právní otázky možnosti aplikace ustanovení § 136 o. s. ř., jakožto normy procesního práva, aniž by soudy dostatečně hodnotily předmět sporu podle hmotného práva, konkrétně podle ustanovení § 382 obch. zák. V dané věci sice soud prvního stupně pouze konstatoval, že ustanovení § 382 obch. zák. na věc dopadá, proto je vyloučeno použití ustanovení § 441 občanského zákoníku, platného do 31. 12. 2013, ale dále již postupoval výlučně podle § 136 o. s. ř., kdy volnou úvahou určoval podíl škůdce a poškozeného na vzniklé škodě, aniž by nejprve ve smyslu § 382 obch. zák. určil právní základ nároku. Odvolací soud se s tímto právním posouzením ztotožnil. Nejvyšší soud se otázkou výkladu a aplikace ustanovení § 136 o. s. ř. se ve své rozhodovací praxi opakovaně zabýval a dospěl vždy ke stejným závěrům o nezbytnosti prokázání základu nároku jako podmínky pro postup soudu podle § 136 o. s. ř. Nejvyšší soud dovodil, že pokud lze výši nároků zjistit jen s nepoměrnými obtížemi, nebo nelze-li ji zjistit vůbec, určí ji soud podle své úvahy. Soud může podle ust. § 136 o. s. ř. postupovat ale jen tehdy, je-li jistý právní základ uplatněného nároku. Při určení výše nároku jsou podkladem pro úvahu soudu takové skutečnosti, které vycházejí ze souvislostí posuzovaného případu a umožňují učinit určité kvantitativní závěry o výši uplatněného nároku; nejde tedy o určení výše nároku zcela volnou úvahou soudu. Jinými slovy, aplikace ustanovení § 136 o. s. ř., jež zmocňuje soud k určení výše škody podle své úvahy, předpokládá, že základ nároku je prokázán a obtíže vznikají jen při určení jeho výše; prokáže-li poškozený v řízení vznik škody, ale neprokáže její výši uplatněnou v žalobě, může soud s přihlédnutím k výsledkům provedeného dokazování použít ustanovení § 136 o. s. ř. ohledně té části škody, jejíž výši lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo ji nelze zjistit vůbec. Soud nemůže výši nároku určit zcela libovolně, ale musí vycházet z okolností posuzovaného případu a vzít v úvahu ty prokázané skutečnosti, které mohou posloužit k učinění kvantitativních závěrů o výši sporného nároku. Aplikuje-li soud ustanovení § 136 o. s. ř., musí odůvodnění jeho rozhodnutí obsahovat též zhodnocení skutečností zjištěných při dokazování, z nichž vychází jeho úvaha vedoucí k závěru o určité výši nároku, aby tak byla dána možnost přezkumu správnosti této úvahy soudu (k uvedenému srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2009, sp. zn. 28 Cdo 418/2009, ze dne 2. 10. 2012, sp. zn. 32 Cdo 1669/2012, usnesení ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2474/2011 a ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2810/2014, dále též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 32 Odo 871/2006 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2474/2011, ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2474/2011 a ze dne 22. 12. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1665/2004 a rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2030/2007 – všech veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz).

Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů tedy považoval dovolání žalované za důvodné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu spočívá ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. na nesprávném právním posouzení, jestliže odvolací soud, aniž by určil základ nároku podle hmotně právního ustanovení § 382 obch. zák., rovnou aplikoval na určení výše nároku normu procesního práva - stanovení § 136 o. s.ř.

Spatřuje-li dovolatelka přípustnost dovolání rovněž ve skutečnosti, že se v dané věci jedná o vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, není z obsahu dovolání patrna otázka, pro jejíž řešení by mělo být dovolání přípustné. Nejvyšší soud přitom již v usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/201, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014, judikoval, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2013, proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Tomuto požadavku dovolatelka nevyhověla. Naopak z obsahu dovolání je patrno, že dovolatelkou formulovaná otázka ohledně možnosti aplikace ustanovení § 136 o. s. ř., jakožto normy procesního práva, aniž by soudy dostatečně hodnotily předmět sporu podle hmotného práva, konkrétně podle ustanovení § 382 obch. zák., je dovolatelkou vztažena k vymezení přípustnosti dovolání tím, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, na níž dovolatelka výslovně odkázala. Pro tuto otázku, jak výše uvedeno, Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným podle § 237 o. s. ř.

S ohledem na uvedený rozpor rozhodnutí odvolacího soudu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu při posouzení uvedené právní otázky spojené s aplikací ust. § 382 obch. zák. na danou věc, bylo již nadbytečné se zabývat dalšími dovolatelkou vznesenými námitkami, směřujícími k označení vad rozhodnutí odvolacího soudu, jež dovolatelka spatřovala k nepřezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2258/2015 – dostupný na www.nsoud.cz).

Je-li tedy dovolání žalované podle § 237 o. s. ř. přípustné a podle § 241a odst. 1 o. s. ř. důvodné, Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil; jelikož důvody, pro které bylo rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.), v němž bude soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1, věta za středníkem o. s. ř.); soud rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1, věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. 7. 2019

JUDr. Kateřina Hornochová

podepsánoJUDr. Zdeňkem Desem

za nepřítomného předsedu senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru