Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

23 Cdo 1887/2020Usnesení NS ze dne 23.02.2021

HeslaOchrana dobré pověsti právnické osoby
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.1887.2020.1
Dotčené předpisy

§ 19b odst. 3 obč. zák.

§ 243c odst. 1 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

23 Cdo 1887/2020-384

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně EBUS CZ s.r.o., se sídlem v Brně, Zvěřinova 4, identifikační číslo osoby 44014759, zastoupené Mgr. Bohuslavou Bartheldyovou, advokátkou se sídlem v Brně, Ponávka 185/2, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, o zaplacení 1 000 000 Kč, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. (17) 25 Cm 91/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 6. 2019, č. j. 4 Cmo 86/2019-298, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění(§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :

Napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 2. 4. 2019, č. j. (17) 25 Cm 91/2013-266, jímž byla ve věci samé zamítnuta žaloba o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni zadostiučinění ve výši 1 000 000 Kč.

Žalobkyně se domáhala tohoto nároku z důvodu ochrany své dobré pověsti, jež měla být dotčena blíže specifikovanými výroky žalované obsaženými v jejích podáních k soudům v průběhu několika sporů vedených mezi účastnicemi v průběhu let 2003 až 2013 o právech a povinnostech souvisejících s užíváním specifikovaných nemovitostí v k. ú. Černovice, přičemž dle žalobkyně měla žalovaná šířit obdobné výroky i v Brně - Černovicích, kde má žalobkyně své sídlo.

Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, jež v odvolacím řízení nedoznala změn, podle kterých žalobkyně a žalovaná uzavřely dne 18. 7. 1995 smlouvu o nájmu specifikovaných nebytových prostor a pozemků v k. ú. Černovice. V několika souvisejících soudních řízeních vedených u Městského soudu v Brně se žalovaná domáhala po žalobkyni vyklizení předmětných nemovitostí, zaplacení dlužného nájemného a vydání bezdůvodného obohacení za užívání těchto nemovitostí. Žalobkyně se v jiných soudních řízeních naopak domáhala po žalované vzájemných nároků na náhradu škody a vydání bezdůvodného obohacení. V těchto řízeních žalovaná tvrdila, že nájemní smlouvou pronajaté nemovitosti nejsou černou stavbou, že o existence sítí a ochranného pásma na těchto nemovitostech nevěděla, že v několika soudních řízeních vymáhá po žalobkyni dlužné nájemné a bezdůvodné obohacení a že dluhy žalobkyně byly důvodem, pro který nebylo možno žalobkyni sporné nemovitosti prodat a že při případném prodeji by nebyla žalovaná z žádného jiného důvodu omezena v dispozici se stavbami, ať už byly v jakémkoli stavu. V řízení naopak nebylo prokázáno, že by žalovaná tyto výroky šířila mimo soudní řízení v místě sídla žalobkyně.

Po právní stránce se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že pokud žalobkyně nesplnila vůči žalované svoje závazky řádně a včas, nelze dospět k závěru, že požívala dobré pověsti. Navíc vzhledem k tomu, že žalovaná uvedla své výroky pouze v probíhajících soudních řízeních mezi účastnicemi a využila svých zákonných práv, přičemž její tvrzení byla oprávněná, podložená a pravdivá, nebylo jednání žalované protiprávní, šikanózní ani difamující. Tvrzené jednání žalované proto nebylo jednáním, které nelze v demokratické společnosti tolerovat a které by zakládalo právo žalobkyně jako právnické osoby domáhat se ochrany její dobré pověsti podle § 19b odst. 2 a 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, které považuje za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), pro řešení otázky hmotného práva, jež dle žalobkyně dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena.

A to otázky, zda mohou pravdivé výroky pronášené šikanózním způsobem zasáhnout do dobré pověsti právnické osoby. A pokud ano, zda ovlivňuje odpověď na tuto otázku skutečnost, že právnická osoba, která je výroky dotčena, je reprezentována osobou se zdravotním postižením, přičemž původce výroků z tohoto zdravotního postižení těží, že původcem výroků je stát, u něhož se má za to, že má vědomost o soukromoprávně významných skutečnostech, a že původce výroků sám právnické osobě dluží.

Žalobkyně uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci a má za to, že předmětné výroky žalované jako státu představují šikanózní jednání, neboť žalovaná si své povinnosti sama neplní a je dlužníkem žalobkyně. Ačkoliv se výroky žalované v soudním řízení na první pohled jeví jako realizace zákonného práva založeného Listinou základních práv a svobod a podle § 3 a § 18 o. s. ř. vyjadřovat slovem a písmem svá skutková tvrzení a své právní názory ve vztahu k závazkům, jedná se o uplatnění tohoto zákonného práva v rozporu s dobrými mravy a šikanózním způsobem.

Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soud zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání žalobkyně nevyjádřila.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání nelze shledat přípustným podle § 237 o. s. ř.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3).

Podle § 242 odst. 3 věta první o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání.

Dovolací soud ve svém rozhodování k problematice zásahu do dobré pověsti právnické osoby podle § 19b odst. 2 a 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (a obdobně podle § 135 odst. 1 a 2 o. z. s účinností od 1. 1. 2014), zveřejněním znevažujícího výroku týkajícího se právnické osoby dospěl k závěru, že při jejím posouzení je možno přiměřeně vycházet ze závěrů rozhodovací praxe dovolacího soudu o posuzování zásahu do (všeobecného) absolutního osobnostního práva člověka snížením jeho cti a vážnosti, resp. jeho dobré pověsti (srov. zejm. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2002, sp. zn. 28 Cdo 1375/2002, a ze dne 6. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 149/2010, dále pak např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 30 Cdo 1385/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2758/2010, či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1551/2011, a ze dne 25. 2. 2015, sp. zn. 23 Cdo 3132/2014).

Proto je v projednávané věci významný závěr rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle kterého o neoprávněný zásah do osobnostních práv nejde mimo jiné tehdy, pokud je zásah dovolen (resp. jeho možnost předpokládána) zákonem, nejsou-li překročeny jeho zákonem stanovené meze. Jde o situace, kdy nad individuálními zájmy jednotlivých osob, do jejichž osobnosti je zasahováno, převládá závažnější, významnější a funkčně vyšší zvláštní veřejný zájem. Takový zásah do osobnostních práv ovšem zůstává povoleným za předpokladu, že se stal přiměřeným způsobem a zároveň není-li v rozporu s takovými oprávněnými zájmy osoby, na kterých je třeba s ohledem na zajištění elementární úcty k důstojnosti její osobnosti za všech okolností bezpodmínečně trvat (srov. např. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2010, sp. zn. Cpjn 13/2007, uveřejněné pod číslem 54/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2004, sp. zn. 30 Cdo 1526/2004, a ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. 30 Cdo 1404/2006).

Zároveň dovolací soud ve své rozhodovací praxi dospěl k závěru, že k zásahu do osobnostních práv jiné osoby při výkonu subjektivních práv, resp. povinností, stanovených zákonem v rámci občanského soudního řízení, tj. i při písemném podání soudu v občanském soudním řízení, může dojít pouze v případě excesu osoby, která by se takového zásahu do osobnostních práv dotčené osoby dopustila. Je nepochybné, že o exces v těchto případech může jít tehdy, pokud jedna ze stran sporu bez vztahu k předmětu řízení nedůvodně osočí jiného účastníka z nečestného jednání, označí jej hanlivě nebo se jiným způsobem dotkne jeho práva na ochranu cti a vážnosti. Kritériem je proto vždy posouzení, zda tvrzený zásah je třeba v konkrétním případě ještě podřadit pod kategorii plnění zákonem stanovených povinností, resp. výkonu zákonem předpokládaných oprávnění, nebo zda se již jedná o exces z takovýchto možností. V případě úkonů osob zúčastněných na soudním jednání je prvním z kritérií pro posouzení této otázky to, zda předmětný zásah bezprostředně spočíval v realizaci jejich procesních práv a povinností (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2008, sp. zn. 30 Cdo 137/2007).

K otázce šikanózního výkonu práva dovolací soud ve svém rozhodování formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého šikanou je takový výkon práva, jenž nesleduje dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž jeho jediným cílem je poškodit jiného. Jednání, které je šikanózní anebo které je zneužitím práva, občanský zákoník výslovně nepostihuje; takové jednání je však v rozporu s dobrými mravy, a proto mu lze za podmínek v tomto ustanovení uvedených odepřít ochranu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1567/2004, a ze dne 25. 9. 2017, sp. zn. 33 Cdo 2814/2016).

Vzhledem k povaze zákazu zneužití práv jako zásady soukromého práva lze i v poměrech právní úpravy občanského zákoníku účinné do 31. 12. 2013 použít závěr rozhodovací praxe dovolacího soudu (formulovaný na základě ustanovení § 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku), podle kterého jde o institut ztělesňující korigující funkci principu poctivosti. Slouží k tomu, aby pomocí něj byla odepřena právní ochrana takovému výkonu práva, který sice formálně odpovídá zákonu či obsahu existujícího právního vztahu, avšak jenž je vzhledem k okolnostem případu nepřijatelný. Za zneužití práva lze považovat zejména výkon práva v rozporu s jeho účelem, kdy je právo vykonáno, ačkoliv nositel tohoto práva nemá žádný skutečný nebo jen nepatrný zájem na jeho výkonu, resp. se projevující jako rozpor mezi užitkem oprávněného, k němuž výkon práva skutečně směřuje, a užitkem oprávněného, pro nějž je právo poskytnuto (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5159/2014, uveřejněný pod číslem 101/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Dospěl-li odvolací soud na základě skutkových zjištění, jež sama dovolacímu přezkumu nepodléhají (srov. § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.), k logicky zdůvodněnému právnímu závěru, že předmětná tvrzení žalované učiněná v rámci civilního soudního řízení mezi účastnicemi byla vzhledem k okolnostem vzájemného poměru účastnic a předmětu sporu mezi nimi podložená a pravdivá a v mezích výkonu procesních práv a povinností účastníka soudního řízení, aniž by tudíž jednání žalované mohlo naplňovat znaky excesu z výkonu zákonem stanovených procesních práv či povinností nebo znaky šikanózního jednání, nikterak se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.

V rozsahu, v němž žalobkyně dovozuje přípustnost svého dovolání na základě tvrzení o zdravotním postižení osoby jednající za žalobkyni a o existenci dluhů žalované vůči žalobkyni, nemůže být dovolání žalobkyně přípustné proto, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013, a ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 23 Cdo 3281/2013).

Dovolací soud s ohledem na výše uvedené proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost odmítl.

Pro úplnost pak lze uvést, že dovolací soud rozsah dovolání vymezený žalobkyní tak, že se rozsudek odvolacího soudu napadá v celém rozsahu, posoudil s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti nákladovému výroku napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k tomuto výroku postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Kromě toho by proti tomuto výroku nebylo dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 23. 2. 2021

JUDr. Pavel Horák, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru