Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

23 Cdo 180/2020Usnesení NS ze dne 27.03.2020

HeslaPřípustnost dovolání
Započtení pohledávky
Neplatnost právního úkonu
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.180.2020.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 580 obč. zák.

§ 37 odst. 1 obč. zák.


přidejte vlastní popisek

23 Cdo 180/2020-296

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně FRIGOMONT a. s., se sídlem v Brně, Juliánovské náměstí 3878/2, identifikační číslo osoby 26032732, zastoupené JUDr. Hanou Nenadálovou, advokátkou se sídlem v Praze, Hálkova 1406/2, proti žalované ELKONA CZ s. r. o., se sídlem v Rychnově nad Kněžnou, Tylova 335, identifikační číslo osoby 25961624, zastoupené Mgr. Marianem Pavlovem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Malé náměstí 125/16, o zaplacení 764.736 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 53 C 38/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 10. 2019, č. j. 47 Co 132/2019-283, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění: (dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)

Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou rozsudkem ze dne 1. 4. 2019, č. j. 53 C 38/2015-257, rozhodl tak, že žaloba, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 764.736 Kč s úrokem z prodlení jdoucím od 6. 7. 2012 do zaplacení, se zamítá (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu (výroky II. a III.).

K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 764.736 Kč se 7,5% úrokem z prodlení od 6. 7. 2012 do zaplacení (první výrok), a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu před soudy obou stupňů (druhý a třetí výrok).

Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně proti jeho prvnímu výroku, podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, a to v otázce posouzení určitosti právního úkonu započtení a v otázce posouzení podmínek započtení. Odkazuje na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu. Uplatňuje přitom dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.

K dovolání žalované se žalobkyně dle obsahu spisu nevyjádřila.

Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle § 10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalované rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. článek II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.

Protože dovolání může být podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

Dovolání není přípustné.

Nejvyšší soud na tomto místě nejprve předesílá, že je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř. a např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08).

Dovolatelka předkládá dovolacímu soudu k posouzení otázku určitosti právního úkonu započtení a s ní související otázku posouzení podmínek započtení majíc za to, že odvolací soud posoudil tyto otázky v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Dovolatelka v souvislosti s těmito otázkami konkrétně namítá, že odvolací soud přehlíží, že všechny vyúčtované smluvní pokuty byly žalobkyni vyúčtovány jedním vyúčtováním, a tedy že se jedná o konkrétní závazek k peněžitému plnění, a nikoliv o 101 samostatných peněžitých nároků. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že bylo třeba, aby žalovaná v započtení uvedla, kterých konkrétních pohledávek se započtení týká, jinými slovy, za které konkrétní dny prodlení ještě žalobkyně zůstala dlužit a za které již nedluží. Ve vyúčtování smluvní pokuty bylo uvedeno, že se jedná o 101 konkrétních dnů prodlení a že celá tato částka je splatná dne 29. 1. 2014. V samotném úkonu započtení bylo uvedeno, kolik celkem se z takto vyúčtované smluvní pokuty započítává na pohledávky žalobkyně a kolik nadále ze smluvní pokuty zůstává neuhrazeno (o kolik smluvní pokuta převyšuje nárok žalobkyně).

Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu úkon započtení [§ 580 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“)], kterým dlužník započítává proti pohledávce věřitele více svých pohledávek, převyšujících ve svém součtu pohledávku věřitele, aniž by z něj bylo patrno, která část započítávaných pohledávek započtením zanikla a která nikoli, je podle ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák. neplatný pro neurčitost (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2008, sp. zn. 32 Cdo 3082/2007, ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. 29 Odo 1021/2006, ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 29 Odo 421/2006, a ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 29 Odo 174/2004, které obstálo i v ústavní rovině, když ústavní stížnost proti němu Ústavní soud usnesením ze dne 25. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 322/05, odmítl).

Podle judikatury Nejvyššího soudu dále platí, že je-li smluvní pokuta sjednána procentní sazbou ze stanovené částky za každý den prodlení, vzniká věřiteli za každý den trvání prodlení samostatné právo na smluvní pokutu, neboť dlužník opětovně každým dnem prodlení porušuje svoji povinnost plnit řádně a včas. Smluvní pokuta totiž není tak jako úroky z prodlení příslušenstvím pohledávky ani opětujícím se plněním, které by bylo možné věřiteli soudním rozhodnutím přiznat i do budoucna, ale samostatným majetkovým nárokem (k tomu srov. rozsudek ze dne 29. 10. 2002, sp. zn. 29 Odo 847/2001, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 36/2003, a rozsudek ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 33 Cdo 2637/2008). Uvedené závěry lze přitom vztáhnout i na smluvní pokutu, která byla sjednána pevnou částkou za každý den prodlení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3558/2011).

V usnesení ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. 33 Cdo 4272/2009, se pak Nejvyšší soud zabýval otázkou určitosti požadavku na zaplacení smluvní pokuty, která byla sjednána jako denní smluvní pokuta, jejíž výše se odvíjí od nabíhajících dnů prodlení dlužníka, a dospěl k závěru, že požadavek na zaplacení smluvní pokuty (jeho individualizace) je dán nejen skutkovými tvrzeními o existenci smlouvy, o porušení povinnosti zajištěné smluvní pokutou, ale též uvedením doby, za kterou je denní smluvní pokuta požadována.

V rozsudku ze dne 28. 6. 2012, sp. zn. 23 Cdo 3815/2010, Nejvyšší soud řešil otázku splnění požadavku určitosti právního úkonu jednostranného zápočtu pohledávek, když jedna ze započítávaných pohledávek představuje pouze část smluvní pokuty, když tato pokuta vzniká za každý den prodlení. Uvedl, že „k tomu, aby jednostranný zápočet pohledávek, který žalovaná dopisem ze dne 20. 8. 1999 vůči žalobkyni učinila, dostál požadavku určitosti co do svého předmětu, muselo by v něm být určeno, za které dny z celkové doby prodlení žalobkyně se splněním povinnosti předat dokončené dílo žalovaná smluvní pokutu započítává. Takové vymezení však tato listina dle skutkových zjištění odvolacího soudu neobsahovala. Odvolací soud tudíž nepochybil, pokud posoudil uvedený zápočet žalované podle § 37 odst. 1 obč. zák. jako neplatný právní úkon pro nedostatek jeho určitosti s ohledem na skutečnost, že z celkové pohledávky žalované ve výši 6.160.000 Kč byla započítávána pouze její část do výše 3.960.638,70 Kč; odkaz na vyúčtování smluvní pokuty penalizační fakturou žalované ze dne 12. 7. 1999 č. 3105990008 na částku 6.160.000 Kč tuto neurčitost nemohl zhojit. Za této situace není tudíž možno stanovit, která část započítávané pohledávky žalované měla tímto zápočtem zaniknout.“.

V nyní projednávané věci odvolací soud založil své rozhodnutí na tom, že žalovaná použila k započtení „pohledávku“ spočívající v součtu smluvních pokut za každý z celkem 101 dní prodlení s tím, že se jednalo o 101 samostatných pohledávek, z nichž každá měla svůj vlastní právní osud. Uvedl, že bylo proto třeba, aby žalovaná v započítávacím projevu uvedla, kterých konkrétních pohledávek se započtení týká, a to z toho důvodu, že součet pohledávek žalované, které užila k započtení (1.010.000 Kč), převyšoval pohledávku žalobkyně (764.736 Kč). Odvolací soud uzavřel, že bez bližšího určení, které z pohledávek žalované byly užity k započtení, není možné stanovit, které z nich následkem započtení zanikly, a které nikoliv, a proto je započítací projev žalované neurčitý a tudíž neplatný ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák.

Závěr odvolacího soudu o neurčitosti uvedeného zápočtu je přitom v souladu s výše uvedenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a shora uvedené námitky dovolatelky nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání.

Odkazy dovolatelky na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu nejsou přiléhavé, neboť v těchto rozhodnutích byla řešena skutkově odlišná situace. Pokud jde o odkaz na rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 31 Cdo 927/2016, uveřejněné pod číslem 55/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v tam posuzované věci otázka určitosti započtení pohledávek z hlediska toho, které konkrétní pohledávky se vůči sobě setkaly, nebyla předmětem dovolacího přezkumu.

Namítá-li pak dovolatelka, že odvolací soud v souvislosti s úvahou o tom, že pokud by měla být otázka neurčitosti zápočtu řešena podle občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014, bylo by třeba takové právní jednání hodnotit tak, že k němu vůbec nedošlo a nebylo by tedy možné k zápočtu přihlédnout, přehlédl význam ustanovení § 574 tohoto zákona, pak ani tato námitka nemůže přípustnost dovolání založit, neboť ve vztahu k této námitce dovolatelka kvalifikovaně nevymezila předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. Domáhá-li se totiž dovolatelka revize řešení několika otázek, ať již hmotného či procesního práva, musí ve vztahu ke každé z nich samostatně vymezit, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolaní. Není přitom úkolem dovolacího soudu, aby na základě odůvodnění napadeného rozhodnutí sám vymezoval předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., a nahrazoval tak plnění její procesní povinnosti.

Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 27. 3. 2020

JUDr. Pavel Horák, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru