Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

23 Cdo 1971/2013Usnesení NS ze dne 28.08.2013

HeslaPřípustnost dovolání
KategorieD EU
EcliECLI:CZ:NS:2013:23.CDO.1971.2013.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

23 Cdo 1971/2013

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobkyně METALKONT, v.o.s., se sídlem v Liberci 4, Energetiků 1, PSČ 460 04, IČO 183 81 570, zastoupené Mgr. Jiřím Malínkem, advokátem, se sídlem v Praze, Doudlebská 1699/5, PSČ 140 00, proti žalované IMK Industrie Montagen Klötze GmbH, se sídlem ve Spolkové republice Německo, Am Eichholz 4, 384 86 Klötze, zastoupené Mgr. Petrou Schinnenburgovou, advokátkou, se sídlem v Praze, V Nových domcích 343/13, PSČ 102 00, o zaplacení částky 16 290 EUR s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. 37 Cm 120/2006, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. ledna 2013, č. j. 1 Cmo 308/2012-228, takto:

Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Žalobkyně v řízení požadovala po žalované zaplacení částky 32 015 EUR na základě smlouvy o dílo č. R 99001 na výrobu ocelových palet CKV 3755 o počtu 510 ks. Žalovaná vznesla ohledně části žaloby, která se týká nároku na zaplacení částky 16 290 EUR s příslušenstvím, námitku nedostatku mezinárodní příslušnosti soudu. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 17. května 2011, č. j. 37 Cm 120/2006-186, bylo rozhodnuto o vyloučení věci v části žaloby o zaplacení částky 15 725 EUR, kde je mezinárodní příslušnost soudů nesporná, do samostatného řízení.

Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 13. srpna 2012, č. j. 37 Cm 120/2006-215, vyslovil svou příslušnost. Jeho předchozí usnesení ze dne 8. června 2001, č. j. 37 Cm 120/2006-190, zrušil odvolací soud usnesením ze dne 16. ledna 2010, č. j. 8 Cmo 352/2011-203. Odvolací soud konstatoval, že je nutné posoudit, zda bylo plněno na základě objednávky žalované, pak je věc nutné posoudit podle čl. 5 odst. 1 nařízení Rady ES č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „nařízení Brusel I“), nebo zda se jednalo o bezdůvodné obohacení (pak je věc nutné posoudit podle čl. 5 odst. 3 nařízení Brusel I). Odvolací soud dále dovodil, že je třeba postavit najisto, zda místo dodání zboží bylo v České republice nebo v SRN.

Soud prvního stupně posuzoval námitku mezinárodní příslušnosti podle nařízení Brusel I. Dospěl k závěru, že smlouva č. 99001 ze dne 4. června 2004, která obsahovala ujednání o volbě německých soudů, nebyla podepsána žalobkyní. Argumentaci žalované, že žalobkyně ji akceptovala, protože neodmítla písemně její uzavření do 24 hodin, soud prvního stupně nepřijal. Nelze tedy v tomto případě užít čl. 23 nařízení Brusel I.

Uzavřel, že dodávka 180 ks palet vyúčtovaná žalobkyní fakturou č. 4010 byla provedena na základě objednávky žalované č. 2004B001 ze dne 4. června 2004. Mezi stranami byla nesporná dohodnutá cena 90,50 EUR za kus. Zboží přebíral A. S. vždy v provozovně žalobkyně a zboží bylo před nakládkou na kamion vždy zkontrolováno. Dopravu zajišťovala a hradila žalovaná. Žalobkyně tedy splnila svou povinnost dodat zboží předáním palet dopravci v provozovně žalobkyně, kdy na místě byl za účelem kontroly, převzetí zboží a jeho naložení na kamion přítomen zástupce žalované A. S.

Soud prvního stupně proto uzavřel, že je příslušný k řešení daného sporu ve smyslu čl. 5 odst. 1 nařízení Brusel I.

K odvolání žalované Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 31. ledna 2013, č. j. 1 Cmo 308/2012-228, potvrdil usnesení soudu prvního stupně.

Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že smluvní vztah mezi účastníky byl založen objednávkou žalované č. 2004B001 ze dne 4. června 2004 a že mezi stranami byla nesporná dohodnutá cena 90,50 EUR za 1 ks. Objednávka ze dne 4. června 2004, jejíž doručení bylo mezi účastníky nesporné, obsahuje žádost na dodání palet typu 3754 v množství 180 ks za cenu 90,50 EUR za kus v termínu 12. června 2004 a palet typu 3755 v množství 350 ks za cenu 73,50 EUR za kus v termínu 11. června 2004. Ve faxu A. S. ze dne 2. června 2004 jsou uvedeny parametry provedení k typu 3754 a také výzva k objednání stejného počtu kusů typu 3755. Odvolací soud dospěl k závěru, že došlo k uzavření smlouvy na dodávku palet typu 3754 plněním (jednáním) žalobkyně (čl. 14 odst. 1 ve spojení s čl. 18 odst. 1 Úmluvy).

Odvolací soud uzavřel, že žalovanou předložený faxový přenos z 15. června 2004, na němž je zachycen pouze obsah první strany smlouvy ze dne 4. června 2004, spolu s fotokopií této smlouvy, která je podepsána pouze žalovanou a má na své poslední straně v § 11 rukou dopsanou německou soudní příslušnost, nelze považovat za důvěryhodný zdroj k závěrům, že do sféry žalobkyně byla opravdu doručena smlouva s tímto zněním prorogační doložky či že dohoda na příslušnosti německých soudů byla mezi účastníky zavedenou praxí, když předchozí smlouva ze dne 14. května 2004 zakládá příslušnost českých soudů. Odvolací soud se proto ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že smlouva o dílo č. R99001 ze dne 4. června 2004, která obsahuje prorogační doložku zakládající příslušnost německých soudů, nebyla platně uzavřena. V řízení nebylo prokázáno uzavření takové dohody o příslušnosti ani jiným způsobem ve smyslu čl. 23 nařízení Brusel I. Nadto odvolací soud podotknul, že s ohledem na uvedená data dodávek v předmětné objednávce nemohlo být logicky žalobkyní plněno na základě smlouvy č. 99001 ze dne 4. června 2004, neboť její znění mělo být žalobkyni zasláno až 15. června 2004.

Odvolací soud dovodil, že na předmětný právní vztah by dopadala ustanovení Úmluvy OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží ze dne 11. dubna 1980 (dále jako „Vídeňská úmluva“), jelikož předmětem plnění žalobkyně bylo zboží, které mělo být teprve vyrobeno nebo vyhotoveno, přičemž z tvrzení účastníků vyplývá, že žalovaná nedodávala žalobkyni žádné věci nutné pro jejich výrobu nebo zhotovení, pouze jí stanovila určité požadavky na zpracování zboží.

Dále se odvolací soud zabýval otázkou, na území kterého státu měl být závazek splněn. Odvolací soud nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně splnila svůj závazek jejich předáním dopravci ve své provozovně. V řízení bylo zjištěno, žalovaná zajistila v den dodávky nákladní automobil, že žalovaná měla povinnost vyzvednout pouze palety objednané písemně, že cena palet byla bez nákladů na dopravu, kterou si zajišťovala sama žalovaná, že žalobkyni bylo pouze oznámeno datum a čas, kdy kamion přijede k nakládce. Ze skutkových zjištění učiněných v řízení vyplývá, že žalobkyně nebyla povinna dodat své zboží do určitého místa (státu), ale měla pouze povinnost umožnit žalované ve své provozovně nakládat zboží dle ustanovení čl. 31 písm. b) Vídeňské úmluvy, neboť smluvní vztah účastníků nezahrnoval přepravu zboží.

Tím, že bylo žalované umožněno naložit objednané zboží v provozovně žalobkyně, nabyly zároveň žalovaná oprávnění skutečně se zbožím nakládat. Proto nelze na určení soudní příslušnosti aplikovat čl. 5 bod 1 písm. b) první odrážku nařízení Brusel I, ale s ohledem na znění písm. c) tohoto článku je nutné použít jeho čl. 5 bod 1 písm. a) nařízení Brusel I, v němž je příslušnost založena místem, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn. V tomto případě je tímto místem provozovna žalobkyně v J. n. N. Tím je v této věci dána příslušnost českých soudů, jakož i k rozhodování o vzájemném návrhu žalované (čl. 6 bod 3 nařízení Brusel I).

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním. Dovolání podává z důvodu, že rozhodnutí Vrchního soudu v Praze spočívá na nesprávném právním posouzení věci, jelikož se soud řádně nevypořádal s obsahem smluvního vztahu uzavřeného mezi žalobkyní a žalovanou, nezhodnotil veškeré důkazy jednotlivě a v jejich vzájemné souvislosti, nepřihlížel k tomu, co za řízení vyšlo najevo a suploval procesní povinnosti žalobkyně ohledně její povinnosti vylíčit rozhodující skutečnosti odůvodňující její nárok a označit důkazy.

Dovolatelka namítá, že mezi ní a žalobkyní byla uzavřena smlouva R99001 ze dne 4. června 2004 a tedy místně a věcně příslušné soudy k rozhodování jsou soudy na území SRN. Pokud odvolací soud dochází k závěru, že k uzavření smluvního vztahu došlo na základě objednávky č. 2004B001 ze dne 4. června 2004, tak tento závěr je právně vadný. Objednávka žalované nebyla dle čl. 14 odst. 1 Úmluvy dostatečně určitá, a to co do zboží. Žalovaná totiž pouze s ohledem na předcházející smluvní ujednání věděla, co znamená označení 3754 a tvrzení soudu, že fax A. S. obsahuje parametry provedení, je absolutně liché.

Žalovaná v řízení prokázala, že mezi žalobkyní a žalovanou probíhalo jednání předcházející zaslání smlouvy č. R99001 ze dne 4. června 2004. Pokud se týká vany 3754, tak bylo žalované A. S. dne 2. června 2004 sděleno, že s žalobkyní dohodl cenu 90,50 EUR za kus a vyzval žalovanou, aby objednala vany 3755 (350 kusů) ve 24. kalendářním týdnu a další vany s uvedením termínu tak, aby bylo možné zakoupit potřebný materiál a tento rezervovat. Dovolatelka namítá, že je zcela nerozhodné, kdy bylo písemné vyhotovení smlouvy R99001 žalobkyni doručeno, jelikož ohledně obsahu smlouvy ve věci van 3754 a 3756 si byli účastníci smluvního vztahu jednotní od 4. června 2004, pouze co do výše kupní ceny jednotlivých van shoda nebyla. Ohledně kupní ceny van 3754 došlo ke shodě dne 2. června 2004 a ohledně van 3762 dne 7. června 2004. Žalovaná prokázala, že zaslala žalobkyni návrh smlouvy dne 15. června 2004.

S ohledem na ujednání smlouvy ze dne 4. června 2004 žalovaná předala žalobkyni nákresy, dle kterých mělo být zboží vyhotoveno. Pokud by žalovaná neměla najisto postavené, že k uzavření smlouvy ohledně van č. 3754 a 3762 došlo, tak by s ohledem na ochranu svých nákresů žalobkyni žádné výkresy neposkytla. Technické parametry zboží jsou uvedeny přímo ve smlouvě ze dne 4. června 2004.

Dovolatelka dále uvádí, že v mezinárodním obchodním styku platí, že pokud příjemce návrhu smlouvy neodporuje a v souladu se zaslaným návrhem provede dodávky, tak došlo k uzavření smlouvy. Dovolávání se této obchodní zvyklosti ani není potřebné, jelikož smlouva ze dne 4. června 2004 výslovně v čl. 2 uvádí, že pokud žalobkyně žalované ve lhůtě 24 hodin po obdržení nesdělí, že se smlouvou nesouhlasí, je smlouva platně uzavřena.

Žalobkyně v řízení neprokázala nic, co by dokazovalo, že žalované bylo známo, že ačkoli žalobkyně plní na základě uzavřené smlouvy, takže vlastně plní jen tak, bez právního důvodu. V tom případě by mohlo žalobkyni vzniknout jen právo na vydání bezdůvodného obohacení, avšak tento nárok žalobkyně neuplatnila. V takovém případě by nebyl soud prvního stupně k řízení věcně a místně příslušný podle čl. 5 odst. 3 nařízení Brusel I, protože žalobkyni žádný nárok z deliktní či kvalideliktní odpovědnosti nevzniká. K rozhodování o nárocích z bezdůvodného obohacení jsou dle čl. 2 nařízení Brusel I místně a věcně příslušné soudy na území SRN.

Dovolatelka dále namítá, že napadená rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (dokazovací schopnost faxových přenosů tvrzení a dokazování skutečností rozhodných pro vznik nároku žalobkyně a to též z pohledu místní a věcné příslušnosti soudů ČR).

Současně s tím dovolatelka namítá, že si odvolací soud pro své rozhodnutí provedené důkazy upravuje tak, jak se mu právě hodí. Odvolací soud zpochybňuje, že žalovaná žalobkyni odeslala smlouvu ze dne 4. června 2004 faxem, avšak fax od A. S. hodnotí jako hodnověrný důkaz. Uvedený postoj je o to zarážející, že v řízení bylo prokázáno, že žalobkyně a žalovaná spolu komunikovali přes fax. Tedy obchodní zvyklostí byla mezi žalobkyní a žalovanou faxová komunikace. Z faxového přenosu ze dne 15. června 2004 jednoznačně vyplývá, že fax byl zaslán na faxové číslo 00420485104766, že se jednalo o celkem tři strany a že všechny strany byly příjemci doručeny. Pokud by tedy soud veškeré skutečnosti a důkazy uvedené v soudním sporu hodnotil spravedlivě, tak by musel dojít k závěru, že pokud žalobkyně plnila, tak plnila v souladu se smlouvou ze dne 4. června 2004.

Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil usnesení odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve vyjádření k dovolání souhlasí se závěry odvolacího soudu a dodává, že argumentace žalované proti postupu nadepsaného soudu je čistě účelová, a to ve snaze zdržovat průběh projednání věci.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění novely provedené zákonem č. 404/2012 Sb., účinné od 1. ledna 2013.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.), zkoumal, zda je dovolání přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Při posuzování přípustnosti dovolání nelze přihlížet k námitkám dovolatelky, které směřují k nesprávným skutkovým zjištěním soudů v předchozím řízení, k vadnému hodnocení důkazů či k vadám řízení před soudy obou stupňů.

Po přezkoumání napadeného rozhodnutí dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání není přípustné, jelikož nejsou naplněny podmínky § 237 o. s. ř. Při posuzování přípustnosti dovolání není dovolací soud oprávněn přezkoumávat skutková zjištění učiněná v řízení, je z nich povinen vycházet. Odvolací soud učinil následující skutková zjištění, jimiž je dovolací soud vázán: smlouva ze dne 4. června 2004 není podepsána oběma stranami, znění smlouvy ze dne 4. června 2004 mělo být žalobkyni zasláno až 15. června 2004, k plnění došlo na základě objednávky č. 2004B001 ze dne 4. června 2004, ve faxovém přenosu ze dne 15. června 2004 je zachycen pouze obsah první strany smlouvy ze dne 4. června 2004, na fotokopii smlouvy je na poslední straně v § 11 rukou dopsána německou soudní příslušnost, fax ze dne 2. června 2004 obsahoval parametry provedení k typu 3754 a také výzvu k objednání stejného počtu kusů typu 3755.

Na základě těchto učiněných skutkových zjištění nelze dospět k závěru, že by se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, či že by šlo o otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, když dospěl k závěru, že mezi účastníky nebyla platně uzavřena smlouva č. R99001 ze dne 4. června 2004 a že k uzavření smlouvy došlo na základě objednávky a následného plnění.

Pokud nelze dovodit, že by závěr odvolacího soudu, že smlouva ze dne 4. června 2004 nebyla uzavřena, není nesprávný, nelze za nesprávný považovat ani jeho závěr, že v řízení nebyla uzavřena prorogační doložka směřující na německé soudy.

S ohledem na výše uvedený závěr o vzniku smlouvy mezi účastníky na základě objednávky a následného plnění je nadbytečné zabývat se námitkami žalované směřujícími k možnému posouzení věci jako nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Dovolatelka ve svém podání nenamítá žádnou další právní otázku, na jejímž nesprávném posouzení by mohl Nejvyšší soud založit přípustnost podaného dovolání. Z toho důvodu dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání není přípustné.

Vzhledem k tomu, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 28. srpna 2013

JUDr. Zdeněk Des

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru