Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

23 Cdo 1774/2011Rozsudek NS ze dne 21.05.2013

HeslaVlastnictví
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2013:23.CDO.1774.2011.1
Dotčené předpisy

§ 446 obch. zák.


přidejte vlastní popisek

23 Cdo 1774/2011

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobkyně Z. J., , zastoupené JUDr. Michaelou Kubsovou, advokátkou, se sídlem v Karlových Varech, T. G. Masaryka 883/53, PSČ 360 01, proti žalované CARS BAD s.r.o., se sídlem v Karlových Varech, Jáchymovská 53, PSČ 360 04, IČO 62620410, o vydání osvědčení o registraci vozidla (technického průkazu), vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 13 C 653/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. ledna 2011, č. j. 25 Co 287/2010-102, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 26. ledna 2011, č. j. 25 Co 287/2010-102, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 13. května 2010, č. j. 13 C 653/2009-54, zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované vydat žalobkyni osvědčení o registraci vozidla (technický průkaz) k osobnímu motorovému (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně jako kupující uzavřela dne 21. dubna 2009 se společností CARSiN s.r.o., IČO 28008341, kupní smlouvu, jejímž předmětem bylo vozidlo. Kupní cena byla sjednána ve výši 489 000 Kč, způsob její úhrady byl stanoven podle podmínek smlouvy o úvěru uzavřené žalobkyní téhož dne se společností Autoúvěr, a.s. Ohledně převzetí vozidla byl uveden odkaz na protokol o převzetí předmětu koupě, ohledně nabytí vlastnického práva převzetím věci, ohledně změny v registru vozidel dle smlouvy o úvěru, což zajistí bezodkladně prodejce s tím, že velký technický průkaz prodejce předá kupujícímu po provedení změny v registru vozidel. Smlouva o úvěru byla podepsána za věřitele na základě plné moci společností CARSiN s.r.o. a za klienta Z. J. Podle protokolu o převzetí předmětu koupě, který byl přílohou smlouvy o úvěru z 21. dubna 2009, bylo vozidlo prodejcem, tj. společností CARSiN s.r.o., předáno dne 21. dubna 2009 v 18.00 hodin v Karlových Varech žalobkyni. Společnost CARSiN s.r.o. vyúčtovala žalobkyni fakturou č. 25/09 kupní cenu vozu ve výši 369 000 Kč po odečtení zálohy ve výši 120 000 Kč. V této faktuře bylo mj. uvedeno, že tento dokad nahrazuje technický průkaz a osvědčení o technickém průkazu po dobu provedení změn na příslušném odboru dopravy a silničního hospodářství. Faktura byla podepsána žalobkyní a společností CARSiN s.r.o.

Z výpisu z obchodního rejstříku soud prvního stupně zjistil, že předmětem podnikání společnosti CARSiN s.r.o. je mj. maloobchod s motorovými vozidly a jejich příslušenstvím.

V řízení bylo dále zjištěno, že společnost CARSiN s.r.o. dne 23. dubna 2009 uzavřela s žalovanou podle § 409 a násl. obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) kupní smlouvu, jejímž předmětem bylo předmětné vozidlo Škoda Octavia. Ohledně práv a povinností účastníků smlouvy odkazovala smlouva na obchodní podmínky, v nichž bylo pod bodem 3.1 sjednáno, že vlastnické právo k předmětu smlouvy přechází úplným zaplacením celkové kupní ceny, nejdříve však okamžikem převzetí předmětu vozidla. Společnost CARSiN s.r.o. však kupní cenu nezaplatila, žalovaná proto po výzvě k její úhradě dne 20. července 2009 od této kupní smlouvy odstoupila. Velký technický průkaz – osvědčení o registraci vozidla zůstal v držení žalované.

Soud prvního stupně posoudil uplatněný nárok podle § 126 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák“), podle něhož má vlastník právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje, zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje, a podle § 446 obch. zák., podle něhož kupující nabývá vlastnické právo i v případě, kdy prodávající není vlastníkem prodávaného zboží, ledaže v době, kdy kupující měl vlastnické právo nabýt, věděl nebo vědět měl a mohl, že prodávající není vlastníkem a že není ani oprávněn se zbožím nakládat za účelem jeho prodeje. Velký technický průkaz k vozidlu je podle soudu prvního stupně ve smyslu § 417 obch. zák. dokladem nutným k užívání osobního vozidla; žalobkyně jej od prodávající společnosti CARSiN s.r.o. nevyžadovala, tj. s obsahem tohoto dokladu se neseznámila. V této nečinnosti žalobkyně shledal soud prvního stupně nedostatek její opatrnosti (nedbalost), kterou lze při koupi automobilu požadovat po každém kupujícím. Uzavřel, že žalobkyně ke dni 21. dubna 2009, kdy měla od prodávající společnosti CARSiN s.r.o. převzetím věci nabýt vlastnické právo k předmětnému vozidlu, vědět měla a mohla, že prodávající není vlastníkem tohoto vozidla a není ani oprávněn se zbožím nakládat za účelem jeho prodeje, přičemž tyto skutečnosti měla a mohla zjistit, pokud by vynaložila běžnou míru opatrnosti při uzavírání kupní smlouvy, tj. pokud by si ověřila, že prodávající má v držení osvědčení o registraci vozidla, pokud by se seznámila s jeho obsahem. Shledal tak důvodnou námitku žalované ohledně nedostatku dobré víry žalobkyně v době uzavírání předmětné kupní smlouvy. Žalobkyně není podle jeho závěru vlastníkem předmětného vozidla, a proto jí nenáleží ochrana vlastnického práva ve smyslu § 126 obč. zák.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 26. ledna 2011, č. j. 25 Co 287/2010-102, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalované povinnost vydat žalobkyni osvědčení o registraci vozidla (technický průkaz) (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok pod bodem II).

Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která považoval za správná, a ztotožnil se s nimi. Nepřisvědčil však závěru soudu prvního stupně, že žalobkyně vědět měla a mohla, že prodávající není vlastníkem předmětného vozidla, a není ani oprávněn se zbožím nakládat, takže nebyla při prodeji vozidla v dobré víře ve smyslu § 446 obch. zák. Jedná se o ustanovení speciální, odchylující se od obecného principu, že nikdo nemůže převést na druhého více práv, nežli sám má. Tím ovšem není dotčena odpovědnost toho, kdo prodal neoprávněně cizí věc, vůči dosavadnímu vlastníkovi. Předpokladem nabytí vlastnického práva je dobrá víra kupujícího v době uzavření kupní smlouvy a tato dobrá víra se předpokládá.

V dané věci se jedná o vztah mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, takže aplikace § 446 obch. zák. je podle odvolacího soudu namístě. To, že vozidlo bylo žalobkyni předáno v den uzavření kupní smlouvy s tím, že účastníci sjednali ve smlouvě a ve faktuře, že velký technický průkaz prodejce předá až po zápisu žalobkyně v registru vozidel, shledal odvolací soud jako postup zcela standardní i s ohledem na to, že i odvolacímu soudu je z jeho činnosti známo, že tímto způsobem běžně postupují prodejci vozidel, když z jejich strany jde o poskytnutí dnes zcela obvyklé služby pro zákazníka. Odvolací soud dospěl k závěru, že ujednání o způsobu předání technického průkazu nevybočovalo ze zavedené praxe při prodeji vozidel, a nebylo důvodu, aby uvedené vyvolalo u žalobkyně pochybnosti o vlastnictví k vozidlu. I za situace, že by si žalobkyně technický průkaz vyžádala při přebírání předmětu koupě, nebylo by z něj patrno, kdo je vlastníkem předmětného vozidla, neboť je obchodní praxí, že technický průkaz neoznačuje žádného vlastníka, a jako první vlastník je zapisován skutečný kupující a budoucí uživatel vozidla. Tomuto závěru svědčí i tvrzení samotné žalované v odvolacím řízení, v němž potvrdila, že technický průkaz je nadále v jejím držení a jako oprávněný držitel v technickém průkazu není dosud nikdo uveden.

Otázku dobré víry je podle odvolacího soudu nutno posuzovat k okamžiku uzavření kupní smlouvy. Odvolací soud je názoru, že k tomuto okamžiku pochybnosti o dobré víře žalobkyně neexistovaly. Skutečnost, že žalobkyni nebyl technický průkaz předán, je okolností běžnou a obvyklou. Pokud se žalovaná dovolávala toho, že žalobkyně jako účetní měla a mohla vědět, že společnost CARSiN s.r.o. je autobazarem a není oprávněna prodávat nová vozidla, ani tomuto tvrzení nelze přisvědčit. Z výpisu z obchodního rejstříku společnosti CARSiN s.r.o. vyplývá, že má ve svém podnikání maloobchod s motorovými vozidly a jejich příslušenstvím, byla proto oprávněna nové vozidlo prodat. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaná u soudu prvního stupně neosvědčila, že v době uzavření smlouvy existovaly sebemenší pochybnosti na straně žalobkyně o vlastnictví k vozidlu, a že důkazní břemeno k prokazování dobré víry nese žalobkyně. Odvolací soud poukázal také na stanovisko žalované, která v přípisu z 13. srpna 2009 adresovaném žalobkyni konstatovala, že žalobkyně „se nedostala do dané situace vlastní vinou“.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním. Jeho přípustnost zakládá na § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., přičemž uvádí, že uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., tedy že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Z obsahu dovolání se však podává, že ve skutečnosti žalovaná uplatňuje pouze dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.

Dovolatelka nesouhlasí se závěry odvolacího soudu ohledně posouzení dobré víry žalobkyně při koupi předmětného vozu ve smyslu § 446 obch. zák. Vždy, když existují o dobré víře kupujícího sebemenší pochybnosti, musí kupující prokázat, že využil všechny dostupné prostředky k tomu, aby se přesvědčil, že prodávající je skutečně oprávněn převést vlastnictví k předmětné věci.

Podle názoru dovolatelky je samozřejmostí, že při prodeji osobního automobilu je běžnou praxí zajistit pro klienta zápis v registru vozidle, nicméně je samozřejmostí ukázat kupujícímu technický průkaz, přesvědčit jej, že je prvním majitelem vozidla a nikoliv x-tým, že předávané vozidlo má dle technického průkazu ty a ty parametry, že „VIN kód“ odpovídá údaji uvedenému v technickém průkazu, a až následně zápis do registru jako službu zákazníkovi nabídnout. O nedostatku obezřetnosti žalobkyně svědčí i to, že vůz kupovala v neznačkovém autobazaru, kdy vozidla byla postavena na louce, bazar neměl žádný servis ani jiné zázemí a byl zcela paradoxně umístěn přes ulici naproti značkovému servisu a prodejně žalované. Dovolatelka také poukázala na okolnost, že ve faktuře společnosti CARSiN s.r.o. bylo uvedeno „účtujeme Vám za ojeté vozidlo“, přestože žalobkyně vždy uváděla, že kupuje nové vozidlo. Závěrem klade dovolatelka otázku, jak mohla žalobkyně koupit ojeté vozidlo, které má na tachometru stav 6 km.

Dovolatelka uzavírá, že podle jejího názoru je velký technický průkaz dokladem o vlastnictví vozidla. Pokud by byla žalobkyně dostatečně obezřetná a nechala si předložit od prodávající společnosti CARSiN s.r.o. velký technický průkaz, zjistila by, zda prodávající jej vůbec má k dispozici, a je tudíž s vozidlem oprávněn nakládat. Společnost CARSiN s.r.o. však tento průkaz nikdy nedržela a ani držet nemohla, neboť mezi ní a žalovanou byla sjednána výhrada vlastnictví podle § 445 obch. zák. a velký technický průkaz měl být vydán až po zaplacení ceny vozu. Dovolatelka zpochybňuje dobrou víru žalobkyně při nabytí vlastnictví předmětného vozidla, neboť podle jejího názoru vědět měla a mohla, že prodávající nemá oprávnění vlastnictví věci převést, což mohla dovodit z objektivních okolností - prodej nového vozu v bazaru, poměrně vysoká cena kupovaného zboží, rozdílné údaje na kupní smlouvě, na předávacím protokolu a na faktuře ohledně nového či ojetého vozu.

Dovolatelka navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožnila se všemi závěry odvolacího soudu. Jako vlastnici předmětného vozidla jí přísluší také ochrana jejího vlastnického práva. Má proto nárok na vydání veškerého příslušenství k osobnímu automobilu náležejícímu do jejího vlastnictví, tedy i na vydání velkého technického průkazu. Pokud by se odvolací soud zabýval otázkou časové souslednosti uzavíraných smluv a platností smlouvy druhé (tj. že ústní smlouva mezi žalovanou a společností CARSiN s.r.o. byla uzavřena již dne 21. dubna 2009 a dne 23. dubna 2009 pak byla uzavřena písemná smlouva na tentýž předmět plnění) a zabýval se také změnou ujednání o výhradě vlastnického práva, pak by jistě dospěl k závěru, že došlo k platnému převodu předmětného vozidla z žalované na společnost CARSiN s.r.o. na základě ústní smlouvy ze dne 21. dubna 2009 a otázka nabytí od nevlastníka by se tak stala zcela irelevantní. Žalobkyně je oprávněnou vlastnicí předmětného osobního automobilu a má nárok na vydání technického průkazu. Žalobkyně opětovně zdůraznila, že od počátku byla v dobré víře, a to především proto, že obchod probíhal zcela standardně, žalobkyně uzavřela kupní smlouvu v provozovně uvedené společnosti, kde rovněž sjednala úvěrový vztah a odebrala si vozidlo spolu s protokolem o převzetí a s veškerým příslušenstvím k vozidlu (kromě velkého technického průkazu). Ujednání, že dojde k předání velkého technického průkazu žalobkyni po zapsání vozidla do registru vozidel, nevzbuzovalo žádné pochybnosti o vlastnictví k vozidlu. Žalobkyně navrhla zamítnutí dovolání jako nedůvodného.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7 článku II části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Po podání dovolání Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 10. října 2011, č. j. KSPL 20 INS 13889/2011-A-20, zjistil úpadek dlužníka CARS BAD s.r.o., tedy žalované. Krajský soud v Plzni poté usnesením ze dne 13. prosince 2011, č. j. KSPL 20 INS 13889/2011- B-10, rozhodl, že úpadek dlužníka CARS BAD s.r.o. bude řešen konkursem.

Podle § 263 odst. 1 prvé věty zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, není-li v tomto zákoně stanoveno jinak, prohlášením konkursu se přerušují soudní, správní a jiná řízení o právech a povinnostech, která se týkají majetkové podstaty nebo které mají být uspokojeny z majetkové podstaty, jejichž účastníkem je dlužník. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že povinnost k vydání osvědčení o registraci vozidla, resp. technického průkazu se majetkové podstaty dlužníka netýká, ani nemá být z této podstaty uspokojena.

Podle § 205 odst. 1 insolvenčního zákona jestliže insolvenční návrh podal dlužník, náleží do majetkové podstaty majetek, který dlužníkovi patřil ke dni zahájení insolvenčního řízení, jakož i majetek, který dlužník nabyl v průběhu insolvenčního řízení. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení podal-li insolvenční návrh věřitel, náleží do majetkové podstaty majetek, který dlužníkovi patřil v době, kdy insolvenční soud nařídil předběžné opatření, kterým zcela nebo zčásti omezil právo dlužníka nakládat s jeho majetkem, majetek, který dlužníkovi patřil v době, kdy insolvenční soud vydal rozhodnutí o úpadku dlužníka, a majetek, který dlužník nabyl v průběhu insolvenčního řízení po vydání těchto rozhodnutí.

Podle § 2 písm. e) vyhl. č. 243/2001 Sb., o registraci vozidel, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška o registraci vozidel“), technický průkaz silničního motorového vozidla a přípojného vozidla je doklad, kterým se osvědčují schválení technické způsobilosti vozidla k provozu na pozemních komunikacích, údaje o vlastníkovi a provozovateli vozidla, údaje o provedených technických změnách na vozidle a změnách v registru silničních vozidel, údaje o provedených pravidelných technických prohlídkách vozidla, pokud této prohlídce podléhá. Tento průkaz je veřejnou listinou.

Podle § 2 písm. g) citované vyhlášky osvědčení o registraci silničního motorového vozidla a přípojného vozidla je povinný doklad, kterým řidič při provozu vozidla na pozemních komunikacích prokazuje identitu vozidla, základní technické údaje vozidla, údaje o zaregistrování vozidla a registrační značku přidělenou na vozidlo.

Ze shora uvedeného vyplývá, že technický průkaz a osvědčení o registraci silničního motorového vozidla a přípojného vozidla jsou doklady, které plní funkce uvedené v § 2 písm. e) a g) vyhlášky o registraci vozidel, samy o sobě však nemají majetkovou hodnotu a nelze je tudíž považovat za majetek dlužníka. V řízení o povinnosti vydat osvědčení o registraci vozidla (technického průkazu) nejde tudíž o povinnost, která se týká majetkové podstaty nebo která má být uspokojena z majetkové podstaty. Vzhledem k této skutečnosti nedošlo prohlášením konkursu na majetek žalované k přerušení řízení podle § 263 odst. 1 prvé věty insolvenčního zákona. Podle § 252 odst. 1 insolvenčního zákona však prohlášením konkursu na majetek žalované zanikla plná moc udělená žalovanou JUDr. L. J.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o. s. ř. a že je podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, přezkoumal dovoláním napadený rozsudek podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. z uplatněných dovolacích důvodů, jimiž je vázán, a to i z hlediska jejich obsahového vymezení.

Dospěl přitom k závěru, že dovolání je důvodné.

Základní právní otázkou, na jejímž posouzení závisí rozhodnutí ve věci, je, zda byla žalobkyně jako nabyvatelka vlastnictví k předmětnému osobnímu automobilu ve smyslu § 446 obch. zák. v dobré víře, že společnost CARSiN s.r.o., jako prodávající, byla v okamžiku prodeje jeho vlastníkem.

Obchodní zákoník v § 446 upřednostňuje dobrou víru v obchodních závazkových vztazích před ochranou vlastnického práva původního vlastníka jako výjimku ze zásady, že nikdo nemůže převést víc práv, než sám má. Dané ustanovení však na kupujícího klade přísné nároky a je třeba je vykládat rovněž v souladu s judikaturou Ústavního soudu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. srpna 2001, sp. zn: IV. ÚS 112/01, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 30/2001, sešit 23/2001, a nález Ústavního soudu ze dne 26. srpna 2003, sp. zn. I. ÚS 437/02, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 110/2003, číslo sešitu 31/2003). Ústavní soud v nálezu pléna ze dne 13. června 2006, sp. zn. Pl. ÚS 75/04, uveřejněném pod číslem 452/2006 Sb., zdůraznil, že ustanovení § 446 obch. zák. „významným způsobem zasahuje do ústavně zaručeného práva vlastnit majetek a upřednostňuje před ním dobrou víru a jistotu účastníků obchodněprávních vztahů. Lze je proto aplikovat pouze za přísného respektování článku 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, neboť představuje zákonnou mez jednoho z nejdůležitějších základních práv a je tedy při jeho aplikaci nezbytné striktně vyloučit jakékoliv jeho zneužití k jiným účelům, než pro které bylo stanoveno. Z toho důvodu je obzvláště nutné velmi přísně posuzovat otázku dobré víry nabyvatele“.

Ustanovení § 446 obch. zák. chrání dobrou víru kupujícího v případě, že nevěděl, nebo vědět neměl a nemohl, že prodávající není vlastníkem prodávané věci. V takovém případě je vždy nutné, aby v situacích, kdy existují o dobré víře kupujícího sebemenší pochybnosti, kupující prokázal, že využil všechny dostupné prostředky k tomu, aby se přesvědčil, že prodávající je skutečně oprávněn převést vlastnictví k předmětné věci, a že tedy byl v tomto smyslu skutečně v dobré víře. Důkazní břemeno týkající se dobré víry kupujícího nese v těchto případech vždy on sám (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. srpna 2001, sp. zn. IV. ÚS 112/01).

Z těchto závěrů Ústavního soudu vychází ve své rozhodovací praxi i Nejvyšší soud. K závěru, podle kterého „v situacích, kdy existují o dobré víře kupujícího sebemenší pochybnosti, je nutné, aby kupující prokázal, že využil všechny dostupné prostředky k tomu, aby se přesvědčil, že prodávající je skutečně oprávněn převést vlastnictví k předmětné věci, a že tedy byl v této souvislosti skutečně v dobré víře“ dospěl např. v rozsudku ze dne 28. listopadu 2007, sp. zn. 32 Odo 1411/2005, v rozsudku ze dne 12. prosince 2007, sp. zn. 32 Cdo 44/2007, v rozsudku ze dne 7. října 2008, sp. zn. 32 Cdo 2343/2008, v usnesení ze dne 28. ledna 2010, sp. zn. 29 Cdo 852/2009, nebo v usnesení ze dne 22. června 2010, sp. zn. 29 Cdo 2806/2007 (všechna tato rozhodnutí jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu).

Napadené rozhodnutí je s uvedenou judikaturou v souladu. Nejvyšší soud se ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že ujednání o způsobu předání velkého technického průkazu nevybočovalo ze zavedené praxe při prodeji vozidel, a nebylo důvodu, aby vyvolalo u žalobkyně pochybnosti o vlastnictví k vozidlu. K tomu odvolací soud přijal potřebná skutková zjištění o okolnostech uzavření kupní smlouvy a předání vozu. Samotné ujednání o tom, že velký technický průkaz k vozu bude žalobkyni prodávajícím předán až po zápisu v registru vozidel, bylo pojato do písemné kupní smlouvy a potvrzeno ve faktuře prodávajícího podepsané oběma účastníky smlouvy, všechny dokumenty - kupní smlouva, smlouva o úvěru, protokol o předání vozu byly sepsány v provozovně prodávajícího, v níž žalobkyně současně vůz převzala, a prodávající byl podle výpisu z obchodního rejstříku oprávněn k prodeji. Za této situace pak nelze s ohledem na uvedená skutková zjištění z ničeho dovodit zásadní pochybnosti o nedostatku dobré víry na straně žalobkyně při uzavírání kupní smlouvy se společností CARSiN s.r.o. o vlastnickém právu této společnosti k předmětnému vozu a o oprávnění s ním nakládat za účelem jeho prodeje. Žalobkyně proto nebyla povinna prokazovat, že využila všechny dostupné prostředky k tomu, aby se přesvědčila, že prodávající je skutečně oprávněn převést vlastnictví k předmětné věci, a že byla oprávněna s ním nakládat za účelem jeho prodeje.

Právní posouzení věci je tedy z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správné.

Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. platí, že je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.

Řízení přitom takovou vadou trpí. Žalobkyně se podle petitu žaloby domáhala vydání osvědčení. Jak shora uvedeno, podle § 2 písm. e) a g) vyhlášky o registraci vozidel jde v případě technického dokladu a osvědčení o registraci vozidla o dva různé doklady. Z obsahu žaloby se však podává, že žalobkyně se domáhá vydání technického průkazu k předmětnému vozidlu. Odvolací soud však do výroku rozhodnutí převzal nepřesný petit žaloby, který by byl pro svoji neurčitost materiálně nevykonatelný. Odvolací soud měl správně vyjít z obsahu žaloby a rozhodnout o vydání technického průkazu. Jelikož tak neučinil, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu podle § 243b odst. 3 o. s. ř. vrátil k dalšímu řízení.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 21. května 2013

JUDr. Zdeněk Des

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru