Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

23 Cdo 1940/2020Usnesení NS ze dne 24.09.2020

HeslaPřípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.1940.2020.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

23 Cdo 1940/2020-248

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně AWOCADO s. r. o., se sídlem v Hradci Králové, Collinova 421, identifikační číslo osoby 28989121, zastoupené JUDr. Janem Malým, advokátem se sídlem v Praze, Sokolovská 5/49, proti žalované KVETA MARKET s. r. o., se sídlem v Městci Králové, Přemysla Otakara II. 997, identifikační číslo osoby 24762032, zastoupené JUDr. Bedřiškou Kubelkovou, advokátkou se sídlem v Městci Králové, Náměstí Republiky 213, o zaplacení 170.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 14 C 106/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. 11. 2019, č. j. 19 Co 360/2017-221, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 8.200 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám její zástupkyně.

Odůvodnění:

(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)

Okresní soud v Nymburce rozsudkem ze dne 20. 6. 2017, č. j. 14 C 106/2017-73, zamítl žalobu na zaplacení 170.000 Kč s příslušenstvím ve výroku specifikovaným (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 21. 11. 2019, č. j. 19 Co 360/2017-221, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

Krajský soud v Praze takto rozhodl poté, co jeho předchozí rozsudek ze dne 8. 3. 2018, č. j. 19 Co 360/2017-176, ve znění opravného usnesení ze dne 14. 5. 2018, č. j. 19 Co 360/2017-185, byl zrušen k dovolání žalobkyně rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2019, č. j. 23 Cdo 3359/2018-200.

Proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 21. 11. 2019, č. j. 19 Co 360/2017-221, podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), když odvolací soud se ve svém rozhodnutí odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a jeho rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena. Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.

K dovolání žalobkyně se žalovaná vyjádřila tak, že navrhuje, aby bylo jako nedůvodné zamítnuto.

Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle § 10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalobkyně rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. článek II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.

Protože dovolání může být podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

Dovolání není přípustné.

Dovolatelka namítá, že se odvolací soud ve svém rozhodnutí odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neboť nezohlednil relevantní judikaturu vážící se ke lhůtě pro odstoupení „bez zbytečného odkladu“, když počátek běhu této lhůty spojil s okamžikem dodání věci, která zjevně neodpovídala sjednané, nadto bylo mezi stranami sjednáno dodání nové věci. Dovolací soud by tak dle dovolatelky měl odpovědět na otázku, zda dohoda o dodání nového plnění (nové věci) zakládá nový běh lhůty pro vytknutí vad a případné následné odstoupení od smlouvy.

Dovolatelka však přehlíží, že odvolací soud při posouzení dané věci vyšel z toho, že nebylo prokázáno, že by dohodou účastníků došlo ke změně jimi v lednu 2014 uzavřené kupní smlouvy či k uzavření další následné kupní smlouvy; nedošlo k dohodě o dodání nové věci. V rozhodnutí odvolacího soudu nebyl vysloven ani závěr, že by předmětná věc (laser) zjevně neodpovídala věci sjednané, jak tvrdí dovolatelka.

Argumentace dovolatelky je tak postavena na zpochybňování skutkového stavu a hodnocení důkazů soudy nižších stupňů a přípustnost dovolání založit nemůže, neboť námitkami, jež se týkají správnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání založit nelze, když důvodem podání dovolání může být jen nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, na němž spočívá jeho rozhodnutí (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), vycházející ze skutkového stavu, který přezkumu dovolacího soudu nepodléhá. Pouhý odlišný názor dovolatele na to, jaké skutečnosti lze mít na základě provedených důkazů za prokázané, popřípadě zda provedené důkazy stačí k prokázání relevantních skutečností, není s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) způsobilý zpochybnit zjištěný skutkový stav ani z něj vycházející právní posouzení odvolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 777/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 843/2014, ze dne 27. 7. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2912/2017, či ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4586/2017).

Jestliže tedy dovolatelka předkládá dovolacímu soudu otázku počátku běhu lhůty pro odstoupení „bez zbytečného odkladu“ v situaci, kdy byla dodána věc, která zjevně neodpovídala sjednané, a mezi stranami bylo sjednáno dodání nové věci, pomíjí, že přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá právní otázka, která je založena na vlastních skutkových závěrech dovolatelky, resp. na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu a na kritice hodnocení důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 23 Cdo 2808/2017).

Dovolatelka dále předkládá otázku, zda lze mít za to, že k předání, potažmo převzetí věci mohlo dojít i přes to, že prodávající neposkytl kupujícímu doklady prokazující technické a jiné parametry předmětu koupě umožňující zjištění, zda věc odpovídá věci sjednané smlouvou, a dále doklady umožňující řádné užívání předmětu koupě ve smyslu ust. § 2087 a § 2094 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Ve vztahu k této otázce namítá, že jí nebylo umožněno provést řádnou kontrolu a přesvědčit se o vlastnostech daného laseru, a to ani v případě první dodané věci, ani v případě náhradního plnění, a věc tak nemohla řádně užívat, když si lze jen těžko představit užívání takto složitého stroje bez patřičné dokumentace. Zároveň v dovolání uvádí, že jí byla neshoda dodaného laseru s laserem sjednaným zřejmá a požadovala po žalované dodání laseru nového.

Dovolatelka přehlíží, že pro rozhodnutí odvolacího soudu bylo určující řešení otázky, zda došlo k zániku závazkového vztahu účastníků založeného kupní smlouvou odstoupením od smlouvy žalobkyní, a to e-mailem ze dne 20. 1. 2015 a dopisem ze dne 23. 6. 2015.

Dle zjištění odvolacího soudu, v e-mailu ze dne 20. 1. 2015 žalobkyně uvedla, že odstupuje od smlouvy, pokud jí nebude předmět koupě dodán do Hradce Králové a pokud žalovaná neakceptuje cenu za dopravu a instalaci laseru ve výši 5.000 Kč bez DPH. Dle odvolacího soudu však žalovanou nestíhala povinnost dodat předmět koupě do Hradce Králové. Co se pak dopisu ze dne 23. 6. 2015 týče, žalobkyně v něm žalované sdělila, že odstupuje od smlouvy proto, že jí bylo dodáno zcela jiné plnění, když žalovanou dodaný laser nesplňoval ujednání účastníků o jeho vlastnostech, a dále proto, že žalovaná nesplnila dohodu účastníků o tom, že jí bude dodán nový laser do sídla žalobkyně, včetně potřebných dokumentů. Odvolací soud poté zopakoval, že smlouva nebyla následně změněna, žalovaná neměla povinnost žalobkyni předmět prodeje dodat a nainstaloval v sídle žalobkyně, tedy tento důvod odstoupení nebyl naplněn. K druhému důvodu odstoupení od smlouvy spočívajícímu v tvrzeném porušení smlouvy vadným plněním odvolací soud uvedl, že k převzetí předmětu prodeje došlo v červenci 2014 a vadu začala žalobkyně vytýkat až počátkem roku 2015. Dle odvolacího soudu tak žalobkyně neoznámila vadu včas a proto právo odstoupit od kupní smlouvy podle § 2106 odst. 1 písm. d) o. z. pozbyla. Odvolací soud tak uzavřel, že nebylo prokázáno, že by závazek účastníků zanikl odstoupením.

Z výše uvedeného tak vyplývá, že na otázce předložené dovolatelkou není rozhodnutí odvolacího soudu založeno, její řešení nebylo pro odvolací soud určující. Podle dikce § 237 o. s. ř. je přitom jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž Nejvyšší soud zdůraznil, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí).

Konečně Nejvyšší soud k dalším námitkám dovolatelky dodává, že odvolací soud nerozhodl v rozporu s právním názorem vysloveným v předchozím kasačním rozhodnutí dovolacího soudu, jímž bylo odvolacímu soudu uloženo se v případě, že výkladem projevu vůle bude odstraněna neurčitost právního jednání odstoupení, zabývat otázkou včasnosti odstoupení a příp. jeho důvodností.

Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 24. 9. 2020

JUDr. Pavel Horák, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru