Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

23 Cdo 1879/2020Usnesení NS ze dne 09.07.2020

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.1879.2020.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

23 Cdo 1879/2020-315

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., ve věci žalobkyně Imperium Reality s.r.o. se sídlem Nádražní 279, 439 82 Vroutek, IČO 27317455, zastoupené JUDr. Michalem Špirkem, advokátem se sídlem Vysoká 92, 269 01 Rakovník, proti žalované XY (dříve XY) se sídlem XY, IČO XY, zastoupené JUDr. Milanem Štětinou, advokátem se sídlem Jiráskova 614/11, 470 01 Česká Lípa, o zaplacení 150 000Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 15 C 48/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2020, č. j. 20 Co 270/2018-288, takto:

I. Dovolání žalobkyně se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 8 954 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 27. 2. 2020, č. j. 20 Co 270/2018-288, výrokem I. potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 8. 11. 2017, č. j. 15 C 48/2016-132, jímž byla žaloba zamítnuta a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení; výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud rozhodoval o věci opětovně poté, co jeho předešlý rozsudek byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ze dne 3. 10. 2019, sp. zn. 23 Cdo 2638/2019.

Odvolací soud vyšel ze shodných skutkových zjištění jako v předešlém řízení, z nichž vyplynulo, že žalovaná uzavřela s I. E., jako prodávající, ústní smlouvu o zprostředkování prodeje jejích nemovitostí v katastrálním území XY za minimální cenu 3 500 000 Kč. Provize žalované, jakožto zprostředkovatelky, byla sjednána ve výši 150 000 Kč a žalovaná následně inzerovala prodej nemovitostí. Paní I. E. uzavřela dne 18. 12. 2013 s Š. K. a V. K., jako kupujícími, ohledně předmětných nemovitostí kupní smlouvu za kupní cenu ve výši 3 223 790 Kč. Podle čl. VI. smlouvy se smluvní strany dohodly, že současně s podpisem kupní smlouvy podepíší návrh na vklad nemovitosti a podepsaný návrh spolu s podepsanými smlouvami bude uložen v kanceláři žalované na adrese XY. Pan M. Z. (prokurista žalované) zaslal K. dne 19. 11. 2013 email, že nemovitosti přestal inzerovat a zároveň zaslal návrh objednávky realitních služeb. Dne 18. 12. 2013 žalovaná a V. K. uzavřely smlouvu pod názvem „objednávka realitních služeb při zajištění koupě nemovitosti“, podle níž V. K., jako zájemkyně, jež projevila vážný zájem o koupi nemovitosti, jejíž prodej na základě zprostředkovatelské smlouvy žalovaná zprostředkovává, žádá, aby ji zprostředkovatelka svou součinností umožnila uzavření kupní smlouvy na nemovitosti za kupní cenu ve výši 3 223 790 Kč. V článku III. se zájemkyně zavázala za činnost podle této objednávky zaplatit zprostředkovatelce provizi ve výši 150 000 Kč. Mezi účastníky bylo nesporné, že manželé K. zaplatili žalované 150 000 Kč. Žalobkyně podáním ze dne 10. 12. 2015 oznámila žalované, že V. K. jí postoupila pohledávku ve výši 150 000 Kč z titulu bezdůvodného obohacení, vzniklého z objednávky realitních služeb při zajištění koupě nemovitosti a vyzvala ji k zaplacení této částky. Žalovaná odmítla částku 150 000 Kč zaplatit s tím, že zprostředkovávala prodej nemovitostí I. E., o něž projevili vážný zájem manželé Š. K. a V. K., kteří se následně dohodli s prodávající, že při poskytnuté slevě z kupní ceny uhradí žalované zprostředkovatelskou provizi 150 000 Kč, což také následně bez jakýchkoliv námitek učinili.

Odvolací soud na základě těchto zjištění potvrdil v předešlém řízení zamítavý rozsudek soudu prvního stupně, byť s jiným odůvodněním. Objednávku realitních služeb ze dne 18. 12. 2013 hodnotil jako simulovaný právní úkon ve smyslu § 41a odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, platného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), zastírající dohodu o převzetí dluhu podle § 531 odst. 2 obč. zák., kterou kupující převzali závazek prodávající k úhradě provize, na níž vznikl žalované zprostředkovatelské realitní kanceláři nárok podle § 774 obč. zák. v důsledku uzavření kupní smlouvy jejím přičiněním. Ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že žalovaná strana nepřijala spornou částku bezprávního důvodu a postupitelce údajné pohledávky žádný nárok z titulu bezdůvodného obohacení nevznikl.

Nejvyšší soud ve svém zrušující rozsudku dospěl k závěru, že pokud odvolací soud z daných skutkových zjištění dovodil, že objednávku realitních služeb ze dne 18. 12. 2013 bylo třeba hodnotit jako simulovaný právní úkon zastírající dohodu o převzetí dluhu, kterou kupující převzali závazek prodávající k úhradě provize, na níž vznikl žalované zprostředkovatelce nárok, avšak ze skutkových zjištění nevyplývá, že by mezi prodávající a kupujícími byla uzavřena smlouva o převzetí dluhu písemnou formou, pak zastřený právní úkon převzetí dluhu nesplňuje všechny náležitosti právního úkonu vyžadovaného ustanovením § 531 odst. 3 obč. zák.

Odvolací soud v novém řízení konstatoval, že v předešlém řízení použil na zjištěný skutkový stav věci nepřesnou právní terminologii, kdy namísto přistoupení k závazku uvedl termín převzetí dluhu. Zmýlil se též v aplikaci právního ustanovení, jelikož na daný případ peněžitého závazku dopadá ustanovení § 533 odst. 1 obč. zák., podle něhož, kdo bez souhlasu dlužníka dohodne písemně s věřitelem, že splní za dlužníka jeho peněžitý závazek, stává se dlužníkem vedle původního dlužníka a oba dlužníci jsou zavázáni společně a nerozdílně. Takovou písemnou smlouvu ohledně zprostředkovatelské provize ve výši žalované částky kupující se žalovanou v zastřené formě „objednávky realitních služeb“ uzavřeli. Z výpovědi svědků Z. a E. vyplynulo, že se tak stalo na základě ústní dohody všech stran zúčastněných na této obchodní transakci, tj. prodávající E., žalované a kupujících. Písemného souhlasu prodávající k tomu, aby kupující přistoupili k jejímu závazku k úhradě zprostředkovatelské provize, nebylo v intencích citovaného ustanovení zapotřebí.

Odvolací soud dále konstatoval, že daný skutkový stav lze s opuštěním úvahy o zastřeném právním jednání ve smyslu § 41a odst. 2 obč. zák. posoudit i tak, že na podkladě ústní dohody všech účastníků předmětné obchodní transakce (kupujících, prodávající a žalované, že kupující uhradí částku odpovídající zprostředkovatelské provizi, jak vyplynulo jednoznačně z výpovědi svědků p. Z. a p. E.) uzavřely žalovaná a (za oba) kupující V. K. dne 18. 12. 2013 inominátní smlouvu ve smyslu § 51 obč. zák., kterou se kupující zavázali zaplatit žalované za její služby při zprostředkování předmětného obchodu 150 000 Kč. Odvolací soud proto setrval na svém již dříve vyjádřeném závěru, že kupující nezaplatili předmětnou částku žalované bezprávního důvodu a neměli za ní pohledávku, kterou by mohla K. postoupit žalobkyni, tudíž žalobní nárok neshledal důvodným. Navíc dovodil, že uplatněný nárok odporuje ve smyslu § 2 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“), dobrým mravům, neboť kupující závazek k úhradě 150 000 Kč dobrovolně převzali z jim dobře známého důvodu a jejich následné jednání (potažmo jednání postupníka) je v rozporu s obecnou právní zásadou, že daný slib zavazuje a smlouvy mají být splněny [§ 3 odst. 2 písm. d) o.z. ve spojení s § 3030 o.z.].

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání s tím, že jej považuje za přípustné podle § 237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť má za to, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2000, sp. zn. 22 Cdo 102/99, a ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. 22 Cdo 101/2001 a též rozsudku ze dne 5. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1513/2007, usnesení ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5387/2016, a ze dne 31. 7. 1996, sp. zn. 3 Cdon 227/96, s tím, že náležitosti konkrétní smlouvy dané zákonem je třeba posuzovat bez ohledu na skutečnost, že jde o zastřený právní úkon a nebyl-li právní úkon učiněn ve formě, kterou vyžaduje zákon nebo dohoda účastníků, je neplatný. Nestačí, že účastníkům právního vztahu je jasné, co je předmětem smlouvy, není-li to seznatelné z jejího obsahu. Dovolatelka namítá, že odvolací soud se odchýlil od uvedené judikatury, dospěl-li k závěru, že mezi kupujícími a žalovanou byla platně uzavřena dohoda o přistoupení k závazku podle § 533 obč. zák. Podle dovolatelky listina označená jako „Objednávka realitních služeb při zajištění koupě nemovitosti“ nesplňuje kritéria platnosti dohody o přistoupení k závazku, neboť z ní nevyplývá závazek kupujících splnit za dlužníka jeho peněžitý závazek, resp. zavázat se k jeho splnění vedle něj. Má tedy za to, že tak není splněn zákonný a judikatorní předpoklad platnosti dohody o přistoupení k závazku podle § 533 obč. zák.

Vyšel-li odvolací soud ze závěru, že I. E., jako prodávající, vznikl závazek k úhradě provize ve výši 150 000 Kč realitní kanceláři za zprostředkování prodeje nemovitosti, který převzali kupující, dovolatelka namítá, že takový skutkový závěr nemá oporu v provedeném dokazování, nevyšel v řízení najevo ani nebyl učiněn účastníky nesporným. Argumentace odvolacího soudu, že daný skutkový stav lze posoudit jako ústně uzavřenou inominátní smlouvu podle § 51 obč. zák., jíž se kupující zavázali uhradit žalované zprostředkovatelskou provizi za prodávající, dovolatelka považuje za projev svévole odvolacího soudu, obcházení zákona a odchýlení se od právního názoru dovolacího soudu vyjádřeného Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 3. 10. 2019 sp. zn. 23 Cdo 2638/2019.

Právní závěr odvolacího soudu, že uplatněný nárok žalobkyně není po právu též proto, že odporuje dobrým mravům podle § 2 odst. 3 o. z., když kupující závazek k úhradě částky 150 000 Kč dobrovolně převzali, přičemž slib zavazuje a smlouvy mají být splněny, je podle dovolatelky nepřezkoumatelný. Obsahuje pouze obecný odkaz na ustanovení občanského zákoníku, nevysvětluje však předpoklady jejich naplnění v posuzované věci z hlediska hypotézy právní normy. Odvolací soud nijak nevysvětlil, jaká interpretace či aplikace kterého právního předpisu je v rozporu s dobrými mravy či vede ke krutosti nebo bezohlednosti ve smyslu § 2 odst. 3 o. z., aplikovaného ve spojení s § 3030 o. z. Dovolatelka v dané souvislosti namítá rovněž nedostatek poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř.

Závěrem dovolatelka rozvíjí argumentaci ohledně zákazu zneužití práva vymezeného v § 8 o. z., především však zdůraznila svoji námitku k porušení povinnosti odvolacím soudem o vázanosti závazným právním názorem dovolacího soudu. Navrhla proto, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

K dovolání žalobkyně podala žalovaná vyjádření, v němž navrhla odmítnutí dovolání. Má za to, že v dovolání uváděná judikatura řeší zcela jiné případy a je tedy pro posouzení v dané věci bezpředmětná. Nelze rovněž dovodit, že by se odvolací soud odchýlil od závazného právního názoru vyjádřeného Nejvyšším soudem ve zrušujícím rozsudku, v němž se Nejvyšší soud zabýval přezkoumáním právního závěru odvolacího soudu pouze ve velmi vyhraněnému rozsahu, kdy konstatoval, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jestliže při závěru o tom, že objednávka realitních služeb byla simulovaný právní úkon ve snaze zastřít dohodu o převzetí dluhu, nerespektoval, že platná smlouva o převzetí dluhu vyžaduje písemnou formu (§ 531 obč. zák.) Žalovaná je přesvědčena, že v novém řízení odvolací soud posoudil věc již správně, napravil-li právní závěr s konstatováním, že skutková situace nemůže vést k závěru o převzetí dluhu ani k závěru o jiném obdobném jednání, např. upraveném v § 533 a 534 obč. zák. (přistoupení k závazku), a nově posoudil skutkové zjištění, z něhož vyplynulo, že od počátku bylo mezi zúčastněnými na obchodní transakci dohodnuto, že provizi zaplatí žalované kupující s tím, že o výši provize bude ponížena kupní cena. Žalovaná má za to, že odvolací soud správně dovodil, že částku odpovídající výši provize kupující uhradili právě na základě trojstranné dohody, a nikoliv na základě objednávky realitních služeb. Ze strany žalované nemohlo dojít k bezdůvodnému obohacení a podle žalované odvolací soud rovněž nepochybil, jestliže i s odkazem na dobré mravy potvrdil zamítnutí žaloby, neboť ta je od počátku nemravná. Za nedůvodné považuje žalovaná i námitky týkající se nesprávného postupu vztahující se k poučovací povinnosti.

Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobou oprávněnou, tedy účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), která je řádně zastoupena advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval přípustností podaného dovolání.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně není podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť odvolací soud se neodchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2019, č. j. 23 Cdo 2638/2019-262, jak namítá dovolatelka. Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí pouze vyslovil právní závěr, že převzetí dluhu podle § 531 odst. 3 obč. zák. musí být učiněno v písemné formě, jinak se nejedná o platný právní úkon. Právní závěr odvolacího soudu, že v dané věci byla mezi žalovanou a V. K. (za oba kupující) uzavřena dne 18. 12. 2013 inominátní smlouva ve smyslu § 51 obč. zák., kterou se kupující zavázali zaplatit žalované za její služby při zprostředkování předmětného obchodu 150 000 Kč, není v rozporu s právním názorem vysloveným ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu, který se týkal pouze otázky formy smlouvy o převzetí dluhu.

Za dané situace, kdy odvolací soud potvrdil zamítnutí žaloby proto, že nebyl shledán důvod pro posouzení žalovaného nároku z titulu bezdůvodného obohacení s odůvodněním, že předchůdci žalobkyně zaplatili žalobou uplatněnou částku žalované na základě inominátní smlouvy, nezaplatili tedy předmětnou částku žalované bez právního důvodu a neměli tak za žalovanou pohledávku, kterou by mohli postoupit žalobkyni, nebylo třeba se již zabývat dovolací námitkou žalobkyně, jíž namítala, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu týkající se náležitostí platnosti dohody o převzetí dluhu a přistoupení k závazku.

K námitce dovolatelky, že v řízení nebyl prokázán primární předpoklad opodstatněnosti nároku žalované na zaplacení částky 150 000 Kč kupujícími, a že nemá v provedeném dokazování oporu závěr odvolacího soudu o tom, že I. E., jako prodávající, vznikl závazek k úhradě provize ve výši 150 000 Kč žalované, který se zavázali zaplatit kupující, je třeba konstatovat, že těmito námitkami namítá nesprávné právní posouzení založené na zpochybnění skutkového stavu věci a výsledků hodnocení důkazů. Nejvyšší soud avšak již mnohokrát ve svých rozhodnutích uvedl, že skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014).

Námitky dovolatelky o nepřezkoumatelnosti závěru odvolacího soudu a námitky k nedostatkům poučovací povinnosti soudu, tedy námitky směřující do vad řízení, nezahrnující otázku procesního práva, kterou by řešil odvolací soud, nejsou způsobilé naplnit požadavek na vymezení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. Je namístě připomenout, že Nejvyšší soud již dříve judikoval, že námitky dovolatele směřující ke konkrétnímu procesnímu postupu soudu, do vad řízení, neodpovídají kritériím stanoveným v § 237 o. s. ř. (vzhledem k § 241a odst. 1 o. s. ř. nejsou ani způsobilým dovolacím důvodem); přípustnost dovolání tudíž založit nemohou, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1913/2018 či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3349/2017 – veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz).

K argumentaci dovolatelky ohledně zneužití práva vymezeném v § 8 o. z. je nutno konstatovat, že odvolací soud své právní posouzení věci na řešení otázky zneužití práva nezaložil. Nejvyšší soud již vícekrát judikoval (např. v usnesení ze dne 30. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1853/2013, v usnesení ze dne 16. 11. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4071/2017 či usnesení ze dne 8. 1. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4700/2017 - veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz), že dovolání je nepřípustné, pokud dovolatel v dovolání neuvede otázku, která je podstatná pro rozhodnutí soudu v posuzované věci. Skutečnost, že dovolatelka má jiný právní názor na právní závěr odvolacího soudu, nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2408/2015 nebo ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. 23 Cdo 4718/2018 – dostupných na www.nsoud.cz).

Není-li tedy dovolání žalobkyně podle § 237 o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud nemohl učinit jiný závěr, než její dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítnout.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost, kterou ji ukládá toto rozhodnutí, může se žalovaná domáhat splnění povinnosti výkonem rozhodnutí.

V Brně dne 9. 7. 2020

JUDr. Kateřina Hornochová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru