Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

23 Cdo 1841/2013Rozsudek NS ze dne 17.12.2013

HeslaVýklad projevu vůle
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2013:23.CDO.1841.2013.1
Dotčené předpisy

§ 266 obch. zák.

§ 35 odst. 2 obč. zák.


přidejte vlastní popisek

23 Cdo 1841/2013

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně Heineken Česká republika, a.s., se sídlem v Krušovicích, U Pivovaru 1, PSČ 270 53, identifikační číslo osoby 45148066, zastoupené JUDr. Jiřím Bönischem, advokátem, se sídlem v Brně, Ječná 29a, proti žalované Z. D., zastoupené JUDr. Janou Strachoňovou Drexlerovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Pekařská 4, o zaplacení částky 444.569,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 7 Cm 118/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. února 2013, č. j. 4 Cmo 457/2012-220, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. února 2013, č. j. 4 Cmo 457/2012-220, se ve výroku I. zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Brně rozsudkem 29. června 2012, č. j. 7 Cm 118/2006-166, uložil žalované povinnost uhradit žalobkyni částku 444.569,- Kč s příslušenstvím v tomto výroku blíže specifikovaným (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku).

K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. ohledně částky 233.169,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 2 % ročně od 2. března 2004 do zaplacení změnil tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl (první výrok); ve zbývajícím rozsahu výroku I., to je ohledně částky 211.400,- Kč se zákonným úrokem z prodlení od 21. března 2006 do zaplacení, a ve výroku II. rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (druhý výrok).

Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Neztotožnil se však s jeho právním posouzením věci. Podle odvolacího soudu skutková zjištění soudu prvního stupně nepředstavují oporu pro závěr, že žalovaná převzala od J. D. závazek ve výši 233.169,- Kč na vrácení tzv. alikvotní části předem poskytnutého plnění na reklamu a propagaci pivovaru žalobkyně. K závěru o převzetí závazku nelze dospět ze žádné ze smluv ze dne 27. listopadu 2002 ani ze dne 12. března 2003.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání a to v rozsahu měnícího prvního výroku, neboť podle dovolatelky rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva o výkladu právních úkonů. Odvolacím soudem pravidla pro výklad právního úkonu nebyla řádně užita, přičemž na nutnost jejich použití dovolací soud mnohokrát poukazoval (dovolatelka zmiňuje rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2011, sp. zn. 23 Cdo 3404/2008). Dovolatelka namítá, že odvolací soud, aniž by použil výkladová pravidla, dospěl k nesprávnému závěru z pouhého gramatického vyjádření ve smlouvě o převzetí dluhu, kde je uvedeno, že žalovaná dluh „převezme“, že k převzetí dluhu nedošlo. Nepřihlédl pak zejména k dalšímu jednání stran, ze kterého lze usuzovat, že k převzetí dluhu došlo.

Žalovaná se dle obsahu spisu k dovolání žalobkyně nevyjádřila.

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodů 1. a 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Podle § 243f odst. 3 o. s. ř. v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. Bylo-li dovolání odmítnuto nebo bylo-li dovolací řízení zastaveno, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Dovolání žalobkyně je přípustné, neboť odvolací soud v rozporu s judikaturou dovolacího soudu posoudil otázku výkladu právního úkonu – uzavření smlouvy o převzetí dluhu (srov. např. závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. prosince 2010, sp. zn. 23 Cdo 4119/2007).

V uvedeném rozhodnutí Nejvyšší soud dovodil, že ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. a § 266 obch. zák. formulují výkladová pravidla, která ukládají soudu, aby případné pochybnosti o obsahu právního úkonu odstranil výkladem založeným na tom, že vedle jazykového vyjádření právního úkonu zachyceného slovně podrobí zkoumání i vůli (úmysl) jednajících osob. Jazykové vyjádření právního úkonu zachyceného ve smlouvě musí být proto nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmu ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud na základě provedeného dokazování posoudí, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou k přihlédnutí k vůli účastníků je, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Výkladem tak lze zjišťovat pouze obsah právního úkonu, nelze jím projev vůle doplňovat. Při nemožnosti zjištění hlediska subjektivního (úmysl jednajícího či jednajících) tak přichází na řadu hlediska objektivní. Vždy (jak hlediska subjektivní, tak objektivní) se však musí brát náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle včetně jednání o uzavření smlouvy, praxe, kterou mezi sebou smluvní strany zavedly, jakož i následného chování stran, jestliže to povaha věci připouští.

Podle § 266 se projev vůle vykládá podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám (odst. 1). V případech, kdy projev vůle nelze vyložit podle odstavce 1, vykládá se projev vůle podle významu, který by mu zpravidla přikládala osoba v postavení osoby, které byl projev vůle určen. Výrazy používané v obchodním styku se vykládají podle významu, který se jim zpravidla v tomto styku přikládá (odst. 2). Při výkladu vůle podle odstavců 1 a 2 se vezme náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jakož i následného chování stran, pokud to připouští povaha věcí (odst. 3). Projev vůle, který obsahuje výraz připouštějící různý výklad, je třeba v pochybnostech vykládat k tíži strany, která jako první v jednání tohoto výrazu použila (odst. 4).

Odvolací soud dospěl k závěru, že dohoda ze dne 27. listopadu 2002 neobsahuje dohodu o převzetí dluhu J. D. žalovanou Z. D. Podle odvolacího soudu se žalovaná vyjádřením „převezme“ zavázala, že veškeré závazky převezme, podle odvolacího soudu tedy někdy v budoucnu. Uvedenou dohodou však k tomu nedošlo a nestalo se tak ani ujednáním v obchodní smlouvě ze dne 12. března 2003 uzavřené mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou.

Odvolací soud pochybil, když vedle ne zcela určitého jazykového vyjádření právního úkonu zachyceného slovně nepodrobil ve smyslu citované judikatury zkoumání i vůli (úmysl) jednajících osob. Soud měl postupovat podle citovaného ustanovení § 266 obch. zák. a především brát náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, tedy příp. i následného chování stran, kdy původní dlužník předal žalované výčepní zařízení a vybavení interiéru a žalovaná ve smlouvě uzavřené s právním předchůdcem žalobce deklarovala, že převzala závazek vyjádřený částkou 260.282,- Kč s tím, že tento závazek bude plnit se souhlasem pivovaru po dobu platnosti této smlouvy.

Bez použití uvedených výkladových pravidel je právní posouzení odvolacího soudu neúplné, tudíž nesprávné. Jelikož dosavadní výsledky řízení bez dalšího neumožňují o věci rozhodnout, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc v tomto rozsahu vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věty první o. s. ř.).

Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud i soud prvního stupně závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g, věta druhá, o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 17. prosince 2013

JUDr. Pavel Horák, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru