Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

23 Cdo 1794/2017Usnesení NS ze dne 23.05.2017

HeslaPřípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2017:23.CDO.1794.2017.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013


přidejte vlastní popisek

23 Cdo 1794/2017

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně BIGGEST store, k.s., se sídlem v Praze 6 - Dejvicích, Muchova 240/6, PSČ 160 00, IČO 27066550, zastoupené Mgr. Filipem Toulem, advokátem, se sídlem v Českých Budějovicích, Lannova 16/13, PSČ 370 01, proti žalované TERRAMET, spol. s r.o., se sídlem v Čestlicích, Obchodní 131, PSČ 251 01, IČO 41692519, zastoupené JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem, se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 481/12, PSČ 120 00, o návrhu na uložení povinnosti žalované souhlasit s vydáním předmětu úschovy žalobkyni, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 36 C 9/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. listopadu 2016, č. j. 8 Co 454/2016-541, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 13 552 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. PhDr. Oldřicha Choděry, advokáta, se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 481/12, PSČ 120 00.

Odůvodnění:

Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 4. dubna 2016, č. j. 36 C 9/2012-497, ve znění opravného usnesení ze dne 8. srpna 2016, č. j. 36 C 9/2012-522, zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované souhlasit s vydáním stavebního stroje – kolového rypadla značky JCB 3CX, VIN JCB3CX4TA70977033, žluté barvy z úschovy žalobkyni (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II). Doplňujícím usnesením ze dne 19. července 2016, č. j. 36 C 9/2012-515, soud prvního stupně rozhodl o náhradě nákladů řízení státu.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 30. listopadu 2016, č. j. 8 Co 454/2016-541, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), přičemž uvádí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Dovolatelka dále zastává názor, že posuzovaná otázka je dovolacím soudem posuzována odlišně a má být dovolacím soudem posouzena jinak.

Dovolací důvod spočívá podle dovolatelky ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. v nesprávném právním posouzení otázky splnění zákonných předpokladů dobré víry kupujícího (žalobkyně) při převodu vlastnického práva k movité věci podle § 409 a § 446 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Žalobkyně je toho názoru, že soudy obou stupňů neposoudily dobrou víru žalobkyně a tedy splnění podmínky pro nabytí vlastnického práva kupujícího v souladu s ustanovením § 446 obch. zák. Správné právní posouzení dané věci je podle jejího názoru takové, že žalobkyně jako kupující nabyla vlastnické právo k předmětnému stavebnímu stroji, neboť v době, kdy měla vlastnické právo nabýt, nevěděla nebo vědět neměla a nemohla, že prodávající M. T. není vlastníkem, a že není ani oprávněn se zbožím nakládat za účelem jeho prodeje. Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že neprověřovala vlastnictví předmětného stavebního stroje před uzavřením kupní smlouvy řádně. Svůj právní názor opřela o skutečnost, že v řízení svědci vypověděli, že se standardně nevyžadují při prodeji od prodávajícího nabývací dokumenty, a že při výkupu stroje se předávají klíčky od stroje a případně technický průkaz, pokud ho stroj má. Poukázala na okolnost, že při koupi disponovala kopií občanského průkazu M. T., a také že stroj nabyla za cenu, která se zásadně neodlišovala od ceny zjištěné soudním znalcem. Dovolatelka navrhla zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná ve vyjádření k dovolání zhodnotila dovolání jako nepřípustné, neboť žalobkyně pouze citovala text ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by konkretizovala nějakou právní otázku, na níž bylo rozhodnutí odvolacího soudu založeno, při jejímž řešení by odvolací soud pochybil, nebo uvedla nějaké rozhodnutí dovolacího soudu, ve kterém bylo rozhodnuto jinak než v dané věci. Argumentace dovolatelky se žalované jeví jako rozporuplná neodpovídající zjištěným skutečnostem. Žalovaná navrhla odmítnutí dovolání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Podle § 241b odst. 3 prvé věty o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem odvolatel spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání. Podle § 243c odst. 1 o. s. ř. dovolání, které trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud odmítne.

Problematikou vymezení přípustnosti dovolání podle občanského řádu účinného od 1. ledna 2013 se Nejvyšší soud opakovaně zabýval. Již ve svém usnesení ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSCR 55/2013, nebo v usnesení ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, jež bylo publikováno pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud konstatoval, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Dospěl v nich také k závěru, že může-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje citace textu tohoto ustanovení. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde, a od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se řešení této právní otázky odchyluje.

Dovolatelka v dané věci sice výslovně nevymezila konkrétní právní otázku, kterou by měl odvolací soud posuzovat v rozporu s dosavadní ustálenou judikaturou dovolacího soudu s odkazem na jeho konkrétní judikaturu, nicméně z obsahu dovolání vyplývá, že touto otázkou by mělo být posouzení dobré víry nabyvatele vlastnického práva k movitým věcem koupeným na základě kupní smlouvy uzavřené podle obchodního zákoníku.

Podle ustanovení § 446 obch. zák. kupující nabývá vlastnické právo i v případě, kdy prodávající není vlastníkem prodávaného zboží, ledaže v době, kdy kupující měl vlastnické právo nabýt, věděl nebo vědět měl a mohl, že prodávající není vlastníkem a že není ani oprávněn zbožím nakládat za účelem jeho prodeje.

Nejvyšší soud ve své konstantní rozhodovací praxi (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. května 2013, sp. zn. 23 Cdo 1774/2011) vysvětlil, že obchodní zákoník v § 446 upřednostňuje dobrou víru v obchodních závazkových vztazích před ochranou vlastnického práva původního vlastníka jako výjimku ze zásady, že nikdo nemůže převést víc práv, než sám má. Dané ustanovení proto na kupujícího klade přísné nároky a je třeba je vykládat rovněž v souladu s judikaturou Ústavního soudu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. srpna 2001, sp. zn. IV. ÚS 112/01, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 30/2001, sešit 23/2001, a nález Ústavního soudu ze dne 26. srpna 2003, sp. zn. I. ÚS 437/02, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 110/2003, číslo sešitu 31/2003). Ústavní soud v nálezu pléna ze dne 13. června 2006, sp. zn. Pl. ÚS 75/04, uveřejněném pod číslem 452/2006 Sb., zdůraznil, že ustanovení § 446 obch. zák. „významným způsobem zasahuje do ústavně zaručeného práva vlastnit majetek a upřednostňuje před ním dobrou víru a jistotu účastníků obchodněprávních vztahů. Lze je proto aplikovat pouze za přísného respektování článku 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, neboť představuje zákonnou mez jednoho z nejdůležitějších základních práv a je tedy při jeho aplikaci nezbytné striktně vyloučit jakékoliv jeho zneužití k jiným účelům, než pro které bylo stanoveno. Z toho důvodu je obzvláště nutné velmi přísně posuzovat otázku dobré víry nabyvatele“.

Ustanovení § 446 obch. zák. chrání dobrou víru kupujícího v případě, že nevěděl, nebo vědět neměl a nemohl, že prodávající není vlastníkem prodávané věci. V takovém případě je vždy nutné, aby v situacích, kdy existují o dobré víře kupujícího sebemenší pochybnosti, kupující prokázal, že využil všechny dostupné prostředky k tomu, aby se přesvědčil, že prodávající je skutečně oprávněn převést vlastnictví k předmětné věci, a že tedy byl v tomto smyslu skutečně v dobré víře. Důkazní břemeno týkající se dobré víry kupujícího nese v těchto případech vždy on sám (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. srpna 2001, sp. zn. IV. ÚS 112/01).

Nejvyšší soud se ve své rozhodovací praxi k závěrům Ústavního soudu přihlásil. K požadavku, podle něhož „v situacích, kdy existují o dobré víře kupujícího sebemenší pochybnosti, je nutné, aby kupující prokázal, že využil všechny dostupné prostředky k tomu, aby se přesvědčil, že prodávající je skutečně oprávněn převést vlastnictví k předmětné věci, a že tedy byl v této souvislosti skutečně v dobré víře“, dospěl např. v rozsudku ze dne 28. listopadu 2007, sp. zn. 32 Odo 1411/2005, v rozsudku ze dne 12. prosince 2007, sp. zn. 32 Cdo 44/2007, v rozsudku ze dne 7. října 2008, sp. zn. 32 Cdo 2343/2008, v usnesení ze dne 28. ledna 2010, sp. zn. 29 Cdo 852/2009, nebo v usnesení ze dne 22. června 2010, sp. zn. 29 Cdo 2806/2007 (všechna tato rozhodnutí jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu).

V nyní posuzované věci ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, resp. soudu odvolacího vyplývá, že v článku IV kupní smlouvy uzavřené žalobkyní s prodávajícím M. T. dne 26. března 2010 bylo uvedeno, že „prodávající prodává kupujícímu předmět koupě a to se všemi součástmi a s veškerým příslušenstvím a veškerými doklady za dohodnutou kupní cenu“, nicméně v řízení nebylo zjištěno, že by prodávající M. T. předal kupujícímu – žalobkyni jakékoliv doklady týkající se předmětu kupní smlouvy, nebo že by žalobkyně jako kupující vyžadovala od prodávajícího technický průkaz tohoto stroje nebo jeho registrační značku; k převzetí stroje došlo bez těchto dokladů. Podle skutkového zjištění soudu prvního stupně u samotné koupě byl přítomen zaměstnanec žalobkyně P. P., jemuž prodávající M. T. řekl, „že mu někdo dluží peníze a on mu ten stroj sebral“, resp. že „ten člověk, co mu dluží peníze, mu údajně dal stroj“. Minimálně uvedené okolnosti koupě měly vést kupující společnost k pochybnostem o vlastnictví stroje u prodávajícího M. T. a při zachování minimální obezřetnosti ji vést k patřičným krokům, tedy alespoň vyžadovat od prodávajícího předložení nabývacího titulu k předmětnému stroji, resp. měla si ověřit vlastnictví stroje u žalované, když žalovaná tyto stroje pronajímá, a to zejména za situace, když si strany kupní smlouvy sjednaly podle § 262 odst. 1 obch. zák., že se jejich vztah nebude řídit občanským, ale obchodním zákoníkem. Nejen tyto skutečnosti, ale i další zjištění soudu prvního stupně, jehož skutkové závěry odvolací soud převzal, např. že kupní cena ve sjednané výši 650 000 Kč (což představovalo cenu zjevně nižší než obvyklou) byla uhrazena dvěma platbami ve dvou dnech v hotovosti (dne 26. 3. 2010 a 27. 3. 2010), vzhledem k úpravě zákona č. 254/2004 Sb., o omezení plateb v hotovosti, nesvědčí o dobré víře dovolatelky při uzavírání předmětné kupní smlouvy, neboť je evidentní, že nevyužila všechny dostupné prostředky k tomu, aby se přesvědčila, že prodávající je skutečně oprávněn převést vlastnictví k předmětné věci, a že je oprávněn s předmětným strojem nakládat za účelem jeho prodeje. Za této situace je závěr odvolacího soudu, že nelze dovodit, že dovolatelka nevěděla a ani vědět nemohla, že M. T. není vlastníkem prodávaného stroje, a že dovolatelce nesvědčí dobrá víra při nabytí vlastnického práva k předmětnému stroji, v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a přípustnost dovolání proto, že by se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebyla shledána.

Dovolatelka dále vymezila přípustnost dovolání tak, že otázka hmotného nebo procesního práva je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. I pro tento případ však platí shora uvedené závěry judikatury dovolacího soudu, že dovolatel je povinen vymezit, při řešení které otázky rozhodoval dovolací soud rozdílně a v kterých jeho rozhodnutích. Žalobkyně tak neučinila a žádnou otázku, v níž by dovolací soud rozhodoval rozdílně, nelze dovodit ani z obsahu dovolání.

Žádost dovolatelky, podle níž „dovolacím soudem má být řešená otázka posouzena jinak“ významově neodpovídá (ve smyslu § 237 o. s. ř.) požadavku, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak“ (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatelky) dovolací soud odchýlit (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, nebo ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, dostupným z nalus.usoud.cz).

Shora uvedeným požadavkům dovolatelka nevyhověla, neboť neoznačila žádné rozhodnutí dovolacího soudu, od kterého by se měl dovolací soud odchýlit; z dovolání není ani zřejmé, na řešení jaké otázky hmotného nebo procesního práva má napadené rozhodnutí záviset, a není tak možno dovodit ani z obsahu dovolání.

To, že má dovolatelka jiný názor na skutkové a právní závěry odvolacího soudu, event. nesouhlasí s jeho procesními postupy, nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ani režimu § 238a o. s. ř. (o žádné z tam označených rozhodnutí ostatně ve věci ani nejde), ani v režimu § 237 o. s. ř.

Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl, neboť v dovolacím řízení nelze pro uvedenou vadu pokračovat, resp. že dovolání není podle § 237 o. s. ř. přípustné.

Výrok o náhradě nákladů řízení se v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. neodůvodňuje.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 23. května 2017

JUDr. Zdeněk Des

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru