Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

23 Cdo 2033/2018Usnesení NS ze dne 11.03.2020

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.2033.2018.3
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

23 Cdo 2033/2018-170

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně AUTOBOND GROUP a.s., sídlem v Praze 9 - Vysočanech, Kolbenova 859/15, PSČ 190 00, IČO 27567575, zastoupené JUDr. Jiřím Kalousem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Malá Štupartská 635/6, PSČ 110 00, proti žalované Festivalpark Production s.r.o., se sídlem v Praze 2 – Vinohradech, Na Folimance 2155/15, PSČ 120 00, IČO 25285131, zastoupené Mgr. Janem Bičištěm, advokátem, se sídlem v Uhlířské Lhotě, Rasochy 67, PSČ 281 26, o zaplacení částky 67 870,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 15 C 110/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. ledna 2018, č. j. 28 Co 340/2017-144, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění

(§ 243f odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“)

Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 4. května 2017, č. j. 15 C 110/2015-124, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 67 870,50 Kč, úrok z prodlení z částky 17 036,50 od 11. října 2014 do zaplacení ve výši 8,05 % ročně, úrok z prodlení z částky 48 414 Kč od 22. října 2014 do zaplacení ve výši 8,05 % ročně, úrok z prodlení z částky 2 420 Kč od 18. října 2014 do zaplacení ve výši 8,05 % ročně a náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II a III).

K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. ledna 2018, č. j. 28 Co 340/2017-144, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost spatřovala v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Dovolatelka formulovala celkem 4 otázky týkající se výkladu § 441 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve vztahu ke zmocnění osoby odlišné od zaměstnance či statutárního orgánu osoby.

Žalobkyně se k dovolání žalované nevyjádřila.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas osobou k tomu oprávněnou, se nejprve zabýval přípustností dovolání.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné, pokud směřuje proti rozsudkům a usnesením, vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.

Nejvyšší soud opakovaně judikoval, že „v případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z nich charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat samostatně, a to bez ohledu na to, že tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem. Přípustnost dovolání proti rozhodnutí o částce, která představuje vyčíslení více samostatných nároků a o níž odvolací soud rozhodl jedním výrokem, se zkoumá ve vztahu ke každému z nároků samostatně“ (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. července 2013, sp. zn. I. ÚS 2496/2011; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz a rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz).

Posouzení, zda se jedná o samostatný nárok či nikoliv, vychází z toho, zda jsou skutečnosti rozhodné pro posouzení opodstatněnosti dílčích nároků rozdílné, třebaže se odvíjejí od téže události (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2009, sp. zn. 25 Cdo 2643/2007). Tento závěr byl z ústavněprávního hlediska aprobován usnesením Ústavního soudu ze dne 11. února 2010, sp. zn. III. ÚS 2867/09, v němž - vycházeje z judikatury Nejvyššího soudu a doktríny - Ústavní soud uvedl, že „[r]ozhodná samostatnost nároků není tudíž identifikována s podřaditelností určitému vylíčení skutkových okolností, byť jsou s ním jinak rovněž spjaty, nýbrž s právní způsobilostí jejich samostatného uplatnění v soudním řízení (srov. kupříkladu jednotlivé nároky na náhradu škody na zdraví podle § 444 a násl. obč. zák., pakliže vycházejí z téhož skutku).“

Soudní praxe je jednotná v závěru, podle něhož přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu s více samostatnými nároky s odlišným skutkovým základem je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým nárokům samostatně bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (z judikatury Nejvyššího soudu srov. například usnesení ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2000, pod číslem 9, usnesení ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 29 Odo 1373/2004, usnesení ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1097/2004, rozsudek ze dne 4. 6. 2008, sp. zn. 25 Cdo 3117/2006, 25 Cdo 2432/2008, uveřejněný pod číslem 66/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3816/2011, které jsou veřejnosti dostupné - stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu - na jeho webových stránkách, a z judikatury Ústavního soudu usnesení ze dne 10. 4. 2008, sp. zn. III. ÚS 307/05, in www.usoud.cz). Tyto závěry jsou použitelné i po změně formulace ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. provedené s účinností od 30. 9. 2017 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1791/2018, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1465/2018).

Právě o takovou situaci jde i v projednávané věci. Žalovaná podala dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, v němž tento soud uložil žalované povinnosti zaplatit žalobkyni částku 67 870,50 Kč spolu s úroky z prodlení. Ačkoliv o předmětné částce bylo rozhodnuto jedním výrokem, je zřejmé, že se tato částka (bez přihlédnutí k úroku z prodlení, jenž je příslušenstvím pohledávky) skládá z několika samostatných nároků majících odlišný skutkový základ, tj. skutečnosti rozhodné pro posouzení opodstatněnosti těchto dílčích nároků jsou rozdílné, i když se odvíjejí od téže události. Mezi žalovanou a žalobkyní byly uzavřeny 3 smlouvy o dílo, z nichž žalobkyně dovozuje svůj nárok na zaplacení částky 1 842 Kč, 15 194,50 Kč a 48 414 Kč, a jedna nájemní smlouva, z níž žalobkyně dovozuje svůj nárok na zaplacení částky 2 420 Kč.

Ve světle výše citované judikatury Nejvyššího soudu je tedy třeba posuzovat uvedené nároky z hlediska přípustnosti dovolání zvlášť, neboť se jedná o samostatné nároky. Žádný z žalobkyní uplatněných nároků se samostatným skutkovým základem nepřevyšuje částku 50 000 Kč, jde tedy o bagatelní nároky, u kterých dovolání podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není přípustné, přičemž se současně nejedná o nárok ze spotřebitelské smlouvy ani z pracovněprávního vztahu.

Na tomto závěru nemůže nic změnit ani nesprávné poučení odvolacího soudu o možnosti podat dovolání, neboť nesprávné poučení odvolacího soudu, že dovolání je přípustné, přípustnost dovolání nezakládá. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu pouze tehdy, pokud to zákon připouští. Není-li možnost podat dovolání v zákoně stanovena, pak jde vždy - bez zřetele k tomu, jakého poučení se účastníkům řízení ze strany soudu dostalo - o dovolání nepřípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 29 Odo 425/2002, uveřejněné pod číslem 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalované pro nepřípustnost podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neodůvodňuje.

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 11. 3. 2020

JUDr. Zdeněk Des

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru