Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

23 Cdo 1916/2020Usnesení NS ze dne 28.07.2020

HeslaPřípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.1916.2020.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

23 Cdo 1916/2020-303

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně IRSnet CZ s. r. o., se sídlem v Praze 1, Politických vězňů 934/15, identifikační číslo osoby 26732122, zastoupené JUDr. Janem Špačkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Radlická 663/28, proti žalovanému B. J., nar. XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Janem Petrákem, advokátem se sídlem v Praze 5, Václavské náměstí 828/23, o zaplacení částky 4.213.824,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 11 C 15/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2019, č. j. 17 Co 184/2019-272, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)

Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 22. 1. 2019, č. j. 11 C 15/2013-239, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 2.922.401 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (výrok I.), zamítl žalobu co do částky 1.291.423,80 Kč s příslušenstvím (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení vůči státu (výrok III. a IV.) a mezi účastníky (výrok V.).

K odvolání žalovaného odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., III., IV. a V. potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně proti prvnímu výroku, podal žalovaný (dále též „dovolatel“) dovolání, které považuje za přípustné dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), s tím, že dovoláním napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.

Žalobkyně se dle obsahu spisu k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle § 10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalovaného rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. článek II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.

Úvodem dovolací soud podotýká, že i když dovolatel v dovolání výslovně uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu napadá v prvním výroku, z obsahu dovolání je zřejmé, že zpochybňuje pouze rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé. Částí prvního výroku rozsudku odvolacího soudu potvrzující rozsudek soudu prvního stupně v nákladových výrocích se dovolací soud proto nezabýval.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.

Protože dovolání může být podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

Dovolání není přípustné.

Dovolatel namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce nepřezkoumatelnosti rozhodnutí z důvodu nedostatku odůvodnění. Dle dovolatele je rozhodnutí soudu prvního stupně nepřezkoumatelné a odvolací soud měl tedy postupovat dle § 219a písm. b) o. s. ř. a jeho rozhodnutí zrušit.

Uvedená námitka však přípustnost dovolání nezakládá, neboť dovolatel touto svou argumentací vytýká odvolacímu soudu vadu řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 23 Cdo 2075/2019). Vadou řízení (ať již skutečnou či domnělou) je Nejvyšší soud oprávněn se zabývat pouze v případě, je-li dovolání jinak přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř. Námitka vady řízení nezahrnující otázku procesního práva řešenou odvolacím soudem však požadavkům vytyčeným v ustanovení § 237 o. s. ř. neodpovídá, přípustnost dovolání tudíž založit nemůže, i kdyby se odvolací soud vytýkaných pochybení dopustil (srov. např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, či ze dne 12. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4014/2018).

Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud dodává, že dle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu odvolání - na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu dovolání - na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3005/2019). Poměřováno těmito závěry, rozhodnutí soudu prvního stupně není nepřezkoumatelné. Namítané nedostatky postupu soudu prvního stupně nebránily žalovanému v možnosti řádného uplatnění jeho procesních práv v odvolacím řízení a ani odvolacímu soudu v možnosti přezkoumat rozhodnutí soudu prvního stupně a zaujmout právní názor na věc.

Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Vzhledem k zjištění, že v projednávané věci byly dány důvody pro odmítnutí dovolání, dovolací soud se věcně nezabýval důvody, pro které byl dovolatelem navrhován odklad právní moci (srov. odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 28. 7. 2020

JUDr. Pavel Horák, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru