Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

23 Cdo 2003/2017Usnesení NS ze dne 23.05.2017

HeslaPřípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2017:23.CDO.2003.2017.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

Podána ústavní stížnost

I. ÚS 2919/17 ze dne 17.10.2017 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Tomáš Lichovník


přidejte vlastní popisek

23 Cdo 2003/2017

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Moniky Vackové, ve věci žalobce J. J., se sídlem v Praze 9, U Harfy 272/6, identifikační číslo osoby 71533095, zastoupeného Mgr. Jindřichem Lvem, advokátem se sídlem v Praze 10, Murmanská 1475/4, proti žalované Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, se sídlem v Praze 8, Pobřežní 665/21, identifikační číslo osoby 47116617, zastoupené Mgr. Petrem Kuchařem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 404/30, o zaplacení 99 782 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 11 C 242/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2016, č. j. 53 Co 278/2016-82, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)

Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 28. 4. 2016, č. j. 11 C 242/2014-53, žalobu na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 99 782 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným zamítl (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).

K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).

Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně proti jeho výroku I. a II., podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, uplatňujíc důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

K dovolání žalobce se žalovaná dle obsahu spisu nevyjádřila.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Dovolání není přípustné.

Žalobce ve svém dovolání předkládá dovolacímu soudu otázku „zda náleží pojištěnému pojistné plnění z havarijního pojištění ve výši účelných nákladů na opravu vozidla bez ohledu na to, zda pojištěný reálně tyto náklady na opravu vozidla vynaložil v případě, že byla likvidace provedena formou „rozpočtu“, přestože pojistné podmínky tento způsob likvidace explicitně neupravují“.

Dovolatel přitom nesouhlas s právním posouzením odvolacího soudu zakládá na jiném skutkovém zjištění, než ze kterého vyšel odvolací soud. Dovolatel uváděnou právní otázkou konstruuje vlastní skutková zjištění, přičemž přehlíží, že určující pro rozhodnutí odvolacího soudu bylo, že žalobce neprokázal takové smluvní ujednání stran, podle něhož by bylo povinností žalované likvidovat spornou pojistnou událost formou konkrétně určeného rozpočtu. Soudy naopak vyšly ze zjištění, že povinnost pojistitele plnit vzniká až prokázáním reálně a účelně vynaložených nákladů na opravu vozidla.

Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka dovolatele, že „výklad odvolacího soudu, že povinnost plnit pojistné plnění vzniká až teprve poté, kdy pojištěný reálně takový náklad vynaložil, není správný, neboť zmíněný článek Pojistných podmínek vykládá izolovaně bez ohledu na jeho systematické zařazení v rámci Pojistných podmínek a také bez ohledu na smysl a účel uzavřené Pojistné smlouvy“. V této souvislosti dovolatel odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1205/2012. Závěr odvolacího soudu o výkladu článku XIX odst. 4 Pojistných podmínek, jež se ztotožnil se skutkovými i právními závěru soudu prvního stupně, že povinnost plnit vzniká až prokázáním reálně a účelně vynaložených nákladů na opravu vozidla, přitom není v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu k výkladovým pravidlům podle § 35 odst. 2 obč. zák. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, uveřejněný v Právních rozhledech č. 7/1999, nebo jeho rozsudek ze dne 4. 5. 2004, sp. zn. 22 Cdo 636/2004. Navíc dovolatelem citované rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1205/2012, na řešenou věc nedopadá. V tomto rozhodnutí se Nejvyšší soud zabýval otázkou výkladu ohledně rozsahu a výše pojistného plnění, včetně výkladu o tom, co je třeba považovat za přiměřené náklady na opravu poškozeného vozidla.

Námitka dovolatele, že „nemůže obstát ani právní závěr odvolacího soudu, že dohoda o plnění ,rozpočtem‘ nebyla platná pro neurčitost, neboť obsah pojmu likvidace ,rozpočtem‘ byl oběma stranám znám“, přípustnost dovolání založit nemůže, neboť na takovém závěru rozhodnutí odvolacího soudu založeno není. Dovolatel přehlíží, že určující pro závěr odvolacího soudu bylo, že žalobce své tvrzení o existenci smluvního ujednání o určení pojistného plnění tzv. rozpočtem vůbec neprokázal. Obdobně tak dovolatelovo tvrzení o tom, že je třeba při výkladu smluvního ujednání přihlédnout rovněž k tomu, že žalobce je ve vztahu k žalované slabší stranou, nezakládá přípustnost dovolání, neboť stejně jako u předchozí námitky, dovolatel přehlíží, že určující pro závěr odvolacího soudu bylo, že žalobce své tvrzení o existenci smluvního ujednání o určení pojistného plnění rozpočtem neprokázal.

Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 23. května 2017

JUDr. Pavel Horák, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru