Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

23 Cdo 2001/2011Rozsudek NS ze dne 26.06.2013

HeslaZávazkové vztahy obchodní
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2013:23.CDO.2001.2011.1
Dotčené předpisy

§ 9 odst. 4 předpisu č. 477/2001 Sb.


přidejte vlastní popisek

23 Cdo 2001/2011

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobkyně Linde Gas a.s., se sídlem v Praze 9, U Technoplynu 1324, PSČ 198 00, IČO 00011754, zastoupené JUDr. Pavlem Svobodou, advokátem, se sídlem v Praze 4, Na Zámecké 7, PSČ 140 00, proti žalované PEPSICO CZ s.r.o. (dříve GENERAL BOTTLERS CR s.r.o.), se sídlem v Praze 9, Kolbenova 50, IČO 48587354, zastoupené JUDr. Mgr. Petrem Markem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Americká 17, PSČ 120 00, o zaplacení částky 1 267 505,07 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 36 Cm 102/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. listopadu 2010, č. j. 12 Cmo 234/2010-154, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. listopadu 2010, č. j. 12 Cmo 234/2010-154, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. dubna 2010, č. j. 36 Cm 102/2008-133, ve výrocích pod body II a III se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. dubna 2010, č. j. 36 Cm 102/2008-133, zastavil řízení co do částky 200 505,07 Kč (výrok pod bodem I), zamítl žalobu o zaplacení částky 1 067 000 Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem III).

Žalobkyně se žalobou domáhala úhrady ceny technických plynů, které žalované dodala více dodávkami uskutečněnými v období od 15. listopadu 2006 do 30. července 2007.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 1. února 2001 smlouvu č. 11804890/01/1/K, na jejímž základě žalobkyně dodávala žalované technické plyny v ocelových tlakových lahvích. V řízení nebyl sporný obsah smlouvy, stanovící závazky žalobkyně k dodávce stanoveného objemu technických plynů na základě objednávek žalované způsobem sjednaným smlouvou. Tlakové lahve na technické plyny zůstávaly ve vlastnictví žalobkyně a jejich vracení se řídilo další smlouvou uzavřenou účastníky taktéž dne 1. února 2001 pod č. 11901580/01/97/TP; její nedílnou součástí byly Všeobecné obchodní podmínky pro dodávky kapalných plynů, plynů v lahvích, paletách, pevných svazcích a trailerech. Touto smlouvou se žalovaná zavázala platit žalobkyni za každou odebranou lahev s technickým plynem částku 2 200 Kč jako „vratnou kauci“, žalobkyně se podle článku IV smlouvy zavázala jednou za šest měsíců vyhodnotit skutečný počet vratných lahví u žalované a v případě zjištění, že se tento počet snížil, příslušnou kauci žalované vrátit, v případě zvýšení počtu těchto lahví byl sjednán závazek žalované kauci doplatit.

Dne 20. června 2006 účastníci uzavřeli další dohodu, v níž se žalobkyně zavázala odebrat od žalované do 30. září 2006 „lahve na CO2 potravinářský označené jako lahve Linde“ v počtu 2 260 kusů a zaplatit za každou převzatou lahev částku 1 500 Kč. Žalovaná dne 9. ledna 2007 předala žalobkyni dalších 351 kusů ocelových lahví, dne 11. ledna 2007 vyúčtovala žalobkyni za tyto lahve vratnou zálohu ve výši 772 000 Kč a dopisem z téhož data tuto svoji pohledávku započetla oproti pohledávkám žalobkyně vyplývajícím ze tří faktur za dodávku technických plynů, jejichž úhrada je předmětem tohoto řízení. Žalovaná dále předala žalobkyni dne 9. srpna 2007 134 kusů ocelových lahví na technické plyny, v návaznosti na to žalovaná vyúčtovala žalobkyni fakturou z 31. srpna 2007 částku 294 800 Kč jako vratnou zálohu za tyto lahve a dopisem ze stejného data započetla uvedenou pohledávku oproti další faktuře žalobkyně za dodávku technických plynů, jejíž úhrada je rovněž předmětem tohoto řízení.

Soud prvního stupně posuzoval, zda žalobkyně jako prodávající a vlastník předmětných ocelových lahví byla povinna prázdné lahve od žalované ve smyslu zákona č. 477/2001 Sb., o obalech („dále jen zákon o obalech“), a podle příslušných smluvních ujednání od žalované vykupovat. Vyšel z § 2 písm. a) zákona o obalech, podle něhož se pro účely tohoto zákona rozumí obalem výrobek zhotovený z materiálu jakékoliv povahy a určený k pojmutí, ochraně, manipulaci, dodávce, popřípadě prezentaci výrobku nebo výrobků určených spotřebiteli nebo jinému konečnému uživateli. Vratným obalem se pak podle písm. h) téhož ustanovení rozumí obal, pro který existuje zvláště pro něj vytvořený způsob vracení použitého obalu osobě, která jej uvedla do oběhu. Konečným uživatelem je podle písm. j) citovaného ustanovení podnikající fyzická nebo právnická osoba, která nakupuje obaly nebo balené výrobky pro svoji podnikatelskou činnost a neuvádí je dále do oběhu, spotřebitelem je ve smyslu § 52 odst. 3 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) osoba, která není podnikatelem. Podle soudu prvního stupně je nepochybné, že lahev na technické plyny je obalem podle § 2 písm. a) zákona o obalech, a tento závěr je podpořen i stanoviskem Ministerstva životního prostředí ze dne 7. června 2005, podle něhož je tlaková lahev obalem, neboť slouží a je určena k pojmutí, ochraně, manipulaci, dodávce, popřípadě prezentaci plynu, který je určen k prodeji spotřebiteli nebo jinému konečnému uživateli. Z uvedeného vyplývá, že předmětné tlakové lahve jsou vratným zálohovaným obalem ve smyslu § 9 zákona o obalech, neboť žalobkyně vázala k předmětným tlakovým lahvím, které používala pro prodej CO2, zálohu, kterou po zpětném odebrání lahví vracela. S poukazem na § 9 odst. 4 zákona o obalech, podle něhož je osoba, která uvádí na trh nebo do oběhu výrobky ve vratných zálohovaných obalech, povinna vykupovat tyto vratné zálohované obaly bez omezení množství a bez vázání tohoto výkupu na nákup zboží, dospěl soud prvního stupně k závěru, že podle tohoto ustanovení svědčila žalobkyni jako prodávající povinnost k výkupu prázdných lahví od žalované, a to počínaje účinností zákona o obalech, tedy dnem 1. ledna 2002. Tato zákonná povinnost přitom nemohla být vyloučena dohodou uzavřenou účastníky řízení. Z § 51 odst. 1 a 3 a z § 56 zákona o obalech lze dovodit povinnost žalobkyně odebrat ode dne účinnosti zákona obaly, které uvedla do oběhu i před účinností tohoto zákona, pokud byly vyrobeny po jeho účinnosti. Soud prvního stupně uzavřel, že pohledávka žalobkyně zanikla započtením proti pohledávce žalované na vrácení záloh za vrácené tlakové ocelové lahve na CO2.

K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 25. listopadu 2010, č. j. 12 Cmo 234/2010-154, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu, tj. v zamítavém výroku ve věci samé a ve výroku o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).

Odvolací soud zopakoval dokazování smlouvou účastníků ze dne 1. června 2001, č. 11901580/01/97/TP. Kromě zjištění učiněných soudem prvního stupně z této smlouvy zjistil, že podle článku XII vstupuje smlouva v platnost dnem podpisu oběma stranami, přičemž se uzavírá na dobu 2 let s účinností od 1. ledna 1997 a pravidelně se prodlužuje vždy o další rok, pokud nebyla nejméně 6 měsíců před jejím skončením vypovězena. V článku IV je stanovena výše vratné kauce za lahev bez ohledu na její velikost s časovým údajem od 1. ledna 1997.

Odvolací soud za stěžejní považoval otázku, zda v důsledku jednostranného započtení žalovanou tvrzené pohledávky ve výši 772 200 Kč z faktury č. 9001 ze dne 11. ledna 2007 (odvolací soud uvedl nesprávně ze dne 22. ledna 2007) proti pohledávkám žalobkyně z faktur č. 4002350498, č. 400248525 a č. 40025397480 zanikly uvedené pohledávky žalobkyně z těchto faktur a zda jednostranným započtením pohledávky žalované z faktury č. 9002 ze dne 31. srpna 2007 proti pohledávce žalobkyně z faktury č. 4004344028 vystavené žalobkyní na částku 394 619,14 Kč zanikla pohledávka do výše 294 800 Kč.

Odvolací soud vyšel při posuzování účinnosti dvou zápočtů žalované stejně jako soud prvního stupně jednak ze smluv uzavřených účastníky, jednak ze zákonné úpravy dané zákonem o obalech, který nabyl účinnosti 1. ledna 2002 a vztahuje se na nakládání se všemi obaly, které jsou v České republice uváděny na trh nebo do oběhu. Na právní vztah mezi účastníky tedy podle odvolacího soudu dopadá.

S právními závěry soudu prvního stupně se odvolací soud v podstatě ztotožnil. I on hodnotil ocelovou lahev na stlačený plyn jako obal ve smyslu § 2 písm. a) zákona o obalech a navíc jako vratný zálohovaný obal ve smyslu § 9 zákona o obalech. I když citovaný zákon předpokládal, že výše zálohy na vratné obaly bude dodatečně stanovena prováděcím předpisem, který vydán nebyl, lze v tomto směru vycházet ze smluvní úpravy, resp. z faktického postupu při dodávkách. Dohoda účastníků z 20. června 2006, která již byla uzavřena za účinnosti zákona o obalech, upravující vrácení jen určitého množství lahví a ještě v časově omezeném rozsahu, byla podle odvolacího soudu v rozporu s § 9 odst. 4 zákona o obalech, v němž je stanovena povinnost k výkupu vratných zálohovaných obalů bez omezení množství a bez vázání tohoto výkupu na nákup zboží. Osoba, která uvádí na trh nebo do oběhu výrobky ve vratných zálohovaných obalech jinak než prodejem spotřebiteli, je povinna informovat osoby, které uvádějí výrobky v těchto obalech na trh, nebo je uvádějí do oběhu prodejem spotřebiteli, o připravované změně druhu vratného zálohovaného obalu nebo o ukončení výkupu vratného zálohovaného obalu nejméně 6 měsíců před provedením této změny nebo před ukončením výkupu; po tuto dobu nesmí být výkup těchto vratných zálohovaných obalů zastaven. Odvolací soud dále vyšel z § 9 odst. 7 zákona o obalech, podle něhož platí, že oznámí-li osoba, která uvedla na trh nebo do oběhu vratné zálohované obaly, že přestává používat dosud zálohovaný obal, je povinna tento vratný zálohovaný obal odebírat zpět za podmínek platných pro dosud zálohovaný obal po dobu nejméně 1 roku od posledního uvedení tohoto obalu na trh nebo do oběhu. Je tedy zřejmé, že dohoda ze dne 20. června 2006 stanovící změnu pro výkup obalů jak co částky, tak časovým omezením, je s tímto ustanovením v rozporu. Pro zpětný odběr obalů tak musely dle citovaného ustanovení platit nejméně po dobu jednoho roku od posledního uvedení obalu na trh nebo od oběhu dřívější podmínky, v daném případě stanovené smlouvou účastníků z roku 2001.

Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že jelikož bylo v řízení prokázáno, že faktury č. 9001 a č. 9002 byly žalobkyni doručeny a samotný úkon započtení není mezi účastníky sporný, přičemž vrácení ocelových lahví bylo prokázáno, došlo na základě jednostranných zápočtů provedených žalovanou týkajících se jejích dvou specifikovaných pohledávek proti specifikovaným pohledávkám žalobkyně ve smyslu § 580 obč. zák. k zániku pohledávek v okamžiku, kdy se setkaly. Žalobou uplatněná pohledávka tak zanikla ještě před zahájením řízení.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním. Přípustnost dovolání založila na § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), přičemž vytyčila dvě otázky zásadního právního významu napadeného rozhodnutí:

- zda tlaková lahev na technické plyny je obalem ve smyslu § 2 písm. a) zákona o obalech;

- zda je v případě kladné odpovědi na výše uvedenou otázku možno u zálohovaného obalu ukončovat výkup obalů dohodou a dohodou měnit výši kauce.

Dovolatelka namítla, že na obchodní vztah mezi žalobkyní a žalovanou ve vztahu k lahvím na technické plyny není možné vztahovat zákon č. 477/2001 Sb., o obalech, neboť tento nabyl účinnosti 1. ledna 2002, přičemž smluvní vztah, na základě kterého byly žalobkyní žalované poskytnuty lahve, byl založen mnoho let před účinností zákona, o čemž svědčí i smlouva z 1. února 2001, která na pronajaté lahve zavádí systém tzv. kauce. Ocelová lahev na technický plyn není podle názoru žalobkyně obalem i z toho důvodu, že je opatřena individuálními znaky, např. číslem a odběratel by měl vrátit vždy tu konkrétní lahev, kterou od žalobkyně převzal.

Kovové tlakové nádoby, do kterých jsou plněny, a ve kterých jsou distribuovány technické, medicinální a další plyny, navíc nejsou obalem ve smyslu § 2 písm. a) zákona o obalech. Pro nakládání s těmito nádobami platí podle názoru žalované zákon č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky a o změně a doplnění některých zákonů. O tom svědčí i rozhodnutí Ministerstva průmyslu a obchodu ze dne 23. října 2002, č. j. 32505/02/6110, které dovolatelka přiložila k dovolání. V něm je stanoveno, že kovové tlakové nádoby, do kterých jsou plněny a ve kterých jsou distribuovány technické, medicinální a další plyny, nejsou obalem ve smyslu § 2 písm. a) zákona o obalech. Dovolatelka poukázala na to, že uvedené rozhodnutí má vyšší právní sílu než stanovisko Ministerstva životního prostředí, z něhož soudy obou stupňů vycházely.

Zákon o obalech se na vztah posuzovaný v tomto řízení nemůže podle názoru dovolatelky vztahovat i z dalšího důvodu, a to pro nenaplnění § 2 zákona o obalech, podle něhož se o obal jedná tehdy, pokud je výrobek v něm obsažený určen spotřebiteli nebo jinému konečnému uživateli. V posuzované věci však žalovaná není ani jiným konečným uživatelem a tím méně spotřebitelem ve smyslu tohoto ustanovení. Kysličník uhličitý není produktem určeným spotřebiteli a žalovaná nevystupovala ve vztahu s žalobkyní jako jiný konečný uživatel, neboť z provedeného dokazování vyplynulo, že žalovaná od žalobkyně zakoupený CO2 v lahvích uváděla do dalšího oběhu. Systém kaucí byl založen pouze mezi žalobkyní a žalovanou smlouvou z 1. února 2001, a to ve vztahu k určitému počtu lahví a žalobkyní nebyl tento systém běžně uplatněn vůči dalším osobám. Jestliže žalovaná založila ve svých obchodních vztazích s třetími osobami systém zálohovaných „obalů“, pak tato skutečnost nemůže automaticky zakládat, že žalovaná bude přenášet tento jí založený systém zpětně i na vztah k žalobkyni.

Dovolatelka dále poukázala na okolnost, že dohoda o založení systému vratných kaucí byla ukončena dohodou z 20. června 2006, kterou byla ukončena smlouva o dodávkách technických plynů z 1. února 2001, o kterou žalovaná opírá systém založení vratných kaucí. V této dohodě o ukončení účastníci mj. prohlásili, že vůči sobě z této smlouvy nemají žádné závazky ani pohledávky. To je nutno vykládat tak, že neexistují ani pohledávky za „kauce“ za lahve. Současně téhož dne uzavřely strany i smlouvu, která řeší celkové vyrovnání lahví mezi stranami, a to i lahví, které se dostaly do držení žalované jiným způsobem než od žalobkyně, přičemž za shromáždění a předání těchto lahví byla sjednána provize ve výši 1 500 Kč pro omezený počet lahví do 30. září 2006. V době údajného zápočtu tudíž nebyla stanovena „kauce“ žádná. Smlouvu z 20. června 2006 měl soud podle dovolatelky považovat za oznámení o ukončení výkupu lahví v šestiměsíční lhůtě ve smyslu § 9 odst. 6 zákona o obalech, tato lhůta skončila dříve, než žalovaná provedla a doručila předmětné zápočty. Žalobkyně tedy již nebyla povinna údajně vratné lahve vykupovat. Pohledávky žalované za údajné zálohy na vratné obaly, které započetla oproti fakturám žalobkyně, tedy platně nevznikly, neexistují a k započtení nedošlo.

Požadavek žalované na vrácení kaucí považuje žalobkyně i za rozporný se zásadami poctivého obchodního styku, a to ze dvou důvodů. Za prvé není zřejmé, jakým způsobem žalovaná získala od třetích osob vyšší počet lahví z majetku žalobkyně a zda se jednalo o způsob legální, za druhé žalovaná se vrácení kaucí domáhá po podpisu dvou dokumentů z 20. června 2006, čímž jedná v rozporu se zásadou závaznosti smluv.

Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7 článku II části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas oprávněnou osobou a obsahuje stanovené náležitosti, nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.

Podle ustanovení § 236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně, přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, neboť odvolací soud nepřihlédl k přechodnému ustanovení § 51 odst. 3 zákona č. 477/2001 Sb., o obalech a o změně některých zákonů (zákon o obalech), neučinil v tomto směru potřebná skutková zjištění a jeho posouzení je v důsledku toho neúplné, a tudíž nesprávné.

Z uvedeného pak vyplývá, že dovolání je i důvodné.

Dovolatelka namítá, že se zákon č. 477/2001 Sb., o obalech, na vztah účastníků nevztahuje. Odvolací soud dovodil, že se zákon o obal na vztah účastníků aplikuje, neboť nabyl účinnosti dne 1. ledna 2002.

Podle § 56 zákona o obalech nabývá tento zákon účinnosti dne 1. ledna 2002.

Podle § 51 odst. 3 zákona o obalech požadavky na uvádění na trh nebo do oběhu obalů vyrobených přede dnem účinnosti tohoto zákona se posuzují podle dosavadních právních předpisů.

Při posuzování otázky, zda se v daném případě aplikuje zákon o obalech, je tedy rozhodující, zda jsou posuzovány požadavky na uvádění na trh nebo do oběhu obalů vyrobených před účinností tohoto zákona, tj. před 1. lednem 2002, či po tomto datu. Odvolací soud však věc z tohoto hlediska neposuzoval a neučinil v tomto směru ani potřebná skutková zjištění. Jeho právní posouzení věci je tudíž neúplné a v důsledku toho i nesprávné.

Nejvyšší soud považuje nicméně za potřebné vyjádřit se i k dalším námitkám dovolatelky.

Nejvyšší soud se ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že ocelová lahev na stlačený plyn je vratným obalem ve smyslu § 2 písm. a) zákona o obalech. Při rozhodování o tom, zda tlaková lahev je či není obalem, je třeba vycházet ze stanoviska Ministerstva životního prostředí. Dle § 32 písm. m) zákona o obalech (ve znění účinném od 3. března 2004) stanoví Ministerstvo životního prostřední po projednání s Ministerstvem průmyslu a obchodu a s Ministerstvem zemědělství v pochybnostech, zda určitý typ výrobku je nebo není obalem. Stanoviskem ze dne 7. února 2005, č. j. OODP/839/05, stanovilo Ministerstvo životního prostředí, že tlaková lahev vyrobená z jakéhokoli materiálu, určená k pojmutí, ochraně, manipulaci, dodávce či prezentaci výrobku nebo výrobků určených k prodeji spotřebiteli nebo jinému konečnému uživateli, je obalem ve smyslu § 2 písm. a) zákona o obalech, pokud je naplněna nebo je uzavřena nebo se stane součástí prodejní jednotky nebo skupiny prodejních jednotek nebo usnadní manipulaci s nimi.

K námitce dovolatelky, že podle rozhodnutí Ministerstva průmyslu a obchodu ze dne 23. října 2002, č. j. 32505/02/6110, nejde o obal ve smyslu zákona o obalech, nelze přihlédnout, neboť jde o nepřípustně uplatněnou novou skutečnost v dovolacím řízení. I kdyby však tato námitka byla uplatněna včas, nebyla by opodstatněná. Podle § 33 a § 47 zákona o obalech ve znění účinném do 2. března 2004, v pochybnostech o tom, zda výrobek je, nebo není obalem, rozhodovalo Ministerstvo průmyslu a obchodu po projednání s Ministerstvem životního prostředí a Ministerstvem zemědělství. Novelou provedenou zákonem č. 94/2004 Sb. s účinností od 3. března 2004 byl zákon o obalech změněn mj. tak, že tato kompetence přešla na Ministerstvo životního prostředí. Podle § 32 písm. m) novelizovaného zákona o obalech Ministerstvo životního prostředí stanoví po projednání s Ministerstvem průmyslu a obchodu a s Ministerstvem zemědělství v pochybnostech, zda určitý typ výrobku je nebo není obalem. Ministerstvo životního prostředí Stanoviskem ze dne 7. února 2005, č. j. OODP/839/05, stanovilo, že tlaková lahev vyrobená z jakéhokoli materiálu, určená k pojmutí, ochraně, manipulaci, dodávce či prezentaci výrobku nebo výrobků určených k prodeji spotřebiteli nebo jinému konečnému uživateli, je obalem ve smyslu § 2 písm. a) zákona o obalech, pokud je naplněna nebo je uzavřena nebo se stane součástí prodejní jednotky nebo skupiny prodejních jednotek nebo usnadní manipulaci s nimi. Z tohoto stanoviska proto odvolací soud správně podle § 135 odst. 2 o. s. ř. vyšel.

Dále je nutné posoudit, zda je zákon o obalech možné použít v případě, kdy smlouva mezi žalobkyní a žalovanou byla uzavřena před účinností tohoto zákona. Podle přechodných ustanovení zákona o obalech obsažených v § 51 jsou osoby, které uvádějí na trh nebo do oběhu obaly nebo balené výrobky, povinny plnit povinnosti uvedené v § 3, § 4 odst. 1 písm. a) a c), § 5, 10 a 14 nejpozději do 6 měsíců ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona. Podle odst. 3 téhož ustanovení se požadavky na uvádění na trh nebo do oběhu obalů vyrobených přede dnem účinnosti tohoto zákona posuzují podle dosavadních právních předpisů. Z přechodných ustanovení vyplývá, že režim vratných obalů podle zákona o obalech je třeba aplikovat na obaly vyrobené po dni účinnosti zákona o obalech, tj. po 1. lednu 2002.

Dovolatelka dále namítá, že zákon o obalech na tento případ nedopadá, jelikož žalovaná není jiným konečným uživatelem. Podle § 2 písm. j) zákona o obalech je jiným konečným uživatelem podnikající fyzická nebo právnická osoba, která nakupuje obaly nebo balené výrobky pro svoji podnikatelskou činnost a neuvádí je dále do oběhu. Pro posouzení, zda je tlaková nádoba obalem, není rozhodné, zda je v tomto konkrétním případě konečným uživatelem žalovaná, ale zda tlaková lahev slouží jako obal pro konečného uživatele či spotřebitele, ať jím je kdokoli. Skutečnost, že žalovaná je pouze součástí tzv. obalového řetězce, nehraje při tomto posouzení žádnou roli.

Dovolatelka rovněž namítá, že systém kaucí byl založen pouze mezi žalobkyní a a žalovanou smlouvou ze dne 1. února 2001 ve vztahu k určitému počtu lahví a žalobkyní nebyl tento systém běžně uplatněn vůči dalším osobám.

Podle § 2 písm. h) zákona o obalech je vratným obalem obal, pro který existuje zvláště pro něj vytvořený způsob vracení použitého obalu osobě, která jej uvedla do oběhu.

Podle § 7 odst. 1 zákona o obalech osoba, která uvádí na trh nebo do oběhu výrobky, jejichž obaly jsou opakovaně použitelné, je povinna učinit organizační, technická nebo finanční opatření odpovídající kritériím, která jsou stanovena v příloze č. 2 k tomuto zákonu a která umožňují opakované použití obalů. Náležitosti těchto opatření a způsob a postup opakovaného použití stanoví příslušná harmonizovaná česká technická norma (§ 7 odst. 2 zákona o obalech – podle znění účinného do 14. března 2006 tak stanovil prováděcí právní předpis).

Podle § 8 zákona o obalech osoba, která uvádí na trh nebo do oběhu výrobky, jejichž obaly jsou vratné, je povinna zajistit opakované použití těchto obalů podle bodu B. 1 nebo B. 2 přílohy č. 2 k tomuto zákonu nebo využití odpadů z těchto obalů podle § 12.

Podle § 9 odst. 1 zákona o obalech platí, že pokud je součástí opatření podle § 8 účtování zvláštní peněžní částky (zálohy), která je přímo vázána k vratnému obalu použitému k prodeji výrobku a jejíž vrácení po vrácení tohoto obalu je kupujícímu při prodeji výrobku zaručeno, je tento obal vratným zálohovaným obalem podle tohoto zákona.

Podle § 9 odst. 4 zákona o obalech je osoba, která uvádí na trh nebo do oběhu výrobky ve vratných zálohovaných obalech, povinna vykupovat tyto vratné zálohované obaly bez omezení množství a bez vázání tohoto výkupu na nákup zboží.

Podle § 2 písm. d) zákona o obalech se uvedením obalu na trh rozumí okamžik, kdy je obal, bez ohledu na to, zda samostatně nebo spolu s výrobkem, v České republice poprvé úplatně nebo bezúplatně předán nebo nabídnut k předání za účelem distribuce nebo používání nebo kdy jsou k němu poprvé převedena vlastnická práva; za uvedení obalu na trh se považuje též příhraniční přeprava obalu nebo baleného výrobku z jiného členského státu Evropské unie do České republiky nebo dovoz obalu nebo baleného výrobku, s výjimkou propuštění do režimu aktivního zušlechťovacího styku nebo do režimu dočasného použití v případě, že po ukončení tohoto režimu budou obaly nebo balené výrobky z České republiky vyvezeny v plném rozsahu do zahraničí.

Žalobkyni, která v předmětných tlakových lahvích dodávala žalované technický plyn, je nutné považovat za osobu, která uvádí obaly do oběhu.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že za situace, kdy podle skutkového zjištění odvolacího soudu žalobkyně uváděla do oběhu tlakové lahve, u nichž lze podle stanoviska Ministerstva životního prostředí dovodit, že po jejich naplnění, resp. uzavření jde o obaly, přičemž minimálně ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou zavedla systém, podle něhož účtovala za každou dodanou lahev zvláštní peněžní částku, jíž nazvala kaucí, nelze uzavřít, že by závěr odvolacího soudu o tom, že jde v případě těchto obalů o vratné zálohované obaly, na něž se vztahují příslušná ustanovení zákona o obalech, byl nesprávný. To ovšem platí pouze v případě, že tyto obaly byly vyrobeny po 1. lednu 2002.

Podle § 9 odst. 6 zákona o obalech osoba, která uvádí na trh nebo do oběhu výrobky ve vratných zálohovaných obalech jinak než prodejem spotřebiteli, je povinna informovat osoby, které uvádějí výrobky v těchto obalech na trh nebo je uvádějí do oběhu prodejem spotřebiteli, o připravované změně druhu vratného zálohovaného obalu nebo o ukončení výkupu vratného zálohovaného obalu nejméně 6 měsíců před provedením této změny nebo před ukončením výkupu; po tuto dobu nesmí být výkup těchto vratných zálohovaných obalů zastaven. Podle § 9 odst. 7 zákona o obalech platí, že oznámí-li osoba, která uvedla na trh nebo do oběhu vratné zálohované obaly, že přestává používat dosud zálohovaný obal, je povinna tento vratný zálohovaný obal odebírat zpět za podmínek platných pro dosud zálohovaný obal po dobu nejméně 1 roku od posledního uvedení tohoto obalu na trh nebo do oběhu.

Dovolatelka namítá, že dohodu ze dne 20. června 2006, podle níž byl „výkup obalů“ ukončen k datu 30. září 2006, lze považovat za dohodu o ukončení výkupu vratného zálohovaného obalu podle § 9 odst. 6 zákona o obalech. Takový závěr by bylo možno učinit v případě, že by žalovaná byla jediným kupujícím, vůči němuž zavedla žalobkyně systém kauce (zálohy) za dodané tlakové lahve. Pak by ovšem platilo, že žalovaná nemohla ukončit podle § 9 odst. 6 zákona o obalech výkup těchto lahví před uplynutím lhůty 6 měsíců po tomto učiněném oznámení (uzavření této smlouvy). Současně by však musela být splněna podmínka podle § 9 odst. 7 zákona o obalech, že žalobkyně je povinna tento obal odebírat zpět za podmínek dosud platných nejméně 1 rok od posledního uvedení tohoto obalu na trh nebo do oběhu. Tato podmínka by se přitom týkala jak lahví, které od ní odebrala sama žalovaná, tak těch, které žalovaná nashromáždila od dalších osob. Tuto zákonem uloženou povinnost nelze nijak smluvně limitovat, ani délkou trvání odběru vratných zálohovaných lahví, ani snížením výše vratné zálohy. Skutkové zjištění o tom, zda a kdy byly předmětné tlakové lahve naposledy uvedeny na trh nebo do oběhu, však v rozsudku odvolacího soudu rovněž chybí.

Jestliže dovolatelka dále namítá, že smlouva o dodávkách technických plynů z 1. února 2001, o kterou žalovaná opírá založení vratných kaucí, byla ukončena dohodou z 20. června 2006 k 30. červnu 2006 a v této dohodě v článku III strany výslovně prohlásily, že vůči sobě ze shora uvedené smlouvy nemají žádné závazky ani pohledávky, tedy ani pohledávky za „kauce“ za lahve, vytváří tím vlastní skutkový stav, neboť takové skutkové zjištění odvolací soud neučinil. Dovolací soud je však v případě dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. vázán zjištěným skutkovým stavem a tento zjištěný skutkový stav přezkoumávat nemůže. Jen pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že takovým prohlášením by se žalobkyně plnění povinností podle zákona o obalech zprostit nemohla.

Z výše uvedeného vyplývá, že dohoda, kterou žalobkyně a žalovaná uzavřely ohledně dalšího shromažďování omezeného množství lahví Linde v omezeném čase za cenu nižší, než bylo dohodnuto ve smlouvě ze dne 1. června 2001, je neplatná, jelikož je v rozporu s povinnostmi uloženými v § 9 zákona o obalech.

Jak ze shora uvedeného vyplývá, není rozsudek odvolacího soudu z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Nejvyšší soud jej proto podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. včetně závislých výroků o náhradě nákladů řízení zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle § 243b odst. 3 o. s. ř. v odpovídajícím rozsahu i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. června 2013

JUDr. Zdeněk Des

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru