Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

23 Cdo 2059/2020Usnesení NS ze dne 28.07.2020

HeslaPřípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.2059.2020.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

23 Cdo 2059/2020-175

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně ALD Automotive s.r.o., se sídlem v Praze 10, U Stavoservisu 527/1, identifikační číslo osoby 61063916, zastoupené Mgr. Jiřím Melkusem, advokátem se sídlem v Praze 1, Washingtonova 1624/5, proti žalovanému L. K., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupeného JUDr. Jiřím Vodou, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 85/104, o zaplacení částky 175 501,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 15 C 319/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2020, č. j. 70 Co 382/2019-149, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobkyně se podanou žalobou domáhala na žalovaném zaplacení částky175 501,40 Kč s příslušenstvím na základě nájemní smlouvy ze dne 17. 10. 2013.

Obvodní soud pro Prahu 4 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 23. 7. 2019, č. j. 15 C 319/2017-110, zamítl žalobu o zaplacení částky 175 501,40 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).

Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

Odvolací soud ve svém rozhodnutí vyšel ze skutkových zjištění, že žalovanému neplynuly z nájemní smlouvy ze dne 17. 10. 2013 žádné povinnosti [konkrétně sjednání limitu kilometrů ujetých vozidlem RZ: XY (dále jen „vozidlo“) a úhrada za jeho překročení, převzetí povinnosti žalovaným přistavit vozidlo ke garanční prohlídce a při jejím nesplnění povinnost hradit žalobkyni za každý kilometr zvýšenou sazbu], neboť nebyl její stranou, a nešlo ani o smlouvu ve prospěch žalovaného, jak uváděla žalobkyně, jelikož z textu smlouvy nic takového neplynulo. Podle odvolacího soudu se z provedeného dokazování rovněž nepodává, že by došlo k uzavření trojstranné nepojmenované smlouvy mezi žalobkyní, žalovaným a společností Czechocar, a.s., a to ani na základě jednání uskutečněného mezi společností Czechocar, a.s. a žalovaným a jejich vzájemné e-mailové komunikace ze dnů 14. 11. a 19. 11. 2013, jak v řízení tvrdila žalobkyně. K námitce žalobkyně také konstatoval, že těchto důvodů nemohlo být jednání žalovaného, který náhradu škody neuhradil, v rozporu s dobrými mravy. Odvolací soud na podkladě takto zjištěného skutkového stavu konstatoval, že nebyl naplněn předpoklad vzniku odpovědnosti za škodu spočívající v porušení povinnosti ze strany žalovaného, a proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním, ve kterém předložila právní otázky podle ní dosud v judikatuře dovolacího soudu neřešené. Žalobkyně nejprve namítala, že odvolací soud neúplně zjistil skutkový stav, pokud jde o uzavření trojstranné nepojmenované smlouvy, kterou mělo dojít k vypořádání a úhradě nákladů souvisejících s užíváním vozidla mezi žalobkyní, žalovaným a společností Czechocar, a.s. Žalobkyně dále namítala „zjevné porušení dobrých mravů ze strany žalovaného“, který měl vědomě nerespektovat jím samotným stvrzené závazky vůči žalobkyni o úhradě nákladů spojených s užíváním vozidla.

K dovolání žalobkyně podal žalovaný vyjádření, v němž navrhl, aby bylo dovolání odmítnuto, případně zamítnuto, neboť v něm žalobkyně řádně neformulovala žádnou právní otázku, kterou by měl dovolací soud řešit.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Uvedené náležitosti dovolání žalobkyně naplňuje. Dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Námitka dovolatelky týkající se nedostatečného zjištění skutkových okolností vedoucích k uzavření nepojmenované smlouvy podle § 269 obchodního zákoníku mezi žalobkyní, žalovaným a společností Czechocar, a.s., konkrétně, že uzavření této smlouvy vyplynulo z jednání mezi žalovaným a společností Czechocar, a.s. a z jejich e-mailové komunikace ze dnů 14. 11. a 19. 11. 2013, nezakládá přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť jde o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení. Žalobkyně tak předkládá dovolacímu soudu námitku, která vychází z jiného než odvolacím soudem zjištěného skutkového stavu. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů přitom v dovolacím řízení v žádném ohledu zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatelka k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).

Namítala-li dále žalobkyně, že ze strany žalovaného došlo k porušení dobrých mravů, jestliže odmítl splnit závazky související s vozidlem, pak se tako námitka míjí s právním posouzením odvolacího soudu, který zhodnotil, že žalovaný si se žalobkyní žádné závazky spočívající v úhradě nákladů za použití vozidla nesjednal, a nemohl je tudíž ani porušit. Ani tato otázka tak nemůže přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se podle § 243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. neodůvodňuje.

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. 7. 2020

JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru