Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

23 Cdo 1900/2012Usnesení NS ze dne 13.11.2013

HeslaPromlčení
Přípustnost odvolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2013:23.CDO.1900.2012.1
Dotčené předpisy

§ 101 obč. zák.

§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

23 Cdo 1900/2012

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Hany Lojkáskové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobkyně AMEX Brno, s.r.o., se sídlem v Brně - Komíně, Hlavní 290/74, PSČ 624 00, IČO 47910925, zastoupené JUDr. Stanislavou Vrchotovou, advokátkou se sídlem v Brně, Vachova 1, proti žalovanému O. G., zastoupenému JUDr. Petrem Poledníkem, advokátem se sídlem v Brně, Příkop 4, o zaplacení částky 1.350.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 4 C 10612002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. ledna 2012, č. j. 37 Co 166/2010-150, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 16.940,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalovaného.

Odůvodnění:

V řízení zahájeném dne 13. února 2002 právním předchůdcem žalobkyně, JUDr. Romanem Brablecem, správcem konkursní podstaty úpadce VYTAS s.r.o., se žalobkyně domáhá na žalovaném zaplacení částky 1.350.000,- Kč s příslušenstvím. Tvrdí, že dne 12. července 1997 uzavřel úpadce se žalovaným smlouvu o koupi najaté věci, jejímž předmětem bylo dočasné užívání souboru nemovitostí (autokempinku Baldovec) v k.ú. R. a jeho následný odprodej s dobou splatnosti 8 let. Žalovaný se zavázal v období od 30. září 1997 do 31. prosince 2004 splatit celkem částku 10.500.000,- Kč s tím, že předmětné nemovitosti přejdou po skončení nájemního vztahu do jeho vlastnictví. Žalovaný dne 11. listopadu 1998 od smlouvy odstoupil a dne 21. listopadu 2001 jej správce konkurzní podstaty vyzval k zaplacení úroku za rok 1997 ve výši 450.000,- Kč, splatného do 30. září 1998, a za rok 1998 ve výši 900.000,- Kč, splatného rovněž do 30. září 1998, celkem tedy částky 1.350.000,- Kč. Žalobkyně popírá, že by se žalovaný na odstoupení od smlouvy dohodl s jednatelem úpadce Ing. V., navíc v písemném prohlášení z 3. června 1999 uvedl, že si nenárokuje žádné věci z autokempinku, ani ty, které sám zainvestoval. Podle závěrečných ustanovení smlouvy se celý závazkový vztah řídí obchodním zákoníkem, podle něhož činí promlčecí doba 4 roky. Na charakter promlčení ani na smlouvu z 12. července 1997 nemá vliv, zda byl či nebyl žalovaný v době uzavření smlouvy podnikatelem.

Žalovaný postavil svoji obranu proti žalobě na tvrzení, že se souhlasem jednatele společnosti VYTAS s.r.o., p. V., předmětné nemovitosti zhodnocoval, náklady na zhodnocení přesáhly výši nájmu, proto se s jednatelem dohodl na odstoupení od nájemní smlouvy s tím, že žádný z účastníků smlouvy nebude po druhém účastníkovi nic požadovat. Tento úkon učinil žalovaný dne 11. srpna 1998. Žalovaný se společností VYTAS s.r.o. jednal pouze jako osoba, nikoli podnikatel, neboť neměl živnostenské oprávnění. Žalovaný vznesl námitku promlčení, neboť mezi odstoupením a podáním žaloby uplynula doba delší 3 let.

Okresní soud v Blansku jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 22. listopadu 2004, č. j. 4 C 1061/2002-65, žalobu zamítl (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že společnost VYTAS s.r.o. (dále též „úpadce“) jako pronajímatel uzavřel se žalovaným jako nájemcem smlouvu, jejímž předmětem bylo dočasné užívání souboru nemovitostí v k.ú. R. za úplatu ve výši 6.000.000,- Kč a úrok při splatnosti 8 let ve výši 4.500.000,- Kč, tj. celkem za 10.500.000,- Kč, Splatnost byla dohodnuta takto: úrok za rok 1997 ve výši 450.000,- Kč do 30. září 1998, úrok za rok 1998 ve výši 900.000,- Kč do 30. září 1998, 6 splátek kupní ceny za roky 1999 – 2004 ve výši 1.000.000,- Kč vždy k 31. prosinci každého roku, dále úroky za rok 1999 - 900.000,- Kč, 2000 - 750.000,- Kč, 2001 - 600.000,- Kč, 2002 - 450.000,- Kč, 2003 - 300.000,- Kč a 2004 - 150.000,- Kč měsíčně vždy poslední den v tom kterém měsíci. Účastníci sjednali, že po řádném skončení smlouvy přejde vlastnictví k nemovitostem na nájemce po uhrazení poslední splátky vkladem do katastru nemovitostí. Ve smlouvě nebyla sjednána možnost odstoupení ze strany nájemce. Za úpadce smlouvu uzavřel svědek Ing. J. V., který popřel existenci dohody o ukončení smlouvy i o zápočtu zhodnocení provedené žalovaným na úplatu. Dne 11. listopadu 1998 učinil žalovaný úkon, který označil jako odstoupení od smlouvy o koupi najaté věci. Prohlášením ze dne 3. června 1999 žalovaný úpadci předal camping Baldovec s tím, že si nenárokuje žádné věci movité ani nemovité, zásoby zboží, finanční hotovost, ani věci, které do autokempingu sám zainvestoval. Výzvou z 21. listopadu 2001, žalovanému doručenou do vlastních rukou dne 30. listopadu 2001, vyzval JUDr. Brablec, správce konkurzní podstaty úpadce VYTAS s.r.o., žalovaného k zaplacení částky 1.350.000,- Kč. Smlouvou o postoupení pohledávek z 22. srpna 2003 JUDr. Roman Brablec postoupil pohledávku vůči žalovanému ve výši 1.350.000,- Kč, která je předmětem tohoto řízení, žalobkyni.

Smlouva o koupi najaté věci je podle soudu prvního stupně jako smluvní typ upravena v ustanovení § 489 a násl. obchodního zákoníku, přičemž podstatnou náležitostí této smlouvy je uzavření nájemní smlouvy podle ustanovení § 663 a násl. občanského zákoníku, jejíž podstatnou náležitostí je úplata za užívání, tj. nájemné, které však mezi účastníky sjednáno nebylo. Strany se dohodly na zaplacení kupní ceny a úroků, jež byly sjednány s ohledem na skutečnost, že kupní cena nebyla zaplacena při předání věci. Soud prvního stupně proto účastníky uzavřenou smlouvu posoudil jako smlouvu inominátní podle ustanovení § 51 občanského zákoníku. Ve smlouvě se sice dohodli na užití obchodního zákoníku, avšak je-li předmětem převodu (i nájmu) nemovitost, je třeba podle ustálené soudní praxe smlouvu posuzovat podle občanského zákoníku, i kdyby celý právní vztah podléhal zákoníku obchodnímu, protože obchodní kupní smlouva podle ustanovení § 409 obchodního zákoníku se na prodej nemovitostí nevztahuje (srov. komentář k § 489 obch. zák. - Irena Pelikánová - ASPI, ev. č. 17695 LIT). Předmětný závazkový vztah jako celek posoudil soud prvního stupně podle občanského zákoníku a tudíž námitku promlčení vznesenou žalovaným podle jeho ustanovení § 101 a § 122, podle nichž je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. Pokud tedy byla pohledávka žalobkyně ve výši 1.350.000,- Kč splatná ke dni 30. září 1998 a žalobkyně podala žalobu dne 13. února 2002, učinila tak až po uplynutí tříleté promlčecí doby. Z důvodu promlčení tedy soud prvního stupně žalobu zamítl.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně svým prvním rozsudkem ze dne 17. července 2007, č. j. 37 Co 169/2005-82, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 1.350.000,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).

Odvolací soud vyšel z důkazů provedených soudem prvního stupně a dospěl k závěru, že mezi společností VYTAS s.r.o., zastoupené jednatelem Ing. J. V., a žalovaným byla dne 12. července 1997 platně uzavřena smlouva o koupi najaté věci. Na jejím základě pronajímatel předal nájemci k dočasnému užívání soubor nemovitostí, na kterých podle souhlasného tvrzení účastníků provozoval žalovaný autokempink. Podle článku II této smlouvy měly být nemovitosti po zaplacení poslední sjednané splátky převedeny kupní smlouvou na žalovaného za kupní cenu 6.000.000,- Kč a dohodnutý úrok za celou dobu nájmu v částce 4.500.000,- Kč (plnění v celé vyčíslené částce úroků pronajímateli náleželo, pokud by pozemky byly na žalovaného převedeny až po uplynutí 8mi let, tedy k 31. prosinci 2004; pro případ dřívějšího převodu se sjednaným způsobem jejich výše poměrně krátila). Dále bylo dohodnuto, že první splátka na smluvní cenu v částce 450.000,- Kč bude splatná ke dni 30. září 1998 a částka 900.000,- Kč k témuž datu. Právo odstoupit od smlouvy ve vyhrazených případech náleželo pouze pronajímateli.

Odvolací soud dospěl k závěru, že předmětná smlouva byla podle uzavřena podle ustanovení § 489 obchodního zákoníku, neboť volba obchodního zákoníku pro vztah účastníků vyplývá jak ze záhlaví smlouvy, tak z textu článku IX smlouvy a jedná se o platnou volbu režimu závazkového vztahu, neboť byla provedena dostatečně určitě (§ 266 obch. zák.).

Odvolací soud se neztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně, který posoudil vztah žalobkyně a žalovaného podle ustanovení § 663 občanského zákoníku proto, že žalovaný nebyl podnikatelem a předmětem nájmu byly nemovitosti. I když se smlouva o koupi najaté věci týkala dočasného užívání souboru nemovitostí, na které by byl jinak aplikován režim občanského zákoníku, je podle odvolacího soudu možno i takový vztah podřadit režimu zákoníku obchodního. Smlouvou o koupi najaté věci nebyl zároveň realizován prodej nemovitostí, který musí být jednoznačně řešen kupní smlouvou ve smyslu ustanovení § 588 občanského zákoníku, a ze smlouvy přitom vyplývá, že kupní smlouva stran převodu nemovitostí měla být uzavřena po zaplacení poslední splátky nájmu. Mezi stranami přitom nebylo sporu o tom, že žalovaný předmětné nemovitosti užíval až do ukončení smlouvy dne 11. listopadu 1998, což vzala společnost VYTAS s.r.o. přípisem jejího jednatele ze dne 17. prosince 2002 na vědomí. Odvolací soud uzavřel, že tak došlo dohodě o ukončení nájmu, takže nebylo nutno zabývat se otázkou platnosti odstoupení žalovaného od smlouvy. Nárok uplatněný žalobkyní je proto po právu, neboť žalovaný od uzavření smlouvy do 30. září 1998 nemovitosti skutečně užíval, za což žalobkyni náleží sjednaná úplata. Pokud smlouva obsahuje i jiné závazky, než které tento typ smlouvy běžně obsahuje, je nutné na ně pohlížet jako na závazky, které nejsou v rozporu s ustanovením § 269 odst. 2 obchodního zákoníku. S ohledem na čtyřletou promlčecí lhůtu stanovenou v ustanovení § 397 obchodního zákoníku se žalovaný námitkou promlčení neubránil.

K dovolání žalovaného Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 30. března 2010, č. j. 23 Cdo 5367/2007-126, rozsudek odvolacího soudu ze dne 17. července 2007, č. j. 37 Co 169/2005-82, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud odvolacímu soudu především vytkl, že jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné, jelikož není zřejmé, zda odvolací soud posuzuje nárok žalobkyně jako smluvní nárok či jako nárok ze zrušené smlouvy. Rozhodnutí je však podle dovolacího soudu založeno i na nesprávném právním posouzení věci. Odvolací soud totiž posuzoval smlouvu uzavřenou mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným podle obchodního zákoníku, když dospěl k závěru, že mezi stranami došlo k řádné dohodě ve smyslu jeho § 262 odst. 1, že jejich vztah se bude řídit obchodním zákoníkem. Za takovou dohodu však nelze považovat ujednání, že vztahy pronajímatele a nájemce se řídí příslušnými ustanoveními českého práva, především obchodním zákoníkem, zejména ustanovením § 489 a násl., už i z toho důvodu, že pokud by byla mezi stranami uzavřena nájemní smlouva spolu se smlouvou o koupi najaté věci, nemohla by se smlouva nájemní, jejímž předmětem je pronájem nemovitostí, ve smyslu ustanovení § 261 odst. 6 obchodního zákoníku řídit obchodním zákoníkem. V případě inominátní smlouvy pak nelze za řádnou dohodu považovat odkaz na ustanovení obchodního zákoníku (§ 489), jímž by se smlouva vůbec neřídila. Jelikož v řízení nebylo učiněno skutkové zjištění, že smlouva byla uzavřena mezi podnikateli, přičemž při vzniku závazkového vztahu bylo zřejmé, že se týká jejich podnikatelské činnosti, resp. nebylo učiněno ani skutkové zjištění, že žalovaný při uzavírání této smlouvy vystupoval jako podnikatel, a nebyla ani platně uzavřena smlouva o volbě obchodního zákoníku, nebylo možné vztah mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným posuzovat podle obchodního zákoníku.

Nesprávným shledal dovolací soud též názor odvolacího soudu, že účastníci uzavřeli smlouvu podle ustanovení § 489 obchodního zákoníku, tj. smlouvu o koupi najaté věci, přičemž pokud smlouva obsahuje i jiné závazky, než které tento typ smlouvy běžně obsahuje, je nutné na ně pohlížet jako na závazky, které nejsou v rozporu s ustanovením § 269 odst. 2 obchodního zákoníku. Vzhledem k dosavadním skutkovým zjištěním totiž nelze podle dovolacího soudu předmětnou smlouvu posuzovat jako smlouvu o koupi najaté věci upravenou jako smluvní typ pouze v obchodním zákoníku, jelikož vztah mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným se řídil výhradně ustanoveními zákoníku občanského. Právní závěr odvolacího soudu nemůže být podle dovolacího soudu správný, ani kdyby šlo o vztah mezi podnikateli, při jehož vzniku bylo zřejmé vzhledem ke všem okolnostem, že se týká jejich podnikatelské činnosti. Mezi stranami by totiž nemohla být uzavřena smlouva, jež by zahrnovala jednak prvky smlouvy o koupi najaté věci, jednak prvky smlouvy inominátní. Buď by muselo jít o smlouvu inominátní v plném rozsahu, nebo nemohlo dojít k platnému uzavření smlouvy o koupi najaté věci, jelikož podstatnou částí smlouvy o koupi najaté věci je ujednání o právu nájemce koupit najatou věc. Smlouva o koupi najaté věci tedy ke své platnosti vyžaduje, aby mezi stranami byla uzavřena platná nájemní smlouva, a to buď před uzavřením smlouvy o koupi najaté věci, či současně s touto smlouvou. Samotná smlouva o koupi najaté věci přitom upravuje převod vlastnictví k najaté věci, nároky při užívání této věci upravuje smlouva nájemní. V případě, že by soud dovodil, že mezi stranami byla uzavřena inominátní smlouva, musel by se zabývat její platností. Pokud by soud zjistil, že smlouva zakládala žalovanému užívací právo k místnostem určeným k provozování obchodu a služeb, nelze při posuzování platnosti smlouvy pominout ustanovení § 3 odst. 2 a 4 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění platném v době uzavření smlouvy. Ten pro případ nájmu místností určených k provozování obchodu a služeb vyžadoval předchozí souhlas obecního úřadu. To platí i v případě, že předmětem uzavřené smlouvy zakládající právo užívání nebyly výlučně nebytové prostory určené k provozování obchodu a služeb, ale i jiné nemovitosti (srov. v této souvislosti rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1584/97, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 73/2000, číslo sešitu 10/2000). Při posuzování platnosti smlouvy musí být podrobeno zkoumání i ujednání o ceně, a to jak z hlediska určitosti tohoto ujednání, tak i z hlediska souladu s ustanovení § 39 obč. zák., zejména pokud se týká ujednání o úrocích.

Nejvyšší soud shledal z výše uvedených důvodů rozsudek odvolacího soudu ze dne 17. července 2007, č. j. 37 Co 169/2005-82, z hlediska uplatněných dovolacích důvodů nesprávným, a proto jej podle ustanovení § 243b odst. 2, věty za středníkem, o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Za této situace se již dovolací soud nemusel zabývat dalšími námitkami dovolatele.

Krajský soud v Brně svým druhým rozsudkem ze dne 31. ledna 2012, č. j. 37 Co 166/2010-150, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s tím, že náklady řízení je žalobkyně povinna zaplatit žalovanému k rukám zástupce JUDr. Petra Poledníka (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).

Podle odůvodnění tohoto rozhodnutí vzhledem k tomu, že dovolací soud jasně vymezil, že smluvní vztah uzavřený mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným nelze posoudit podle obchodního zákoníku (ani podle typu smluvního ujednání ani proto, že by se účastníci platně dohodli, že se jejich právní vztah bude obchodním zákoníkem řídit), je zřejmé, že právní hodnocení provedené soudem prvního stupně je správné. Tedy, že smluvní ujednání mezi účastníky mají být posouzena podle občanského zákoníku a jde o smlouvu inominátní se zásadními prvky smlouvy kupní. V každém případě pak jde o smluvní ujednání řídící se občanským zákoníkem, na plnění závazků z něj se proto vztahuje obecná promlčecí doba v trvání 3 let podle ustanovení § 101 občanského zákoníku. Soud prvního stupně též správně dovodil, že vzhledem ke splatnosti úroků ve výši 450.000,- Kč a 900.000,- Kč uplynula promlčecí doba 31. září 2001, žaloba však byla podána po této lhůtě, konkrétně 13. února 2002. Námitka promlčení byla proto vznesena po právu, jejím důsledkem musí být zamítnutí žaloby, když nebyly tvrzeny ani prokazovány žádné důvody neplatnosti takové námitky pro rozpor s dobrými mravy. V podrobnostech, jak pokud jde o skutkové, tak i právní závěry, odkazuje odvolací soud na odůvodnění napadeného rozsudku. Z uvedených důvodů soud prvního stupně potvrdil napadený rozsudek podle ustanovení § 219 o. s. ř., když pouze k formální změně došlo u náhrady nákladů řízení, neboť v mezidobí došlo ke změně advokáta zastupujícího žalovaného, proto byla náhrada nákladů přiznána k jeho rukám.

Proti rozsudku odvolacího soudu, a to výslovně proti oběma jeho výrokům, podala dovolání žalobkyně. Odvolacímu soudu vytýká, že nebyly splněny podmínky řízení, odvolací soud dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a rozhodnutí soudů obou stupňů spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

V odůvodnění dovolání dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že otázku zásadního právního významu vyřešil v rozporu s rozhodnutím velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 11. ledna 2012, sp. zn. 31 Cdo 660/2010, kterým její právní zástupkyně argumentovala při jednání odvolacího soudu dne 24. ledna 2012. Podle dovolatelky se jedná o zásadní obrat při posuzování nájemních smluv a dohod o příslušenství z těchto smluv vyplývajících mezi podnikateli, přičemž podnikateli se myslí i subjekty, které sice nemají odpovídající živnostenské oprávnění, ale jejich činnost odpovídá charakteru podnikatelské činnosti z jejich vlastního počínání vyplývající, a jedná-li se o nájem věci (což dosud spadalo výlučně do sféry občanského zákoníku), ať již movité či nemovité, platí obecná ustanovení obchodního zákoníku daná pro závazkové vztahy, tedy včetne úroků z prodlení, o které v tomto případě jde. Žalovaný totiž provozoval autokempink původního věřitele, společnosti VYTAS, s.r.o., a nezaplatil jí dohodnuté úroky z prodlení, když splátky kupní ceny souboru movitých a nemovitých věcí tvořící areál a vybavení tohoto předmětu nájmu (s dohodnutou následnou koupí) byly odloženy na dobu za 4 roky po uzavření nájemní smlouvy, kterou těsně před vypršením této lhůty vypověděl. Úroky z prodlení byly formulovány zvlášť a měly i zvláštní režim, v částce 900.000,- Kč a 450. 000,- Kč byly splatné již před výpovědí nájemní smlouvy. Jedná se tedy·o obdobný případ řešený citovaným judikátem.

Dovolatelka namítá i vady řízení spočívající v tom, že nebyla výslovně poučena o možném obratu v rozhodování proti předchozímu rozhodnutí odvolacího soudu, nebyla jí proto dána ani možnost navrhnout další důkazy. Její právní zástupkyně argumentovala rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 21. ledna 2012, sp. zn. 31 Cdo 660/2010, s nímž se odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí nevypořádal a od něhož se odchýlil.

Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadená rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil k novému projednání, přičemž by soud zavázal právním názorem vyplývajícím ze současně deklarované judikované praxe, a aby poté soud rozhodl o nákladech řízení.

Žalovaný ve vyjádření k dovolání zastává názor, že dohoda o volbě obchodního zákoníku je neplatná a vztah mezi účastníky se řídil předpisy práva občanského (žalovaný při uzavírání smlouvy nebyl podnikatelem ani tak nevystupoval a předmět smlouvy ani nevyužíval).

Žalovaný žádá, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně jako zjevně bezdůvodné odmítl, resp. je zamítl, a žalobkyni uložil povinnost nahradit náklady dovolacího řízení včetně DPH.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) se zřetelem k bodu 7 článku II části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále jen „o. s. ř.“), vzhledem k tomu, že napadený rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen dne 31. ledna 2012, dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012.

Nejvyšší soud se po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.

Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Žalovaná napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen, a to výslovně oba jeho výroky, tj. jak věcný výrok pod bodem I, tak závislý výrok pod bodem II, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Přitom jako dovolací důvod uvádí (posuzováno podle obsahu dovolání) dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tedy že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to blíže neodůvodněným tvrzením, že nebyly splněny podmínky řízení, a argumentací, že „nebyla výslovně poučena o možném obratu v rozhodování proti předchozímu rozhodnutí odvolacího soudu, nebyla jí proto dána ani možnost navrhnout další důkazy“, dále dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. vyjádřený rovněž blíže neodůvodněnou námitkou, že „odvolací soud dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním“, a nakonec dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. vyjádřený slovy, že „rozhodnutí soudů obou stupňů spočívá na nesprávném právním posouzení věci“, přičemž otázku zásadního právního významu spatřuje ve skutečnosti, že se odvolací soud při posouzení jejího nároku na zaplacení „úroků z prodlení“ v celkové výši 1.350.000,- Kč, které jsou předmětem tohoto sporu, podle jejího názoru odchýlil od závěrů přijatých v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. ledna 2012, sp. zn. 31 Cdo 660/2010.

Protože dovolání směřuje proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu, přičemž potvrzené rozhodnutí soudu prvního stupně bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci, může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Způsobilým dovolacím důvodem je v tomto případě jen důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci); k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. a) (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) a § 241a odst. 3 o.s.ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování) se podle ustanovení § 237 odst. 3 věty za středníkem o. s. ř. nepřihlíží. A právě takové nepřípustné dovolací důvody uplatnila dovolatelka dovolací námitkou založenou na ničím neodůvodněných tvrzení, že nebyly splněny podmínky řízení a že „nebyla výslovně poučena o možném obratu v rozhodování proti předchozímu rozhodnutí odvolacího soudu, nebyla jí proto dána ani možnost navrhnout další důkazy“ (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.: řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) a že „odvolací soud dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním“ (§ 241a odst. 3 o.s.ř.: rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování).

Ani dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. dán není, neboť závěry přijaté Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 11. ledna 2012, sp. zn. 31 Cdo 660/2010, podle něhož „Týká-li se smlouva o nájmu nebytových prostor podnikatelské činnosti smluvních stran (§ 261 odst. 1 obch. zák.), podléhá co do zvláštních ustanovení týkajících se tohoto typu smlouvy režimu zákona č. 116/1990 Sb., ve všem ostatním, včetně možnosti dohodnout si sazbu úroků z prodlení, platí obecná ustanovení daná pro obchodní závazkové vztahy obchodním zákoníkem (§ 369 odst. 1 obch. zák.)“ na zde řešenou věc nedopadá. V citovaném rozhodnutí totiž Nejvyšší soud jako otázku zásadního právního významu řešil otázku, zda je vztah vzniklý ze smlouvy o nájmu nebytových prostor vždy, a to i vztahu mezi podnikateli, vztahem občanskoprávním a zda je proto i na posouzení nároku na smluvní úrok z prodlení v takovém případě nutno aplikovat příslušná ustanovení občanského zákoníku. Na takovém závěru ovšem napadené rozhodnutí odvolacího soudu založeno není. V posuzovaném případě totiž odvolací soud neposoudil smlouvu uzavřenou mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným jako nájemní smlouvu mezi podnikatelskými subjekty, ale jako smlouvu inominátní (s prvky smlouvy kupní) uzavřenou v režimu občanského zákoníku. Přitom v řízení ani nebylo zjištěno, že by se tato smlouva týkala podnikatelské činnosti smluvních stran ani, že by žalovaný jednal v postavení podnikatele, a účastníci se o tom, že se jejich závazkový vztah bude řídit zákoníkem obchodním, nedohodli platně. Žalobou uplatněný nárok na zaplacení částky 1.350.000,- Kč navíc není, jak nesprávně ve svém dovolání uvádí dovolatelka, nárokem na úrok z prodlení, ale ve skutečnosti jde o úplatu za užívání souboru nemovitostí, nejde o sankci za jakékoliv prodlení žalovaného s plněním jeho povinností. Dovolatelka též přehlédla, že posuzovaná smlouva byla účastníky uzavřena dne 12. července 1997, tedy za účinnosti obchodního zákoníku ve znění do 1. ledna 2001 (do novely provedené zákonem č. 370/2000 Sb.). Podle tehdy platného ustanovení § 261 odst. 6 se smlouvy mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, jejichž typ je upraven v občanském zákoníku a obchodní zákoník nemá speciální úpravu tohoto smluvního typu, s výjimkou smlouvy směnné, řídily pouze úpravou občanského zákoníku, a to jak smlouva sama, tak i celý vztah touto smlouvou založený. Teprve novelizovaná úprava účinná od 1. ledna 2001 výslovně omezuje použití úpravy občanského zákoníku na vztahy z těchto smluv uzavřených mezi podnikateli jen na zvláštní ustanovení daná občanským zákoníkem pro tento smluvní typ, ale ve všem, co není dáno zvláštní úpravou pro daný smluvní typ, platí obecná ustanovení daná pro obchodní závazkové vztahy obchodním zákoníkem (srov. Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol., Obchodní zákoník. Komentář. 13. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, 1469 s., str. 898). Z uvedeného vyplývá, že se odvolací soud od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil.

Dovolatelka napadla oba výroky rozsudku odvolacího soudu, tedy i výrok o náhradě nákladů řízení, dovolání proti tomuto výroku je však také nepřípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).

Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů rozhodl, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), tak, že dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5 věty prvé v návaznosti na ustanovení § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně nebyla v dovolacím řízení úspěšná, a proto je povinna nahradit žalovanému náklady jeho právního zastoupení, které sestávají z odměny za zastupování advokátem za 1 úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 13.700,- Kč podle § 7 bod 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb., paušální částky 300,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a 21% daně z přidané hodnoty ve výši 2.940,- Kč podle § 137 odst. 3 o. s. ř., celkem 16.940,- Kč.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 13. listopadu 2013

JUDr. Zdeněk Des

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru